ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.138.2019:21
sp. zn. 5 As 138/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. G.,
zastoupen Mgr. Jaromírem Noskem, advokátem se sídlem Furchova 373, Telč, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2019, č. j. 32 A 28/2017 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Jaromíra Noska
na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 5. 2017, č. j. KUJI 37092/2017, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále též „správní
orgán I. stupně“) ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. MMJ/OD/3826/2017/5, kterým byl žalobce
shledán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. k) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta 2000 Kč a náhrada
nákladů řízení 1000 Kč.
[2] Uvedených přestupků se měl žalobce z nedbalosti dopustit tím, že v rozporu s §18
odst. 4 a §6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu, dne 7. 2. 2017 v 09:40 hod na silnici
č. 406 v obci Jezdovice, GPS souřadnice E 015 o28’47.496“, N 49o19’13.1 88“, ve směru jízdy
od Třeště na Jihlavu, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Peugeot, reg. zn. X,
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci (50 km/h), přičemž mu byla orgány Policie
České republiky (dále jen „Policie ČR“) naměřena rychlost jízdy 65 km/h. Při zvážení možné
odchylky měřicího zařízení ve výši ± 3 km/h mu byla naměřena jako nejnižší skutečná rychlost
jízdy 62 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o méně než 20 km/h.
Zároveň žalobce při silniční kontrole předložil neplatný řidičský průkaz č. X, vydaný Městským
úřadem Uničov dne 24. 1. 2007.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen ,,krajský
soud“) žalobu, ve které namítal, že byl poškozen a zkrácen na svých právech, neboť
mu v důsledku pochybení správního orgánu I. stupně, které přejal i žalovaný, nebylo umožněno
uplatnit svá procesní práva spočívající v návrhu na vyjádření a provedení důkazů a bylo
mu upřeno právo na spravedlivý proces. Žalobce reálně neměl šanci řádně uplatnit práva
účastníka řízení, když byl správní orgán I. stupně již v okamžiku ústního jednání připraven vydat
rozhodnutí, a argumentaci žalobce odmítl, aniž by vyčkal na jeho stanovisko.
[4] Správní orgán I. stupně provedl dále dle žalobce nesprávnou právní kvalifikaci, neboť
zjištění o předložení neplatného řidičského průkazu ve smyslu §23 odst. 1 písm. f) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v době spáchání přestupku (dále jen ,,zákon
o přestupcích‘‘), podřadil pod jiné hmotněprávní ustanovení, a to §6 odst. 7 písm. a) zákona
o silničním provozu. Správní orgány se rovněž nezabývaly zkoumáním a posouzením formy
zavinění žalobce a procesním postupem v kvalifikaci souběhu více skutků a společného řízení.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně nadto trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající
v rozporu mezi výrokem a odůvodněním, neboť ve výroku je uveden závěr o formě zavinění
z nedbalosti, zatímco v odůvodnění je uvedeno, že se žalobce k formě zavinění nevyjádřil, proto
bylo rozhodnuto o nevědomé nedbalosti.
[5] Dle názoru žalobce správní orgán I. stupně nedostatečně vyhodnotil skutkový stav, svá
tvrzení opřel o písemný materiál a tento považoval za dostačující a průkazný, avšak odmítl návrhy
důkazů ze strany žalobce. Žalovaný pak zvoleným přístupem nerespektoval a potlačil obligatorní
povinnosti přezkoumat zákonnost rozhodnutí i předcházejícího řízení, neboť zdravotní
indispozici žalobce (krajní nouze) posoudil žalovaný pouze v rovině předchozího objednání
k neurologickému vyšetření, aktuálnost zhoršení zdravotního stavu nezkoumal. Žalovaný
se vyhnul také argumentaci o předpokládaném pohybu policejního vozidla a nedodržení
podmínek měření a vyjádřil se nepravdivě i k údajné námitce žalobce založené na argumentaci
o návodu k obsluze.
[6] Krajský soud shledal žalobu důvodnou v části námitek směřujících k nesprávné právní
kvalifikaci jednání žalobce. Soud přitom vyšel ze znění §6 odst. 7, §125c odst. 1 písm. k) a g)
zákona o silničním provozu a z §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Vzhledem k obsahu
správního spisu označil krajský soud za nepochybné, že správní orgány žalobci vytýkaly
skutečnost, že při silniční kontrole předložil příslušníkům Policie ČR toliko neplatný řidičský
průkaz (řidičský průkaz, jemuž uplynula platnost dnem 24. 1. 2017), nikoli to, že žádný řidičský
průkaz nepředložil. A ačkoliv se následně žalovaný snažil dovodit, že za situace předložení
neplatného řidičského průkazu lze mít za to, že řidič nemá žádný platný průkaz, byla tato
argumentace nesprávná, tudíž i jeho právní kvalifikaci vytýkaného jednání žalobce pod §6 odst. 7
písm. a) zákona o silničním provozu označil krajský soud za nepřípadnou. Dané ustanovení totiž
cílí na situace, kdy řidič kontrolovaného vozidla nepředloží žádný řidičský průkaz ke kontrole,
ačkoliv tímto např. disponuje, leč jej nemá v okamžiku kontrolu u sebe. To však není případ
žalobce, jelikož tento řidičský průkaz předložil, byť neplatný. Za neplatný řidičský průkaz
se přitom dle §118 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu považuje takový řidičský průkaz,
jemuž uplynula doba jeho platnosti. Předmětné jednání, tj. předložení neplatného řidičského
průkazu, postihuje §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, když za přestupek označuje
mj. předložení neplatného dokladu řidičem vozidla při kontrole, tedy rovněž řidičského průkazu.
Za situace, kdy existuje takové ustanovení, pod které lze vytýkané konkrétní jednání bez dalšího
subsumovat, není možné, aby se správní orgány značně složitou argumentační konstrukcí snažily
podřadit takové jednání pod jiné právní ustanovení, které danému jednání nekonvenuje, neboť
situace „nepředložení řidičského průkazu“ a „předložení neplatného řidičského průkazu“ je nutné
striktně odlišovat, neboť se jedná o zcela jiná jednání. Bylo by totiž nelogické, aby zákonodárce
dal správním orgánům na vybranou, pod které z ustanovení právních předpisů vytýkané jednání
podřadí. V případě žalobce tedy správní orgány dle soudu pochybily, pokud jeho jednání
podřadily pod sběrnou skutkovou podstatu obsaženou v §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu v návaznosti na §6 odst. 7 písm. a) téhož zákona namísto na věc
dopadajícího §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, a toto pochybení mohlo mít vliv
na zákonnost správních rozhodnutí.
[7] Krajský soud tak na základě uvedených skutečností podle §78 odst. 1 a 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí žalovaného
včetně jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nezákonnost zrušil.
V dalším řízení krajský soud správním orgánům uložil, aby s ohledem na jinou právní kvalifikaci
vytýkaného jednání žalobce vyřešily rovněž otázku souběhu přestupků žalobce, kterou
v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí s ohledem na sankcionování chybně právně
kvalifikovaných přestupků žalobce ve smyslu §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu
podrobně vymezovat nemusely.
[8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[9] Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud právní otázku subsumpce přestupkového
jednání žalobce posoudil nesprávně a trvá na tom, že žalobce se tím, že policejní hlídce předložil
neplatný řidičský průkaz, dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu, resp. že se nedopustil (a jako řidič osobního automobilu ani nemohl dopustit) přestupku
dle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
[10] Ustanovení §6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu ukládá řidiči motorového
vozidla povinnost mít při řízení u sebe řidičský průkaz. Ustanovení §103 zákona o silničním provozu
definuje řidičský průkaz jako veřejnou listinu, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah.
Podle názoru stěžovatele neplatný řidičský průkaz (neplatná veřejná listina) nemůže osvědčovat
skutečnosti na něm uvedené, a proto řidič disponující neplatným řidičským průkazem při
kontrole nepředloží řidičský průkaz, který osvědčuje jeho řidičské oprávnění. Nutnost předložit
při kontrole řidičský průkaz, vychází mj. i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 - 39.
[11] Stěžovatel na podporu svých tvrzení dále cituje z odborné literatury, z níž dle stěžovatele
vyplývá, že předložení neplatného dokladu tak, jak bylo definováno v §23 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích nelze vztahovat na řidičský průkaz, ale na doklady uvedené v zákoně 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, v relevantním znění (dále jen ,,zákon o silniční dopravě‘‘). Dále dle komentáře
k §6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu je za řidičský průkaz ve smyslu tohoto
ustanovení považován kterýkoliv platný řidičský průkaz podle §104 odst. 2 téhož zákona.
[12] Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se stěžovatel pokouší o výklad a právní
konstrukci, jež nemá žádnou oporu v platném právu. To vyplývá z jeho úvah i nepřípadné
argumentace judikaturou Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 322/2016 - 39, která naprosto
neodráží podstatu této věci, tj. předložení neplatného řidičského průkazu.
[14] Dle žalobce se dále stěžovatel snaží zmást soud tím, že na řidiče osobního automobilu
údajně nedopadala tehdy obecně platná právní úprava přestupků. Stěžovatel se snaží přesvědčit,
že přestupku dle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se může dopustit pouze subjekt
v rovině porušení zákona o silniční dopravě. Podle žalobce byl zákon o přestupcích konstruován
jako obecně platný předpis (lex generalis) a postihoval všechna porušení, která vyplývala
z ostatních norem, včetně zákona o silniční dopravě i zákona o silničním provozu. V žádném
případě proto nelze §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích podřadit pouze pod zákon
o silniční dopravě, neboť se jedná o dvě zcela autonomní normy. Stěžovatel přechází, že vedle
dalších na věc dopadajících zásad, je nutné respektovat zásadu „nullum crimen sine lege“ a není
možné účelově konstruovat právní vztahy speciálních a obecných předpisů, které nemají žádnou
oporu.
[15] Stěžovatel dále dle žalobce pro své odůvodnění relativizuje stav neplatného řidičského
průkazu a vytváří fikci, kdy neplatnost a nepředložení řidičského průkazu je v zásadě shodné
porušení povinností, které má být (dle jeho) názoru sankcionováno dle §125 c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu. Ve skutečnosti jsou neplatnost a nepředložení řidičského průkazu
zcela rozdílné instituty a tomu odpovídá vedle definice i právní zakotvení včetně sankcí.
Stanovisko stěžovatele tak představuje účelovou a neudržitelnou konstrukci.
[16] S ohledem na uvedené žalobce nepovažuje kasační stížnost za důvodnou a navrhuje,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
[17] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti podané stěžovatelem,
jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných, neshledal přitom vady, k nimž
by byl povinen přihlížet nad rámec těchto námitek z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Meritem projednávané věci je otázka naplnění znaků správního deliktu, kterého se svým
jednáním dopustil žalobce. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud právní otázku subsumpce
přestupkového jednání žalobce posoudil nesprávně a trvá na tom, že žalobce se předložením
neplatného řidičského průkazu dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu, a nikoliv přestupku dle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jak určil krajský soud.
[20] V posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že v oznámení přestupku ze dne
7. 2. 2017, č. j. KRPJ–14744–1/PŘ–2017-160706, sepsaném neprodleně po spáchání přestupku,
v 9:40 hod., bylo uvedeno, že ,,řidič předložil ŘP platný do 24. 01. 2017.‘‘ Obdobně v úředním
záznamu ze dne 7. 2. 2017, č. j. KRPJ–14744–1/PŘ–2017-160706 je konstatováno, že „Řidič G.
předložil řidičský průkaz č. X platný do 24. 01. 2017.“ V oznámení přestupku ze dne 15. 2. 2017, č. j.
KRPJ–14744–7/PŘ–2017-160706, Policie ČR k popisu skutku zaznamenala: „Při silniční kontrole
bylo hlídkou DI Jihlava zjištěno, že řidič G. měl při řízení vozidla Peugeot rz X u sebe pouze neplatný řidičský
průkaz č. X, vydaný dne 24. 1. 2007 MěÚ Uničov.“ V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I.
stupně tento vzal za prokázané, že žalobce ,,při řízení neměl u sebe platný řidičský průkaz‘‘, což správní
orgán I. stupně kvalifikoval jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. K odvolání žalobce stěžovatel doplnil: ,,Jak je zřejmé z výpisu z evidenční karty řidiče odvolatele
pořízeném ke dni 10. 2. 2017, odvolatel není držitelem platného řidičského průkazu. Podle ustanovení §118
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu mj. stanoví, že řidičský průkaz je neplatný, jestliže uplynula doba
jeho platnosti. Za situaci, kdy řidič předloží neplatný řidičský průkaz, lze mít za to, že (platný) průkaz nemá,
protože předpokládá průkaz, který neprokazuje ani prokazovat nemůže informace v něm uvedené.‘‘
[21] Pro posouzení jednání žalobce je rozhodující znění zákonů platné a účinné v době,
kdy se žalobce jednání dopustil, tj. ke dni 7. 2. 2017.
[22] Podle §6 odst. 7 a 8 zákona o silničním provozu ,,řidič motorového vozidla musí mít při řízení
u sebe řidičský průkaz‘‘ a je povinen jej předložit na výzvu policisty ke kontrole.
[23] Ustanovení §118 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu stanoví, že ,,řidičský průkaz
nebo mezinárodní řidičský průkaz je neplatný, jestliže uplynula doba jeho platnosti.‘‘
[24] Podle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo ,,jako řidič
vozidla při kontrole není držitelem dokladů, předložil neplatný doklad nebo nepředložil doklady požadované
zvláštním právním předpisem, nevede stanoveným způsobem záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách
a době odpočinku, záznam o provozu vozidla nebo nedodržuje stanovené doby řízení, bezpečnostních přestávkách
a době odpočinku, nepředložil záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebo záznam
o provozu vozidla požadovaných zvláštním právním předpisem‘‘(pozn. zvýrazněno Nejvyšším správním
soudem).
[25] Podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích ,,jiným jednáním, než které je uvedeno
pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.‘‘
[26] Zákon o silničním provozu vymezuje v §103 řidičský průkaz jako veřejnou listinu
a současně stanoví, které údaje řidičský průkaz osvědčuje. Pojem řidičský průkaz je třeba vykládat
ve smyslu legislativní zkratky podle §104 odst. 1, tedy ve vztahu k průkazům vydaným Českou
republikou. Výčet důvodů, pro které je řidičský průkaz neplatný, je v §118 odst. 1 zákona
o silničním provozu koncipován jako uzavřený, taxativní. Řidičský průkaz je předně neplatný,
jestliže uplynula doba jeho platnosti; k době platnosti viz §110 odst. 3 a §134 odst. 2 zákona
o silničním provozu.
[27] Vzhledem ke skutečnostem zjištěným ze správního spisu je nepochybné, že žalobce
při silniční kontrole dne 7. 2. 2017 předložil orgánům Policie ČR neplatný řidičský průkaz č. X,
vydaný Městským úřadem Uničov dne 24. 1. 2007. V době spáchání uvedeného protiprávního
jednání bylo toto jednání možné subsumovat pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku,
neboť v době spáchání činu zákon o přestupcích v §23 odst. 1 písm. f) toto protiprávní jednání
výslovně za přestupek označoval. Krajský soud tak zcela správně označil právní kvalifikaci
jednání žalobce pod sběrnou skutkovou podstatu v §125c odst. 1 písm. k) v návaznosti na §6
odst. 7 zákona o silničním provozu, provedenou stěžovatelem, za nesprávnou. Žalobce totiž při
silniční kontrole předložil toliko neplatný řidičský průkaz, nikoli nepředložil žádný řidičský
průkaz. Existuje-li zákonné ustanovení, pod které lze vytýkané konkrétní jednání bez dalšího
subsumovat, není možné, aby správní orgány zvolily podřazení takového jednání pod jinou
skutkovou podstatu. Takový přístup je v rozporu s principem legality, podle něhož mohou
orgány veřejné moci jednat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3
Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů), a jenž je jedním ze základních stavebních kamenů českého
právního řádu.
[28] Argumentuje-li stěžovatel odbornou literaturou, pak účelově vytrhuje z kontextu věty,
které podporují jeho právní názor, jenž jde ale proti smyslu a účelu zákona o přestupcích
a zákona o silničním provozu. K naplnění znaků deliktu ve smyslu §23 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích krajský soud dospěl na základě jazykově-logického a systematického výkladu
aplikované právní úpravy. Samotná skutečnost, že stěžovatel zastává odlišný výklad předmětných
ustanovení zákona o přestupcích, jakož i zákona o silničním provozu, na tom nemůže nic změnit,
neboť zákonodárce mezi pojmy „nepředložení řidičského průkazu“ a „předložení neplatného
dokladu (řidičského průkazu)“ ke dni spáchání přestupku žalobcem zcela zjevně rozlišoval.
Rovněž odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017,
č. j. 2 As 322/2016 – 39, spíše nepodporuje názor stěžovatele, neboť se týká podstaty povinnosti
podle §6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, tj. povinnosti řidiče mít při řízení u sebe
řidičský průkaz, a nikoliv předložení neplatného řidičského průkazu.
[29] Nejvyšší správní soud tedy po posouzení právní kvalifikace skutku žalobce, kterou
provedl krajský soud, dospěl k závěru, že tato právní úvaha byla v souladu se zákonem a není
tedy dán důvod ke zrušení napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[30] Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám a ve výsledku dospěl
k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine
s. ř. s.).
[31] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Žalobci, který měl ve věci úspěch,
vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem (§35 odst. 2 s. ř. s), spočívající v jednom
úkonu právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti). Náklady tedy činí částka 3100 Kč [§7 bod 5,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení
s §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s.] a částka 300 Kč jako náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem 3400 Kč. Z předložených podkladů Nejvyšší správní soud zjistil,
že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se tak zvyšuje o tuto daň
(§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 4114 Kč. Stěžovateli proto bylo uloženo zaplatit žalobci
tuto částku na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce Mgr. Jaromíra Noska v přiměřené
lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu