ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.237.2020:10
sp. zn. 5 As 237/2020 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: Ing. V. S., proti
odpůrcům: 1) ZF Automotive Czech s.r.o., se sídlem Na Roli 2405/26, Jablonec nad Nisou, 2)
MUDr. P. T., v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti výroku I. a II. usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4,
takto:
I. Návrh navrhovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
se zamí t á .
II. Kasační stížnost navrhovatele proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4, se od m ít á .
III. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4, se ruší a věc se v tomto rozsahu v rací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o části kasační stížnosti,
jež byla odmítnuta.
V. Navrhovateli se náhrada nákladů řízení o zbývající části kasační stížnosti
n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se navrhovatel (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výroků I. a II. shora
označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Výrokem I.
napadeného usnesení krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření,
kterým měla být odpůrcům uložena povinnost vystavit a doručit stěžovateli lékařský posudek
o jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel kategorie A a B a k zajištění důkazu
předložit soudu úplnou zdravotní dokumentaci stěžovatele. Výrokem II. uvedeného usnesení pak
krajský soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro navazující
soudní řízení. Výrokem III. krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
[2] Stěžovatel ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 15. 6. 2020 uváděl,
že je bez přerušení a postihů držitelem řidičského oprávnění v kategorii motorových vozidel
od 18. 6. 1965. Odpůrkyně ad 2) jakožto praktická lékařka ordinující ve zdravotnickém zařízení
odpůrce 1) dne 5. 6. 2020 odepřela stěžovateli dle jeho tvrzení vystavit lékařský posudek
o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, ať již s jakýmkoli výsledkem, ačkoli k tomu
měla, nebo si mohla opatřit v plné součinnosti se stěžovatelem, potřebné podklady. Tím měla
stěžovateli odepřít ode dne 9. 6. 2020 právo na řízení motorových vozidel a zároveň i možnost
bránit se proti tomu obvyklou právní cestou dle správního řádu. Z tohoto důvodu se stěžovatel
domáhal vydání zmíněného předběžného opatření vůči oběma odpůrcům a dále požádal,
aby ho soud, jakožto seniora s podprůměrným důchodem, pro následující soudní řízení osvobodil
od soudních poplatků, a navrhl, aby mu soud, vzhledem k tomu, že je osobou práva neznalou,
pro toto řízení ustanovil zástupce z řad advokátů.
[3] Krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jelikož stěžovatel
nepodal před uplatněním předmětného návrhu ani spolu s ním žádný návrh, kterým by bylo
zahájeno řízení ve věci samé. Podle názoru krajského soudu v soudním řízení správním (§38
odst. 1 s. ř. s.), na rozdíl od občanského soudního řízení (§74 a násl. o. s. ř.) se nelze domáhat
vydání předběžného opatření samostatně, bez vazby na probíhající řízení, z něhož vzejde
rozhodnutí týkající se předběžným opatřením provizorně řešené otázky. Navíc krajský soud
dospěl k závěru, že odpůrci, tj. poskytovatel zdravotních služeb a konkrétní lékařka působící
u tohoto poskytovatele, nevystupují při vydávání lékařského posudku v pozici správních orgánů.
Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, publ. pod č. 1554/2008 Sb. NSS
(zde zmiňovaná konečná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též
na www.nssoud.cz) a na navazující nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn.
Pl. ÚS 11/08.
[4] Návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro navazující soudní řízení krajský soud
zamítl, neboť dospěl k závěru o zjevné bezúspěšnosti budoucí žaloby. Dle obsahu podání
stěžovatele by se podle názoru krajského soudu jednalo o žalobu na ochranu proti nečinnosti
spočívající v nevydání lékařského posudku, taková žaloba by ovšem vzhledem k absenci
vrchnostenského postavení odpůrců zjevně nemohla být úspěšná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrců
[5] Proti výrokům I. a II. uvedeného usnesení brojí stěžovatel kasační stížností, v níž namítá,
že jeho podání představovalo po obsahové stránce návrh na zahájení řízení, a to včetně návrhu
na zajištění důkazů, krajský soud jej tedy měl posoudit jako žalobu. Dále stěžovatel podotýká,
že mu postupem odpůrců bylo v konečném důsledku znemožněno vykonávat podnikatelskou
činnost na základě živnostenského oprávnění, předmětná věc by tedy měla podléhat přezkumu
ve správním soudnictví, přesto mu krajský soud soudní ochranu odpírá. Poučení o nepřípustnosti
kasační stížnosti (patrně proti výroku I. – pozn. NSS) usnesení krajského soudu považuje
stěžovatel za nesprávné. Stěžovatel uvádí, že v minulosti v obdobné věci Vrchní soud v Praze
stanovil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci povinnost se návrhem zabývat,
a to na návrh Okresního soudu v Liberci. V případě, že krajský soud shledal svou nepříslušnost
k rozhodnutí ve věci, měl dle stěžovatele postupovat jinak, než učinil.
[6] S kasační stížností stěžovatel spojil rovněž návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[7] Ani jeden z odpůrců se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou ve věci dány veškeré podmínky
pro to, aby o kasační stížnosti mohl vydat meritorní rozhodnutí, a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.).
[9] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou pouze vůči výroku II. napadeného
rozhodnutí (viz dále), jímž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce
pro budoucí řízení o žalobě, tedy nikoliv o návrhu ve věci samé či jiném podání, s nímž zákon
spojuje vznik poplatkové povinnosti. V případě kasační stížnosti proti napadenému výroku,
kterou Nejvyšší správní soud posoudil po věcné stránce, tedy stěžovatele poplatková povinnost
netíží.
[10] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného
právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy:
„Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě
nekončí, navíc v tomto případě byl procesní návrh na ustanovení zástupce učiněn dokonce před
zahájením samotného řízení o žalobě (viz §35 odst. 10 větu třetí s. ř. s.).
[11] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce z řad advokátů pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení
stěžovatele advokátem v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel
splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší
správní soud shledal, že v žádném případě není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení
zástupce dle §35 odst. 10 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně
třeba pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná právní otázka
naplnění podmínek pro ustanovení zástupce pro budoucí řízení o žalobě je totiž relativně
jednoduché povahy, kasační stížnost je sice stručná, ale projednatelná a Nejvyšší správní soud
o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených ve spise, rozhodnout.
[12] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro
řízení o kasační stížnosti zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle §102
s. ř. s. je kasační stížnost přípustná proti každému pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
pokud soudní řád správní nestanoví jinak. Podle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je kasační stížnost
proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, nepřípustná.
[14] Stěžovatel předmětnou kasační stížností brojí mimo jiné proti výroku I. napadeného
usnesení, kterým krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření. Jak
již Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003 – 35,
rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je zcela nepochybně svou povahou
rozhodnutím dočasným, neboť slouží k zatímní úpravě poměrů účastníků řízení. V tomto
rozsahu je tedy předmětná kasační stížnost nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji proto
v uvedeném rozsahu v souladu s §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
[15] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost proti výroku II. usnesení
krajského soudu v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je ve vztahu k výroku II. důvodná.
[16] Z podání ze dne 5. 6. 2020, kterým se stěžovatel mimo jiné domáhal vydání shora
specifikovaného předběžného opatření, je patrné pouze to, že mu na jehož žádost nebyl vydán
posudek ve věci jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, v důsledku čehož
se měl od 9. 6. 2020 stát zdravotně nezpůsobilým k řízení motorových vozidel.
[17] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou argumentaci stěžovatele, podle níž bylo
uvedené podání po obsahové stránce návrhem na zahájení řízení. Podání obsahuje pouze stručný
popis situace stěžovatele, přičemž z něj nevyplývá, čeho se hodlá stěžovatel domáhat ve věci
samé a vůči jakému postupu či rozhodnutí kterého orgánu veřejné moci hodlá brojit, naopak
je v něm jednoznačně specifikováno, že se stěžovatel domáhal právě vydání předběžného
opatření vůči osobám označeným jakožto odpůrci, jakož i to, v čem mělo toto předběžné
opatření spočívat.
[18] Dále je třeba poznamenat, že krajský soud nedospěl k závěru, že není příslušný
k projednání věci, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž k závěru, že případná
v budoucnu podaná žaloba by zjevně nemohla být úspěšná. Tento závěr však Nejvyšší správní
soud shledal v tomto případě přinejmenším předčasným.
[19] Dle §35 odst. 10 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Podmínky pro osvobození
od soudních poplatků jsou upraveny v §36 odst. 3 s. ř. s., který mimo jiné stanoví, že dospěje-li
soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, žádost o osvobození od soudních poplatků
zamítne.
[20] K institutu zjevné neúspěšnosti návrhu se Nejvyšší správní soud vyjádřil například
v rozsudku ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 – 105, publ. pod č. 909/2006 Sb. NSS: „Zjevná
neúspěšnost návrhu by však podle názoru Nejvyššího správního soudu měla být zjistitelná bez pochyb okamžitě,
měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování (např. opožděnost kasační
stížnosti).“
[21] Krajský soud vyšel při posouzení úspěšnosti případné budoucí žaloby ze skutečností,
které stěžovatel uvedl v podání ze dne 5. 6. 2020. Měl přitom za to, že případná žaloba měla být
žalobou na ochranu proti nečinnosti, přičemž žalovanými měly být osoby, které stěžovatel
v původním podání označil jako odpůrce. Tyto skutečnosti však z uvedeného podání bez dalšího
nevyplývají. I vzhledem k tomu, že §38 odst. 1 věta druhá s. ř. s. výslovně připouští,
že předběžným opatřením lze uložit povinnost nejen účastníkům řízení, ale i třetí osobě, nelze
bez dalšího uzavřít, že osoby označené v návrhu na vydání předběžného opatření jako „odpůrci“
budou současně žalovanými ve věci samé a že současně předmětem žaloby bude nečinnost takto
označených žalovaných při vydání posudku ve věci zdravotní způsobilosti stěžovatele k řízení
motorových vozidel. Ostatně, pokud by vydání tohoto posudku bylo krajským soudem nařízeno
již jako předběžné opatření, jak o to stěžovatel usiloval, není zřejmé, jaký smysl by pro stěžovatele
mělo domáhat se znovu vydání téhož posudku rovněž navazující nečinnostní žalobou.
[22] Podle §84 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), zdravotní způsobilostí k řízení motorových vozidel
se rozumí tělesná a duševní schopnost k řízení motorových vozidel. Podle odst. 2 téhož
ustanovení zdravotní způsobilost posuzuje a posudek o zdravotní způsobilosti vydává posuzující
lékař na základě prohlášení žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění,
výsledku lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření. Podle §84 odst. 4 písm. a)
téhož zákona se posuzujícím lékařem pro účely tohoto zákona rozumí též lékař se způsobilostí
v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost
registrujícího poskytovatele ambulantní zdravotní péče. Podle §85 odst. 2 citovaného zákona,
po provedení lékařské prohlídky, popřípadě odborného vyšetření vydá posuzující lékař žadateli
posudek o zdravotní způsobilosti. Podle §85 odst. 3 zákona o silničním provozu musí
mít posudek o zdravotní způsobilosti písemnou formu, přičemž posuzující lékař v posudku
o zdravotní způsobilosti uvede zjištěný zdravotní stav z hlediska zdravotní způsobilosti žadatele
o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění a hodnocení jeho zdravotní způsobilosti
(odst. 4). Žadatel o řidičské oprávnění nebo držitel řidičského oprávnění je buďto a) zdravotně
způsobilý k řízení motorových vozidel, nebo b) zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel
s podmínkou, nebo c) zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel (odst. 5).
[23] Na základě zmocnění v §85 odst. 7 zákona o silničním provozu jsou podmínky zdravotní
způsobilosti, rozsah lékařské prohlídky a odborného vyšetření, obsah prohlášení žadatele
o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění, nemoci, vady nebo stavy, které vylučují
nebo podmiňují zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel, upraveny vyhláškou
Ministerstva zdravotnictví č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel,
v účinném znění. V rozsahu, v jakém neobsahuje zákon o silničním provozu zvláštní úpravu,
se na posuzování zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel použije obecná úprava
posudkové péče dle §41 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,
ve znění pozdějších předpisů, včetně případného přezkumu daného posudku o zdravotní
způsobilosti příslušným poskytovatelem zdravotních služeb, resp. následně k tomu příslušným
správním orgánem (§46 a §47 uvedeného zákona).
[24] V §87 zákon o silničním provozu mj. definuje okruh osob, které jsou povinny
se podrobit pravidelným lékařským prohlídkám za účelem ověření jejich zdravotní způsobilosti
k řízení motorových vozidel. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení je držitel řidičského oprávnění,
kterému nesvědčí povinnost se podrobit pravidelné lékařské prohlídce z jiného důvodu, povinen
se podrobit pravidelné lékařské prohlídce nejdříve šest měsíců před dovršením 65 a 68 let věku
a nejpozději v den dovršení stanoveného věku, po dovršení 68 let věku pak každé dva roky.
Podle §89 zákona o silničním provozu povinná osoba, která nemá platný posudek o zdravotní
způsobilosti, je zdravotně nezpůsobilá k řízení motorových vozidel. Podle §94 odst. 1 písm. a)
téhož zákona příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme,
pokud jeho držitel zcela pozbyl zdravotní způsobilost.
[25] K povaze lékařského posudku o způsobilosti k řízení motorových vozidel se stručně
vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, na který odkazoval krajský soud a v němž se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu (jakož i následně plénum Ústavního soudu ve zmiňovaném
nálezu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08) primárně zabýval jiným typem lékařského
posudku, a to o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci. Pro srovnání právě s některými
dalšími příklady posuzování zdravotní způsobilosti, včetně zdravotní způsobilosti k řízení
motorových vozidel, rozšířený senát konstatoval: „Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
neponechal stranou své úvahy řadu případů, kdy posouzení zdravotního stavu ve smyslu způsobilosti k určité
činnosti podlehne jako podklad v konečné fázi soudnímu přezkumu: jde o řadu situací ve sféře ryze veřejnoprávní,
kdy posudek o zdravotním stavu (způsobilosti) jako jeden ze skutkových podkladů podléhá režimu přezkumu
v rámci finálního rozhodnutí (věci řidičských průkazů, zbrojních průkazů apod.). Odlišností zde je, že existuje
nezpochybnitelné veřejné subjektivní právo, do něhož zasahuje správní akt deklaratorní či konstitutivní povahy
(odnětí řidičského průkazu, zbrojního průkazu apod.).“
[26] Jestliže se tedy krajský soud domnívá, že se stěžovatel nemůže domoci vydání posudku
ve věci své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel nečinnostní žalobou vůči jím
označeným odpůrcům, neboť má krajský soud patrně za to, že se nejedná ve smyslu §79 odst. 1
s. ř. s. o rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, ale ani o osvědčení vydávané správním
orgánem, tento závěr bez dalšího neznamená, že by bylo možné předem pokládat za neúspěšnou
stěžovatelovu případnou (dosud nepodanou) žalobu proti rozhodnutí, jímž by mu příslušný
správní orgán odňal podle citovaného §94 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu řidičské
oprávnění z toho důvodu, že včas nepředložil platný posudek o své zdravotní způsobilosti.
[27] Současně je třeba mít na paměti, že stěžovatel je osobou bez právního vzdělání, nelze
od něj tedy bezpodmínečně vyžadovat, aby v návrhu na ustanovení zástupce pro budoucí řízení
před krajským soudem přesně označil žalobní typ či žalovaný správní orgán nebo přesně
zformuloval budoucí žalobní petit, neboť právě za účelem konkrétní volby vhodného procesního
postupu a konkrétní formulace žaloby ve své věci stěžovatel žádal krajský soud o ustanovení
zástupce z řad advokátů.
[28] Na straně druhé lze podle názoru Nejvyššího správního soudu po tom, kdo na základě
§35 odst. 10 s. ř. s. navrhne soudu ustanovení zástupce z řad advokátů ještě před podáním
samotného návrhu ve věci samé, požadovat, aby, byť je právním laikem, dostatečně vylíčil
(i po případném poučení soudem) rozhodující skutkové okolnosti své věci tak, aby mohl krajský
soud posoudit, zda má v jeho věci skutečně smysl vynakládat veřejné prostředky na jeho právní
zastoupení, zda je tedy jeho ochrana ve správním soudnictví v dané situaci a v daném čase vůbec
možná a zda se takový postup nejeví jako zjevně bezúspěšný (z hlediska pravomoci a věcné
příslušnosti správních soudů, vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, běhu lhůt
pro podání jednotlivých žalob či jiných návrhů ve správním soudnictví atd.).
[29] V této souvislosti shledal Nejvyšší správní soud popis skutkového stavu, jak ho stěžovatel
učinil ve svém podání krajskému soudu, jako nedostatečný. Je z něj totiž patrné pouze to,
že se stěžovatel dle svého tvrzení marně domáhal vydání posudku ve věci své zdravotní
způsobilosti k řízení motorových vozidel, nikoliv však již to, zda z důvodu nepředložení
takového platného posudku s ním příslušný správní orgán zahájil řízení o odnětí jeho řidičského
oprávnění, zda, příp. kdy bylo v takovém řízení vydáno rozhodnutí, zda se proti němu stěžovatel
bránil odvoláním ve správním řízení a s jakým výsledkem atd.
[30] K doplnění, resp. upřesnění těchto rozhodujících skutečností tedy bude muset krajský
soud dle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat stěžovatele po vrácení věci Nejvyšším správním soudem
a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu a teprve po uplynutí této lhůty bude oprávněn posoudit
otázku případné zjevné bezúspěšnosti budoucího návrhu stěžovatele ve věci samé. Vyvstane-li
přitom otázka včasnosti takového budoucího návrhu, přihlédne krajský soud rovněž k tomu,
že podle §35 odst. 10 věty třetí s. ř. s., požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků
nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí
o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud shledal předmětnou kasační stížnost v rozsahu, v němž směřuje
proti výroku I. napadeného usnesení krajského soudu dle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.
nepřípustnou, proto ji v tomto rozsahu dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
V rozsahu, v němž kasační stížnost směřovala proti výroku II. napadeného usnesení, shledal
Nejvyšší správní soud uvedenou kasační stížnost důvodnou, nad rámec kasační stížnosti musí
soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. konstatovat, že krajský soud zcela opomněl rozhodnout rovněž
o stěžovatelem uplatněné žádosti o osvobození od soudních poplatků pro řízení o budoucím
návrhu ve věci samé, v tomto ohledu jsou tedy výrok II., resp. napadené rozhodnutí jako celek,
neúplné.
[32] Z uvedených důvodů tedy Nevyšší správní soud výrok II. rozhodnutí krajského soudu
dle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil „k dalšímu řízení“, jímž
je však třeba v kontextu nynějšího případu rozumět pouze výše popsaný postup krajského soudu
při jeho novém rozhodování o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce a o dosud opomenuté
žádosti o osvobození od soudních poplatků pro budoucí řízení před krajským soudem o věci
samé.
[33] Pokud jde o výrok III. napadeného usnesení, podle něhož „[ž]ádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení“, krajský soud ho s odkazem na §60 odst. 3 s. ř. s. odůvodnil pouze
ve vztahu k výroku I. svého rozhodnutí, tedy tím, že návrh stěžovatele na vydání předběžného
opatření byl krajským soudem odmítnut. Je přitom pravdou, že samotné rozhodnutí soudu
o procesním návrhu na ustanovení zástupce žádný výrok o „nákladech řízení“ nepředpokládá.
Ačkoli Nejvyšší správní soud pokládá výrok III. o nákladech řízení před krajským soudem
přinejmenším za nadbytečný, neboť krajský soud sám argumentoval tím, že žádné řízení o návrhu
ve věci samé stěžovatel svým podáním nezahájil, a krajský soud ho tedy ani nevedl, přičemž ani
samotné rozhodování soudu o procesním návrhu na vydání předběžného opatření žádné
rozhodování o „nákladech řízení“ nepředpokládá, Nejvyšší správní soud ke zrušení výroku III.
usnesení krajského soudu nepřistoupil, neboť stěžovatel napadl kasační stížností pouze výrok I.
a II. tohoto usnesení, přičemž kasační stížnost proti výroku I. usnesení krajského soudu byla
Nejvyšším správním soudem odmítnuta a na výroku II. usnesení krajského soudu, jejž shledal
Nejvyšší správní soud nezákonným, není výrok III. o nákladech řízení závislý (§109 odst. 3
s. ř. s.).
[34] Vzhledem k tomu, že byla kasační stížnost v části, v níž směřovala proti výroku I.
usnesení krajského soudu odmítnuta, nemá dle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. žádný
z účastníků právo na náhradu řízení o této části kasační stížnosti.
[35] Pokud jde o zbývající, přípustnou a zároveň důvodnou část kasační stížnosti, za běžných
okolností by byl krajský soud v novém rozhodnutí povinen rozhodnout též o náhradě nákladů
řízení o této části kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.), nicméně vzhledem k tomu,
že po vrácení věci Nejvyšším správním soudem bude krajský soud rozhodovat, jak již bylo
konstatováno, pouze o zmiňovaných procesních návrzích (žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a o jeho návrhu na ustanovení zástupce pro budoucí řízení před krajským
soudem o věci samé), nebude zde opět žádné místo pro jakékoli rozhodování krajského soudu
o nákladech řízení.
[36] Z uvedeného důvodu rozhodl Nejvyšší správní soud rovněž o nákladech řízení
o přípustné části kasační stížnosti samostatně. Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
má za běžných okolností úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, které důvodně vynaložil, vůči nespěšnému účastníkovi (neúspěšným účastníkům).
Stěžovatel měl sice v samotném řízení o přípustné části kasační stížnosti úspěch, žádné náklady
mu však v řízení o této části jeho kasační stížnosti nevznikly, a i kdyby tomu tak bylo, musel
by Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s. v tomto případě
zohlednit skutečnost, že jako s účastníky řízení o kasační stížnosti jednal s odpůrci 1) a 2),
a to pouze z toho důvodu, že s nimi jakožto s účastníky na základě jejich označení za odpůrce
v podání stěžovatele jednal již krajský soud (§105 odst. 1 s. ř. s.), bylo by však absurdní, aby tyto
osoby byly považovány za neúspěšné účastníky řízení o kasační stížnosti v této věci a aby nesly
případné náklady v tomto řízení stěžovatelem vynaložené.
[37] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovateli náhrada
nákladů řízení o přípustné části kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu