ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.264.2020:25
sp. zn. 5 As 264/2020 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců: a) Ing. David Jánošík,
insolvenční správce spol. SLOT Group, a.s., se sídlem Gočárova tř. 1105/36, Hradec
Králové, b) SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Ing. Davidem
Jánošíkem, se sídlem Gočárova tř. 1105/36, Hradec Králové, c) CEC Praha a.s., se sídlem
Tlumačovská 1237/32, Praha, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj,
se sídlem nám. Svatopluka Čecha 547/8, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 35/2020 - 40, o návrhu
žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí stěžovatele ze dne 17. 3. 2020, č. j. 48538-19/2020-570000-61, a opatření o zadržení
věci ze dne 15. 2. 2020, č. j. 48538-6/2020-570000-61; prvně uvedeným rozhodnutím stěžovatel
zamítl námitky žalobců a) a b) proti opatření o zadržení věci v provozovně žalobce b) označené
jako „Herna Bar“ v Havířově. Stěžovatel zadržel zejm. technická herní zařízení nacházející
se v uvedené provozovně.
[2] Společně s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodnil tím, že v důsledku
napadeného rozsudku krajského soudu by musel zadržená herní zařízení vrátit, což by znamenalo
zmaření úkolů, jejichž účelem je zajištění dodržování pravidel dle zákona č. 186/2016 Sb.,
o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Odkázal
přitom na §121 zákona o hazardních hrách, podle kterého je jeho povinností technická herní
zařízení zadržet, existuje-li důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází
k porušování tohoto zákona. Jejich opětovné zadržení již nebude možné realizovat,
což představuje nevratnou újmu stěžovatele spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu.
Ten byl přitom vyjádřen již samotným zákonodárcem a odvíjí se od vysoké typové nebezpečnosti
přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách. Stěžovatel také uvedl, že újma hrozící
důležitému veřejnému zájmu je nepoměrně větší než újma hrozící jiným osobám, neboť
ta spočívá pouze v dočasném omezení vlastnického práva. Závěrem pak uvedl, že přiznání
odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť jeho podstatou
je zajištění toho, aby věci, u nichž panuje důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním
dochází k porušování zákona o hazardních hrách, nebyly nadále užívány.
[4] Žalobci a) a b) se k návrhu stěžovatele nevyjádřili. Žalobce c) ve svém vyjádření k návrhu
na přiznání odkladného účinku zdůraznil výjimečnost tohoto institutu, přičemž odkázal
na mimořádné okolnosti, za jejichž splnění je odkladný účinek přiznáván kasační stížnosti
správního orgánu. Podle jeho názoru stěžovatel pouze popisuje důsledky toho, že kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem, pro který zákonodárce nepředvídá odkladný
účinek. Stěžovatel ve své podstatě návrhem na přiznání odkladného účinku zpochybňuje
zákonnost napadeného rozsudku, to však není důvodem, pro který by měl být odkladný účinek
přiznán. Stěžovatel netvrdil, ani neprokázal, proč by opětovné zadržení věcí nebylo možné
realizovat. Hrozící újma však musí být pro přiznání odkladného účinku závažná a reálná, nikoli
pouze hypotetická a bagatelní. Spekulace a domněnky stěžovatele proto důvod pro přiznání
odkladného účinku nezakládají. Dále žalobce c) zdůraznil, že žalobce b) již není vlastníkem
zadržených věcí, neboť vlastnické právo k těmto věcem přešlo na žalobce c) v důsledku převodu
závodu realizovaného v rámci insolvenčního řízení žalobce b). Vrácením zadržených věcí
žalobci c) tak zcela odpadá obava stěžovatele z toho, že by žalobce b) porušoval v souvislosti
s užíváním zadržených věcí zákon o hazardních hrách. Důvodem pro přiznání odkladného
účinku pak nemůže být ani tvrzená závažnost a typová nebezpečnost přestupku, neboť
se žalobcem b) dosud nebylo zahájeno žádné správní řízení o údajně spáchaném přestupku.
Závěrem žalobce c) poukázal na skutečnost, že na rozdíl do tzv. „kvízomatů“ se v nyní
posuzované věci jedná o certifikovaná a v minulosti povolená zařízení, nikoli o jakési nelegální
přístroje provozované bez patřičných povolení. Obavy stěžovatele proto nejsou opodstatněné.
Napadeným opatřením o zadržení věcí došlo k zásahu do vlastnického práva a práva
na podnikání, újma na straně žalobce c) proto každým dnem narůstá, přičemž je nepoměrně větší
než „hypotetická, nepodložená a toliko domnělá“ újma dovozovaná stěžovatelem.
[5] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační
stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní
soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud
není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí
být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nejsou v daném případě splněny.
[8] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost
důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly. Hrozící újma přitom musí být závažná
a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Tvrzení stěžovatele musí svědčit o tom,
že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu
(resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem (srov. např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50, či ze dne
29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32).
[9] Institutem odkladného účinku má být dosaženo toho, aby ve správním soudnictví
v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů či v řízeních o kasačních stížnostech
proti rozhodnutím krajských soudů, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně
vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit toho, aby po dobu soudního přezkumu
napadené rozhodnutí nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.
[10] Kasační stížnosti lze přiznat odkladný účinek za splnění následujících podmínek: i) výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, ii) újma musí být pro
stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu zákonodárce vyjádřil zájem
na jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Institut
odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními
následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání
odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jak je tomu i v nyní posuzované
věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS, a ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude
zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní
následky rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského soudu, skutečně závažně ohrozit,
žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla
být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí.
Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že ho žalovaný správní orgán
napadl kasační stížností, nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[11] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani žalovanému
správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde
však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno
ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat
právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám
a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce, je-li
stěžovatelem, újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá.
Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné
nároky jako na žalobce. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu
žalovaný obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně
ohrožen (viz již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58). Ve světle rovněž již uvedeného usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 (byť vydaného v době účinnosti částečně
odlišné právní úpravy), se může jednat např. o případy vrácení řidičského oprávnění duševně
choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či udělení povolení
k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Vznik nepoměrně větší újmy na straně
žalovaného správního orgánu tak bude z logiky věci mnohem méně častý než na straně žalobce.
[12] V nyní projednávané věci spatřoval stěžovatel veřejný zájem ve vysoké typové
nebezpečnosti přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách, spočívajících v provozování
hazardních her bez platného povolení. Žádným způsobem však neprokázal, že by vůči žalobci b)
bylo vůbec zahájeno správní řízení o přestupku; tuto skutečnost dokonce ani netvrdil. Nejvyšší
správní soud se proto přiklonil k argumentaci žalobce c), neboť zadržení věcí podle zákona
o hazardních hrách má sloužit primárně právě k tomu, aby v navazujícím řízení o přestupku mohl
být uložen a vykonán správní trest propadnutí věci [§48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)] či uloženo
a vykonáno ochranné opatření zabrání věci (§53 zákona o odpovědnosti za přestupky).
[13] Dlužno také dodat, že stěžovatel ani nenaznačil, co by mohlo být překážkou případného
opětovného zadržení věcí, zvláště za situace, kdy §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách
nestanoví jakožto podmínku zadržení věci, že by musela být v době zadržení
ve vlastnictví či v držbě osoby podezřelé ze spáchání přestupku. Naopak, stěžovatel ustal na svém
tvrzení o nevratné újmě, tu však Nejvyšší správní soud v jeho tvrzeních neshledal.
[14] Je také nutné zdůraznit, že i pokud by zadržené přístroje byly předány do dispozice
žalobce c) a nebyly následně znovu zadrženy, ani taková skutečnost by nebránila jejich
konečnému získání prostřednictvím uložení ochranného opatření zabrání věci v řízení
o přestupku, neboť to lze vztáhnout i na věc náležející osobě odlišné od pachatele přestupku
[§53 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky]. Jak již však bylo konstatováno,
podmínkou je, aby stěžovatel vůbec takové řízení vedl a prokázal v něm spáchání příslušného
přestupku.
[15] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatele samy
o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu. Není proto splněna hned první podmínka
pro přiznání odkladného účinku.
[16] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[17] Usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze dočasné
povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně
rozhodnuto o samotné kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu