ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.185.2020:24
sp. zn. 5 As 185/2020 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1) L I K T O, s.r.o. , se sídlem U Kolory 302, Liberec 25 – Vesec a 2)
Statutární město Liberec, se sídlem náměstí Dr. E. Beneše 1/1, Liberec 1 - Staré Město, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 25. 5. 2020, č. j. 59 A 100/2019 – 63, o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019, č. j. MZP/2019/540/522, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a osoby zúčastněné na řízení 1) a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 6. 2019, č. j. KULK 44048/2019/Bau, OŽP
189/2019, jímž bylo osobě zúčastněné na řízení 1) změněno podle §13 odst. 2 zákona
č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), povolení provozu
stacionárního zdroje znečišťování ovzduší ze dne 21. 1. 2014, č. j. KULK 553/2014/Ne (dále jen
„původní rozhodnutí“), vydané podle §11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší pro
stacionární zdroje znečišťování ovzduší – termické odlakování – provozované na adrese sídla
osoby zúčastněné na řízení 1).
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 25. 5. 2020, č. j. 59 A 100/2019 – 63, zrušil pro vady řízení rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále též jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž zároveň požádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku podle §107 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil stěžovatel tím, že zrušením žalovaného
rozhodnutí nebude v právní moci prvoinstanční rozhodnutí stanovující podmínky pro provoz
zařízení, naopak nabude znovu účinnosti původní povolení provozu, které provozovateli
nestanoví prakticky žádné podmínky, což je z hlediska ochrany ovzduší velmi nežádoucí situace.
[4] Žalobce vyjádřil s přiznáním odkladného účinku nesouhlas, neboť podle jeho názoru
právní následky rozhodnutí správního orgánu I. stupně neznamenají pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.
[5] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který
žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní
a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně
větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní
následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím krajského soudu obává, by pro něj byl
zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným
tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými
odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50). Stěžovatel, který přiznání
odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm,
aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická
či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační
stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností
zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná
a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012,
č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[8] Pokud jde o rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech návrhů
na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními orgány,
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, uvedl, že pojetí
odkladného účinku jako výjimky z pravidla stojí na tom, že „újma, která má hrozit žadateli o jeho
přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje,
aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně
uplatněno… Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý
výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše
nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena.
Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti
nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků
rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku
vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu
tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá (…) újmou žalovaného proto nebude ohrožení
jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní,
na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“ Výslovně pak konstatoval,
že „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení
závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou
protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující
intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“
[9] Stěžovatel ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí fakticky pouze obecně
jediný důsledek výkonu napadeného rozsudku, jenž by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu,
než jaká může jeho přiznáním vzniknout žalobci. Dostatečně, resp. vůbec však nespecifikoval,
v čem konkrétně by v daném případě měla spočívat újma způsobená na jeho straně výkonem
rozsudku krajského soudu. Pouze v obecné rovině argumentoval tím, že znovu nabude účinnosti
původní povolení provozu, které provozovateli nestanoví prakticky žádné podmínky, což je z
hlediska ochrany ovzduší velmi nežádoucí situace. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že pro
provozovatele budou nadále platit podmínky rozhodnutí o povolení provozu podle zákona o
ochraně ovzduší. Polemizuje-li stěžovatel s právním názorem krajského soudu, pak k tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že otázka správnosti závazného právního názoru krajského soudu
není kritériem pro přiznání odkladného účinku a bude předmětem až meritorního posouzení.
Pokud se stěžovatel dovolává komplikací, které spatřuje v obtížném výkladu napadeného
rozsudku, je nutné odkázat na již citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, podle kterého „obtížně řešitelná procesní situace
není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu.“
[1´0] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí ve věci samé; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu