ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.170.2019:30
sp. zn. 5 As 170/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. H., zast. Mgr. Ing.
Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Mgr. Bc. L. P., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 6. 2019, č. j. 10 A 66/2016 - 83,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019, č. j. 10 A 66/2016 - 83,
se ve výrocích I., II. a III. r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2016, č. j. MV-6562-2/KM-2016,
jakož i rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města
Prahy ze dne 1. 12. 2015, č. j. KRPA-457805-5/ČJ-2015-0000KR, se r uší a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti celkovou částku ve výši 17 581 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta se sídlem
Opatovická 1659/4, Praha.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení výroků I., II. a III.
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
městský soud ve výroku:
I. zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 29. 1. 2016, č. j. MV-6562-2/KM-2016, a rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „povinný
subjekt“) ze dne 1. 12. 2015, č. j. KRPA-457805-5/ČJ-2015-0000KR,
II. nařídil povinnému subjektu poskytnout žalobci informace požadované v bodech 3) a 4)
jeho žádosti ze dne 13. 11. 2015, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
III. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši
11 228 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku a
IV. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[2] Žalobce podal dne 13. 11. 2015 žádost o informace, která obsahovala 10 bodů týkajících
se osoby zúčastněné na řízení: plk. Mgr. Bc. L. P., t. č. ředitele Krajského ředitelství policie hl. m.
Prahy (dále jen „dotčená osoba“). Žalobce požadoval informace ohledně délky služebního
poměru, služebních hodností, služebního poměru u Sboru národní bezpečnosti (SNB), údaje o
tom, jakou vysokou školu vystudoval a v jakém oboru získal akademické tituly, které používá
v úředním styku, zda byl před dnem 1. 1. 1990 členem nebo kandidátem Komunistické strany
Československa (dále jen „KSČ“), dále údaje ohledně řízení o kázeňských přestupcích, jakož i
služebního příjmu za roky 2013, 2014 a 2015. Dotčená osoba ve vyjádření ze dne 27. 11. 2015
k předmětné žádosti uvedla, že s poskytnutím údajů souhlasí, vyjma informací o svém vzdělání
[bod 3) žádosti], a údaje o tom, zda byla přede dnem 1. 1. 1990 členem nebo kandidátem KSČ
[bod 4) žádosti]. Povinný subjekt vyřídil žádost přípisem z téhož dne (27. 11. 2015) tak, že žalobci
sdělil všechny údaje, s jejichž poskytnutím dotčená osoba souhlasila.
[3] Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. KRPA-457805-5/ČJ-2015-0000KR, pak povinný
subjekt ve zbytku [tj. v bodech 3) a 4)] rozhodl o částečném odmítnutí žádosti s odkazem na §2
odst. 4, §8a §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), a na §4 písm. a)
a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“). Proti rozhodnutí o částečném
odmítnutí podal žalobce odvolání, o němž stěžovatel podle §90 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodl tak,
že:
I. v návětí výrokové části rozhodnutí povinného subjektu se nahrazuje rok narození žalobce
„1976“ rokem „1971“,
II. výrok rozhodnutí povinného subjektu se mění tak, že
- ve vztahu k bodu 3) žádosti (informace o studiu na vysoké škole) se dle §15 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, z důvodu uvedeného v §8a téhož
zákona s odkazem na §5 a §10 zákona o ochraně osobních údajů, žádost částečně
odmítá,
- ve vztahu k bodu 4) žádosti (informace o členství v KSČ) se dle §15 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím, z důvodu neexistence informace, žádost
částečně odmítá.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu, kterou se domáhal, aby bylo toto
rozhodnutí ve výroku II. zrušeno a stěžovateli byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení.
Městský soud shledal žalobu důvodnou. Vzhledem k tomu, že informace o vzdělání dotčené
osoby byly v mezidobí žalobci poskytnuty, vyjádřil se k této otázce městský soud pouze krátce,
následně se věnoval jen otázce členství v KSČ. Uvedl, že poskytnutí informace o členství veřejně
činné osoby v KSČ nemůže být odepřeno s poukazem na ochranu (citlivých) osobních údajů, ani
z toho důvodu, že povinný subjekt informacemi nedisponuje. Poukázal přitom na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, který se týká poskytování informací
o členství soudců v KSČ. Soudci představují (i) veřejně činné osoby, (ii) požadovaná informace
(členství v KSČ) spadá do sféry diskuze o více důležitých veřejných zájmech a (iii) nedotýká
se výlučně detailů soukromého života. Tato tři kritéria vyplývající z citovaného nálezu městský
soud aplikoval na nyní projednávanou věc.
[5] Vzhledem k tomu, že poslední dva zmíněné aspekty [ad (ii) a (iii)] byly totožné jako
v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/10, zabýval se městský soud pouze tím, zda
je dotčená osoba v nyní projednávané věci veřejně činnou osobou. Uvedl, že dotčená osoba
zastávala v době podání žádosti o informace funkci krajského ředitele policie hl. m. Prahy, tedy
exponovanou funkci v bezpečnostním sboru. Není tudíž žádný rozumný důvod, pro který
by nebylo možné aplikovat závěry vyslovené Ústavním soudem i na jeho případ. Protože
stěžovatel postavil své meritorní rozhodnutí na závěru, že povinný subjekt požadovanou
informací nedisponuje a nebyl povinen jí disponovat, zabýval se městský soud dále touto
otázkou.
[6] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As
136/2014 - 41, městský soud uvedl, že povinný subjekt má nejprve povinnost zkoumat, zda
požadovanou informaci v dispozici má (v takovém případě ji poskytne, přestože nemá zákonnou
povinnost informaci mít). Jestliže však zjistí, že požadovanou informací nedisponuje, je povinen
tuto informaci obstarat – avšak pouze za situace, že měl zákonem stanovenou povinnost takovou
informací disponovat. V intencích citovaného rozsudku pak městský soud dospěl k závěru,
že stěžovatel zcela opomenul zkoumat, zda požadovanou informací povinný subjekt disponuje.
Vzhledem k tomu, že si stěžovatel nevyžádal pro toto posouzení osobní spis dotčené osoby,
ani žádnou jinou dokumentaci vážící se k dotčené osobě, není zřejmé, jak vlastně dospěl k závěru,
že povinný subjekt požadovanou informací nedisponuje. Městský soud proto uvedl, že závěry
stěžovatele nemají oporu ve spise. Současně opět připomněl nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 517/10, a uvedl, že ani dostatečně skutkově podložený závěr stěžovatele, že povinný
subjekt informací požadovanou pod bodem 4) žádosti skutečně nedisponuje, „by nemohl s ohledem
na výše uvedené závěry Ústavního soudu ničeho změnit na povinnosti takové informace, byť jen pro účely vyřízení
podané žádosti, obstarat a posléze poskytnout“ (bod 77.).
[7] Vzhledem k výše uvedenému městský soud uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatele je zatíženo vadou řízení, neboť není založeno na dostatečně skutkově podloženém
závěru o tom, že povinný subjekt požadovanou informací skutečně nedisponuje. Dále městský
soud konstatoval, že rozhodnutí stěžovatele je stejně jako rozhodnutí povinného subjektu
zatíženo i vadou nezákonnosti z důvodu nesprávného posouzení rozhodných právních otázek.
Proto městský soud obě tato správní rozhodnutí zrušil podle §76 odst. 1 písm. b) ve spojení
s §78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“); věc však nevrátil k dalšímu řízení stěžovateli, ale současně s odkazem na §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnému subjektu nařídil, aby žalobci
poskytl požadované informace pod body 3) a 4) jeho žádosti (viz výše).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[8] Proti výrokům I., II. a III. rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. Kasační stížnost svým obsahem směřovala pouze k otázce poskytnutí informací ohledně
členství či kandidatury dotčené osoby v KSČ. Stěžovatel uvedl, že městský soud nesprávně
aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/10, který se týkal členství soudců
v KSČ, nikoli jakýchkoli veřejně činných osob. Městský soud přitom podle názoru stěžovatele
klade bez dalšího rovnítko mezi soudce a představitele Policie ČR, aniž by reflektoval odlišnost
nároků na tyto funkce kladené právními předpisy či další hodnotové a kontextové argumenty jako
např. rozdíly stanovené právním řádem u otázky podjatosti úředních osob a soudců. Vyjádření
v závěru citovaného nálezu Ústavního soudu k poskytování informací je podle stěžovatele
vyjádřením obiter dictum, které nelze vnímat „jako zakotvení povinnosti informací disponovat nebo
povinností zaměstnanců informaci svému zaměstnavateli předat, když není taková povinnost nikde v právním
řádu zakotvena a fakticky by její vymáhání představovalo porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, tj. jejího materiálního jádra“.
[9] Existence obecné vyhledávací povinnosti nemá podle stěžovatele oporu v právních
předpisech, judikatuře, ani správní praxi. Povinné subjekty poskytují pouze ty informace, které
mají nebo by mít měly. Městský soud navíc odporuje sám sobě, neboť v jiném svém rozsudku
ze dne 29. 4. 2019, č. j. 9 A 121/2016 - 50, zaujal k totožné věci zcela odlišný právní názor, který
naopak koresponduje argumentaci stěžovatele. Současně stěžovatel uvedl, že informace o členství
soudců v KSČ byla prověřována a následně zveřejňována pouze na základě dokumentů
a informací, které byly příslušnému odboru Ministerstva spravedlnosti známy, informace
od dotčených ani jiných osob nebyly získávány (od nově jmenovaných soudců pak bylo
vyžadováno čestné prohlášení, v roce 2007 však bylo od této praxe pro rozpor se zákonem
upuštěno).
[10] Stěžovatel dále namítal, že městský soud výrokem II. uložil povinnému subjektu plnění
právně nemožné, neboť povinný subjekt nedisponuje žádnými právními nástroji, které
by umožnily takovou informaci získat. Sdělení této informace (byť opírající se na základě dílčích
znalostí a zkušeností povinného subjektu o určitou míru pravděpodobnosti) by bylo podle názoru
stěžovatele fabulací. K případné výzvě dotčené osoby ke sdělení požadované informace
stěžovatel uvedl, že ani povinný subjekt, ani sám stěžovatel uvedenou informaci nepotřebuje
k ničemu jinému než k vyřízení žalobcovy žádosti, přičemž právní předpisy mu zakazují takovou
informaci uchovávat. Dotčená osoba přitom zaujala k poskytnutí informace negativní stanovisko,
které zastávala i v řízení před městským soudem. Nelze proto předpokládat, že by požadovanou
informaci poskytla. Informace o členství v KSČ je dle stěžovatele osobním údajem, který
je možné zpracovávat pouze na základě zákonného titulu, což v daném případě není splněno.
Členství v KSČ není údajem, který by se podle §202 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru příslušníků“), ve spojení se zákonem č. 279/1992 Sb., o některých dalších
předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním
příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých dalších předpokladech“), vedl
v osobním spise dotčené osoby. V případě, že by povinný subjekt informací disponoval, musel
by ji neprodleně zlikvidovat.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dotčená osoba – Mgr. Bc. L. P. je
ředitelem krajského ředitelství Policie ČR (v době podání žádosti byl v hodnosti plk. ředitelem
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, nyní je dle dostupných informací v hodnosti brig. gen.
ředitelem Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, pozn. Nejvyššího správního soudu),
tedy vysokým úředníkem, který je placen z veřejných prostředků. Oba body žádosti [tj. bod 3) i
4)] se týkají jeho odborných a morálních předpokladů – tedy profesionální sféry úředníka
v poměrně vysoké funkci, který slouží veřejnosti. KSČ byla zákonem č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně prohlášena za zločineckou a zavrženíhodnou. Je tudíž právem žalobce žádat informace
o tom, zda vysoký policejní úředník byl členem této organizace. Je přitom jen stěží uvěřitelné,
že by povinný subjekt takovou informací nedisponoval, neboť tato informace by se nutně měla
nacházet v osobním spise dotčené osoby, která byla i před rokem 1991 (kdy byla zřízena Policie
ČR) příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB).
[12] Žalobce poukázal zejm. na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/10, a také
na rozsudek městského soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 11 A 141/2015 - 63, ve kterém městský
soud nařídil poskytnout informace o členství v KSČ ve vztahu k jiné dotčené osobě, a sice
plk. Mgr. Bc. K. P., řediteli Obvodního ředitelství policie Praha I. Žalobce dále uvedl, že není
vůbec podstatné, jestli stěžovatel nebo povinný subjekt mají povinnost takové informace mít,
nýbrž je podstatné pouze to, zda takovými informacemi disponují. Žalobce shledal tvrzení
stěžovatele o tom, že požadovanou informací nedisponuje, nevěrohodným, resp. neověřitelným.
Dále poukázal na obdobnou věc, kterou městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 14 A 77/2017 - 61; podle žalobce došlo v této věci (po zrušení rozhodnutí stěžovatele
městským soudem) k „zázračnému objevení“ požadované informace. V této věci (sp. zn. 14 A
77/2017) přitom podal stěžovatel (Ministerstvo vnitra) kasační stížnost, ve které následně
argumentoval tím, že informací o členství či kandidatuře ředitelky Obvodního ředitelství policie
Praha II plk. JUDr. Z. B. v KSČ nedisponuje, přestože po zrušení rozhodnutí městským soudem
částečně informaci ohledně kandidatury dotčené osoby v KSČ – paní B. poskytl, což je dle
žalobce absurdní. Kasační stížnost proto považuje žalobce i v nyní projednávané věci za
nedůvodnou. Závěrem Nejvyššímu správnímu soudu navrhl kasační stížnost, pokud směřuje
proti výroku I. rozsudku městského soudu, zamítnout; ve zbývajícím rozsahu ponechal
rozhodnutí na úvaze Nejvyššího správního soudu.
[13] Dotčená osoba – tedy osoba zúčastněná na řízení se k podané kasační stížnosti
nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost je částečně důvodná – a to ve vztahu k tzv. informačnímu příkazu podle
§16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, kterým městský soud ve výroku II.
napadeného rozsudku nařídil povinnému subjektu poskytnout požadované informace ve lhůtě
15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; k tomu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
poznamenat, že účinnost a vykonatelnost napadeného rozsudku, tedy i informačního příkazu,
pozastavil (sistoval) usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 As 170/2019 - 18, kterým – právě
z důvodu nezbytnosti ochrany požadovaných informací do rozhodnutí o věci samé – přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek. Ve zbytku kasační stížnost důvodná není.
[16] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda má povinný subjekt povinnost
žalobci poskytnout informace o členství či kandidatuře dotčené osoby v KSČ, resp. zda
má v případě, že těmito informacemi nedisponuje, povinnost tyto informace vyhledat a následně
je žalobci poskytnout.
[17] Právo na informace jakožto politické právo zaručuje čl. 17 Listiny základních práv
a svobod. Podrobněji je rozvíjeno zejména zákonem o svobodném přístupu k informacím; vedle
tohoto zákona lze vzpomenout též zákon č. 123/1999 Sb., o právu na informace o životním
prostředí. Základním smyslem právní úpravy těchto tzv. informačních zákonů je zajistit veřejnosti
právo na přístup k informacím, které se týkají veřejného sektoru, a tomu odpovídající povinnost
povinných subjektů poskytovat informace ze své působnosti. V souladu s §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní
samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle odst. 4 téhož ustanovení
se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření
nových informací. Jde-li o tzv. citlivé informace, poskytne povinný subjekt v souladu s §8a
odst. 1 téhož zákona informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické
osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Povinný
subjekt však poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné
správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo
pracovním zařazení (§8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím).
[18] Právo na informace, stejně jako další ústavně zaručená práva, není bezbřehé. Jedná-li
se o informace týkající se konkrétní osoby, stojí na opačném pólu právo na ochranu soukromí,
rovněž zakotvené v Listině základních práv a svobod (čl. 10) a dále rozvíjené zákonem
č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů; tento zákon nahradil s účinností od 24. 4. 2019
zákon o ochraně osobních údajů (č. 101/2000 Sb.). Povinné subjekty tedy musí při poskytování
informací o dotčené osobě vážit, které z těchto ústavně zaručených práv, resp. právem
chráněných zájmů za konkrétních okolností převáží. Tzn., zda převáží zájem na poskytnutí
informací či ochrana soukromí dotčené osoby, což je nutné zdůvodnit zejména za použití testu
proporcionality.
[19] Nyní projednávaná věc se týká otázky členství a kandidatury dotčené osoby v KSČ. Pouze
pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že přestože kasační stížnost směřovala mj. proti výroku
II. napadeného rozsudku, kterým městský soud nařídil poskytnutí informací nejen o členství
a kandidatuře v KSČ, ale také o dosaženém vysokoškolském vzdělání dotčené osoby, kasační
stížnost svým obsahem směřovala pouze do informací týkajících se účasti dotčené osoby v KSČ.
S ohledem na vázanost důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) se tak Nejvyšší
správní soud zabýval pouze touto otázkou. Z obsahu spisu je nadto zřejmé, že informace o studiu
na vysoké škole (požadované pod bodem 3 žádosti) již byly žalobci poskytnuty (viz č. l. 45-46
spisu městského soudu, kde je v rámci vyjádření k podané žalobě založen přípis povinného
subjektu ze dne 27. 6. 2016, č. j. KRPA-457805-11/ČJ-2015-0000KR, z něhož vyplývá,
že dotčená osoba vystudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a akademické tituly, užívané
v úředním styku, získala na Institutu mezioborových studií Brno, studijní obor: sociální
pedagogika, a na Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s., studijní obor: mezinárodní a regionální
vztahy v průmyslovém vlastnictví); tato otázka tak není mezi stranami nadále sporná, přičemž
městským soudem nařízené poskytnutí informace o studiu na vysoké škole podle §16 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím je možno považovat za nadbytečné a ve své
podstatě duplicitní (viz dále).
IV.a) K povinnosti poskytnout požadovanou informaci o členství či kandidatuře dotčené osoby v KSČ
[20] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že pokud jde o členství veřejně činných osob –
soudců – v KSČ, sehrál v této souvislosti skutečně zásadní roli nález Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, č. 223/59 SbNU 217, na který městský soud v napadeném
rozsudku odkazoval. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že profesionální sféra a informace
o ní (vč. profesní minulosti) osob působících ve veřejném životě náleží do sféry veřejné; tato
sféra se přitom netýká jen a pouze formálního výčtu dosud zastávaných funkcí, ale zahrnuje vše,
co souvisí s fungováním justice, vč. veškerých aspektů osobnosti soudce objektivně způsobilých
mít souvislost s výkonem jeho funkce – tedy i členství v KSČ. Ústavní soud dále rozsáhle
odůvodnil, proč právě členství v KSČ může být právě oním aspektem osobnosti soudce, který
může mít objektivně vliv na výkon jeho funkce. Uzavřel tedy, že údaj o členství v KSČ se týká
sféry veřejné, neboť může být otázkou veřejného zájmu. Důvody uvedené v citovaném nálezu
Nejvyšší správní soud respektuje a pro stručnost na ně také odkazuje.
[21] V další části výše citovaného nálezu (sp. zn. I. ÚS 517/10) Ústavní soud poměřoval
v kolizi stojící základní právo na informace a základní právo na ochranu soukromí. Konstatoval
přitom, že předmětná informace (údaj o členství soudců v KSČ) spadá do sféry diskuze o více
důležitých veřejných zájmech, subjektem údajů je osoba veřejně činná (soudce) a informace
se nedotýká výlučně detailů soukromého života subjektu údajů. V této souvislosti připomněl,
že „sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem (v podobě členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989) může
být skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce, kterou jednotlivec zastává; to platí
tím spíše o tak významné funkci, jakou je právě funkce soudcovská. Relevantní je zde tedy veřejný zájem nejen
na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, ale i na tom, zda se tak jeví“. Údaj o členství
v KSČ je přitom údajem, který lze považovat za subotázku „vypořádání se s minulostí“, neboť
k vypořádání se patří také veřejný (společenský) diskurz – tedy postoj veřejnosti k totalitní
minulosti. KSČ totiž není běžnou politickou stranou, nýbrž slovy citovaného nálezu „páteří
totalitního režimu, který soustavně flagrantně porušoval základní lidská práva a svobody (i práva „běžná“) i své
vlastní zákony“. Zatajování údaje o členství v KSČ je proto způsobilé snížit autoritu zastávané
funkce. Nejde-li o zneužití práva na informace na straně žadatele (což však nelze presumovat),
převáží právo na informace a obecný zájem podporovat tuto svobodu tam, kde jde o otázky
veřejného zájmu.
[22] Ústavní soud tedy dospěl na základě poměřování práva na informace a práva na ochranu
soukromí k jednoznačnému závěru, že v případě soudců jakožto osob veřejně činných převáží
zájem na poskytnutí informací o jejich členství v KSČ, neboť (i) subjektem údajů je osoba
veřejně činná, (ii) jedná se o informaci náležící do sféry o více důležitých veřejných zájmech
a (iii) informace se nedotýká výlučně detailů soukromého života dotčené osoby. Na základě
provedeného testu proporcionality, ve kterém Ústavní soud vymezil tři výše zmíněná kritéria,
tedy v případě soudců převážilo právo na informace.
[23] I v nyní projednávané věci požadoval žadatel o informace (žalobce) údaje o členství
dotčené osoby v KSČ. Stejně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 se tak jedná o informaci náležící
do sféry o více důležitých veřejných zájmech, přičemž i zde se informace nedotýká výlučně
detailů soukromého života dotčené osoby. To ostatně vyslovil v napadeném rozsudku již městský
soud. S ohledem na totožnost požadované informace jako v citovaném nálezu Ústavního soudu
považuje Nejvyšší správní soud za klíčovou otázku, zda je i v případě osoby zúčastněné na řízení
(dotčené osoby) splněno první z výše zmíněných kritérií, tj. zda se skutečně jedná o osobu
veřejně činnou. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že tomu tak je, a Nejvyšší
správní soud s ním v tomto směru souhlasí.
[24] Dotčená osoba zastávala v době podání žádosti o informace funkci krajského ředitele
policie hl. m. Prahy. Jak již uvedl městský soud, jedná se o exponovanou funkci v bezpečnostním
sboru. Policie ČR přitom představuje jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor, jehož úkolem
je mj. chránit bezpečnost osob a majetku, veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti (srov. §2
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Jakožto
represivní složka státu představuje státní orgán sui generis. Činnost Policie ČR lze nepochybně
vnímat jako věc veřejnou. K plnění všech zákonem svěřených úkolů je nezbytné, aby
ve společnosti vzbuzovala patřičnou míru autority, respektu, ale také důvěry v řádné plnění všech
úkolů jí svěřených. To však může být stejně jako v případě soudců narušeno tím, že tato složka
bude údaje o členství svých příslušníků v KSČ, tedy v organizaci, jež představovala samotný
základní kámen totalitního režimu, zatajovat a odmítne je transparentně zveřejnit.
[25] Stěžovatel v této souvislosti namítal, že městský soud, aniž by reflektoval odlišnost
nároků na funkce, položil mezi soudce a příslušníky Policie ČR bez dalšího rovnítko. S touto
námitkou však nelze souhlasit. Městský soud se otázce, zda představuje dotčená osoba osobu
veřejně činnou, zabýval v bodech 47 až 51 napadeného rozsudku. Zohlednil přitom, jakou
konkrétní funkci zastávala (ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy) a jak intenzivně
může z titulu této funkce zasáhnout do práv adresátů veřejné moci. Nejednalo se tedy
o automatické převzetí závěrů plynoucích z citovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu
k soudcům, jak tvrdí stěžovatel, ale o posouzení konkrétních okolností daného případu.
A přestože jsou již z povahy věci na soudce a příslušníky policie kladeny rozdílné nároky,
od obou se očekává, že budou ke konkrétním případům přistupovat nestranně. Oba totiž hrají
důležitou roli v konfliktních situacích (byť do značné míry odlišných), které se ve společnosti
objevují. Ostatně požadavek nestranného přístupu policistů je vyjádřen také ve služebním slibu,
který musí každý policista složit jakožto podmínku vzniku služebního poměru (srov. §17 odst. 3
zákona o služebním poměru příslušníků). Mezi základní povinnosti příslušníka pak patří
mj. i povinnost zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními
a které může ohrozit důvěru v nestranný výkon služby [srov. §45 odst. 1 písm. b) zákona
o služebním poměru příslušníků].
[26] Pokud jde o požadavky, které jsou na policisty a soudce kladeny, a potřebné předpoklady,
jejichž rozdílnost stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil, Nejvyšší správní soud v tomto ohledu
se stěžovatelem částečně souhlasí, neboť na soudce jsou zcela adekvátně kladeny požadavky
vyšší. Na druhou stranu lze najít i takové aspekty stanovených předpokladů, ve kterých se obě
funkce vzájemně přibližují – viz např. již zmíněná nestrannost, příp. požadavek „nadstranického“
či apolitického rozhodování, vyjádřený v §13 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru
příslušníků a §80 odst. 2 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů. Oba (policista i soudce) jsou také vyloučeni z rozhodování, lze-li s ohledem
na poměr k věci či k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybovat o jejich nepodjatosti
[srov. §14 správního řádu, §8 s. ř. s., §30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Rozdíl mezi standardem podjatosti u soudců
a policistů jako úředních osob, na který odkazoval stěžovatel, přitom není podstatný. Nehledě
na to, že policejní orgán není pouze správním orgánem, ale zároveň je orgánem činným
v trestním řízení, pro který platí v tomto stejná kritéria podjatosti jako pro soudce (viz §30
trestního řádu).
[27] S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že ředitel Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, tj. osoba reprezentující Policii ČR navenek, se kterou si veřejnost na základě jejího
vystupování policii nepochybně spojuje (dotčená osoba), představuje – stejně jako soudce –
významnou veřejně činnou osobu, u níž nelze důvodně zpochybňovat splnění všech tří kritérií
vymezených v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/10; ten mj. akcentoval veřejný zájem
na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, jejíž autoritu může poskytnutí
požadované informace spíše posílit. V podstatě totéž platí analogicky i pro policii; vzhledem k její
úloze v demokratické společnosti je nezbytné, aby se – podobně jako justice – těšila nejen
autoritě, ale i důvěře veřejnosti. Veřejnost očekává, že každá konkrétní věc bude vyřešena poctivě
a nestranně v duchu slovního spojení „pomáhat a chránit“, které se stalo heslem policie. K tomu,
aby byla policie skutečně takto vnímána, přitom významně přispívá nejen vlastní činnost policie,
ale i její otevřenost, komunikace s veřejností a složení jejího vedení. Jakýkoli cenzurní přístup
v tomto smyslu je proto třeba odmítnout, podobně jako to učinil Ústavní soud v odůvodnění
daného nálezu (body 85. a 86.) s tím, že „cenzura informací v tomto směru je způsobilá snížit autoritu
soudní moci více než případné kontroverzní názory vyskytnuvší se v eventuálním diskurzu vyvolaném zveřejněním
předmětného údaje… Demokratické veřejnosti se nutně musí jevit jako absurdní trvat de facto na utajování
členství kohokoli - tím spíše soudců - ve straně, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu označeném samotným
zákonodárcem za zločinný a nelegitimní...“
[28] Vzhledem k tomu, že se požadovaná informace (kandidatura či členství v KSČ) netýká
výlučně detailů soukromého života a spadá do sféry diskuze o více důležitých veřejných zájmech,
převáží právě veřejný zájem na poskytnutí této informace nad ochranou soukromí dotčené
osoby zastávající exponovanou pozici ve vedení policejního sboru, jak správně dovodil městský
soud. Námitku stěžovatele rozporující tento závěr proto Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodnou.
IV.b) K povinnosti disponovat, resp. vyvinout snahu získat požadovanou informaci o členství či kandidatuře
dotčené osoby v KSČ
[29] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 517/10, nevyplývá obecná vyhledávací povinnost povinného subjektu, povinnost
předmětnou informací disponovat či povinnost zaměstnanců informaci svému zaměstnavateli
předat, nýbrž pouze povinnost vynaložit patřičnou míru snahy, aby informaci ze svých zdrojů
povinný subjekt získal. Městský soud tím, že nařídil požadované informace poskytnout, uložil
stěžovateli podle jeho názoru plnění právně nemožné, neboť povinný subjekt nedisponuje
žádnými prostředky, které by mu umožnily předmětnou informaci získat. Informaci by nadto
musel povinný subjekt neprodleně zlikvidovat, neboť mu ji žádný právní předpis neumožňuje
uchovávat. Této námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil, avšak pouze částečně.
[30] V nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 uvedl Ústavní soud následující: „Ze skutečnosti, že ty které
orgány veřejné moci předmětným údajem [informací o členství soudce v KSČ, pozn. doplněna
Nejvyšším správním soudem] momentálně fakticky - snad - nedisponují, však neplyne, že je tento stav
do budoucna neměnný. Tedy, že jej nelze změnit např. vyžádáním si informací od dotyčných jednotlivců jako svých
zaměstnanců za účelem dosažení nezbytného ústavně souladného stavu, tj. realizace ústavní povinnosti státu
poskytovat informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy; bude ovšem namístě hledat v tomto směru i cesty jiné“
(bod 173 odůvodnění citovaného nálezu).
[31] Na tento závěr navazuje Ústavní soud ve svém dalším nálezu ze dne 8. 11. 2011,
sp. zn. IV. ÚS 1642/11, č. 191/63 SbNU 219: „Z nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 zřetelně plyne právní
názor Ústavního soudu, podle něhož měly být stěžovateli jím požadované informace poskytnuty, čemuž není
způsobilé bránit ani tvrzení (navíc nepodložené), že povinný subjekt jimi nedisponuje. V takovém případě měl dle
Ústavního soudu povinný subjekt vyvinout snahu o získání požadovaných informací. Větu obsaženou v bodě 173
citovaného nálezu, podle níž bude namístě „hledat v tomto směru i cesty jiné“, nelze vykládat tak (jak
to v napadeném rozsudku učinil Nejvyšší správní soud), že by poskytovala záminku k obcházení právních názorů
Ústavního soudu a zamítnutí kasační stížnosti. V kontextu celého odůvodnění nálezu lze naopak zmínku
o „jiných cestách“ vnímat jako pobídku, aby byly použity i další (nikoliv „pouze jiné“) způsoby zveřejnění
informací o bývalém členství soudců v KSČ“ (bod 26. odůvodnění citovaného nálezu).
[32] Z výše citovaných nálezů Ústavního soudu neplyne povinnost požadovanými
informacemi disponovat a bez dalšího je tak poskytovat, nýbrž povinnost vyvinout snahu
o získání požadovaných informací za účelem dosažení ústavně souladného stavu (tj. realizace
ústavní povinnosti státu poskytovat informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod).
V tom je podle názoru Nejvyššího správního soudu zásadní rozdíl, který nelze přehlížet, jako
to učinil městský soud, který vyjma zrušení rozhodnutí stěžovatele, jakož i rozhodnutí povinného
subjektu, nařídil rovněž poskytnutí požadovaných informací.
[33] Povinný subjekt má povinnost aktivně požadované informace vyhledávat. Povinností
primárně vyvinout úsilí, aby povinný subjekt nalezl požadované informace a poskytl je žadateli,
se ostatně Nejvyšší správní soud zabýval již dříve v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As
24/2015 - 36, ve kterém konstatoval, že „povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými
informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle jakéhokoliv právního
předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen
je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle §7 až 11 zákona č. 106/1999 Sb.“. Teprve v případě,
kdy ani po využití nejrůznějších prostředků požadovanou informaci nezíská, je namístě vydat
rozhodnutí o odmítnutí žádosti. V tomto kontextu a při současném zohlednění obou shora
citovaných nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 517/10 a sp. zn. IV. ÚS 1642/11) lze tedy
způsob vyřízení žádosti o poskytnutí informace týkající se členství či kandidatury vysokého
policejního funkcionáře v KSČ zjednodušeně (metodicky) shrnout do následujících tří základních
kroků:
I. Povinný subjekt je po obdržení takové žádosti o informace nejprve povinen zkoumat, zda
má danou informaci ve své dispozici, a to nahlédnutím nejen do osobního spisu dotčené
osoby, ale do veškeré dokumentace, která se k dotčené osobě váže, vč. nejrůznějších
záznamů nacházejících se v archivech, kde by se požadovaná informace mohla
vyskytovat. Jedná se totiž o údaj sehrávající i pro dnešní společnost velkou roli, neboť
je součástí „vypořádání se“ s komunistickým režimem, jak již uvedl Ústavní soud.
II. V případě, že se požadovaná informace v dispozici povinného subjektu nenachází,
má povinný subjekt vyvinout úsilí k tomu, aby tuto informaci získal, a to všemi možnými
prostředky, které racionálně přicházejí v úvahu. Bude tedy namístě dotčenou osobu
vyzvat, aby požadovaný údaj sdělila, a to i přesto, že v původním vyjádření k podané
žádosti vyjádřila s poskytnutím požadované informace nesouhlas (ostatně apel na dotčené
osoby, aby sdělily požadované údaje, byl v praxi využíván i při zveřejňování informací
o členství soudců v KSČ). Povinný subjekt na tuto výzvu nemůže rezignovat s tím, že již
dříve zaujala dotčená osoba k poskytnutí informace negativní stanovisko, a to zvláště
za situace, kdy se dotčená osoba vyjadřovala před více než čtyřmi lety, jako v nyní
souzené věci.
III. Teprve poté, co se žádným způsobem povinnému subjektu požadovanou informaci
nepodaří získat, bude namístě rozhodnout o odmítnutí žádosti. Rozhodnutí o odmítnutí
ovšem musí povinný subjekt náležitým způsobem odůvodnit, tj. podrobně popsat,
v jakých dokumentech a zdrojích požadovanou informaci hledal a jakých konkrétních
opatření využil (a s jakým výsledkem) k tomu, aby informaci získal. Nepostačí tedy pouhé
ničím nepodložené tvrzení, že požadovaná informace není v dispozici povinného
subjektu, ani vyjádření dotčené osoby o tom, že informaci povinnému subjektu
neposkytne. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku
č. j. 5 As 24/2015 - 36, sdělení o tom, že povinný subjekt informací nedisponuje, vč. jeho
zdůvodnění a jeho věrohodnosti „je zapotřebí posuzovat v každém jednotlivém případě samostatně
v závislosti na jeho konkrétních okolnostech, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, zda se nemůže např.
jednat jen o obstrukční jednání povinného subjektu“.
[34] Nejvyšší správní soud sdílí pochybnosti městského soudu (vyjádřené v bodě 75
napadeného rozsudku) ohledně skutečného obsahu osobního spisu dotčené osoby. Přestože
tzv. malý lustrační zákon, tj. zákon o některých dalších předpokladech, ani zákon o služebním
poměru příslušníků nestanoví, že by členství v KSČ bylo překážkou výkonu služby či že by tento
údaj měl být součástí osobního spisu policisty (problematickým je v této souvislosti pouze
zastávání funkcí či pozic uvedených v §3 zákona o některých dalších předpokladech, mezi
kterými však pouhé členství v KSČ absentuje), neznamená to, že by se v dispozici povinného
subjektu (resp. v osobním spise) informace nemohla nacházet. Uvedené platí tím spíše, byla-li
dotčená osoba příslušníkem SNB již od 1. 3. 1984, tedy v době, kdy se členství v KSČ u každého
příslušníka v zásadě předpokládalo; právě na tehdejších příslušnících policie, resp. SNB (a nejen
na nich) totiž komunistický režim do značné míry stavěl svoji represivní politiku. Přestože
se jedná o osobní údaj (nikoliv údaj citlivý, jak vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn.
I. ÚS 517/10), nedopadá na něj žádná výluka, která by jeho poskytnutí znemožňovala.
[35] Stěžovatel v této souvislosti namítal, že pokud by informací o členství dotčené osoby
v KSČ disponoval, musel by ji neprodleně zlikvidovat. V tomto ohledu však Nejvyšší správní
soud se stěžovatelem nesouhlasí, neboť zákon o ochraně osobních údajů účinný v době podání
žádosti, tj. zákon č. 101/2000 Sb., umožňoval povinným subjektům zpracovávat osobní údaje
(kterým je i údaj o členství dotčené osoby v KSČ) bez souhlasu subjektu údajů také tehdy,
jednalo-li se o údaj o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, který
vypovídá o jeho veřejné nebo úřední činnosti [srov. §5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně
osobních údajů]. Obdobnou úpravu obsahuje také nyní platný a účinný zákon o zpracování
osobních údajů, tj. zákon č. 110/2019 Sb. [srov. §43 odst. 3 písm. f) tohoto zákona]. Vzhledem
k tomu, že i údaj o členství veřejně činných osob v KSČ je údajem, který může vypovídat
o veřejné nebo úřední činnosti konkrétní osoby (viz opakovaně citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 517/10), nelze této námitce stěžovatele přisvědčit.
[36] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41,
č. 3223/2015 Sb. NSS, či ve výše citovaném rozsudku č. j. 5 As 24/2015 - 36, jestliže povinný
subjekt při vyřizování žádosti o informace zjistí, že požadovanou informaci má, je povinen
ji poskytnout, i když ji ze zákona shromažďovat nemusí. Pakliže však v dispozici povinného
subjektu skutečně není, o čemž má Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud v daném
případě pochybnost, je namístě vyvinout patřičné úsilí k jejímu obstarání, neboť se jedná svou
povahou o velmi specifickou informaci (k podrobnostem opět srov. shora citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10).
[37] V souvislosti s uvedenými pochybnostmi je namístě poukázat také na skutečnost,
že dotčená osoba již ve stanovisku k žádosti o informace ze dne 27. 11. 2015, založeném na č. l. 3
správního spisu, argumentovala především tím, že poskytnutí informace o členství v KSČ brání
zákonná překážka uvedená v §8a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Přestože
pak v závěru stroze uvedla, že informaci povinnému subjektu neposkytne, její vyjádření budí
spíše dojem, že se požadovaná informace v osobním spise nachází. Téhož dne (tj. 27. 11. 2015)
povinný subjekt poskytl veškeré informace, s jejichž poskytnutím vyjádřila dotčená osoba
souhlas. Následně dne 1. 12. 2015 povinný subjekt rozhodl o částečném odmítnutí žádosti
ve vztahu k dosaženému vzdělání a členství dotčené osoby v KSČ. Samotný časový aspekt
(poskytnutí informací téhož dne, kdy se dotčená osoba vyjádřila, odmítnutí v bezprostředně
následujících dnech) samozřejmě automaticky nesvědčí o tom, že by informace ve spise skutečně
obsažena byla, či že by povinný subjekt informace náležitě nevyhledával. Nicméně vzhledem
k tomu, že je rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti z velké části de facto
pouhou kopií vyjádření dotčené osoby, má Nejvyšší správní soud o průběhu vyřizování
žalobcovy žádosti, jakož i o skutečném obsahu osobního spisu, zásadní pochybnosti.
[38] Z rozhodnutí nadto nijak nevyplývá, zda se povinný subjekt vůbec pokoušel požadované
informace získat. Povinný subjekt pouze setrvale tvrdí, že informací nedisponuje a nemá
povinnost jí disponovat. Takové tvrzení, resp. rozhodnutí, které je na něm založeno, ovšem
ve světle výše citovaných nálezů Ústavního soudu nemůže obstát. K tomu je třeba dále doplnit,
že z rozhodnutí stěžovatele není možné seznat, zda vůbec nějakým způsobem ověřoval existenci
požadované informace. Stěžovatel pouze uvedl, že „[d]le vyjádření povinného subjektu na straně 7
rozhodnutí informací o členství dotčené osoby v KSČ nedisponuje a z jejího vyjádření je zřejmé, že ta sama tuto
informaci odvolateli poskytnout nemíní“. Takové konstatování nelze pokládat za řádné přezkoumání
závěrů povinného subjektu. Stěžovatel tímto zcela rezignoval na jakékoli ověřování informací
obsažených v rozhodnutí povinného subjektu, a tudíž zatížil vadou také své rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud proto plně souhlasí s městským soudem v tom, že závěry stěžovatele (jakož
i povinného subjektu) nemají oporu ve spise.
[39] Na druhou stranu, existují-li pochybnosti o obsahu osobního spisu, resp. o existenci
požadované informace jako takové, nelze povinnému subjektu poskytnutí informace nařídit, jak
učinil výrokem II. napadeného rozsudku městský soud. Ten si v tomto ohledu protiřečí, pokud
konstatoval vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a současně nařídil povinnému
subjektu poskytnutí informace podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Podle tohoto ustanovení: „Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního
právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody
pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti
a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“
[40] Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 73,
č. 1469/2008 Sb. NSS, postup soudu podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím, přichází v úvahu teprve tehdy, je-li rozhodnutí o odepření informace
přezkoumatelné. Jinak řečeno, základním předpokladem pro tzv. informační příkaz soudu
adresovaný povinnému subjektu, který je pro žalobce rovněž exekučním titulem (viz dále), je to,
že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[41] Tento závěr je možné analogicky vztáhnout i na případ vady řízení dle §76 odst. 1
písm. b) s. ř. s., která je založena na tom, že skutkový stav, který správní orgán vzal za základ
svého rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo
zásadní doplnění. Nelze totiž akceptovat, aby správní soud nařídil povinnost poskytnout
požadované informace, aniž by byl řádně zjištěn skutkový stav věci, který garantuje opravdu
reálnou možnost splnění této povinnosti ze strany povinného subjektu. Uvedené platí tím spíše,
že vykonatelné rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, jímž byla povinnému subjektu uložena
povinnost poskytnout informaci, je exekučním titulem – tedy podkladem pro výkon rozhodnutí.
Tato povinnost proto může být vymáhána výkonem rozhodnutí na splnění povinnosti nepeněžité
povahy podle obecných předpisů upravujících exekuce, zejm. §274 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. a §351 o. s. ř., podle něhož by bylo možné za účelem vynucení dané povinnosti
povinnému subjektu uložit pokutu až do výše 100 000 Kč, příp. další přiměřené pokuty
až do okamžiku zastavení exekuce.
[42] Pakliže by závěr o existenci požadované informace byl postaven najisto, výrok o nařízení
poskytnutí informace by nepochybně obstál. Městský soud však dospěl k tomu, že závěr
stěžovatele o neexistenci informace nemá oporu ve spise, resp. že stěžovatel její existenci
opomněl zkoumat; nařízením poskytnutí informace přitom vyšel právě ze skutkového stavu,
který sám považoval za nedostačující. V této části kasační stížnosti je proto nutné přisvědčit
stěžovateli. V případě, že by po využití veškerých možností a opatření tak, jak bylo popsáno výše,
povinný subjekt skutečně požadovanou informaci nezískal (tj. ani „jiné cesty“ zmíněné
v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 517/10, by nebyly k jejímu získání účinné), nelze
vyloučit, že by se výrok II. rozsudku městského soudu stal fakticky výrokem nevykonatelným.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud výrok II. napadeného rozsudku, kterým městský soud
nařídil povinnému subjektu poskytnout požadované informace, zrušil. Ve vztahu k informaci pod
bodem 4) byla aplikace §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím poněkud
předčasná a vnitřně rozporná s dalšími nosnými důvody zrušujícího rozsudku městského soudu.
Ve vztahu k informaci pod bodem 3) pak byla aplikace citovaného ustanovení v podstatě
nadbytečná, jak již bylo vysvětleno výše.
[43] Při přezkoumání rozhodnutí dle §65 s. ř. s. sice obecně platí, že správní soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
odst. 1 s. ř. s.), což je odrazem kasačního systému správního soudnictví. Ten je ovšem významně
prolomen zavedením apelačního prvku právě v případě §16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím. Správní soud tak nemá podle tohoto ustanovení postavení pouze
přezkumného soudu, ale rovněž soudu nalézacího; tzn., že poté, co v rámci svého přezkumu zjistí
nezákonnost napadeného rozhodnutí, má povinnost zkoumat existenci případných důvodů pro
neposkytnutí informace a při zjištění, že neexistují, má nařídit povinnému subjektu požadované
informace poskytnout. Jinými slovy, neobstojí-li důvod, pro který nebyla požadovaná informace
poskytnuta, správní soud v souladu se zákonem i s relevantní judikaturou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 – 86, č. 2128/2010 Sb. NSS)
zváží, zda v daném případě prima facie není dán některý z dalších dosud neaplikovaných důvodů
pro odmítnutí žádosti, a pokud tomu tak není, nařídí poskytnutí požadované informace. Naopak,
v případě, že správní soud zjistí, že v mezidobí již požadované informace poskytnuty byly, nemá
smysl jejich poskytnutí nařizovat znovu.
[44] Na základě toho Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení nařizovacího výroku II.
napadeného rozsudku městského soudu jako celku – tedy jak ve vztahu k bodu 3), tak bodu 4)
žádosti žalobce. Ostatně sám žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v tomto ohledu
ponechává rozhodnutí na úvaze zdejšího soudu.
[45] Pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku, kterým městský soud zrušil rozhodnutí
stěžovatele i povinného subjektu, považuje ho Nejvyšší správní soud za věcně správný.
Stěžovatel, resp. povinný subjekt totiž nedostál své povinnosti vyhledat, příp. vyvinout snahu
získat požadovanou informaci o členství či kandidatuře dotčené osoby v KSČ, jak bylo podrobně
vysvětleno shora.
[46] Stěžovatel v tomto ohledu ještě namítal, že městský soud v napadeném rozsudku
odporuje sám sobě, neboť v dřívější věci vedené pod sp. zn. 9 A 121/2016, vyslovil právní názor
zcela odlišný. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že by bylo jistě žádoucí, aby
ze strany krajských soudů, resp. městského soudu bylo v obdobných věcech rozhodováno
obdobně. A pokud v této věci považoval 10. senát městského soudu za nutné se odchýlit od dříve
vyslovených závěrů svých kolegů z 9. senátu, mohl a měl alespoň v základní rovině
vysvětlit, z jakých důvodů; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 9. 2007, č. j. 2 As 95/2006 – 50, č. 1425/2008 Sb. NSS, dle něhož platí, že rozdílné
rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných věcech je nežádoucí
(a může způsobit nezákonnost příslušného soudního rozhodnutí pro porušení práva
na spravedlivý proces), děje-li se nereflektovaně – pokud ten senát či samosoudce krajského
soudu, který rozhoduje později, se argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním
názorem jiného senátu nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl
a mohl (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004 - 83,
č. 398/2004 Sb. NSS). K naznačené reflexi ani argumentačnímu vypořádání se s dříve
vyslovenými závěry v rozsudku městského soudu ze dne 29. 4. 2019, č. j. 9 A 121/2016 - 50,
nedošlo; na zákonnost nyní napadeného rozsudku městského soudu to ovšem samo o sobě nemá
vliv. Podstatné jsou totiž v daném kontextu dvě věci: za prvé je to skutečnost, že rozsudek
městského soudu pod č. j. 9 A 121/2016 - 50 a závěry v něm uvedené – založené na mírnějším
pojetí povinnosti povinného subjektu požadovanou informaci mít, resp. získat ji – nebyly přímo
předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, neboť proti tomuto rozsudku
žalobce kasační stížnost nepodal; za druhé je to skutečnost, že rozsudkem v nyní souzené věci
byly tyto závěry překonány, resp. významně korigovány – a to směrem k více proaktivnímu
přístupu povinného subjektu podrobně popsanému výše (viz zejm. bod 33).
[47] V dalších věcech, na které ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazoval pro změnu
žalobce (tj. rozsudky městského soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 11 A 141/2015 - 63, a ze dne
24. 4. 2019, č. j. 14 A 77/2017 - 61), kasační stížnost naopak podána byla. Ve věci vedené
pod sp. zn. 6 As 189/2017 (tj. kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu č. j. 11 A
141/2015 – 63) se však Nejvyšší správní soud otázkou poskytování údajů o členství policistů
v KSČ věcně nezabýval (byť se jednalo o jednu z informací, které žalobce v žádosti o informace
požadoval). Hlavním předmětem přezkumu bylo, zda podaná žádost představuje zneužití práva
na informace, či nikoliv a zda bylo možné jedním výrokem zrušit rozhodnutí stěžovatele
a povinného subjektu a vrátit věc k dalšímu řízení a současně druhým výrokem nařídit poskytnutí
informací. K uvedenému Nejvyšší správní soud konstatoval, že takové výroky jsou vzájemně
neslučitelné (tj. nelze věc vrátit k dalšímu řízení a současně nařídit poskytnutí informací). Otázku
samotného poskytnutí údaje o členství konkrétní osoby v KSČ či povinnost tuto informaci získat
zdejší soud neposuzoval. Ve věci vedené pod sp. zn. 4 As 209/2019 (tj. kasační stížnosti proti
rozsudku městského soudu č. j. 14 A 77/2017 – 61) pak k samotnému přezkumu ani nedošlo,
neboť řízení o kasační stížnosti bylo po jejím zpětvzetí ze strany stěžovatele zastaveno.
[48] Nejvyšší správní soud tedy opakuje, že výrok I. napadeného rozsudku považuje po věcné
stránce za správný, nikoli však úplný. Městský soud zrušil obě správní rozhodnutí, aniž by věc
vrátil stěžovateli – tedy žalovanému odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, jak předpokládá §78
odst. 4 s. ř. s. To je naprosto logické v situaci, kdy městský soud současně výrokem II. svého
rozsudku nařídil poskytnutí informace podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím; v opačném případě, pokud by městský soud nařídil povinnému subjektu
poskytnout požadované informace a současně věc vrátil k dalšímu řízení stěžovateli, by se jednalo
o výroky vzájemně neslučitelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ve výše zmíněné věci
sp. zn. 6 As 189/2017). S ohledem na skutečnost, že v nyní souzené věci výrok II. rozsudku
městského soudu obsahující tzv. informační příkaz povinnému subjektu neobstál, nemůže sám
o sobě obstát ani neúplný – pouze zrušující – výrok I. tohoto rozsudku. Výroky I. a II. jsou
vzájemně provázané a nelze je posuzovat procesně zcela odděleně, stejně jako výrok III.
o nákladech řízení, který je závislý na úspěchu žaloby, což nutně našlo odraz ve výsledném
výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náklady řízení
[49] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že na základě částečně
důvodné kasační stížnosti s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu
v rozsahu všech napadených výroků I., II. a III. – viz výrok I. tohoto rozsudku.
[50] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, resp. městského soudu,
a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud –
v souladu s vysloveným závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad – neměl jinou
možnost, než opět zrušit rozhodnutí stěžovatele, potažmo jemu předcházející rozhodnutí
povinného subjektu, jehož tíží povinnost vyhledat, příp. vyvinout snahu o získání informace
požadované pod bodem 4) žádosti žalobce. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí stěžovatele ze dne
29. 1. 2016, č. j. MV-6562-2/KM-2016, a rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy ze dne 1. 12. 2015, č. j. KRPA-457805-5/ČJ-2015-0000KR, zrušil a věci
vrátil k dalšímu řízení stěžovateli – viz výrok II. tohoto rozsudku.
[51] V dalším řízení je stěžovatel, resp. povinný subjekt vázán výše vysloveným právním
názorem zdejšího soudu, který lze stručně shrnout tak, že povinný subjekt musí požadovanou
informaci týkající se členství či kandidatury dotčené osoby aktivně vyhledat a zjistí-li, že se v jeho
dispozici tato informace opravdu nenachází, je povinen vyvinout patřičné úsilí k tomu, aby
ji získal; teprve v případě, že se to nepodaří, bude na místě rozhodnout o odmítnutí žádosti
žalobce dle §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím (pouze pro pořádek
Nejvyšší správní soud připomíná, že povinným subjektem v souladu s §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím je příslušná organizační součást Policie ČR jako
bezpečnostního sboru, u níž byla, resp. je dotčená osoba zařazena, vede její osobní spis
a má k dispozici další doklady související s touto osobou a s její profesní minulostí).
[52] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného – stěžovatele (příp. i rozhodnutí
správního orgánu, které mu předcházelo), o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským, resp. městským soudem. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s., pro část řízení ve spojení s §120 s. ř. s.
[53] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo
na náhradu poměrné části nákladů. Otázku úspěchu účastníka řízení je přitom nutno posoudit
ve vztahu k předmětu řízení a jeho celkovému úspěchu ve věci, který v tomto případě plně náleží
žalobci, neboť k jeho návrhu nakonec bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele
a nadto i jemu předcházející rozhodnutí povinného subjektu. Skutečnost, že stěžovatel byl
se svou kasační stížností částečně úspěšný, na uvedeném nic nemění, neboť tento dílčí úspěch
se věcně vztahuje toliko k výroku II. rozsudku městského soudu vyslovenému s odkazem na §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož se navíc žalobce ani nedomáhal.
Žalobci proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
[54] Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou za soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč.
Dále jsou náklady tvořeny částkou připadající na zastoupení žalobce advokátem Mgr. Ing. Janem
Boučkem – a to jak v řízení před městským soudem, tak v řízení před Nejvyšším správním
soudem. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35
odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Zástupce žalobce učinil ve věci celkem čtyři úkony právní služby, kterými jsou
(i) převzetí a příprava zastoupení a písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. a) a d)
advokátního tarifu], jimiž jsou (ii) žaloba ke krajskému soudu (vč. repliky) a (iii) vyjádření
ke kasační stížnosti, přičemž za tyto úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), a (iv) vyjádření
k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2
písm. a) advokátního tarifu], za který náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny –
tj. 1550 Kč, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že ve věci byly učiněny čtyři úkony právní služby, z toho
tři v plné výši mimosmluvní odměny (3 x 3100 Kč + 3 x 300 Kč = 10 200 Kč) a jeden ve výši
jedné poloviny mimosmluvní odměny (1 x 1550 Kč + 1 x 300 Kč = 1850 Kč), náleží žalobci
částka 12 050 Kč zvýšená o DPH v sazbě 21% na částku 14 580,50 Kč.
[55] Celková suma náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším správním
soudem tak činí (po zaokrouhlení na celé koruny) částku 17 581 Kč (3000 Kč + 14 580,50 Kč);
tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka,
advokáta se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
– viz výrok III. tohoto rozsudku.
[56] Pro úplnost je však třeba dodat, že výrokem I. tohoto rozsudku Nejvyššího správního
soudu byl zrušen i výrok III. rozsudku městského soudu o nákladech řízení, který je závislým
výrokem, jímž byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho
zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka náklady řízení ve výši 11 228 Kč. Pokud již byly tyto náklady
řízení stěžovatelem zástupci žalobce uhrazeny, není samozřejmě vhodné je vracet a opět platit.
Výrok III. tohoto rozsudku je proto nutno chápat jako zachování podkladu pro již v minulosti
přiznané právo žalobce na náhradu nákladů řízení (shodně srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 90/2014 - 87, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012 - 41,
nebo ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 37/2012 - 28). V případě, že stěžovatel již splnil povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 11 228 Kč v souladu s rozsudkem městského soudu, vzniká
mu nyní povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení pouze ve zbývající výši, tj. v částce
6353 Kč.
[57] Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jí vznikly náklady. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti dle §60 odst. 5 ve spojení
s §120 s. ř. s. – viz výrok IV. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 17. dubna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu