ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.426.2019:26
sp. zn. 5 As 426/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: E. J. J., zast. JUDr.
Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský
úřad Karlovarského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Závodní 353/88,
Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
14. 11. 2019, č. j. 57 A 103/2019 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2019, č. j. KK/547/DS/19-3. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary,
odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 2. 2019, č. j. 2194/OD/19-4/Rsz,
kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o výměnu keňského řidičského průkazu za český
řidičský průkaz.
[2] Stěžovatel je německé státní příslušnosti, na území České republiky pobývá přechodně
(doložil potvrzení ze dne 4. 2. 2019 o přechodném pobytu na území vydané Ministerstvem
vnitra). Dne 4. 2. 2019 požádal o výměnu keňského řidičského průkazu, platného od 28. 11. 2018
do 28. 11. 2019, za český řidičský průkaz. Této žádosti správní orgán I. stupně nevyhověl, neboť
keňský řidičský průkaz nesplňoval požadavky pro jeho uznání stanovené Úmluvou o silničním
provozu, podepsanou ve Vídni roku 1968 (dále jen „Vídeňská úmluva“), jejíž je Česká i Keňská
republika smluvním státem. Údaje v něm uvedené totiž neodpovídaly příloze č. 6 Vídeňské
úmluvy – nebyly očíslovány, jak vyžaduje tato příloha. Současně řidičská oprávnění sk. E uvedená
v keňském řidičském průkazu neodpovídala sk. E podle Vídeňské úmluvy. Předložený řidičský
průkaz nebylo možné vyměnit ani podle §10a vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů
č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů (dále jen „vyhláška o řidičských
průkazech“), podle kterého je možné řidičský průkaz vydaný cizím státem, který svým
provedením neodpovídá požadavkům Vídeňské úmluvy, vyměnit za český řidičský průkaz, jestliže
vydávající stát není členským státem Evropské unie a je uveden v příloze č. 6a této vyhlášky
a držitel tohoto řidičského průkazu pobývá na území České republiky na základě dlouhodobého
víza; Keňa není státem uvedeným v příloze č. 6a citované vyhlášky.
[3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný
napadeným rozhodnutím zamítl, přičemž potvrdil závěr správního orgánu I. stupně,
že předložený keňský řidičský průkaz neodpovídá požadavkům Vídeňské úmluvy. Současně
dodal, jej není možné vyměnit také proto, že je jeho platnost omezena na dobu jednoho roku.
Nelze jej proto proporčně nahradit českým řidičským průkazem s platností na 10 let.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu. V ní namítal, že pro uznání
a výměnu keňského řidičského průkazu je rozhodující to, zda jsou povinné údaje v řidičském
průkazu uvedeny, nikoli zda jsou očíslovány. Vyžadování číslování jednotlivých údajů představuje
přepjatý formalismus, který zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Současně uvedl,
že řidičské průkazy smluvních států Vídeňské úmluvy nemusí obsahovat všechny údaje uvedené
v příloze č. 6 k této úmluvě. Naopak, podpisem této úmluvy se smluvní státy zavázaly, že budou
své řidičské průkazy bez dalšího vzájemně uznávat, což musí mít před požadavky stanovenými
vnitrostátními předpisy (zákonem o silničním provozu) přednost. Rozhodující není ani to,
že platnost keňského průkazu je kratší než platnost českého, když v době podání žádosti
o výměnu keňský řidičský průkaz platil. Rozdílnost jednotlivých skupin, pro které je řidičský
průkaz vydán, je pak nepodstatná, neboť podle §116 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, se v takovém případě zapíše do řidičského průkazu řidičské
oprávnění pro skupiny vozidel v rozsahu nejblíže vyšším s omezením.
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že Vídeňská úmluva, resp. její příloha č. 6,
striktně vymezuje požadavky kladené na řidičské průkazy, aby mohly být smluvními státy
vzájemně uznávány. Pakliže konkrétní řidičský průkaz nesplňuje byť jen jediný požadavek v ní
uvedený, není možné jej uznat. Číslování údajů nelze vnímat jako přepjatý formalismus, neboť
podstatou stanovených požadavků je zajištění určitého standardu v čitelnosti řidičských průkazů;
požadované údaje (vč. jejich číslování) tak nejsou samoúčelné a je nutné trvat na jejich obsažení
v řidičském průkazu, který má osvědčovat řidičské oprávnění jeho držitele. Závazek uznat
řidičský průkaz smluvního státu Vídeňské úmluvy vzniká podle čl. 41 odst. 2 písm. a) této úmluvy
teprve tehdy, splňuje-li tento průkaz veškeré náležitosti stanovené v příloze 6, k žádné kolizi
Vídeňské úmluvy s vnitrostátními předpisy proto nedochází. Požadované údaje (konkrétně
číslování) předložený keňský řidičský průkaz nesplňoval, bylo proto nadbytečné zabývat
rozdílným rozsahem sk. E a časově omezenou platností; tyto skutečnosti nebyly pro rozhodnutí
podstatné. Žalobu proto krajský soud podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Krajskému soudu vytýkal
nesprávné posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.].
Konkrétně uvedl, že smluvní státy Vídeňské úmluvy jsou povinny vzájemně uznávat své řidičské
průkazy, a to automaticky. To stěžovatel dovozuje z čl. 41 odst. 2 písm. b) této úmluvy, který
stanoví, že „řidičské průkazy vydané smluvní stranou musí být uznány na území jiné smluvní strany do doby,
než se toto území stane místem normálního bydliště svého držitele“. Citovaný článek považuje za zcela
samostatný, nenavazující na předchozí písm. a), které se podle jeho názoru týká jakéhokoli
„vnitrostátního“ řidičského průkazu vydaného i nečlenským státem, což české předpisy vůbec
nezohledňují. Jelikož dochází ke kolizi Vídeňské úmluvy s právními předpisy České republiky, má
mít tato úmluva jakožto mezinárodní smlouva před vnitrostátními předpisy přednost. Současně
namítl, že české znění přílohy č. 6 k Vídeňské úmluvě neodpovídá originálnímu znění.
Z její anglické verze nelze požadavek na číslování jednotlivých údajů dovodit. V jiných členských
státech Evropské unie jsou podle jeho názoru keňské řidičské průkazy, jakož i řidičské průkazy
jiných států bez číslovaných údajů uznávány. Doložil přitom kopie marockého a filipínského
řidičského průkazu, které rovněž neobsahují číslování, a certifikát, který má dokládat uznatelnost
filipínského řidičského průkazu v zemích Evropské unie. Dále doložil keňský řidičský průkaz
jiného řidiče motorových vozidel s osvědčením Všeobecného německého automobilového klubu
(ADAC) v němčině, podle kterého se má jednat o platný řidičský průkaz. Současně uvedl,
že v Německu je jím předložený keňský řidičský průkaz platný a vyměnitelný, „pouze by žalobce
musel absolvovat v SRN dodatečnou zkoušku“. České správní orgány proto postupují formalisticky,
pokud trvají na číslování jednotlivých údajů, aniž by zohlednily faktický obsah samotného
řidičského průkazu. Závěrem se stěžovatel vyjádřil také k platnosti předloženého průkazu,
přičemž uvedl, že požadavek shodné platnosti s českými řidičskými průkazy nemá oporu
v legislativě.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své vyjádření k podané žalobě
a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně podotkl, že byl-li by keňský řidičský průkaz
v Německu uznatelný a vyměnitelný, nebylo by potřebné skládat dodatečnou zkoušku, jak
stěžovatel v kasační stížnosti uvedl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda stěžovatelem předložený keňský
řidičský průkaz splňuje požadavky kladené Vídeňskou úmluvou, tj. zda jej správní orgány mohly
a měly uznat a vyměnit za český.
[11] V návaznosti na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené
o odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl.
Otázkou správnosti, resp. zákonnosti tohoto rozsudku se zdejší soud zabýval dále.
[12] Zákon o silničním provozu v §104 odst. 2 stanoví:
„Řidičské oprávnění na území České republiky osvědčuje:
a) řidičský průkaz,
b) řidičský průkaz vydaný jiným členským státem,
c) řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeň 1968) a Úmluvy
o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen „řidičský průkaz vydaný cizím státem“),
d) mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o s ilničním provozu (Vídeň
1968) a Úmluvy o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen „mezinárodní řidičský průkaz
vydaný cizím státem“),
e) řidičský průkaz člena diplomatického personálu zastupitelského úřadu cizího státu, který požívá
výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, případně jiných osob požívajících výsad
a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva;
jsou-li v době řízení motorového vozidla na území České republiky platné“ (podtržení doplněno).
[13] Citovaný §104 odst. 2 vymezuje druhy řidičských průkazů, které na území České
republiky osvědčují řidičské oprávnění řidiče motorového vozidla. Aby tedy mohl stěžovatel řídit
na území České republiky motorové vozidlo, musí disponovat jedním z výše uvedených
řidičských průkazů, nejde-li o osobu uvedenou v §3 odst. 3 písm. a) a b) zákona o silničním
provozu – žáka autoškoly.
[14] Výměna řidičského průkazu vydaného jiným státem za český je upravena v §116 zákona
o silničním provozu. Toto ustanovení přitom rozlišuje, zda se jedná o řidičský průkaz vydaný
členským státem Evropské unie (srov. odst. 1 a 2 tohoto ustanovení), či zda jde o řidičský průkaz
vydaný cizím státem (tj. nečlenským), srov. odst. 3 téhož ustanovení. Není přitom rozhodné, zda
je držitel řidičského průkazu občanem některého ze členských států Evropské unie; pro výměnu
řidičského průkazu je podstatná skutečnost, jaký stát tento řidičský průkaz vydal. Je-li řidičský
průkaz vydaný nečlenským – cizím státem, má držitel tohoto platného řidičského průkazu, který
má na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok,
povinnost požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o vydání řidičského
průkazu výměnou za řidičský průkaz vydaný cizím státem, a to do 3 měsíců ode dne návratu
do České republiky, jde-li o občana České republiky, nebo ode dne, kdy mu byl povolen trvalý
nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok, jde-li o cizince; viz §116 odst. 3 citovaného
zákona.
[15] V nyní projednávané věci žádal stěžovatel – občan Spolkové republiky Německo
o výměnu keňského řidičského průkazu za český, neboť v České republice pracuje na manažerské
pozici ve finančním managementu, přičemž ke své práci potřebuje řídit motorová vozidla. Ke své
žádosti doložil potvrzení o přechodném pobytu ze dne 4. 2. 2019, vydané Ministerstvem vnitra.
Předložil řidičský průkaz vydaný Keňskou republikou – jedná se tedy o řidičský průkaz vydaný
cizím (nečlenským) státem. Tento řidičský průkaz tak osvědčuje řidičské oprávnění na území
České republiky, avšak pouze tehdy, splňuje-li požadavky podle Vídeňské úmluvy – tj. Úmluvy
o silničním provozu z roku 1968, nebo podle Úmluvy o silničním provozu z roku 1949 (Ženeva).
Tento závěr vyplývá již z výše citovaného §104 odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu
a je dále reflektován také v §7 vyhlášky o řidičských průkazech, podle jehož odst. 1 se náležitosti
řidičského průkazu vydaného cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeňské úmluvy)
posuzují podle přílohy č. 6 této úmluvy.
[16] Pokud jde o vztah Vídeňské úmluvy a Úmluvy o silničním provozu z roku 1949 (Ženeva),
jak vyplývá ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 83/2013 Sb.m.s., Vídeňská úmluva
nahradila ve vztazích mezi smluvními stranami Úmluvu o silničním provozu přijatou roku 1949
v Ženevě. Přestože Keňa není smluvní stranou Úmluvy o silničním provozu z roku 1949 přijaté
v Ženevě, je stejně jako Česká republika smluvním státem Vídeňské úmluvy (srov. seznam
smluvních států dostupný na stránkách Organizace spojených národů, viz odkaz:
https://treaties.un.org/Pages/ViewDetailsIII.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XI-B-
19&chapter=11&Temp=mtdsg3&clang=_en.
[17] Pro projednávanou věc je proto Vídeňská úmluva o silničním provozu z roku 1968
rozhodující. Rovněž Nejvyšší správní soud z ní tak musel při přezkumu této věci vycházet.
[18] Podle čl. 41 Vídeňské úmluvy platí:
„1. a) Každý řidič motorového vozidla musí být držitelem řidičského průkazu.
b) Smluvní strany se zavazují, že zajistí, aby řidičské průkazy byly vydány pouze poté, co příslušné
orgány ověřily, že řidič má požadované znalosti a dovednosti; osoby, které jsou oprávněny k ověření
požadovaných znalostí a dovedností řidičů musí mít příslušnou kvalifikaci; obsah a postupy konání
jak teoretických tak praktických zkoušek stanoví vnitrostátní legislativa.
c) Vnitrostátní legislativa musí stanovit podmínky pro získání řidičského průkazu. Musí zejména
stanovit minimální věk, jehož musí držitel řidičského průkazu dosáhnout, požadavky na zdravotní
stav a podmínky, které musí být splněny pro úspěšné vykonání teoretických a praktických zkoušek.
d) Žádné ustanovení této Úmluvy nesmí být interpretováno jako bránící smluvním stranám nebo jejich
částem, aby vyžadovaly řidičské průkazy i pro ostatní vozidla s motorovým pohonem a mopedy.
2. a) Smluvní strany musí uznat:
i) každý vnitrostátní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 6 této Úmluvy;
ii) každý mezinárodní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 7 této Úmluvy,
za podmínky, že je předložen spolu s odpovídajícím vnitrostátním řidičským průkazem,
za platný na svých územích pro řízení vozidel, která patří do kategorií, na které se řidičské
průkazy vztahují, za podmínky, že řidičské průkazy jsou dosud platné a že byly vydány jinou
smluvní stranou nebo její částí, nebo organizací náležitě k tomu zmocněnou touto jinou smluvní
stranou, nebo jednou z jejich částí.
b) Řidičské průkazy vydané smluvní stranou musí být uznány na území jiné smluvní strany do doby,
než se toto území stane místem normálního bydliště svého držitele.
c) Ustanovení tohoto odstavce se nevztahují na řidičské průkazy žáků autoškol.
3. Vnitrostátní legislativa může omezit trvání doby platnosti vnitrostátního řidičského průkazu. Doba platnosti
mezinárodního řidičského průkazu musí být buď nejvýše tři roky od data jeho vydání, nebo do data ukončení
platnosti vnitrostátního řidičského průkazu, podle toho, co nastane dříve. […]“
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti dovozoval z citovaného čl. 41 odst. 2 písm. b) Vídeňské
úmluvy automatickou povinnost smluvních států uznat řidičský průkaz vydaný jinou smluvní
stranou, a to bez ohledu na to, zda splňuje požadavky vyplývající z přílohy č. 6 této úmluvy.
S tímto výkladem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[20] Každou mezinárodní smlouvu, ostatně také jako právní předpis, je nutné vykládat
ve svém kontextu. Čl. 41 odst. 2 písm. b) Vídeňské úmluvy sice stanoví, že řidičské průkazy
vydané smluvní stranou musí být uznány, nejedná se však o automatickou povinnost takový
řidičský průkaz uznat bez ohledu na jeho obsah, jak uvádí stěžovatel. Naopak, z předchozího
písm. a) jednoznačně vyplývá, že smluvní státy tuto povinnost mají pouze tehdy, odpovídá-li
řidičský průkaz vydaný smluvním státem příloze č. 6 této úmluvy. Ta pak blíže vymezuje
konkrétní údaje, které musí řidičský průkaz obsahovat, aby jej bylo možné uznat. Stěžovatelem
citované písm. b) pak logicky navazuje na předchozí písm. a) a konkretizuje, po jakou dobu musí
být tyto řidičské průkazy uznány. Zcela jednoznačně se však musí jednat řidičské průkazy
vyhovující příloze č. 6. V opačném případě by příloha č. 6 zcela postrádala smysl. Písm. b)
citovaného čl. 41 odst. 2 proto nelze vytrhávat z celkového kontextu tohoto čl., jakož i celého
znění Vídeňské úmluvy.
[21] Nelze přistoupit ani na stěžovatelův výklad, podle kterého se předchozí písm. a) a na něj
navazující příloha č. 6 týká jakéhokoli „vnitrostátního“ řidičského průkazu vydaného
i nečlenským státem. Bylo by zcela absurdní vyžadovat po státech, jež nejsou smluvními stranami
Vídeňské úmluvy, aby jimi vydávané řidičské průkazy vyhovovaly požadavkům vyplývajícím
z mezinárodní smlouvy, kterou nejsou vázány. Trvat na stanovených požadavcích lze pouze
tehdy, jde-li o smluvní stát dané mezinárodní smlouvy. Z Vídeňské úmluvy tak zcela jednoznačně
podle názoru zdejšího soudu vyplývá, že uznat řidičský průkaz vydaný smluvním státem této
úmluvy lze pouze tehdy, odpovídá-li příloze č. 6. Tato příloha pak striktně vymezuje, jaké
požadavky musí vnitrostátní řidičské průkazy splňovat, aby je smluvní státy byly povinny uznat,
vč. toho, jakým druhem písma mají být údaje na řidičských průkazech uvedeny a jak mají být
číslovány. Podpisem Vídeňské úmluvy se smluvní státy zavázaly jejím zněním řídit. Pakliže
řidičský průkaz příloze č. 6 Vídeňské úmluvy neodpovídá, nelze žádosti o jeho výměnu v jiném
smluvním státě vyhovět. To ostatně reflektuje i česká právní úprava, viz výše citovaný §104
odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu. Stěžovatelova námitka o tvrzeném rozporu
Vídeňské úmluvy s vnitrostátními právními předpisy tak neobstojí a krajský soud nepochybil,
dospěl-li ke shodnému závěru.
[22] V nyní projednávané věci byla podstata zamítnutí stěžovatelovy žádosti o výměnu
keňského řidičského průkazu za český v tom, že údaje na něm uvedené nebyly číslovány. To také
správní orgány ve svých rozhodnutích zcela jasně a srozumitelně uvedly; vyhověly tak požadavku
vyplývajícímu z judikatury správních soudů, podle něhož musí být v rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o výměnu řidičského průkazu vydaného cizím státem – smluvním státem Vídeňské
úmluvy jasně uvedeno, jakou konkrétní náležitost podle přílohy č. 6 Vídeňské úmluvy předložený
řidičský průkaz nesplňoval. V opačném případě by se totiž jednalo o rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
23. 4. 2008, č. j. 29 Ca 104/2006 - 32, č. 1694/2008 Sb. NSS); což však (jak již bylo uvedeno)
není tento případ. Pro bližší představu pak Nejvyšší správní soud uvádí, že předložený keňský
řidičský průkaz je vypsán rukou na tiskopise Keňské republiky, má formu skládací knížky
o rozměru cca 7,5 x 11 cm s červeným plátěným obalem, na němž je nápis „REPUBLIC
OF KENYA“ následovaným zkratkou „EAK“, o počtu 7 stran, je vystaven úřadem označeným
jako „Registrar of Motor Vehicles, Nairobi“ s platností od 28. 11. 2018 do 28. 11. 2019, přičemž údaje
v něm uvedené nejsou číslovány, ale jsou slovně označeny.
[23] Příloha č. 6 Vídeňské úmluvy mj. stanoví:
„4. Je povinné, aby řidičský průkaz obsahoval následující údaje, očíslované tak, jak je uvedeno níže.
1. Příjmení;
2. Křestní jméno, další jména;
3. Datum a místo narození;
4. (a) Datum vydání;
4. (b) Datum ukončení platnosti;
4. (c) Název nebo razítko orgánu, který průkaz vydal;
5. Číslo průkazu;
6. Fotografie držitele;
7. Podpis držitele;
9. Kategorie (podkategorie) vozidel, pro které je průkaz platný;
12. Doplňující informace nebo omezení pro každou kategorii (podkategorii) vozidel v podobě kódu.
5. Jestliže jsou podle vnitrostátní legislativy požadovány další údaje, musí být v řidičském průkazu uvedeny
pod následujícími čísly:
4. (d) Identifikační číslo pro účely registrace, jiné než je uvedeno pod číslem 5 odstavce 4;
8. Místo normálního bydliště;
10. Datum vydání pro každou kategorii (podkategorii) vozidel;
11. Datum ukončení platnosti pro každou kategorii (podkategorii) vozidel;
13. Informace pro účely registrace v případě změny ve státu normálního bydliště;
14. Informace pro účely registrace nebo jiné informace se vztahem k bezpečnosti silničního provozu.
6. Všechny údaje v řidičském průkazu musí být napsány latinskými písmeny. Jestliže se použije jiný druh
písma, musí být údaje uvedeny též latinskou abecedou.
7. Informace uvedené pod čísly 1 - 7 v odstavcích 4 a 5 se uvedou přednostně na stejné straně průkazu.
Místa uspořádání údajů uvedených pod čísly 8-14 odstavců 4 a 5 by měla být stanovena vnitrostátní
legislativou. Vnitrostátní legislativa by měla rovněž vymezit na průkazu místo pro zařazení elektronicky
uchovávaných informací. […]“
[24] Z výše citované části přílohy č. 6 vyplývá, že údaje uvedené na řidičském průkazu
vydaném smluvním státem Vídeňské úmluvy skutečně musí být číslovány tak, jak uvedl
v napadeném rozhodnutí již žalovaný. Byť se na první pohled může zdát, že se jedná
o požadavek ryze formalistický a bezhlavé trvání na obsažení čísel v řidičském průkazu může
na první dojem působit jako formalismus, Nejvyšší správní soud má za to, že číslování údajů
na řidičském průkazu má své odůvodnění, které za ryze formalistické považovat nelze.
[25] V první řadě je nutné zohlednit, že tyto požadavky stanoví mezinárodní smlouva, jejímž
podpisem se smluvní státy zavázaly řídit se jejími ustanoveními. A byly to právě smluvní státy,
které určily, jaké údaje či značení budou vzájemně na svých řidičských průkazech pro jejich
uznání vyžadovat. Další přistupující státy, mezi které spadá jak Česká republika, tak také Keňa,
svým přistoupením k Vídeňské úmluvě se stanovenými požadavky souhlasily. Pokud tedy správní
orgány trvají na obsažení všech údajů, které stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána, nejedná se o výraz přepjatého formalismu, jak předestírá stěžovatel.
[26] Podstatou striktního stanovení veškerých náležitostí, údajů a značení v řidičském průkazu
je to, že uznání, příp. na uznání navazující výměna řidičského průkazu cizího státu za český, nemá
spočívat v materiálním přezkoumávání požadavků kladených na řidiče motorového vozidla.
Podpisem Vídeňské úmluvy daly smluvní státy najevo jistou důvěru vůči ostatním smluvním
státům, že motorová vozidla budou v silničním provozu řídit pouze osoby s řidičským
oprávněním. Zavázaly se mj. k tomu, že zajistí, aby řidičské průkazy byly vydány až poté,
co příslušné orgány ověřily, že řidič má požadované znalosti a dovednosti, příp. poté, co získá
příslušnou kvalifikaci, že bude splňovat podmínku věku, bude vyhovovat požadavkům kladeným
na zdravotní stav řidiče motorového vozidla a splní veškeré podmínky pro úspěšné vykonání
teoretických a praktických zkoušek; srov. čl. 41 odst. 1 písm. b) a c) Vídeňské úmluvy. Současně
s tímto závazkem na sebe vzaly také povinnost vzájemně uznávat řidičské průkazy, které budou
odpovídat příloze č. 6, tj. budou obsahovat všechny požadované údaje. Jedná se o zcela logický
krok, který ale vychází právě z předpokladu dodržení všech závazků z Vídeňské úmluvy
vyplývajících. Obsahuje-li řidičský průkaz všechny stanovené údaje, vč. jejich číslování, smluvní
stát má povinnost jej na svém území uznat, aniž by jakkoli dále prověřoval předpoklady
a skutečné schopnosti jeho držitele týkající se řízení motorových vozidel.
[27] Takovéto automatické uznávání však vyžaduje také určitou míru unifikace obsahu
řidičských průkazů smluvních států tak, aby daný řidičský průkaz bylo možné jednoduše uznat
bez nutnosti ověřování veškerých v něm uvedených údajů. Smyslem samotného číslování je tedy
určitá standardizace v čitelnosti průkazů vydávaných cizími státy v jiných jazycích, jak již uvedl
krajský soud. Jinak řečeno, číslování zjednodušuje čtení jednotlivých údajů a zlepšuje orientaci
v konkrétním řidičském průkazu, neboť správní orgány všech smluvních států mají jistotu
ohledně toho, jaký údaj je pod jakým číslem na řidičském průkazu obsažen. Tím je také vyloučena
možnost jejich záměny, což platí tím spíše, obsahuje-li řidičský průkaz snadno zaměnitelné
informace (např. místo narození a místo vydání, datum platnosti řidičského průkazu, datum
platnosti pro jednotlivé kategorie vozidel apod.). Sporné číslování proto skutečně nelze
považovat za samoúčelné.
[28] S ohledem na vše výše uvedené pak může dojít k automatickému uznání řidičského
průkazu vydaného smluvním státem Vídeňské úmluvy pouze tehdy, splňuje-li předložený řidičský
průkaz beze zbytku veškeré náležitosti uvedené v příloze č. 6 této úmluvy. Je přitom záležitostí
orgánů státu, který konkrétní řidičský průkaz vydal, aby byly všechny požadavky vyplývající z této
mezinárodní smlouvy dodrženy, mají-li ostatní smluvní státy vydaný řidičský průkaz bez dalšího
prověřování jeho držitele uznat. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že výklad zastávaný
správními orgány, jakož i krajským soudem, má s ohledem na uvedené oporu v samotné
Vídeňské úmluvě a její příloze č. 6. Jestliže tedy keňské správní orgány neopatřily předložený
řidičský průkaz požadovaným číslováním, nelze než uzavřít, že takovýto řidičský průkaz
neodpovídá příloze č. 6 Vídeňské úmluvy a není možné jej automaticky uznat a vyměnit za český
řidičský průkaz.
[29] Tvrzení stěžovatele, že v jiných státech Evropské unie je keňský řidičský průkaz
neobsahující číslování běžně uznáván, pak není z hlediska posouzení věci rozhodné. Nadto jej
Nejvyšší správní soud shledal vnitřně rozporným, neboť stěžovatel na jednu stranu uvedl, že
německé orgány tento průkaz považují za platný a vyměnitelný, na druhou stranu však uvedl:
„Pouze by žalobce musel absolvovat v SRN dodatečnou zkoušku.“ Pakliže německé orgány vyžadují
po stěžovateli za účelem výměny keňského řidičského průkazu za německý vykonání dodatečné
zkoušky, z povahy věci nelze hovořit o uznání keňského řidičského průkazu ve smyslu čl. 41
Vídeňské úmluvy, neboť dodatečnou zkouškou fakticky ověřují stěžovatelovo řidičské oprávnění.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal také to, že český překlad přílohy č. 6 Vídeňské
úmluvy neodpovídá originálnímu anglickému znění, ze kterého nezbytnost číslování dovodit
nelze. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatel v řízení před krajským
soudem nevznesl, přestože mu v tom nic nebránilo. Jelikož se jedná v řízení o kasační stížnosti
o novum, není tato námitka přípustná (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.). Současně však Nejvyšší správní
soud nad rámec dodává, že Vídeňská úmluva byla přijata v pěti jazycích – a sice v angličtině,
francouzštině, čínštině, ruštině a španělštině, přičemž všechna tato znění jsou považována
za znění originální. Nelze proto vycházet jen a pouze ze znění anglického a jemu pak
přizpůsobovat výklad všech jazykových verzí této mezinárodní smlouvy. Závazné pro aplikaci
jsou všechna originální znění, současně však Nejvyšší správní soud neshledal, že by české znění
Vídeňské úmluvy, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 83/2013 Sb.m.s.,
o sjednání Úmluvy o silničním provozu, přijaté ve Vídni dne 8. listopadu 1968, těmto originálním
zněním neodpovídalo.
[31] V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvedl také to, že odlišná platnost keňského
řidičského průkazu nemůže být důvodem pro jeho neuznání. Krajský soud se pak k této otázce
blíže nevyjádřil, neboť podstatou zamítnutí stěžovatelovy žádosti o jeho výměnu za český
řidičský průkaz byla skutečnost, že neodpovídal příloze č. 6 Vídeňské úmluvy, neboť
neobsahoval požadované číslování jednotlivých údajů; platnost tak nebyla rozhodující. S tímto
závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí. Byť se k této otázce krajský soud mohl
a měl blíže vyjádřit, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že jde o další důvod (vyjma
samotného číslování), pro který nemůže být keňský řidičský průkaz uznán, nic to nemění na výše
uvedených nedostatcích týkajících se číslování údajů. Přestože Vídeňská úmluva nestanoví,
že řidičské průkazy všech smluvních států musí být platné po stejně dlouhou dobu (srov. shora
citovaný čl. 41 odst. 3 Vídeňské úmluvy) a samotná odlišnost týkající se doby platnosti tak
nemůže být důvodem pro jeho neuznání; v nyní projednávané věci byl dán jiný důvod neuznání.
Závěr správních orgánů o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o výměnu předloženého keňského
řidičského průkazu za český byl proto věcně správný.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[33] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu
jejich náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. října 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu