ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.131.2020:93
sp. zn. 3 Azs 131/2020 - 93
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) O. N., a b) K. N.,
oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká
78/33, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č.
j. 32 Az 1/2019-91, o návrhu žalobců na vydání předběžného opatření,
takto:
Žalovanému se ukládá povinnost strpět pobyt žalobkyně a) a žalobce b)
v pobytovém středisku provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra
a poskytnout jim základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2020, č. j. 32 Az 1/2019-91,
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2018,
č. j. OAM-558/ZA-ZA11-ZA10-2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobcům
mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] Dne 29. 6. 2020 doručili stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vydání
předběžného opatření, kterým požadují, aby soud uložil žalovanému, respektive jeho organizační
složce, aby strpěl ubytování stěžovatelů v pobytovém středisku do okamžiku pravomocného
rozhodnutí o podané kasační stížnosti.
[3] V nyní projednávané věci se jedná o v pořadí druhý návrh na vydání téhož předběžného
opatření; o prvním návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 5. 2020,
č. j. 3 Azs 131/2020-46, tak, že jej zamítl. Stěžovatelé v nynějším návrhu uplatnili identické
důvody, které uvedli již v návrhu prvém; nyní pouze netvrdí, že by zamítnutím návrhu byli
kráceni na svých procesních právech. Nejvyšší správní soud zde tedy pro stručnost odkazuje
na bod [3] až [7] citovaného usnesení, kde jsou situace stěžovatelů, jakož i další podstatné
okolnosti jejich případu podrobně popsány. Nad rámec těchto důvodů stěžovatelé ve svém
návrhu uvádějí, že se již pokoušeli ve spolupráci s pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům
(dále též „OPU“) najít ubytování v azylových domech; kvůli jazykové bariéře, z kapacitních
důvodů a kvůli nemožnosti navázat stěžovatele na dávky státní sociální podpory a dávky
v hmotné nouzi pro zaplacení ubytovacích služeb, nebyli do těchto zařízení přijati. Nemohou
ani požádat o příspěvek podle §78 odst. 2 zákona o azylu, neboť žalovaný přijetí o této žádosti
podmiňuje tím, že žadatelé již mají zajištěno ubytování v soukromí.
[4] Stěžovatelé dále uvedli, že požádali Správu uprchlických zařízení (dále jen „SUZ“)
o výjimku na ubytování podle §79 odst. 5 zákona o azylu, dne 29. 6. 2020 jim bylo pracovníkem
SUZ ústně sděleno, že jejich žádosti nebude vyhověno a že musejí následujícího dne pobytové
středisko opustit. Dne 29. 6. 2020 adresoval vedoucí odboru práce s klienty SUZ (dále
jen „vedoucí odboru“) stěžovatelům přípis „Odpověď na žádost o udělení výjimky na ubytování “ ,
č. j. UT-15366/2020, kterým žádosti nevyhověl a (další) výjimku na ubytování neposkytl.
[5] Z tohoto přípisu, který stěžovatelé na výzvu soudu k návrhu v kopii doložili, se podává,
že komise zřízená za účelem posuzování výjimek (dále jen „komise“) vzala v potaz skutečnost,
že stěžovatelka a) pečuje o nezletilé dítě, zároveň trpí chronickými zdravotními problémy,
které jí ovšem nezpůsobily invaliditu; s ohledem na délku pobytu na území ČR může stěžovatelka
a) požádat o povolení k zaměstnání. Dále je zde konstatováno, že stěžovatelé jsou
zranitelnými osobami a pochází ze země, která není bezpečnou zemí původu, v jejich případě
jde o první žádost o mezinárodní ochranu a v současné době pobývají v pobytovém středisku
na výjimku. V průběhu pobytu stěžovatelka a) opakovaně využila možnosti opustit zařízení,
v souvislosti s jejím pobytem v zařízeních SUZ bylo hlášeno několik mimořádných událostí
(pozn. NSS: bez jejich bližší konkretizace). Komise na základě uvedených skutečností dospěla
k závěru, že neexistují žádné důvody, pro které by měla být stěžovatelům prodloužena výjimka
na ubytování; stěžovatelka a) má možnost legálně pracovat a zajistit si prostředky k pobytu
na území. Během pobytu v zařízeních SUZ měla možnost navštěvovat kurzy českého jazyka
a projevit snahu zapojit se do života v ČR a zlepšit si tak postavení na trhu práce. Vzhledem
k tomu, že opakovaně opustila zařízení v souladu s §82 zákona o azylu, byla schopna
si samostatně zajistit bydlení i prostředky k obživě. Výjimka na ubytování byla stěžovatelům
dvakrát prodloužena, což jim poskytlo dostatečný prostor k řešení jejich situace, krom toho
již na území ČR není vyhlášen nouzový stav ani žádná jiná plošná omezení v souvislosti
s pandemií nemoci COVID-19.
[6] V reakci na toto rozhodnutí stěžovatelé podali dne 30. 6. 2020 opětovnou žádost o výjimku
na ubytování, kterou doložili k návrhu na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka a) v žádosti
uvedla, že v pobytovém středisku absolvovala kurz českého jazyka v rozsahu 220 hodin a stále
na lekce chodí, což dokládá osvědčením. Od června 2019 také chodí na jazykový kurz
od OPU v Hradci Králové. Kvůli jejímu zdravotnímu stavu je pro ni obtížné najít si vhodnou
práci; od srpna 2019 chodí jednou týdně uklízet dům v X, z odměny hradí své léky a synovi věci
do školy. Rovněž se snaží integrovat do české společnosti, zúčastnila se i společenských akcí
v okolí pobytového střediska. Její syn plní povinnou školní docházku, učí se velmi dobře.
Stěžovatelka a) se snaží svoji situaci zlepšit, zapsala se do programů OPU a hledá zaměstnání,
kvůli zdravotnímu stavu (cukrovka, anémie, chronická hepatitida typu C a gastritida) a
přetrvávající jazykové bariéře se jí to ale nedaří. Stěžovatelka a) často kolabuje a musí být
hospitalizována, má strach o své zdraví a je ve velkém stresu ohledně budoucnosti své a svého
syna. Stěžovatelé se nacházejí v situaci, kdy si nemohou vlastními silami ubytování zajistit.
[7] Stěžovatelé se z výše uvedených důvodů obávají, že by jim v důsledku neposkytnutí
ubytování v pobytovém středisku hrozila vážná újma. Z prostředků, které získávají z titulu
příspěvku podle §78d odst. 6 zákona o azylu, si nemohou našetřit na kauci a nájemné k bytu,
hrozí jim tak, že by po opuštění pobytového střediska byli nuceni pobývat na ulici.
[8] Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že pobytovou situaci stěžovatelů
řeší paní X, sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům, která tutéž agendu vyřizuje
také u paní X; řízení o kasační stížnosti této cizinky, jehož součástí je i obdobný návrh na vydání
předběžného opatření, vede kasační soud pod sp. zn. 3 Azs 137/2020. V odkazované věci byla
zdejšímu soudu doručena kopie e-mailu této sociální pracovnice pracovníkům SUZ, ve kterém
souhrnně popisuje situaci stěžovatelů v nyní projednávané věci, stěžovatelky X, jakož i dalších
osob v obdobném postavení. Z tohoto e-mailu se podává, že se stěžovateli v nyní projednávané
věci pracuje OPU dlouhodobě a průběžně se s nimi pokouší hledat ubytování i zaměstnání. Pro
stěžovatelku a) to je ovšem kvůli jejímu zdravotnímu stavu obtížné. Stěžovatelé na sobě pracují,
s ohledem na jejich individuální situaci však během jednoho či dvou měsíců jejich sociální situaci
vyřešit nelze. Informace o tom, že musí opustit pobytové středisko, je uvrhla do silné psychické
krize. Je sice možné na cca 1 týden využít krizová lůžka v azylových domech, to ovšem není
řešením jejich situace. Návazné pobytové služby v azylových domech nelze využít mimo jiné
kvůli nemožnosti navázat stěžovatele na systém státní sociální podpory; nadto je nyní vyžadován
negativní test na onemocnění COVID-19, což představuje další finanční zátěž. O příspěvek podle
§78d odst. 2 zákona o azylu požádat podle praxe SUZ nelze, dokud stěžovatelé nemají nájemní
smlouvu nebo potvrzení o ubytování. Stěžovatelé se tak nacházejí v „začarovaném kruhu“.
Stěžovatelé by byli také odříznuti od nastavené sociální a právní podpory, školy, zdravotní péče
apod.
[9] S ohledem na naléhavost věci a na skutečnost, že nynější návrh na vydání předběžného
opatření je založen v zásadě na totožných důvodech jako první návrh stěžovatelů, nepovažoval
Nejvyšší správní soud za potřebné, zasílat jej k vyjádření žalovanému, neboť k prvnímu návrhu
se žalovaný podrobně vyjádřil (viz bod [8] až [9] usnesení č. j. 3 Azs 131/2020-46). Ostatně
z rozhodnutí, jímž bylo udělení výjimky na ubytování zamítnuto, jasně plyne, že stanovisko
žalovaného, respektive jeho organizační složky, k ubytování stěžovatelů v pobytovém středisku
je negativní. Nejvyšší správní soud za součást stanoviska k návrhu považuje rovněž vyjádření
žalovaného, které bylo soudu zasláno k prvnímu návrhu.
[10] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[11] Pravomoc Nejvyššího správního soudu vydat předběžné opatření i v řízení o kasační
stížnosti byla konstatována již v usnesení tohoto soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37,
č. 910/2006 Sb. NSS. Pro takový postup musí být dle citovaného usnesení kumulativně splněny
tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační
stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout
(…); 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou
újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření
potřeba […]“. Vážnou újmou ve smyslu citovaného usnesení je přitom třeba rozumět zejména
„intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv,
zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených“. Výše uvedené podmínky jsou aplikovatelné
i na nyní posuzovaný případ.
[12] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy
první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Naplněna je i třetí podmínka, tedy
hrozba vážné újmy, pro kterou je nutno zatímně upravit poměry stěžovatelů. K uvedenému
závěru však Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke zcela specifickým okolnostem nyní
posuzovaného případu, jak bude rozvedeno níže. S ohledem na to, co bylo uvedeno v bodu
[9], Nejvyšší správní soud upustil od požadavku na splnění čtvrté podmínky.
[13] Již v předchozím zamítavém usnesení č. j. 3 Azs 131/2020-46, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že stěžovatelé ztratili postavení žadatelů o mezinárodní ochranu pravomocným
skončením řízení před krajským soudem. Jejich kasační stížnost má sice ze zákona odkladný
účinek a stěžovatelé tak mohou na území ČR setrvat, to ovšem neznamená, že by jim svědčilo
právo na ubytování v pobytovém středisku a základní hmotné zabezpečení. Na základě
potvrzení o strpění ovšem mohou požádat o poskytnutí tzv. ubytování na výjimku podle
§79 odst. 5 zákona o azylu (viz body 20] až [23] citovaného usnesení). V této souvislosti Nejvyšší
správní soud stěžovatelům vytknul, že ve vztahu k podání této žádosti ve svém návrhu netvrdili
ničeho. Shledal, že s ohledem na blížící se ukončení nouzového stavu vyhlášeného na území ČR
kvůli šíření pandemie nemoci COVID-19 a uvolnění přijatých mimořádných opatření, je třeba
trvat na tom, aby stěžovatelé postupovali standardní cestou, tj. aby nejprve vyčerpali mimosoudní
prostředky k řešení své situace, kterou je žádost o poskytnutí výjimky na ubytování v pobytovém
středisku. Teprve nebudou-li stěžovatelé úspěšní, může soud jejich návrh posoudit věcně.
[14] Z podkladů zaslaných soudu spolu s druhým návrhem je zjevné, že taková situace nyní
nastala. Stěžovatelé k novému návrhu na vydání předběžného opatření doložili „rozhodnutí “
vedoucího odboru, kterým nebylo vyhověno jejich žádosti o poskytnutí výjimky na ubytování
v pobytovém středisku. Jakkoli soud nepovažuje za žádoucí, aby nahrazoval uvážení správního
orgánu, zda má cizince ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti,
nelze vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince
v pobytovém středisku strpěl. Půjde především o situace zvláště zranitelných osob, u kterých
by ukončení pobytu v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 Azs 167/2020-49). O takový případ
se s ohledem na odůvodnění návrhu a obsah jeho příloh jedná právě v nyní posuzované věci.
[15] Nejvyšší správní soud podotýká, že při rozhodování o předběžném opatření je omezen
jednak tím, že musí rozhodnout bezodkladně, jednak i tím, že zpravidla vychází pouze z toho,
co účastník řízení v návrhu předestře, respektive doloží, a z toho, co je zřejmé ze spisu.
Stěžovatelé v návrhu poukázali především na nedobrý zdravotní stav stěžovatelky a) a dále
na svou tíživou sociální a ekonomickou situaci, což ani žalovaný ve vyjádření k prvnímu návrhu
na vydání předběžného opatření, ani vedoucí odboru v odpovědi na žádost o udělení výjimky
nečinili sporným. Jakkoli není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby v rámci rozhodování
o návrhu na vydání předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného
o žádostech o poskytnutí ubytování, nelze odhlédnout od skutečnosti, že odpověď na žádost
o poskytnutí výjimky obsahuje pouze strohé konstatování kritérií, která komise pro své
stanovisko k rozhodnutí vedoucího odboru vzala v úvahu (viz bod [5] věta první až třetí). Není
však vůbec zřejmé, jakým způsobem byly uvedené skutečnosti váženy, která kritéria svědčila
pro závěr o existenci důvodů pro prodloužení ubytování a která nikoliv. Z odpovědi na žádost
stěžovatelů pak už vůbec neplyne, jak se s tímto stanoviskem vypořádal vedoucí odboru, který
jim úvodem tohoto přípisu pouze sdělil, že se jim výjimka na ubytování neposkytuje (komise
je pouze jeho poradním orgánem). Stěžovatelé přitom v opakované žádosti o výjimku
na ubytování ze dne 30. 6. 2020 tvrdí a dokládají skutečnosti, které jsou v rozporu s tím, co je jim
ze strany komise vytýkáno, mj. pasivita ve vztahu k integraci do české společnosti a navštěvování
kurzů českého jazyka.
[16] Stěžovatelka a) by nepochybně mohla získávat prostředky na živobytí prací, neboť dle
doložených podkladů a napadeného rozsudku krajského soudu se na území ČR nachází
již od 28. 6. 2018, a může tedy získat pracovní povolení podle §97 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – ostatně dle jejího tvrzení tuto možnost i využila – z lékařských zpráv
založených ve spise tohoto soudu i soud krajského je však zřejmé, že její pracovní schopnost
je významně omezena nepříznivým zdravotním stavem. Poukázat lze především na časté stavy
hypoglykémie, pro které často upadá do bezvědomí. Jak vyplynulo z e-mailu sociální pracovnice
OPU, doloženého k návrhu na vydání předběžného opatření ve věci sp. zn. 3 Azs 137/2020,
i přes tyto komplikace se stěžovatelka a) snaží svoji situaci aktivně řešit ve spolupráci s OPU,
dosud však bezúspěšně.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že neuspokojivý zdravotní stav
stěžovatelky a), který jí do značné míry znemožňuje zajistit si finanční prostředky prací, jakož
i potřeba péče o nezletilé dítě a skutečnost, že stěžovatelé jsou zranitelnými osobami ve smyslu
§2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, zakládají ve svém souhrnu zmíněné specifické okolnosti,
pro které je třeba návrhu na uložení předběžného opatření vyhovět. Zohlednil přitom i fakt,
že stěžovatelé svoji situaci dosud nedokázali vyřešit ani aktivní spoluprací s pracovníky OPU;
stěží lze pak předpokládat, že by toho nyní s ohledem na svoji tíživou situaci byli schopni sami.
Je tedy zřejmé, že ukončení jejich pobytu v pobytovém středisku by stěžovatelům skutečně
způsobilo zásadní újmu spočívající v podstatně ztížené, až minimální, možnosti zajištění
si dalšího ubytování na území ČR; nelze ani vyloučit, že by se v důsledku vyloučení z pobytového
střediska ocitli zcela bez přístřeší. Nejvyšší správní soud kvituje, že žalovaný poskytoval
žadatelům o mezinárodní ochranu ubytování výjimečně po celou dobu trvání nouzového stavu,
ačkoli jinak na něj již ztratili právní nárok. V posuzované věci jsou ovšem dány výše
popsané závažné důvody pro to, aby bylo toto ubytování poskytnuto stěžovatelům i nadále,
a to až do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti; přesvědčivé argumenty, které
by tento závěr zpochybnily, se z obsahu sdělení vedoucího odboru nepodávají.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelé, jakkoli tvrdí opak, mohou
požádat o finanční příspěvek dle §78d odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle něj cizinci, který
je strpěn na území, lze s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout
na jeho žádost finanční příspěvek až do výše 1,5násobku částky životního minima žadatele a společně
s ním posuzovaných osob (§42 odst. 3), jsou-li společně posuzovány 2 až 3 osoby. Ačkoliv stěžovatelé
uvádějí, že žádost nemohou podat, dokud nemají zajištěné soukromé ubytování, taková
podmínka ze zákona o azylu neplyne. Stanoví-li žalovaný další podmínky nad rámec zákona,
či rozhoduje-li v rozporu s ním, mají stěžovatelé možnost využít prostředků nápravy přímo
v daném řízení. Současně je však třeba upozornit, že kladné rozhodnutí o takové žádosti
by u stěžovatelů mohlo založit změnu poměrů ve smyslu §38 odst. 4 s. ř. s., pro kterou soud
může rozhodnutí o předběžném opatření i bez návrhu zrušit nebo změnit.
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny
podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno
ve výroku usnesení, tj. aby do doby pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti strpěl
pobyt stěžovatelky a) a stěžovatele b) v pobytovém středisku provozovaném jeho organizační
složkou, a současně s tím jim po uvedenou dobu poskytoval základní hmotné zabezpečení
ve stejném rozsahu jako doposud.
[20] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím
sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Vydání
předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak zdejší soud rozhodne ve věci samé.
[21] O nákladech řízení o předběžném opatření bude rozhodnuto v rámci rozhodnutí
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu