ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.164.2020:41
sp. zn. 4 Azs 164/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: R. T., zast. Mgr. et Mgr.
Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2020, č. j. CPR-18175-2/ČJ-2019-930310-V234, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 15. 4. 2020, č. j. 50 A 2/2020 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti
4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. et Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále
též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 23. 3. 2019, č. j. KRPA-346621-31/ČJ-2018-000022,
kterým bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze
žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Současně byla žalobkyni podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že žalobkyni zanikla platnost její
zaměstnanecké karty dne 28. 5. 2018 a od 29. 5. 2018 až do 13. 9. 2018 pobývá v České republice
neoprávněně bez platného pobytového oprávnění, čímž porušuje právní předpisy České
republiky a zcela v souladu se zákonem jí bylo uloženo správní vyhoštění podle výše uvedeného
ustanovení zákona o pobytu cizinců.
[3] Žalobkyně podala proti shora uvedenému rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala,
že správní orgány vychází z mylného předpokladu, že zaměstnanecká karta žalobkyně zanikla dne
28. 5. 2018. V případě žalobkyně totiž nelze aplikovat §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
neboť poslední pracovněprávní vztah žalobkyně nelze považovat za skončený. Žalobkyni byl
sice zaměstnavatelem zaslán dokument nazvaný „okamžité zrušení pracovního poměru“ ke dni
28. 3. 2018, žalobkyně nicméně ve lhůtě podle §69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, zaměstnavateli písemně oznámila, že trvá na pokračování zaměstnání, a následně podala
žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Podle žalobkyně nadto
postačuje, aby její pracovní poměr trval do 18. 8. 2018, a to s ohledem na skutečnost, že dne
17. 10. 2018 podala žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele. Žalovaná vůbec nereflektovala
možnost zachování platnosti pobytu podáním této žádosti. S ohledem na §69 odst. 1 zákoníku
práce má žalobkyně za to, že její pracovněprávní vztah stále neskončil. Žalobkyně dále
argumentovala tím, že zánik platnosti zaměstnanecké karty bez ohledu na trvání pracovního
poměru podle §69 odst. 1 zákoníku práce by byl jednak v přímém rozporu s §63 zákona
o pobytu cizinců a nadto by zahraničním pracovníkům – držitelům zaměstnanecké karty
prakticky znemožňoval domáhat se svých práv soudní cestou. De facto by totiž nebylo možné
domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. pouze za cenu ztráty
pobytového oprávnění), bez ohledu na např. eventuální zjevnou protiprávnost skončení
pracovního poměru.
[4] Konstatovat zánik platnosti zaměstnanecké karty by v posuzované věci znamenalo opírat
se výhradně o tvrzení zaměstnavatele žalobkyně, který se dopustil zásadních porušení svých
povinností. Přístup správních orgánů k výkladu předmětných ustanovení považuje žalobkyně
za zcela nesprávný. Ustanovení §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podle žalobkyně odkazuje
na zákoník práce, podle kterého zaměstnání žalobkyně trvá, či přinejmenším trvalo v době,
kdy podala žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele. Žalovaná ignoruje, že zákoník práce
předpokládá pokračování pracovního poměru až do rozhodnutí soudu. Legalita pobytu
žalobkyně tedy nemusí být podložena rozsudkem soudu a postačuje trvání řízení o návrhu
na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Druhou chybou pak je předpoklad,
že zaměstnavatel jednostranně určuje, kdy existuje pracovní poměr, zatímco zaměstnanec tuto
možnost nemá. Pokud tedy žalovaná uvádí, že „tvrzení o legálnosti pobytu je předčasné“, hrubě se mýlí,
podle zákona je totiž předčasné tvrzení o jeho nelegálnosti. V této souvislosti žalobkyně
připomenula zásadu in dubio pro libertate.
[5] Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované spočívající v tom,
že její námitka založená na znění §69 zákoníku práce ve spojení s §63 zákona o pobytu cizinců
nebyla vypořádána. Žalovaná nereagovala ani na související argument, že její postup jednostranně
a nekriticky vychází z tvrzení zaměstnavatele. Rozhodnutí žalované postrádá individualizaci.
Správní orgány musí zjišťovat skutečný stav, o kterém nejsou pochyby, a podkladem
pro rozhodování není pouze informační systém Ministerstva vnitra, ale mnohé další podklady
podle §50 odst. 1 správního řádu. Závěrem žalobkyně namítla, že v řízení nebyla dostatečně
posouzena přiměřenost, zejména mělo být přihlédnuto k „neúmyslnosti nelegálního pobytu“ žalobkyně.
[6] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nadepsaným rozsudkem
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že mezi účastníky řízení
nebylo sporné, že žalobkyni byla vydána zaměstnanecká karta s platností do 5. 3. 2019 a že byla
zaměstnána u CLINEA, s. r. o., jako hospodyně v domácnosti. Sporné není ani to, že dne
28. 3. 2018 žalobkyně od zaměstnavatele převzala okamžité zrušení pracovního poměru
a následně v souladu s §69 odst. 1 zákoníku práce oznámila zaměstnavateli, že trvá na tom,
aby ji dále zaměstnával, a v souladu s §72 zákoníku práce podala u věcně a místně příslušného
soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (o níž
v době rozhodování správního orgánu ani ke dni vyhlášení rozsudku krajského soudu nebylo
pravomocně rozhodnuto). Za těchto okolností nemůže obstát závěr správních orgánů,
že poslední pracovněprávní vztah žalobkyně skončil dne 28. 3. 2018, a platnost její
zaměstnanecké karty tak v souladu s §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla dne 28. 5. 2018
s ohledem na §69 odst. 1 zákoníku práce. Proto v období, jež začíná dnem následujícím po dni,
jehož uplynutím měl pracovní poměr skončit na základě pracovněprávního jednání se spornou
platností [rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena
pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96)], a jež končí dnem, v němž soud pravomocně rozhodne
o platnosti sporného pracovněprávního jednání (nebo v němž dojde k platnému skončení
pracovního poměru jinak), je třeba na tento pracovní poměr i v řízení o správním vyhoštění
nahlížet jako na existující, byť v modifikované podobě. Uplatní se proto právní úprava obsažená
v §69-72 zákoníku práce. Krajský soud dále v této souvislosti poukázal na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3693/2011.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento návrh Nejvyšší
správní soud zamítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 4 Azs 164/2020 – 25.
[8] Stěžovatelka upozornila, že správní orgán prvního stupně v rámci správního řízení
vycházel ze závěrů odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále též „OAMP“),
který uvedl, že žalobkyni pravomocně zaniklo povolení k dlouhodobému pobytu formou
zaměstnanecké karty ke dni 28. 05. 2018. Pracovně právní vztah žalobkyně skončil dne 28. 03.
2018. Svůj právní názor stěžovatelka opírá o soudní judikaturu, dle které rozvázání pracovního
poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním
rozhodnutím (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ze dne
30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, a ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003).
Bez pravomocného rozhodnutí nelze hovořit o tom, že by došlo k neplatnému rozvázání
pracovního poměru (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 436).
[9] Vzhledem k uvedenému platnost zaměstnanecké karty dne 28. 05. 2018 zanikla, a proto
pobyt žalobkyně v České republice od 29. 05. 2018 do 13. 09. 2018 byl pobytem neoprávněným.
Žalobkyně ve lhůtě stanovené zákonem po ukončení pracovně právního vztahu s jejím
zaměstnavatelem nepodala žádost o změnu zaměstnavatele, čímž by předešla tomu,
že od 29. 05. 2018 do 13. 09. 2018 pobývala v České republice neoprávněně. Žalobkyně sice tuto
žádost podala dne 17. 10. 2018, ale až v rámci zahájeného správního řízení a po marném uplynutí
60 denní lhůty, která započala běžet 29. 03. 2018.
[10] Stěžovatelka dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť způsob
a rozsah důvodů pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky je ve vztahu k pojetí zákona o pobytu
cizinců nesrozumitelný. Správní soud se ve svých závěrech odchyluje i od konstantního způsobu
posuzování obdobných případů Nejvyšším správním soudem a přihlédl pouze k těm judikátům,
které jsou ve prospěch názoru žalobkyně o pokračování pracovního poměru do doby určení jeho
neplatnosti rozhodnutím soudu.
[11] V případě zániku platnosti zaměstnanecké karty nelze vyčkávat na případné rozhodnutí
soudu o platnosti či neplatnosti rozvázání pracovního poměru a s tím spojené náhradě mzdy.
Vzhledem ke značnému počtu vydaných zaměstnaneckých karet a dlouhé době soudních řízení
by mohlo tímto způsobem docházet ke zneužívání práva a napadání platnosti rozvázání
pracovního poměru, což by cizincům po celou dobu odvolacího a soudního řízení umožňovalo
legální pobyt na našem území i přesto, že ukončení jejich pracovního poměru bude platné.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že z argumentace stěžovatelky
nesprávné posouzení věci krajským soudem ani nesrozumitelnost kasační stížností napadeného
rozsudku nevyplývá. Judikatura, na kterou stěžovatelka odkazuje, ve skutečnosti vůbec
nepodporuje její závěry a pro posuzovanou právní otázku je nepřípadná. Nadto vztah
zaměstnance a zaměstnavatele po oznámení podle §69 zákoníku práce nazývá výslovně vztahem
pracovněprávním, podporuje tedy naopak závěry, k nimž dospěl krajský soud. Jakkoli může být
úprava zákoníku práce po provedení pokusu o jednostranné skončení pracovněprávního vztahu
specifická, v zákoně, odborné literatuře ani judikatuře není zpochybňováno, že jde nadále
o pracovněprávní vztah. Žalovaná neobjasnila, jakým způsobem je kasační stížností napadený
rozsudek nesrozumitelný ve vztahu k pojetí zákona o pobytu cizinců ani neoznačuje žádné
rozhodnutí NSS, s nímž by měly být závěry krajského soudu v rozporu.
[13] Skutečnou podstatou podání kasační stížnosti se žalobkyni zdá být obava stěžovatelky
ze zneužití práva skrze účelové napadání skončení pracovněprávního vztahu. Tím ovšem
stěžovatelka směřuje již přímo proti znění zákona. Pouze správním orgánem dovozovaný účel
právní normy nemůže ospravedlnit výklad směřující přímo proti znění zákona. Rovněž
tak nemůže být na újmu cizinců délka řízení u pracovněprávních soudů. Podle žalobkyně
je neakceptovatelné, aby držitel zaměstnanecké karty byl omezen v možnosti domáhat
se pokračování pracovněprávního vztahu, resp. bránit se proti nezákonnému skončení
pracovního poměru. Pokud by docházelo k zániku zaměstnanecké karty bez ohledu na možnou
(či dokonce zcela zjevnou) protiprávnost skončení pracovního poměru, mohlo by naopak tímto
způsobem docházet ke zneužívání práva ze strany zaměstnavatelů.
[14] Rovněž názor, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když vycházely
pouze z evidence OAMP a odmítaly se samostatně věnovat otázce oprávněnosti pobytu, je podle
žalobkyně zcela nesprávný, a to tím spíše, že zákonnost těchto údajů byla zpochybněna Komisí
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která rozhodnutí OAMP opakovaně vrátila k dalšímu
řízení, právě s ohledem na spojení §63 zákona o pobytu cizinců a §69 zákoníku práce (v jednom
případě pro absenci vypořádání námitky, ve druhém i s vyjádřením k meritu věci), což bylo
stěžovatelce známo.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatelka spatřovala v nesrozumitelném odůvodnění kasační stížností
napadeného rozsudku ve vztahu k pojetí zákona o pobytu cizinců. Pokud by totiž byla námitka
nepřezkoumatelnosti důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení kasační
stížností napadeného rozsudku.
[18] Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost se obecně považuje takové rozhodnutí,
z něhož není zřejmé, jak o věci soud vlastně rozhodl, nebo je-li zásadní rozpor mezi výrokem
a jeho odůvodněním, případně též tehdy, pokud vůbec není zřejmé, co je ještě výrok
a co už odůvodnění rozhodnutí. Vadou nepřezkoumatelnosti je stižen i zrušující rozsudek
krajského soudu, v němž není řádně formulován právní názor, jímž by měl být správní orgán
vázán v dalším průběhu řízení (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2018, č.j. 3 As 109/2017 – 64).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nesrozumitelný. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud vystihl
podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností a judikatury. Krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a přehledně, logicky
a srozumitelně zdůvodnil své závěry.
[20] Podle §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalované, platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil
poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle §42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla
vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo ke které byl udělen souhlas ministerstva podle
§42g odst. 7 nebo 8; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v §98 zákona o zaměstnanosti. ¨
[21] Podle §69 odst. 1 věty první zákoníku práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď
nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li
zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu.
[22] Podle §72 téhož zákona, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením,
zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději
ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
[23] Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyni byla vydána zaměstnanecká karta s platností
do 5. 3. 2019 a byla zaměstnána u CLINEA, s. r. o., jako hospodyně v domácnosti. Dne
28. 3. 2018 žalobkyně od tohoto zaměstnavatele převzala okamžité zrušení pracovního poměru
a následně dne 3. 4. 2018 zaslala výše uvedenému zaměstnavateli oznámení, že trvá
na pokračování zaměstnání podle §69 odst. 1 zákoníku práce. Dále v souladu s §72 zákoníku
práce žalobkyně podala u příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru okamžitým zrušením (o níž v době rozhodování správních orgánů ani ke dni vyhlášení
kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu nebylo pravomocně rozhodnuto). Dne
13. 9. 2018 byla žalobkyně kontrolována hlídkou policie a byla zajištěna, neboť hlídka v místě
kontroly pojala podezření, že se může na území ČR nacházet neoprávněně.
[24] Správní orgány na základě výše uvedeného dospěly k závěru, že žalobkyně na území
České republiky pobývala bez platného oprávnění k pobytu, a to nejméně od 29. 5. 2018
do 13. 9. 2018.
[25] Nejvyšší správní soud však má za to, že správní orgány zcela opomněly výše uvedená
ustanovení zákoníku práce, podle nichž oznámení žalobkyně vůči zaměstnavateli, že trvá
na dalším zaměstnávání, a podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
žalobkyní mělo za následek, že pracovní poměr žalobkyně z hlediska zákoníku práce i nadále
trval, a to až do vyjasnění otázky platnosti rozvázání pracovního poměru soudem.
[26] Uvedený závěr vyplývá také z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou krajský soud
přiléhavě poukázal, kdy v rozsudku ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, Nejvyšší soud
judikoval, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající
z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení,
že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní
poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru.
Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako
otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá. Tento rozsudek se sice
týkal dřívějšího zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb.), s ohledem na obdobnost právní úpravy
jsou však jeho závěry aplikovatelné také na nyní platný a účinný zákoník práce.
[27] V rozsudku ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3693/2011, pak Nejvyšší soud vyslovil,
že rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením
ve zkušební době, jejichž platnost druhá ze stran pracovního poměru neuznává, nebo byla-li uzavřena dohoda
o rozvázání pracovního poměru, kterou některá ze stran pokládá za neplatný pracovněprávní úkon, vznikl mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního
úkonu skutečně skončil nebo zda jejich pracovní poměr bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení
tohoto sporu, panuje mezi stranami pracovního poměru nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní
vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období ode dne následujícího po dni, v němž pracovní poměr
měl podle rozvazovacího úkonu skončit, do dne, kdy bude pravomocně rozhodnuto o platnosti či neplatnosti
rozvázání pracovního poměru nebo do dne, kdy dojde jinak k platnému skončení pracovního poměru, se právní
vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit
pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a příslušnými pracovněprávními předpisy ve stejné
podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval; uplatní se proto právní úprava obsažená v §69 až 72
zák. práce. Bude-li rozvázání pracovního poměru posouzeno nakonec jako platné, skončil pracovní poměr dnem,
kterým měl podle rozvazovacího úkonu zaniknout. Byla-li určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, trvá
(a trval) pracovní poměr stran i nadále. Tím byl přechodný stav nejistoty ve vztazích mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem odstraněn a jejich vztahy se nadále řídí stejnými smlouvami a předpisy, jako kdyby
k rozvázání pracovního poměru vůbec nedošlo.
[28] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že za dané situace otázka
trvání pracovního poměru žalobkyně byla otázkou předběžnou, o níž správním orgánům činným
ve věci nepříslušelo rozhodnout, avšak na jejímž posouzení záviselo rozhodnutí v posuzované
věci. Platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele byla žalobkyní
v souladu se zákonem účinně zpochybněna včasným podáním určovací žaloby dle §72 zákoníku
práce, přičemž žalobkyně zároveň oznámila zaměstnavateli dle §69 odst. 1 zákoníku práce,
že trvá na pokračování pracovního poměru. Je tedy zřejmé, že bylo u příslušného orgánu (soudu
v občanském soudním řízení) zahájeno řízení o této předběžné otázce. Byla tedy naplněna
hypotéza normy obsažné v §57 odst. 2 správního řádu, podle nějž [p]robíhá-li před příslušným
správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce (…) postupuje
správní orgán podle §64. Za dané situace bylo tedy namístě přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí
soudu o otázce platnosti okamžitého skončení pracovního poměru žalobkyně. Stěžovatelka tudíž
ke dni vydání svého rozhodnutí nemohla jednoduše vycházet ze závěru, že pracovněprávní vztah
žalobkyně skončil dne 28. 3. 2018 (převzetím okamžitého zrušení pracovního poměru)
a že platnost její zaměstnanecké karty podle §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla dne
28. 5. 2018, resp. že tak žalobkyně od 29. 5. 2018 pobývala na území České republiky
bez platného oprávnění k pobytu. Alternativně, pokud by stěžovatelka ze závažných důvodů
nemohla vyčkat na rozhodnutí civilního soudu o podané určovací žalobě, musela by si dle §57
odst. 1 písm. c) správního řádu o předběžné otázce učinit úsudek. To by však vyžadovalo
dostatečné odůvodnění úvahy správního orgánu, které by se muselo kvalifikovaně vypořádat
po stránce skutkové i právní se spornou otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru zaměstnavatelem žalobkyně. Takovéto úvahy v odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky
ovšem zcela absentují. Stěžovatelka pouze setrvala na názoru, že zaměstnavatelem oznámené
okamžité zrušení pracovního poměru má za následek automaticky zánik pracovního poměru,
a tím i pobytového oprávnění žalobkyně. Rozhodnutí stěžovatelky proto nemůže obstát.
[29] Námitka stěžovatelky, v níž poukazuje na judikaturu a komentářovou literaturu, dle které
rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena
pravomocným soudním rozhodnutím, se týká posouzení platnosti rozvázání pracovního poměru.
Nevyvrací však závěr, že do doby než je o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto
civilním soudem, není možno při splnění podmínek §69 odst. 1 a §72 zákoníku práce vycházet
bez dalšího z toho, že pracovní poměr skončil. Stejně tomu je v případě poukazu stěžovatelky na
skutečnost, že žalobkyně nevyužila 60 denní lhůty pro podání žádosti o změnu zaměstnavatele.
[30] Rovněž argumentace stěžovatelky, v níž poukazuje na délku soudních řízení o žalobách
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a s tím související možnost zneužívání práva
ze strany cizinců, kteří by po celou dobu soudního řízení byli oprávněni na území České
republiky pobývat, přestože jejich pracovní poměr byl platně ukončen, nevyvrací výše uvedené
závěry. Naopak správná je poznámka žalobkyně, že v případě akceptování názoru stěžovatelky by
cizinci byli zbaveni efektivní ochrany svých práv vyplývajících ze zákoníku práce a byli by zcela
vydáni na milost svým zaměstnavatelům. V takovém případě by stěží bylo možno ještě hovořit
o plnoprávných zaměstnancích a postavení zaměstnanců – cizinců se zaměstnaneckou kartou
by se stalo zcela prekérním. Naopak je nutno trvat na tom, aby pracovně právní postavení
cizinců, kteří jsou legálně v České republice zaměstnáni, nebylo nevýhodnější, než u ostatních
zaměstnanců.
[31] Námitku stěžovatelky, v níž tvrdí, že se krajský soud odchyluje od konstantního způsobu
posuzování obdobných případů Nejvyšším správním soudem a přihlédl pouze k těm judikátům,
které jsou ve prospěch názoru žalobkyně o pokračování pracovního poměru, Nejvyšší správní
soud neshledal opodstatněnou, neboť stěžovatelka konkrétně nezmiňuje žádné rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, s nímž by byl kasační stížností napadený rozsudek
v rozporu, ani neuvádí judikaturu, z níž by vyplývaly opačné závěry, než z judikatury aplikované
krajským soudem.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud pouze zčásti korigoval důvody
zrušujícího rozsudku krajského soudu, které však v podstatné míře obstály (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu odměny
právního zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 7. 2020),
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
3.100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Z veřejně přístupné databáze Finanční správy České republiky Nejvyšší správní soud ověřil,
že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují
o částku odpovídající této dani, tj. o 21 %. Celkově tedy je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni
na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu