ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.241.2020:54
sp. zn. 5 As 241/2020 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovaným: 1) Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské nám. 6, Brno, 2) Krajský soud
v Br ně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 A 136/2019 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhal zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 A 136/2019 - 9,
který výrokem I. spojil řízení o věcech vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
30 A 136/2019, 30 A 137/2019, 30 A 138/2019, 30 A 139/2019, 30 A 140/2019,
30 A 141/2019, 30 A 151/2019, 30 A 152/2019, 30 A 153/2019, 30 A 156/2019 ke společnému
projednání a rozhodnutí. Výrokem II. žaloby podle §46 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl a výrokem III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
[2] Stěžovatel napadl toto usnesení kasační stížností. Nerespektoval však výrok I. krajského
soudu o spojení výše uvedených věcí a podal 10 samostatných kasačních stížností. Obsah těchto
kasačních stížností je ovšem zcela totožný, fakticky se tedy jedná o jedinou kasační stížnost
směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 A 136/2019 - 9,
jak je popsáno výše.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že jedná ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv
a svobod, protože je odstraňován demokratický řád lidských práv a základních svobod.
Na občanech národa českého a slovenského je podle názoru stěžovatele páchána úmyslná
a systematická genocida. Stěžovatel dále namítal, že nebyly splněny podmínky řízení. V „tajném
soudě“ jednali „nepříslušní úředníci“. Zároveň uvedl, že se nemohl k senátu vyjádřit, proto ve věci
rozhodovali vyloučení soudci. Usnesení vydal podle názoru stěžovatele „nepříslušný a vyloučený
úřad“, přičemž došlo k záměně účastníků řízení a žalovaných věcí. Stěžovatel dále uvedl,
že napadené usnesení je odůvodněno subjektivními tvrzeními, protože se nikdy veřejně
při jednání nemohl vyjádřit, jednání nikdy nebylo nařízeno a soudci zcela ignorují Listinu
základních práv a svobod. Pokud žalobce obviňují ze zneužívání práva, pak jednají protiprávně.
Konkrétně uvedl, že „předseda senátu Mgr. Milan Procházka a soudkyně JUDr. Ing. Vendula Sochorová
a JUDr. Ing. Veronika Baroňová jednají protiprávně, protože pomlouvají a šíří pomluvy o žalobci.“ Závěrem
stěžovatel uvedl, že proti napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost, nýbrž pouze
odvolání.
[4] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel
svá práva uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení
sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele
v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, stěžovatel je „opět veden snahou vést ‚spor
pro spor‘ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl
u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší
správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů,
tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy
vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný ‚ping pong‘ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační
stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015,
č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).“
[5] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[6] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochybuje o tom,
že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v nyní posuzované věci.
[7] V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 - 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích.
Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen
advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení
sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení
sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné
je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného
stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13
ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13
ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
[8] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
[9] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. září 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu