ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.137.2020:84
sp. zn. 3 Azs 137/2020 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: X. X., zastoupená
JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23,
o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 1. 7. 2020,
takto:
Žalovanému se uk l á dá povinnost strpět pobyt žalobkyně v pobytovém středisku
provozovaném Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a poskytnout jí základní
hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-582/ZA-ZA11-ZA21-2019,
neudělil žalobkyni dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen
„zákon o azylu“), mezinárodní ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem
ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 18/2019 – 23.
[2] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne 27. 4. 2020
blanketní kasační stížností. Téhož dne podala dále návrh na vydání předběžného opatření
dle §38 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by se žalovanému uložilo,
aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelky v pobytovém
středisku a poskytl jí základní hmotné zabezpečení.
[3] O tomto návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 3 Azs 137/2020 – 48, tak, že jej zamítl. Zdejší soud v odůvodnění zmíněného usnesení mimo
jiné konstatoval, že u stěžovatelky neshledal možnost vzniku zásadní újmy v důsledku ukončení
pobytu v pobytovém středisku, a to především proto, že stěžovatelka netvrdila a nedoložila žádné
výjimečné okolnosti. Nadto v době rozhodování o návrhu měla možnost „na výjimku“ nadále
v pobytovém středisku pobývat.
[4] Stěžovatelka následně soudu adresovala dne 1. 7. 2020 v pořadí druhý návrh na vydání
předběžného opatření. V odůvodnění návrhu předně upozornila na svou aktuální situaci. Uvedla,
že trpí psychiatrickými obtížemi s X. Toto vyplývá z okolností daného případu, které žalovaný
nezpochybnil. Stěžovatelka se s popsanými obtížemi léčí ambulantně na psychiatrii v Rychnově
nad Kněžnou a pravidelně dojíždí na „BK terapii“. Je si vědoma, že první návrh na vydání
předběžného opatření kasační soud zamítl, avšak od té doby došlo ke změně situace. Stěžovatelka
měla potvrzené ubytování v pobytovém středisku do 30. 6. 2020. Dne 25. 6. 2020 požádala
o prodloužení ubytování, avšak dne 30. 6. 2020 jí bylo doručeno zamítavé rozhodnutí s tím,
že se má ještě tentýž den vystěhovat. Nakonec bylo stěžovatelce po nátlaku ze strany Kanceláře
veřejného ochránce práv a nevládních organizací umožněno zůstat neformálně v pobytovém
středisku, a to do 1. 7. 2020. Správa uprchlických zařízení (dále také jen „SUZ“) však nadále trvá
na jejím vystěhování. Dne 30. 6. 2020 stěžovatelka znovu požádala o prodloužení ubytování,
o této žádosti SUZ do okamžiku podání návrhu na vydání předběžného opatření nerozhodla.
I přesto bylo stěžovatelce uloženo, aby do 17:00 hod. pobytové středisko opustila a byl jí předán
kontakt na noclehárnu v Hradci Králové. Stěžovatelka ovšem nemá peněžní prostředky na cestu
do Hradce Králové a na uhrazení platby za nocleh.
[5] Stěžovatelka dále popisuje, jak se za pomoci sociální pracovnice Organizace pro pomoc
uprchlíkům, z. s. (dále také jen „OPU“), pokoušela svou situaci vyřešit. Pomoc však nenalezla
ani u pracovníků SUZ, ani u sociálního odboru Městského úřadu Kostelec nad Orlicí. Z důvodu
pobytového statusu nemá možnost dosáhnout na dávky státní sociální podpory a dávky v hmotné
nouzi. Sociální pracovnice OPU kontaktovala různé azylové domy a jiné možnosti nouzového
ubytování, avšak z kapacitních a finančních důvodů, z důvodu jazykové bariéry nebo s ohledem
na pobytový status nebyla stěžovatelka nikam přijata. Na nalezení komerčního ubytování nemá
peníze. Rovněž dosud neobdržela žádný finanční příspěvek ve smyslu §78d zákona o azylu,
neboť dosud nebyla v postavení, aby o něj mohla žádat (nemohla doložit potvrzení o ubytování
mimo pobytové středisko). Stěžovatelka je v „začarovaném kruhu“, o tom svědčí podrobné vylíčení
její situace (a několika dalších cizinců v obdobném postavení – pozn. soudu) v e-mailu
pracovnice OPU pracovníkům SUZ ze dne 30. 6. 2020. Tento e-mail je přílohou návrhu
a stěžovatelka na něj dále odkazuje. Aktuálně má stěžovatelka nárok na příspěvek ve výši
životního minima podle §78d odst. 6 zákona o azylu, tato částka je ovšem pro případné zaplacení
kauce nebo prvního nájmu zcela nedostatečná, nadto nebude stěžovatelce vyplacena na počkání.
[6] Z výše uvedených důvodů je stěžovatelka v bezvýchodné situaci, která se mimořádně
negativně projevila na jejím psychickém stavu. Vyhození „na ulici“ by mělo za následek zhoršení
jejího fyzického i psychického zdraví a není v souladu se zájmem státu na zachování veřejného
pořádku a na předcházení bezdomovectví. Ztráta ubytování může mít rovněž dopad na právo
stěžovatelky na přístup k soudu a na právo na spravedlivý proces. V další části návrhu
se stěžovatelka věnuje polemice s praxí žalovaného, respektive SUZ jako jím řízeného
organizačního útvaru, při rozhodování o prodlužování ubytování v pobytových střediscích;
obdobná polemika byla již součástí jejího prvního návrhu. Stěžovatelka k tomu doplňuje,
že SUZ po intervenci řady organizací přislíbila, že zohlední faktory zranitelnosti, zdravotního
stavu, apod., nicméně jak vyplývá z okolností tohoto případu či případu projednávaného
před zdejším soudem pod sp. zn. 3 Azs 131/2020, těmto proklamacím nedostála. Stěžovatelka
má za to, že skrytým motivem SUZ při neprodlužování ubytování je snaha odradit žadatele
o mezinárodní ochranu od podávání kasačních stížností. Závěrem stěžovatelka polemizuje
s důvody neprodloužení jejího ubytování v pobytovém středisku, které SUZ předestřela v dopise
ze dne 29. 6. 2020. Uvádí, že se aktivně za pomoci nevládních organizací snažila svou situaci
vyřešit, ale bez finančních prostředků nebyla schopna najít si ubytování; za dané situace
by tak postrádalo smysl chodit na prohlídky volných bytů, které si nemohla dovolit.
Práce v pobytovém středisku za zvýšené kapesné nemohla stěžovatelce přinést dostatek
peněz na nalezení soukromého ubytování. Jak již bylo výše uvedeno, ani v azylových domech
se pro ni místo nenašlo. Stěžovatelka je psychiatrickou pacientkou a je proto zranitelnou osobou
ve smyslu zákona o azylu, čehož si je SUZ vědoma. Přesto tuto skutečnost nevzala
při rozhodování o prodloužení ubytování v potaz, respektive ji jen bez dalšího konstatovala,
aniž by se jí blíže zabývala a vyvodila z ní patřičné důsledky.
[7] S ohledem na nutnost rozhodnout o návrhu stěžovatelky bez zbytečného odkladu
Nejvyšší správní soud nevyžadoval stanovisko žalovaného, ostatně žalovaný se k věci vyjádřil
podáním ze dne 6. 5. 2020 (k prvnímu návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření),
ve kterém přiblížil mechanismus rozhodování SUZ o žádostech azylantů o prodloužení
ubytování. Tehdy též uvedl, že poskytnutí ubytování stěžovatelům „na výjimku“ je výsledkem
volné správní úvahy, na takové ubytování není právní nárok.
[8] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry
účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit
něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí
osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[9] Kasační soud v usnesení č. j. 3 Azs 137/2020 – 48, kterým zamítl první návrh
stěžovatelky na vydání předběžného opatření, přiblížil dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího
správního soudu o obdobných návrzích žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se cestou
předběžného opatření domáhali zajištění ubytování v pobytových střediscích spravovaných
žalovaným. V podrobnostech proto nyní na zmiňované usnesení odkazuje. Soud může
předběžným opatřením prozatímně upravit poměry účastníků tím, že rozhodne o ponechání
cizince v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, jen ve velmi specifických
případech. Půjde především o situace zvláště zranitelných osob, u kterých by ukončení pobytu
v pobytovém středisku mohlo vést ke vzniku zásadní újmy, respektive ke zmaření účelu soudního
přezkumu. O takovou situaci se s ohledem na odůvodnění návrhu a především jeho přílohy jedná
právě v nyní posuzované věci.
[10] Zdejší soud zdůrazňuje, že od doby podání prvního návrhu stěžovatelky na vydání
předběžného opatření došlo ke změně situace, neboť z podkladů zaslaných spolu s druhým
návrhem vyplývá, že stěžovatelce bylo ubytování „na výjimku“ v pobytovém středisku formálně
ukončeno ke dni 30. 6. 2020. Stěžovatelka též oproti prvnímu návrhu svá tvrzení rozvedla
a alespoň částečně je doložila. Argumentaci stěžovatelky podporuje přiložený e-mail sociální
pracovnice OPU zaslaný dne 30. 6. 2020 zaměstnancům SUZ, ze kterého vyplývá, že dotčená
pracovnice se stěžovatelkou v posledních měsících pracuje. Podle obsahu tohoto e-mailu
stěžovatelka pravidelně dojíždí na terapii, zapojila se do projektu OPU na podporu hledání práce,
zapsala se do kurzů českého jazyka a práci si aktivně hledá. Tyto informace měly být součástí
žádosti o prodloužení výjimky na ubytování v pobytovém středisku.
[11] Úlohou Nejvyššího správního soudu není, aby v rámci rozhodování o návrhu na vydání
předběžného opatření posuzoval způsob rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí
ubytování, či obecně posuzoval zákonnost postupů či aktů orgánů veřejné správy. Nelze však
zcela odhlédnout od toho, že odůvodnění „rozhodnutí“, kterým žalovaný (respektive SUZ)
stěžovatelce neprodloužil ubytování v pobytovém středisku (dopis označený jako „Odpověď
na žádost o udělení výjimky na ubytování“ ze dne 29. 6. 2020, č. j. UT-15382/2020), nereflektuje výše
uvedené skutečnosti. SUZ v něm naopak stěžovatelce vytýká, že byla pasivní, nezapojila
se do pracovních aktivit ve středisku a nenavštěvovala bezplatné kurzy českého jazyka s cílem
zlepšit postavení na trhu práce. Stěžovatelka zároveň podotkla, že SUZ při rozhodování mimo
jiné konstatovala, že stěžovatelka trpí psychiatrickými potížemi a je zranitelnou osobou ve smyslu
zákona o azylu, přesto však není z přiloženého „rozhodnutí“ patrné, jak byla tato kritéria
zohledněna, respektive proč nejsou dostatečným důvodem pro prodloužení ubytování.
[12] Nejvyšší správní soud je při rozhodování o předběžném opatření omezen jak tím, že musí
rozhodnout bezodkladně, tak i tím, že zpravidla vychází pouze z toho, co účastník řízení
v návrhu předestře, respektive doloží, popřípadě z toho, co je zřejmé ze spisu. V projednávaném
případě proto zohlednil, že stěžovatelka je zranitelnou osobou podle §2 odst. 1 písm. i) zákona
o azylu, trpí zdravotními obtížemi psychiatrického rázu, snažila se svou situaci aktivně řešit
prostřednictvím OPU a současná situace na trhu práce i poskytování komerčního bydlení
je významně negativně ovlivněna stále trvající pandemií onemocnění označovaného jako SARS
CoV-2 (byť již netrvá vládou ČR dříve vyhlášený nouzový stav a řada s tím spojených
omezujících opatření). Žádná z těchto okolností by zřejmě sama o sobě nebyla dostatečná pro
vyhovění návrhu, ale je to právě jejich souhrn, který při komplexním posouzení případu
stěžovatelky vede soud ke kladnému rozhodnutí.
[13] Nejvyšší správní soud kvituje, že žalovaný poskytoval žadatelům o mezinárodní ochranu
ubytování výjimečně po celou dobu trvání nouzového stavu, ačkoli jinak na něj již ztratili právní
nárok. V posuzované věci jsou ovšem dány výše popsané závažné důvody pro to, aby bylo toto
ubytování poskytnuto stěžovatelce i nadále, a to až do pravomocného skončení řízení o kasační
stížnosti. Soud s ohledem na své nedávné usnesení ze dne 15. 5. 2020, č. j. 3 Azs 131/2020 – 46,
jímž rozhodoval o předběžném opatření v obdobné věci, dodává, že jsou splněny předpoklady
pro zásah soudní moci, neboť stěžovatelka doložila, že bezúspěšně využila zákonných prostředků
k zajištění ubytování a obživy. Ztráta možnosti pobývat v pobytovém středisku by v daném
případě mohla vést ke vzniku vážné újmy ve smyslu §38 odst. 1 s. ř. s., spočívající v podstatně
snížené možnosti zajištění si dalšího (soukromého) pobytu na území ČR (srov. usnesení tohoto
soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 73).
[14] Na základě uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky
pro vydání stěžovatelkou požadovaného předběžného opatření jsou za daného stavu splněny.
Proto návrhu vyhověl a žalovanému ukládá, aby strpěl pobyt žalobkyně v pobytovém středisku
a poskytnul jí základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační
stížnosti. Soud pro úplnost podotýká, že ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje s odkazem
na §56 odst. 3 s. ř. s., za použití §120 téhož zákona přednostně.
[15] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím
sám nezruší či nezmění, až do dne právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti. K tomu lze dodat,
že rozhodnutím o předběžném opatření soud nikterak nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§61 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu