ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.86.2019:25
sp. zn. 5 As 86/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: BASE IC,
s.r.o., se sídlem Stará 1470/6, Havířov - Prostřední Suchá, zast. Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Magistrát města Havířova,
sídlem Svornosti 86/2, Havířov, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2019, č. j. 22 A 50/2018 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen ,,stěžovatelka‘‘) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen ,,krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřovala v nevydání
rozhodnutí v její věci vedené u žalovaného pod sp. zn. 7977/P/64246/2017/Vít.
[2] Jak vyplývá ze správního spisu, příkazem žalovaného ze dne 9. 8. 2017,
č. j. MMH/64246/2017-2, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku dle
§125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což jí byla uložena pokuta ve výši
1500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Proti příkazu byl podán odpor
doručený společností Asociace pro poskytování právní ochrany z. s. (dále „Asociace“), jež byla
v odporu uvedena jako zástupce stěžovatelky; přípisem ze dne 15. 9. 2017,
č. j. MMH/64246/2017- 4, žalovaný vyrozuměl stěžovatelku, že vydaný příkaz nabyl dne
23. 8. 2017 právní moci, neboť proti němu nebyl podán odpor ; uvedl, že Asociace podle náhledu
do veřejně přístupného rejstříku nebyla v době podání odporu zapsána ve spolkovém rejstříku
a dle žalovaného tedy de iure neexistovala.
[3] Podáním ze dne 10. 4. 2018 požádala stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce
Krajský úřad Moravskoslezského kraje o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu
§80 odst. 3 správního řádu. V žádosti uvedla, že proti příkazu ze dne 9. 8. 2017 podala odpor
a ke dni podání žádosti nebylo ve věci vydáno meritorní rozhodnutí. Usnesením ze dne
19. 4. 2018, č. j. MSK 56969/2018, Krajský úřad Moravskoslezského kraje žádost stěžovatelky
zamítl a ztotožnil se s odůvodněním žalovaného, tj. že odpor byl podán osobou neoprávněnou,
protože Asociace, která odpor podala, v okamžiku podání odporu nebyla zapsaná do veřejného
rejstříku a její úkony tudíž nelze uznat. Odvolací správní orgán uzavřel, že nečinnost žalovaného
neshledal, a proto neučinil žádné opatření proti nečinnosti.
[4] Stěžovatelka podala žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného u krajského soudu,
ve které navrhla, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí v uvedeném
řízení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka v žalobě připustila, že Asociace
nebyla v době podání odporu ještě zapsána ve spolkovém rejstříku, byla však již ustavena. Odpor
tak byl fakticky učiněn, a to v zákonné lhůtě, proto bylo podle stěžovatelky povinností
žalovaného se jím zabývat, případně vyzvat ji k odstranění vad postupem podle §37 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jako zástupce byla v odporu sice označena
Asociace, ale pod textem podání byla podepsána Š. Š. Pokud žalovaný považoval odpor za úkon
učiněný neexistující osobou, měl jej posoudit jako úkon učiněný existující a plně svéprávnou Š. Š.
s tím, že jedinou vadou by tak byla absence prokázání jejího zmocnění. Stěžovatelka v této
souvislosti poukázala na §127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého lze za právnickou osobu jednat jejím
jménem již před jejím vznikem s tím, že kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán
sám, což podle jejího názoru podporuje závěr, že jedná-li za dosud nevzniklou právnickou osobu
jiná osoba, je nutno takové jednání přičíst této osobě a zároveň vylučuje závěr žalovaného, podle
kterého jednání za dosud nevzniklou právnickou osobu nemá žádné právní účinky. Na závěr
stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v důsledku podaného odporu došlo v souladu s §150 odst.
3 správního řádu ke zrušení příkazu a povinností žalovaného je vydat meritorní rozhodnutí, což
dosud neučinil, ačkoliv lhůty stanovené v §71 odst. 3 správního řádu již uplynuly.
[5] Krajský soud žalobu zamítl; za zásadní pro posouzení věci označil otázku právních
následků podání odporu právnickou osobou (spolkem) v pozici zmocněnce účastníka, která
v době udělení zmocnění ani podání odporu nebyla zapsána ve veřejném rejstříku. Vzhledem
k tomu, že správní řád neupravuje způsobilost tzv. obecných zmocněnců (tj. zmocněnců, kteří
nejsou advokáti ani jinými zákonem uznávanými „kvalifikovanými“ zmocněnci) k zastupování
účastníků ve správním řízení ani procesní způsobilost právnických osob, postupoval krajský soud
v souladu s judikaturou správních soudů za použití analogie. Uvedl, že u právnických osob splývá
nabytí způsobilosti být účastníkem správního řízení a procesní způsobilost v jeden okamžik, a ten
se shoduje s okamžikem, kdy příslušná právnická osoba získala podle hmotného práva právní
osobnost, což v případě zapsaných spolků nastává podle §226 odst. 1 občanského zákoníku
okamžikem zápisu do příslušného veřejného rejstříku. Shodným způsobem vymezují způsobilost
být účastníkem řízení příslušného řízení, resp. procesní způsobilost, veškeré předpisy, jejichž
analogické použití přichází v úvahu (§33 odst. 2 a 3 s. ř. s., §19 a §20 odst. 1 zákona č . 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). V ostatních případech může být
způsobilost účastnit se řízení, resp. procesní způsobilost, přiznána pouze zákonem, což není
případ projednávané věci.
[6] Krajský soud dále vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku
ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 – 34, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 147/2017 – 41, nebo
ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 79/2016 – 32, které se sice týkají výhradně obecných zmocněnců
z řad fyzických osob, krajský soud však neshledává důvody, aby pro správní řízení (kde již
je zastupování právnickými osobami coby obecnými zmocněnci připuštěno) byly na obecné
zmocněnce z řad právnických osob kladeny mírnější požadavky, než jaké jsou na ně kladeny při
posuzování způsobilosti být účastníkem správního řízení a procesní způsobilosti. Krajský soud
proto uzavřel, že jelikož Asociace nebyla v době převzetí zastoupení, ani v době podání odporu
zapsaná ve spolkovém rejstříku a neměla tak ve smyslu §118 odst. 1 a §226 odst. 1 občanského
zákoníku právní osobnost, nemohla mít v rozhodné době ani způsobilost být účastníkem
správního řízení nebo obecným zmocněncem. Na podání Asociace tudíž krajský soud nahlížel
jako na podání, jež nemohlo vyvolat žádné právní účinky; proto uzavřel, že v řízení nebyl proti
příkazu ze dne 9. 8. 2017 podán včasný a přípustný odpor, proto se stal příkaz marným uplynutím
osmidenní lhůty podle §150 odst. 3 věty poslední správního řádu pravomocným a vykonatelným
rozhodnutím, čímž správní řízení skončilo; protože po právní moci příkazu řízení dále
nepokračovalo, žalovaný nebyl a nadále není povinen ve věci dále jednat a rozhodnout, a tudíž
ani nemůže být nečinný. Dodal, že nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky, že odpor
měl být posouzen jako úkon učiněný Š. Š., neboť z předložené plné moci plyne, že úmyslem
stěžovatelky bylo udělit plnou moc Asociaci, a nikoliv fyzické osobě Š. Š.
[7] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností; krajskému soudu vytýká
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[8] V kasační stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala předmět sporu v řízení před krajským
soudem; na rozdíl od krajského soudu zastává názor, že odpor podala jejím jménem p. Š. Š.
Krajský soud dle ní totiž opomněl, že právnická osoba nemůže právně jednat před svým
vznikem, neboť před svým vznikem nemá právní osobnost (§15 odst. 1 občanského zákoníku),
kdy její právní osobnost vzniká vznikem právnické osoby, tedy dnem zápisu do veřejného
rejstříku. Vzhledem k tomu, že právnické osoby jsou umělý právní konstrukt, tak z hlediska
skutečného světa musí za právnickou osobu vždy jednat člověk, což také občanský zákoník
reflektuje tím, jak chápe jednání za právnickou osobu dle §161 an., kdy se, jak plyne i ze samotné
dikce příslušných ustanovení, jedná o speciální formu zastoupení. Rozdíl v jednání před vznikem
právnické osoby a v jednání za právnickou osobu je však takový, že v prvním případě fakticky
jedná fyzická osoba, a té se právní jednání i přičítá (věta druhá §127 občanského zákoníku),
zatímco v druhém případě fakticky jedná fyzická osoba, ale z hlediska práva právní jednání činí
právnická osoba, které se jednání fyzické osoby přičítá. Ustanovení §127 občanského zákoníku
však neznamená, že právnická osoba může jednat před svým vznikem, a tedy i před získáním
právní osobnosti. Právnická osoba může pouze jednání jiných osob na sebe převzít s účinky
ex tunc (věta čtvrtá uvedeného ustanovení). Opačný závěr by znamenal, že by mohl právně jednat
subjekt neexistující. Stěžovatelka pak dovozuje, že předmětný odpor musela učinit p. Š., šlo o
podání učiněné plně svéprávnou fyzickou osobou, tedy podání řádné, anebo předmětný odpor
musela učinit existující právnická osoba, a šlo též o podání řádné, neboť – a to je zásadní,
předmětný odpor skutečně existuje a někdo jej musel podat.
[9] Krajský soud se dle stěžovatelky navíc nikterak nevypořádal s argumentací dle
§17 odst. 2 občanského zákoníku a §37 odst. 1 věta druhá správního řádu, což stěžovatelka
považuje za vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů, jež zakládá důvod pro
jeho zrušení. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 292/2009 a připomíná, že podání je vždy nutno posoudit dle jeho skutečného
obsahu, na což žalovaný i krajský soud rezignovali. Byl-li správní orgán názoru, že právnická
osoba není procesně způsobilá k zastupování, pak měl vyzvat stěžovatelku k odstranění vady
podání/výběru nového zmocněnce, přesně tak, jak činí Nejvyšší správní soud v případě podání
kasační stížnosti osobou bez právnického vzdělání (tj. osobou procesně nezpůsobilou v řízení
o kasační stížnosti). Proto je též, dle názoru stěžovatelky, nepřípadná úvaha krajského soudu
obsažená v bodě 12. rozsudku, tj. že stěžovatelka měla v úmyslu udělit plnou moc Asociaci
nikoliv paní Š. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
krajskému soudu.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek za zcela
srozumitelný a odůvodněný dostatečně vyčerpávajícím způsobem. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
[11] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, tedy tím, zda
je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek důvodů
podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. jiná vada řízení před krajským soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je ostatně vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní
soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by to stěžovatel sám nenamítal.
[13] Nejvyšší správní soud tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského
soudu neshledal. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Nejvyšší správní soud proto považuje rozsudek krajského soudu za vnitřně souladný,
srozumitelný a plně přezkoumatelný. Byť si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání
uplatněných žalobních námitek, nezakládá způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho
rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Uvedený postup odpovídá konstantní judikatuře, podle níž
není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten
obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat
se s ní jako s celkem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 – 19, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04).
[14] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že příkaz byl vydán dne 9. 8. 2017
a doručen stěžovatelce dne 14. 8. 2017. Dne 22. 8. 2017 obdržel žalovaný podání s označením
stěžovatelky jako obviněné a Asociace jako zástupce, ve věci 7977/P/64246/2017/Vít, s textem
,,Obviněný podává odpor ve výše nadepsané věci‘‘, podepsané Š. Š., předsedou Asociace. Přílohu podání
tvořila kopie plné moci, uzavřené mezi stěžovatelkou a společností Asociace pro poskytování
právní ochrany z. s., k zastupování ve správním řízení vedeném pod
sp. zn. 4583/P/27580/2017/Bj ve smyslu §§33 a 34 správního řádu, s vyznačeným razítkem
a podpisem zmocnitele.
[15] Dle §33 odst. 1 správního řádu platí, že si ,,(ú)častník (…) může zvolit zmocněnce. Zmocnění
k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít
účastník současně pouze jednoho zmocněnce.‘‘ Podle uvedeného ustanovení záleží jen na účastníku
řízení, zda a jakého zmocněnce si zvolí a v jakém rozsahu mu udělí plnou moc. Účastník řízení
tak může udělit plnou moc k zastupování ve správním řízení jak osobě fyzické, tak osobě
právnické; podmínkou je, aby měl zmocnitel i zmocněněc svéprávnost.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkově i právně obdobnými případy, v nichž
vystupuje stejný advokát (Mgr. Václav Voříšek), přičemž kasační námitky jsou založeny na stejné
argumentaci, se stěžovatelem uplatněnými námitkami již opakovaně zabýval. Vyjádřil se přitom
zcela jednoznačně jak k argumentaci stěžovatele stran účinnosti zastupování Asociací, tak
i k tvrzení stěžovatele, že při uplatnění postupu dle §17 odst. 2 občanského zákoníku a §37 odst.
1 správního řádu, měl správní orgán I. stupně odpor považovat za podání učiněné podepsanou
svéprávnou Š. Š., nikoliv dosud nevzniknuvší Asociací (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 8.
2019, č. j. 8 As 296/2018 – 41, ze dne 19. 9. 2019. č. j. 1 As 265/2018 – 33, ze dne 6. 4. 2020, č. j.
6 As 231/2019 – 36; vše dostupné na www.nssoud.cz).
[17] V rozsudku sp. zn. 8 As 296/2018 Nejvyšší správní soud uvádí: „V řízení před krajským
soudem a opětovně v kasační stížnosti však poté stěžovatel opakovaně uvedl, že Asociace odpor nikdy podat
nemohla, neboť neexistovala, tudíž jej musela učinit sama Š. Š. jako třetí osoba. Takové jednání ze strany
stěžovatele se jeví být účelovým. Pokud sám v průběhu správního řízení dával najevo, že jej zastupuje Asociace
(byť de iure neexistující), za níž jednala její předsedkyně Š. Š., nelze shledat nezákonnost postupu správních
orgánů v případě, že nepovažovaly úkon (podání odporu) za učiněný Š. Š. jakožto fyzickou osobou, která tak
měla činit svým jménem a na svůj účet. Námitku, že Š. Š. vůči stěžovateli při podání odporu vystupovala jako
třetí osoba, jejíž úkon má být v jeho prospěch uznán, nikoliv jako předsedkyně jím zplnomocněné zástupkyně
(Asociace), navíc stěžovatel vznesl až v řízení před správními soudy, byť měl příležitost ji vznést přinejmenším v
odvolání proti usnesení o zamítnutí uznání úkonu podle §34 odst. 4 správního řádu, které nikterak neodůvodnil.
V dané věci je nesporné, že v době podání odporu Asociace neexistovala, a nemohla tedy činit právní úkony. Z
obsahu správního spisu je zároveň na první pohled zřejmé, že odpor podala Asociace, kterou k tomu stěžovatel měl
v úmyslu jasně a bez pochyb zmocnit, a to i přesto, že v době jeho podání de iure neexistovala. Ačkoliv je na listině
podepsaná Š. Š., podání činila z pozice předsedkyně Asociace, což doložila dodáním stanov této právnické osoby,
které ji k tomu měly opravňovat. Podání rovněž jako odesílatele označovalo Asociaci (viz označení e-mailové
adresy a poštovní adresy na přiložené obálce), stejně tak Asociace, nikoliv Š. Š. byla na podání dále
identifikována svou adresou. Š. Š. rovněž na výzvu správního orgánu I. stupně výslovně uvedla, že Asociace v době
podání odporu již byla založena, avšak nebyla zapsána v rejstříku spolků, což vede nutně k závěru, že sama
předsedkyně této právnické osoby měla v úmyslu podání odporu učinit nikoliv sama svým jménem, ale v zastoupení
Asociace jménem stěžovatele jako zmocnitele. Stěžovatel ke svému zastupování ve správním řízení Š. Š.
nezmocnil. Ta tedy nemohla jeho jménem odpor vůči správnímu orgánu I. stupně platně podat z pozice
zmocněnkyně (jak ve správním řízení stěžovatel uváděl), neboť nepředložila plnou moc za tím účelem udělenou,
ani taková plná moc nebyla podle §33 odst. 1 správního řádu udělena ústně do protokolu. Na základě obsahu
správního spisu a výše uvedeného je zřejmé, že úmyslem jak stěžovatele, tak Š. Š. jako předsedkyně Asociace bylo,
aby odpor proti příkazu podala Asociace v pozici stěžovatelovy zástupkyně. Takto označený a doručený odpor
skutečně podán byl, což zakládá pouze fakticitu podání, tedy jeho uskutečnění v reálném světě. S ohledem na
nedostatek procesní způsobilosti Asociace takové podání učinit k němu však nebylo možno přihlížet, neboť bylo od
počátku neplatné a nemohlo vyvolávat jakékoliv právní účinky. Správní orgán I. stupně i žalovaný tedy správně
posoudili, že na odpor podaný Asociací je nutno hledět, jako by vůbec nebyl podán. To však nijak neodporuje
tomu, že jeho odesílatelem byla právě zmíněná Asociace, a to prostřednictvím své předsedkyně, která je způsobilá
tuto právnickou osobu na základě stanov zastupovat. Z takového jednání však nemůže být v procesněprávní
rovině zavázána sama (oproti §127 větě druhé občanského zákoníku), neboť z obsahu podaného odporu nijak
neplyne, že by jej činila svým jménem a na svůj účet jako fyzická osoba odlišná od zástupkyně stěžovatele.“ Dále
se zde uvádí: „V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt neměl ani správní orgán I. stupně, ani
žalovaný povinnost posuzovat subjekt podaného odporu tak, aby to pro stěžovatele bylo výhodnější. Pokud si tedy
stěžovatel za svou zástupkyni zvolil právnickou osobu nedisponující právní osobností, a tedy i možností v jeho
prospěch činit platná právní jednání, nemůže po správních orgánech požadovat, aby následně za subjekt právně
jednající v jeho prospěch považovaly jinou osobu, která procesní způsobilostí disponuje.“
[18] Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele,
že se žalovaný potažmo krajský soud, nezabývali tím, zda podaný odpor nepodala sama
předsedkyně Asociace: „Podání označené jako odpor bylo bezpochyby učiněno procesně nezpůsobilým
subjektem (Asociací), tudíž bylo od počátku neplatné. Žádost stěžovatele o uznání úkonu jako učiněného Š. Š. a
jeho následná argumentace v soudním řízení jen svědčí o stěžovatelově snaze následně napravit vlastní pochybení,
tedy zmocnění neexistujícího subjektu, za které však nese odpovědnost pouze on sám. S ohledem na to, že učiněné
podání označené jako „odpor“ podala nade vši pochybnost Asociace jakožto neexistující právnická osoba, a
takové podání bylo od počátku neplatné, není možno přisvědčit stěžovatelovým námitkám, že podání učinila Š. Š.
jako svéprávná a procesně způsobilá třetí osoba, jejíž úkon může být ve prospěch stěžovatele uznán.“
[19] Stěžovatelce nelze přisvědčit v jejích úvahách, že byl-li správní orgán názoru, že právnická
osoba není procesně způsobilá k zastupování, pak měl vyzvat stěžovatelku k odstranění vady
podání/výběru nového zmocněnce. Argumentace postupem Nejvyššího správního soudu při
podání kasační stížnosti bez právního zastoupení je zcela nepřípadná; na rozdíl od odporu
podaného neexistujícím subjektem (nejedná se tudíž vůbec o účinné podání), kasační stížnost
podaná stěžovatelem bez právního zastoupení zcela jistě není bez dalšího neúčinným podáním;
jedná se o překážku řízení (povinného zastoupení), která je odstranitelná. Bylo-li však podání
ve věci stěžovatelky od samého počátku neúčinné, nelze odstraňovat žádné jeho vady; správní
orgán zcela jistě nestíhá ani povinnost vyzývat účastníka řízení k výběru jiného vhodného
zástupce.
[20] Obdobně v rozsudku sp. zn. 1 As 265/2018 Nejvyšší správní soud uvedl: „Závěr krajského
soudu, podle něhož podání učinil neexistující subjekt, tedy právnická osoba před svým vznikem formálním
zápisem do příslušného rejstříku, nemůže znamenat, že správní orgán I. stupně nemohl obdržet podání, které měla
podle označení učinit právě tato neexistující právnická osoba. Nyní projednávaná situace je obdobná situaci, kdy
by podání učinila jako zmocněnec fyzická osoba s omezenou svéprávností anebo před plným nabytím
svéprávnosti. Ačkoliv by jej správnímu orgánu fakticky doručila a takové podání by skutečně existovalo,
nevyvolávalo by právní účinky a správní orgán by k němu nepřihlížel (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
20. 4. 2017, č. j. 4 As 23/2017 - 32). Z toho důvodu ostatně správní řád jakožto i jiné procesní předpisy
obsahují úpravu procesní způsobilosti účastníků, potažmo jejich zástupců. Za právní jednání nelze považovat
jakékoliv jednání učiněné v reálném světě. (….) Namítá-li stěžovatel, že rozhodné je, že odvolání existuje a bylo
tedy někým podáno, opomíjí rozdíl ve fakticitě a právní relevanci jednání, jak již bylo popsáno v odstavci [19]
tohoto rozsudku. Na základě obsahu správního spisu a výše uvedeného je zřejmé, že úmyslem jak stěžovatele, tak
Š. Š. jako předsedkyně Asociace bylo, aby odvolání proti rozhodnutí podala Asociace v pozici stěžovatelovy
zástupkyně. Takto označené a doručené odvolání skutečně podáno bylo, což zakládá pouze fakticitu podání, tedy
jeho uskutečnění v reálném světě. S ohledem na nedostatek procesní způsobilosti Asociace takové podání učinit
k němu však nebylo možno přihlížet, neboť bylo od počátku neplatné a nemohlo vyvolávat jakékoliv právní
účinky. Š. Š., která byla způsobilá Asociaci zastupovat, pak nemohla být v procesněprávní rovině zavázána sama
(oproti §127 větě druhé občanského zákoníku), neboť z obsahu podání nijak neplyne, že by jej činila svým
jménem a na svůj účet jako fyzická osoba odlišná od zástupkyně stěžovatele. Na podané učiněné Asociací je nutno
hledět, jako by vůbec nebylo podáno.“ K identickým závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž
např. v nedávném rozsudku sp. zn. 6 As 231/2019.
[21] Od výše uvedených závěrů, které dávají odpovědi na kasační námitky, které stěžovatel
uplatnil i v nyní podané kasační stížnosti, neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit,
proto na ně odkazuje (srov. též např. rozsudek ze dne 18. 5. 2020, č. j. 4 As 38/2020-43). Zcela
nad rámec odůvodnění výše Nejvyšší správní soud konstatuje, že si nelze nevšimnout z rešerše
případů vedených u zdejšího soudu, že zástupce stěžovatele vystupující rovněž projednávané
věci, svoji argumentaci v jednotlivých (byť skutkově i právně identických) případech různě
v průběhu správního a soudního řízení modifikuje a argumentuje často protichůdně; nelze proto
přehlédnout jeho snahu o obstrukční jednání s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti
za přestupek.
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
práva zcela obstojí; krajský soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami
stěžovatele, které byly pro věc zásadní a své závěry dostatečně odůvodnil.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.;
žalovanému, byť byl ve věci úspěšný, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost
v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu