ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.96.2019:48
sp. zn. 3 Azs 96/2019 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. H., zastoupená
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2019, č. j. 1 Az 32/2018-52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2018, č. j. OAM-31/ZA-ZA06-ZA16-2018, neudělil žalovaný
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 1. 2. 2019, č. j. 1 Az 32/2018-52.
[2] Městský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně podala dne 10. 1. 2018
žádost o udělení mezinárodní ochrany, k níž při pohovoru mimo jiné uvedla, že ji a její rodinu
na Ukrajině pronásledovali z politických důvodů. Pronásledování začalo poté, co její otec vynalezl
alternativní „energetickou elektrostanici“ a nepodařilo se mu ji patentovat. Otec žalobkyně odmítl
vynález prodat lidem napojeným na politiky, kteří jej kvůli tomu asi před třemi lety zbili. S těmito
lidmi se její otec setkal asi dvakrát nebo třikrát, žalobkyně sama je však nikdy neviděla; stále
se s rodinou skrývali. Na státní orgány se nikdy neobrátil ani její otec ani ona, protože policie není
důvěryhodná, naopak by jim to ještě přitížilo. Otec žalobkyně odcestoval do České republiky
v roce 2017 a požádal zde o mezinárodní ochranu, jeho žádosti však nebylo vyhověno.
Žalobkyně nebyla s otcem ve spojení asi dva roky, poté kontakt asi před půl rokem obnovili.
Na Ukrajině stále žije její matka a dva sourozenci. Poslední tři roky nepracovala, protože
se skrývala. S vycestováním problémy neměla a Českou republiku si vybrala proto, že zde má
příbuzné. Na dotaz, proč o mezinárodní ochranu požádala až 10. 1. 2018, uvedla, že nejdříve
chtěla pobýt s příbuznými a poté onemocněla.
[3] Městský soud předeslal, že žalobkyně se obává pronásledování ze strany soukromých osob.
Soukromé osoby mohou být podle §2 odst. 6 zákona o azylu původci pronásledování pouze
za předpokladu, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. V průběhu řízení před žalovaným však
žalobkyně nebyla schopna poskytnout žádné konkrétní informace o totožnosti svých
pronásledovatelů ani o tom, pro koho tito lidé pracují. Tyto osoby nikdy neviděla ani se s nimi
nesetkala; informace o nich přitom mohla získat od svého otce nebo od známých, u kterých
se na její rodinu údajní pronásledovatelé vyptávali. I pokud by městský soud přisvědčil neurčitým
tvrzením žalobkyně ohledně údajných původců pronásledování, nelze mít za to, že jejich jednání
dosahuje intenzity pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu. Výhružky a fyzický útok
mohou dosahovat úrovně pronásledování na kumulativním základě. Uvedené jednání však
směřovalo pouze vůči otci žalobkyně; pronásledování vůči ní a její rodině mělo spočívat
v tom, že se na ně pronásledovatelé vyptávali. Poté, co se svojí rodinou změnila místo pobytu,
již k dalšímu takovému jednání vůči žalobkyni nedošlo. Nebylo zjištěno ani selhání vnitrostátní
ochrany, jež je jednou z podmínek poskytnutí mezinárodní ochrany. Žalobkyně se na státní
orgány země svého původu neobrátila a ani se o to nepokusila. Městský soud nezpochybnil,
že Ukrajina se potýká se značnou korupcí, to ovšem neznamená, že její právní systém je zcela
neúčinný a že by žalobkyni nebyla poskytnuta ochrana prostředky trestního práva. Ze zpráv
o zemi původu nevyplývá naprostá neochota orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat případy
vyhrožování a pronásledování. Krom toho se mohla žalobkyně obrátit na úřad ombudsmana.
Argumentace, že nemá smysl domáhat se ochrany u ukrajinských státních orgánů, a že proto
žalobkyně neměla povinnost u nich požádat o pomoc, tedy neobstojí.
[4] Dále městský soud uvedl, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně důvodnosti
svých obav z pronásledování ani ohledně pronásledování z azylově relevantního důvodu.
Nevysvětlila, v jakém ohledu by se pronásledování ve vztahu k jejímu otci mělo týkat i jí samotné,
a neuvedla nic, co by značilo, že ona nebo její otec zastávají určité politické názory. Městský soud
přisvědčil také názoru žalovaného, že neexistovaly žádné objektivní důvody, které by žalobkyni
bránily podat žádost o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po vstupu na území České
republiky; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005,
č. j. 3 Azs 119/2004-50. Uzavřel, že žalovaný se dostatečně vypořádal se všemi tvrzeními, které
žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, a vzal přitom v potaz individuální okolnosti jejího
případu. Závěr, že žalobkyně nemá nárok na udělení azylu podle §12 zákona o azylu
ani na doplňkovou ochranu podle §14a tohoto zákona, je proto správný.
[5] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „ s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný neboť městský soud
(stejně jako žalovaný) dostatečně neposoudil otázku hrozící vážné újmy a možnosti udělení
doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Uvedla, že pochází ze státu zasaženého
ozbrojeným konfliktem neurčitého rozsahu, což má negativní vliv na bezpečnost osob a majetku.
V důsledku nerozlišujícího násilí v tomto konfliktu umírají civilisté; v případě návratu proto
stěžovatelce hrozí nedobrovolné zapojení do války a vznik azylově relevantní újmy. K tomu
odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-61.
S ohledem na turbulentní vývoj na Ukrajině a přetrvávající korupční prostředí v této zemi
nenachází potřebnou důvěru k tomu, aby se obrátila na ukrajinské policejní složky.
[7] Žalovanému, potažmo městskému soudu, vytýká též nedostatečné zjištění skutkového
stavu a porušení §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu. Její obavy jsou úzce spjaty s problémy jejího
otce, které se přenášejí i na jeho potomky. Otec stěžovatelky uprchl do České republiky,
kde taktéž požádal o mezinárodní ochranu; proto její žádost nelze relevantně posoudit
bez přihlédnutí k osudu žádosti jejího otce. S ohledem na to se nabízelo provedení důkazu
svědeckou výpovědí jejího otce. Stěžovatelce je kladeno k tíži, že blíže nekonkretizuje důvody
svých obav, aniž by bylo současně zmíněno, jaký je současný stav žádosti jejího otce či byl
proveden jeho výslech.
[8] Ve vztahu k pronásledování z politických důvodů stěžovatelka uvedla, že její politické
názory lze shledat v tom, jakým způsobem se vymezuje proti stávající politické reprezentaci
domovského státu. Ačkoli se sama nehlásí k žádnému opozičnímu proudu, domnívá
se, že zejména ekonomický stav domovského státu, široké korupční prostředí a neschopnost
zajistit bezpečí vlastním občanům vyjadřují politický proud, vůči němuž se vymezuje, a střetu
s ním se obává, což je dle jejího mínění možné podřadit pod azylově relevantní důvod.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem městského soudu. Uvedl,
že stěžovatelka uplatnila obdobné námitky jako v žalobě, a odkázal proto na odůvodnění svého
rozhodnutí a vyjádření k žalobě. V podání žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný spatřuje
snahu stěžovatelky legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Stěžovatelka v zemi původu
žádné politické názory neprojevovala a tyto skutečnosti v průběhu správního řízení ani netvrdila.
Namítá-li je teprve v kasační stížnosti, aniž by měly odraz v jejím azylovém příběhu
předestřeném ve správním řízení, lze je označit za účelové. Stěžovatelka pouze domýšlí krajní
scénáře v případě jejího návratu na Ukrajinu a své domněnky prezentuje jako skutečnost; tato
tvrzení však postrádají jakoukoli reálnou spojitost s jejím azylovým příběhem.
[10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[12] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je –
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[13] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku, k níž by
považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury; stěžovatelka ostatně ani sama
netvrdí, v čem okolnosti jejího případu splňují podmínky přijatelnosti ve smyslu výše uvedených
kritérií. Ve své argumentaci se v zásadě omezuje na výtku nedostatečného zjištění skutkového
stavu věci. Jí tvrzená pochybení městského soudu by sice obecně mohla být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné excesy a natolik hrubá
pochybení v postupu či v rozhodnutí soudu, jejichž existence by mohla mít alespoň potenciálně
vliv na rozhodnutí ve věci samé (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 2 Azs 137/2006-67; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). K takovým pochybením v projednávané věci evidentně nedošlo. Městský
soud ve věci postupoval standardně, v rozsudku s poukazem na provedené důkazy a relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu srozumitelně vysvětlil, proč nepovažuje podanou žalobu
za důvodnou a nepominul také žádnou z podstatných námitek uplatněných stěžovatelkou.
To, že vyhodnotil důkazy jinak, než by si stěžovatelka představovala, samo o sobě žádnou vadu
řízení, natož hrubou, nezpůsobuje.
[14] Námitku hrozící vážné újmy v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině,
stěžovatelka v žalobě neuplatnila; nelze proto městskému soud vytýkat, že se touto argumentací
nezabýval. K povaze a rozsahu válečného konfliktu v zemi původu (potenciálně aktivující
uplatnění principu non-refoulement) se nicméně opakovaně vyjádřila judikatura Nejvyššího
správního soudu, podle níž je ozbrojený konflikt na Ukrajině v současné době omezen pouze
na tzv. linii dotyku mezi separatistickými republikami (Doněckou a Luhanskou) a zbytkem
Ukrajiny. V ostatních oblastech Ukrajiny je přitom bezpečnostní situace dobrá a stabilní
(viz například usnesení ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Azs 411/2018-26, ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 9 Azs 410/2018-38, ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Azs 412/2018-28, či ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 4 Azs 456/2019-30).
[15] Městský soud se dostatečně zabýval i tvrzeními stěžovatelky ohledně pronásledování
jejího otce a důvodností jí pociťovaných obav (viz zejména bod 16, 18 a 23 napadeného
rozsudku). Především uvedl, že výpověď stěžovatelky postrádá jasná a konkrétní tvrzení, ačkoli
potřebné informace o údajných původcích pronásledování mohla zjistit u známých, případně
přímo od svého otce. Krom toho poté, co se stěžovatelka přestěhovala, již k dalšímu
nežádoucímu jednání vůči ní nedošlo. Stěžovatelka také nebyla schopna vysvětlit, v jakém ohledu
by se hrozba pronásledování či vážné újmy jejího otce měla týkat i jí samotné; nelze přehlédnout
ani to, že sourozenci a matka stěžovatelky na Ukrajině stále žijí. Zde městský soud přiléhavě
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 5 Azs 100/2016-47.
Povinnost žadatele tvrdit reálné a azylově relevantní nebezpečí hrozící rodinným příslušníkům,
jakož i konkrétní dopady tvrzeného nebezpečí na situaci tohoto žadatele vyplývá i z další
judikatury kasačního soudu (viz usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Azs 141/2019-49, či ze dne
25. 10. 2019, č. j. 2 Azs 36/2019-69). Konečně nelze pominout ani skutečnost, že kasační stížnost
otce stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020,
č. j. 4 Azs 76/2020-35, odmítnuta pro nepřijatelnost. V tomto rozhodnutí se kasační soud mimo
jiné ztotožnil s názorem krajského soudu, že tvrzení otce stěžovatelky ohledně pronásledování
kvůli vynálezu „alternativní elektrostanice“ jsou nevěrohodná.
[16] Ani ve vztahu ke svému politickému přesvědčení nebyla stěžovatelka v řízení před
městským soudem nikterak konkrétní (viz bod 24 napadeného rozsudku). K její kasační
argumentaci postačí uvést, že podle konstantní judikatury tohoto soudu subjektivní pocit
nespokojenosti žadatele o mezinárodní ochranu s ekonomickou situací a státním režimem jeho
domovského státu, byť reálně podložený hospodářskou situací, není sám o sobě důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany, a tento pocit není také ještě politickým přesvědčením
(srov. například rozsudky ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 Azs 11/2012-24, či ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007-79).
[17] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem
nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky, proto ji podle výše citovaného ustanovení
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[18] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu