ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.426.2019:34
sp. zn. 3 Azs 426/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: O. S., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem
Křižíkova 8, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 11. 2019, č. j. 49 A 10/2018 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 10. 2018, č. j. KRPS-321116-21/ČJ-2018-010022,
rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění.
Žalovaná shledala existenci nebezpečí, že by žalobce mohl zmařit či ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění, neboť si opatřil padělaný cestovní doklad v úmyslu oklamat orgány České
republiky, legalizovat zde svůj pobyt a usnadnit si zde výkon zaměstnání. Doba zajištění byla
stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce vystupoval rovněž pod jménem
V. N., státní příslušnost X, zadržený padělaný doklad byl na jméno V. V., státní příslušnost X.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“) žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 49 A 10/2018 – 38, jako nedůvodnou
zamítl. Krajský soud s ohledem na žalobní body přezkoumal, zda žalovaná správně vyhodnotila
nemožnost uložení zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dospěl
přitom k závěru, že uložení zvláštních opatření nepřicházelo s ohledem na konkrétní okolnosti
případu v úvahu.
[3] Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2019,
č. j. 3 Azs 201/2018 – 35, zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 49 A 10/2018 – 38, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu bylo pochybení
spočívající v tom, že skutečná podoba zkráceného znění rozsudku zveřejněného na úřední desce
krajského soudu neodpovídala písemnostem založeným ve spise a především byla v rozporu
s písemným vyhotovením rozsudku, které bylo doručeno účastníkům. Zdejší soud proto zavázal
krajský soud k tomu, aby ve věci znovu rozhodl, přičemž nové rozhodnutí měl vyhlásit
již v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Poté měl
písemné vyhotovení rozhodnutí řádně doručit účastníkům řízení.
[4] Krajský soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 49 A 10/2018 – 56, jímž žalobu výrokem I. zamítl. Uvedl přitom, že žalobu posoudil znovu
a vzhledem k tomu, že účastnící neuplatnili žádné nové argumenty, dospěl k totožnému závěru
jako v předchozím zrušeném rozhodnutí, tedy že žaloba není důvodná. Pro úplnost lze dodat,
že výrokem II. rozsudku č. j. 49 A 10/2018 – 56, rozhodl krajský soud o tom, že žádný
z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. citovaného rozsudku
pak přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalobce.
[5] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, brojí žalobce (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Uvádí, že v řízení o žalobě bylo v souladu se zákonem rozhodnuto bez nařízení jednání,
ostatně tento postup stěžovatel sám akceptoval, neboť nereagoval na výzvu krajského soudu
ze dne 7. 11. 2019 a nevyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím bez jednání. Přesto se však
domnívá, že napadený rozsudek nebyl řádně vyhlášen, což představuje porušení čl. 96 odst. 2
Ústavy. Rozsudek nemohl být vyhlášen na jednání, neboť to se nekonalo, podle úřední desky
krajského soudu pak nebyl zveřejněn ani na ní, a to dokonce ani ve zkráceném znění. Stěžovatel
připomíná, že Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud v rozsudku č. j. 3 Azs 201/2018 – 35,
k tomu, aby postupoval v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. K tomu podle
stěžovatele nedošlo a krajský soud nerespektoval závazný pokyn kasačního soudu,
neboť napadený rozsudek nebyl vyhlášen ústně (a pokud ano, nebyl o této skutečnosti stěžovatel
vyrozuměn, což by představovalo rovněž vadu řízení), a nebyl vyhlášen ani zveřejněním na úřední
desce soudu. Stěžovatel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 na podporu svého názoru
cituje a uvádí, že uvedenou vadu považuje za zjevnou nezákonnost. Okolnost, že napadený
rozsudek nebyl zveřejněn ani ve zkráceném znění, podle něj zakládá pochybnosti o zákonnosti
postupu krajského soudu obecně a svědčí o důvodnosti kasační stížnosti. Není přitom rozhodné,
jestli se v daném případě jedná o vadu dosahující ústavněprávní intenzity. Stěžovatel ke kasační
stížnosti připojil výtisk úřední desky krajského soudu ve formátu PDF (pořízený z aplikace
infoDeska dostupné na https://infodeska.justice.cz – pozn. soudu), ze dne 11. 12. 2019, tedy
ve čtrnáctidenní lhůtě určené pro zveřejňování vyvěšených rozsudků. Z tohoto výtisku podle
stěžovatele vyplývá, že napadený rozsudek nebyl dne 27. 11. 2019 na úřední desce zveřejněn,
oproti tomu jiný rozsudek krajského soudu vydaný téhož dne (č. j. 55 A 8/2019 – 111)
zde uveřejněn byl.
[7] Žalovaná kasační stížnost blíže nekomentovala s tím, že se týká výhradně vyhlášení
rozsudku krajského soudu.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil dále Nejvyšší správní
soud její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[10] Právě pochybení krajského soudu spočívající v tom, že se neřídil v předchozím rozsudku
vysloveným závazným právním názorem zdejšího soudu, stěžovatel v kasační stížnosti výslovně
namítá. Ve světle výše citovaného ustanovení s. ř. s. je tedy kasační stížnost přípustná.
[11] Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem sporu je pouze to, zda krajský soud napravil svůj předchozí vadný postup, ve věci
znovu rozhodl a toto nové rozhodnutí vyhlásil v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 38/18, k čemuž ho zavázal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
č. j. 3 Azs 201/2018 – 35 (viz výše odstavec [3] tohoto rozsudku).
[14] Nejvyšší správní soud nejprve ze spisu krajského soudu ověřil, že krajský soud v dalším
průběhu řízení vyzval účastníky přípisem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 49 A 10/2018 – 55, k tomu, aby
ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy soudu sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez
nařízení jednání. Účastníci byli poučeni o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude soud
vycházet z toho, že s tímto postupem souhlasí. Uvedená výzva byla zástupci stěžovatele
i žalované doručena dne 7. 11. 2019, účastníci řízení na ni ovšem nijak nereagovali.
[15] Krajský soud poté ve věci opětovně rozhodl rozsudkem, jehož originál je v soudním spise
založen na č. l. 56. Na originále rozsudku je vyznačeno, že byl vyvěšen dne 27. 11. 2019 a sňat
dne 11. 12. 2019. Účastníkům bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno dne 27. 11. 2019,
respektive dne 28. 11. 2019 v případě žalované, jak dokládají doručenky rovněž založené ve spise.
Na č. l. 59 spisu krajského soudu se dále nachází závěrečný pokyn samosoudce Mgr. Ing. Petra
Šuránka ze dne 27. 11. 2019, podle něhož měla soudní kancelář po vyznačení skončení věci
zveřejnit rozsudek v celém rozsahu bez anonymizace, a to na pevné úřední desce po dobu
14 dnů (dle požadavků nálezu Pl. ÚS 38/18), záznam o vyvěšení měla následně vyznačit
v soudním spise, což se také stalo uvedením již zmíněné písemné informace na první straně
originálu rozsudku, že tento byl vyvěšen dne 27. 11. 2019 a sňat dne 11. 12. 2019. Pouze pro
úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v kasační stížnosti potvrdil, že mu byl
napadený rozsudek řádně doručen dne 27. 11. 2019.
[16] Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud v dalším řízení po předchozím kasačním
zásahu zdejšího soudu dostál požadavkům vyjádřeným v rozsudku č. j. 3 Azs 201/2018 – 35.
Stěžovatel nemá pravdu, jestliže v kasační stížnosti doslovně uvedl, že „rozsudek patrně nikdy nebyl
vyhlášen“.
[17] V dané věci jednání neproběhlo, s tímto postupem účastníci řízení implicitně souhlasili
(viz §51 odst. 1, věta druhá s. ř. s.), ostatně stěžovatel v tomto směru v kasační stížnosti
ani ničeho nenamítá. Krajský soud proto postupoval tak, že rozsudek vyhlásil vyvěšením jeho
neanonymizované verze včetně odůvodnění na úřední desce v budově krajského soudu,
o čemž svědčí závěrečný pokyn samosoudce i vyznačení vyvěšení na originálu rozsudku. Celá
verze napadeného rozsudku nebyla zpřístupněna na úřední desce soudu umožňující dálkový
přístup (elektronická úřední deska), ale pouze na fyzické (pevné) úřední desce, a to v souladu
s pokynem samosoudce, který věc vyřizoval (viz odstavec [15] výše). Z toho důvodu není
na výpisu z elektronické úřední desky ze dne 11. 12. 2019, který stěžovatel přiložil ke kasační
stížnosti, patrné zveřejnění celé verze rozsudku, neboť krajský soud rozsudek veřejně vyhlásil
toliko uveřejněním jeho plného znění po dobu 14 dnů na fyzické úřední desce. O těchto
skutečnostech nemá Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah soudního spisu důvod
pochybovat. Stěžovatel sám v kasační stížnosti tento stav nesporuje, neboť svoje tvrzení
o vadném vyhlášení rozsudku opírá pouze o informace z aplikace infoDeska dostupné
na https://infodeska.justice.cz.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše popsaným postupem krajský soud vyhověl
jak liteře čl. 96 odst. 2, věty druhé Ústavy, tak i smyslu tohoto ustanovení. Jeho smyslem je totiž
zajištění transparentnosti rozhodování soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018,
sp. zn. III. ÚS 2551/16; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná
na https://nalus.usoud.cz), respektive zajištění veřejné kontroly justice. Stěžovatel neuvádí,
jak se měl postup krajského soudu při vyhlašování rozsudku negativně projevit na jeho právech.
Pouze obecně namítá porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a též tvrdí, že neuveřejnění zkráceného znění
rozsudku na internetu (aplikace infoDeska) „zakládá pochybnosti o zákonnosti postupu krajského soudu
obecně“.
[19] Takovému tvrzení nelze přisvědčit. Stěžovateli (respektive jeho zástupci) byl rozsudek
krajského soudu řádně doručen, přičemž doručované písemné vyhotovení rozsudku odpovídá
jeho vyvěšenému originálnímu znění. K tomu lze pro úplnost dodat, že stejně jako rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou i rozsudky krajských soudů zveřejňované bez zbytečného
odkladu v anonymizovaném znění v databázi rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz,
což zvyšuje možnost veřejné kontroly nad rozhodováním soudů ve správním soudnictví (jakkoli
publikace anonymizovaného znění nemůže nahradit veřejné vyhlášení rozsudku). Rovněž
v posuzovaném případě byl napadený rozsudek krajského soudu po doručení účastníkům
anonymizován a vložen do uvedené databáze.
[20] Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 Ústavní soud shledal protiústavní
praxi Nejvyššího správního soudu při vyhlašování rozsudků prostřednictvím tzv. zkráceného
znění rozsudku (to jest bez odůvodnění), závěry tohoto nálezu pak zjevně dopadají
na vyhlašování rozsudků ve správním soudnictví obecně. Kasační soud nemá za to, že by krajský
soud v dané věci postupoval v rozporu s tímto nálezem.
[21] Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 mimo jiné konstatoval, že „[ú]stavodárce totiž
jako ústavní pravidlo stanovil pouze veřejnost vyhlášení rozsudku, nikoli ústnost. Rozsudek lze tudíž vyhlásit
rovněž prostřednictvím úředních desek soudu (včetně elektronických) (…) Ustanovení §49 odst. 12 soudního řádu
správního sice stanoví způsob vyhlášení rozsudků, činí tak ovšem pro případy, kdy se ve věci konalo jednání
(ostatně celý §49 je zaměřen na jednání a je jako jednání nadepsán). (…) Ustanovení §49 odst. 12 soudního
řádu správního tak nedopadá a Nejvyšší správní soud je nemůže ani přiměřeně aplikovat na situace,
kdy k žádnému jednání nedošlo. (…) Lze dodat, že čl. 96 odst. 2 Ústavy neumožňuje žádnou výjimku
ani např. s ohledem na potřebu ochrany osobních údajů. Na druhou stranu však ani nebrání tomu, aby soud
(bude-li k tomu mít patřičný zákonný podklad) např. právě s ohledem na zvlášť citlivou povahu některých údajů
zvolil takovou formu veřejného vyhlášení rozsudku, která bude tuto povahu zveřejňovaných údajů pokud možno
co nejvíce respektovat (tedy že např. upřednostní ústní vyhlášení v jednací síni oproti vyhlášení prostřednictvím
elektronických desek). (…) Plénum Ústavního soudu se každopádně zásadně ztotožňuje s argumentací obsaženou
v již citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III • ÚS 2551/16, podle níž je třeba, aby účastníci řízení, stejně
jako veřejnost, byli o ústním vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni. Tento požadavek lze dovodit přímo
z požadavku veřejnosti, neboť vyhlášení rozsudku v neznámém čase a na neznámém (minimálně co do konkrétní
místnosti) místě reálně veřejnost vyhlášení popírá. (…) Z logiky věci odlišná situace ovšem nastává tehdy, dojde-li
k vyhlášení prostřednictvím úředních desek (včetně těch, které umožňují dálkový přístup). Ty jsou veřejnosti
přístupné stabilně na stejném místě a rozhodnutí na nich mohou být umístěna po delší časový úsek,
čímž je požadavku veřejnosti učiněno zadost. V těchto případech proto není předběžné informování o vyhlášení
rozsudku nezbytné. Možno dodat, že právě uvedené plyne z požadavku, aby všem bylo reálně umožněno
se vyhlášení zúčastnit (byť teoreticky zprostředkovaně při jiném než ústním vyhlášení). Nelze naopak tvrdit,
že by tento požadavek plynul z práva účastníka vědět, že se soud chystá ve věci rozhodnout, aby se jej ještě mohl
pokusit přesvědčit novými argumenty. Je-li účastníkovi poskytnut dostatečný prostor pro vznesení argumentů,
má je zásadně uplatnit ihned, nikoli si je z jakéhokoli důvodu 'šetřit' a uměle tím protahovat řízení.
Pokud tak např. z taktických důvodů neučiní, musí být srozuměn s tím, že soud rozhodne, aniž by k nim
přihlédl.“
[22] Z uvedeného vyplývá, že krajský soud nepochybil, jestliže při nekonání jednání veřejně
vyhlásil napadený rozsudek v plném znění prostřednictvím úřední desky soudu. Postup
dle §49 odst. 12 s. ř. s. (tedy vyhlášení rozsudku při jednání soudu) byl v dané věci
vyloučen, neboť jednání nebylo v souladu se zákonem nařízeno. Z výše citovaného nálezu
neplyne – jak naznačuje stěžovatel – že by muselo být úplné znění rozsudku zveřejněno
elektronicky.
[23] Nejvyšší správní soud naopak konstatuje, že soud musí zvolit takovou formu vyhlášení,
která bude v co nejvyšší míře respektovat povahu osobních údajů, které se v rozhodnutí objevují.
Tato forma musí být co nejšetrnější k základním právům účastníků řízení či jiných dotčených
fyzických osob. Proto se nutně budou vyskytovat situace, kdy ochrana osobních údajů
či soukromí těchto osob bude vyžadovat, aby úplné znění rozsudku nebylo přístupné
na internetu, ale pouze na „fyzické“ úřední desce v budově soudu.
[24] V projednávané věci tak krajský soud učinil, neboť je zjevné, že napadený rozsudek
(mimo jiné) obsahuje informace o zdravotním stavu stěžovatele a jeho problémech s konzumací
alkoholu (viz odstavec 5 napadeného rozsudku), které představují zvláštní kategorii údajů podle
čl. 9 nařízení EU 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních
údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení
o ochraně osobních údajů, známé též pod anglickou zkratkou GDPR, dále jen „GDPR“). Dále
obsahuje informace o jeho rodině a soukromém životě – konkrétně, že stěžovatel de facto žije jako
bezdomovec (viz napadený rozsudek tamtéž).
[25] Takové údaje se pravidelně mohou vyskytovat ve věcech týkajících se pobytu a zajištění
cizinců, jakož i ve věcech mezinárodní ochrany. Mimo to právě v azylových věcech upravuje
ochranu žadatele, jeho rodinných příslušníků a informací, které se jich dotýkají, ve vztahu
k orgánům veřejné moci přímo zákon (viz §19 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).
Je proto namístě, aby soudy při vyhlašování rozsudků v těchto případech postupovaly s vědomím
zájmu na ochraně osobních údajů (zejména údajů zvláštní kategorie dle čl. 9 GDPR)
a nevyhlašovaly rozsudky prostřednictvím internetu. Nadto i v nyní posuzovaném sporu
z rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu (viz odstavec
9 napadeného rozsudku), tato okolnost tak rovněž dokládá vhodnost postupu krajského soudu,
který nepřistoupil k vyhlášení plného znění rozsudku i prostřednictvím elektronické úřední desky,
neboť podle zmíněného §19 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo, popřípadě další orgány veřejné
moci, nesdělí žádným způsobem in formace jakkoli se vztahující k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, žadateli o udělení mezinárodní ochrany, azylantovi nebo osobě
požívající doplňkové ochrany a nezíská informace o žadateli o udělení mezinárodní
ochrany, azylantovi nebo osobě požívající doplňkové ochrany od údajných původců
pronásledování nebo vážné újmy ; povinnost spolupráce mezi orgány veřejné moci České republiky
a plnění povinností podle tohoto zákona tím není dotčeno.
[26] Ostatně i Nejvyšší správní soud rozsudky ve věcech mezinárodní ochrany, ve věcech
pobytu cizinců a usnesení o ustanovení opatrovníka v těchto věcech, případně i jiná rozhodnutí,
určí-li tak předseda senátu v jednotlivém případě z důvodu ochrany citlivých údajů,
nezpřístupňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup, a jsou tak vyhlašovány pouze na úřední
desce v budově soudu [srov. §5 a §127 odst. 1 Směrnice č. 3/2017, Kancelářský a spisový řád
Nejvyššího správního soudu (ve znění směrnice 3/2019)].
[27] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vyhlášení napadeného rozsudku v plném znění
pouze prostřednictvím úřední desky nacházející se v budově krajského soudu je v dané věci
dostatečné pro splnění požadavku veřejnosti. Stěžovatel citoval z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18
neúplným způsobem a pominul, že předběžné informování o vyhlášení rozsudku není podle
Ústavního soudu nezbytné právě v případě, dochází-li k vyhlašování prostřednictvím úřední
desky. Krajský soud proto nepochybil, jestliže účastníky o vyhlášení rozsudku předem
neinformoval a napadený rozsudek takto vyhlásil. Je rovněž nepochybné, že stěžovatel měl
v řízení dostatečný prostor pro vznesení argumentů k věci samé, ostatně v této souvislosti žádné
pochybení krajského soudu či zkrácení svých procesních práv nenamítá.
[28] Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by krajský soud postupoval nezákonně,
respektive že by se dopustil vad řízení, jež by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
[31] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce Mgr. Jindřich Lechovský, advokát
se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, a to usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 49 A 10/2018 – 21.
Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce v takovém případě hradí podle
§35 odst. 10 s. ř. s. stát. Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil jeden úkon
právní služby, a to sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif);
dále jen „advokátní tarif“]. Za něj mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu, ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu
se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.
Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, proto mu výše odměn y byla navýšena
o 714 Kč (§14a advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu