ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.89.2020:27
sp. zn. 5 Azs 89/2020 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. M., zast.
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 16 Az 61/2019 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2019, č. j. OAM-323/ZA-ZA12-P16-2019; tímto
rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel přicestoval do České republiky v listopadu 2015 společně se svou manželkou
přes Slovensko. Dle svých slov tehdy disponoval povolením k přechodnému pobytu na dobu
5 let. S manželkou (maďarské státní příslušnosti) se v České republice rozvedl a o mezinárodní
ochranu požádal poté, co již neměl platné pobytové oprávnění. K žádosti uvedl, že před svým
odjezdem z Ukrajiny žil v Užhorodě, narodil se však v Doněcké oblasti ve městě H., kde dosud
žije jeho otec. V letech 2013 - 2015 byl pomocníkem poslankyně O. K. a členem Kongresu
ukrajinských nacionalistů („KUN“) – „Banderovců“. Návratu na Ukrajinu se obává z důvodu
ozbrojeného konfliktu, který tam probíhá. Jako člen politické strany KUN dal slib, že bude
v případě bojů bojovat jako dobrovolník. Jelikož svůj slib nedodržel, mohou jej teď straničtí
kolegové potrestat („mohli by mě zbít, minimálně slovně mi vynadat“). Odmítá nastoupit do armády,
avšak předvolání k nástupu mu dosud doručeno nebylo. Výslovně uvedl, že kromě války na
východě země a situace se stranickými kolegy mu v návratu nic nebrání. S vycestováním žádné
potíže neměl. Celá jeho rodina žije na Ukrajině, v České republice pobývá pouze jeho bývalá
manželka.
[3] Žalovaný uvedené důvody, spočívající primárně ve snaze o legalizaci pobytu na území
České republiky, obav z nástupu do armády a konfliktů se členy KUN, neshledal jako relevantní
z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany, a proto vydal napadené
rozhodnutí. Proti němu podal stěžovatel žalobu. V ní namítal, že žalovaný dostatečně neposoudil
situaci, která na Ukrajině panuje. Ozbrojený konflikt nepolevuje, a proto bude po svém návratu
s vysokou pravděpodobností povolán do armády, kde bude ohrožen na životě. Přestože konflikt
probíhá převážně na východě, je evidentní, že jeho následky negativně ovlivňují celou zemi.
Vzhledem ke své ekonomické situaci nemá možnost přestěhovat se do jiné části země, měla
mu být proto udělena doplňková ochrana. Závěrem uvedl, že žalovaný vycházel z nedostatečných
podkladů.
[4] Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného ohledně snahy
o legalizaci pobytu na území České republiky. K obavám z nástupu do armády uvedl, že tyto
obavy nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Vojenská služba představuje
legitimní občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě založit
pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel nadto překročil věkovou hranici,
do které jsou muži na Ukrajině povoláváni do armády (20-27 let) a doposud ani neobdržel
povolávací rozkaz. I v případě jeho doručení by však důvody pro udělení mezinárodní ochrany
naplněny nebyly. Přestože byl v minulosti politicky aktivní, neměl v souvislosti se svými
aktivitami žádné problémy se státními orgány. K podkladům založeným ve správním spise
městský soud uvedl, že byly dostatečně aktuální, relevantní a důvěryhodné. Žalobu stěžovatele
proto podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek městského soudu považuje
za nepřezkoumatelný a nezákonný, neboť městský soud ignoroval skutkové okolnosti jeho
případu. Podle názoru stěžovatele byly objektivně dány podmínky pro udělení doplňkové
ochrany. Na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, který žalovaný i městský soud zlehčovali.
Přestože boje probíhají převážně na východě, i v západní části země došlo v uplynulých letech
k opakovaným násilnostem (např. boje mezi vládou a Pravým sektorem v Mukačevu či násilnosti
ve Lvově). To však městský soud vůbec nevzal v potaz.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany a uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Ztotožnil
se se závěry městského soudu, že konflikt na Ukrajině lze považovat za stabilizovaný. Stěžovatel
sám výslovně uvedl, že na Ukrajině žádné potíže neměl a nikdy nebyl trestně stíhán. Zakarpatská
oblast, kde stěžovatel žil, je pod kontrolou centrální vlády, stěžovatelův bezpečný návrat je proto
možný. Závěrem žalovaný uvedl, že skutečným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu
byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, což je však v rozporu se samotným
institutem mezinárodní ochrany.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se jedná
o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“.
Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku hrozby vážné újmy z důvodu vnitřního ozbrojeného
konfliktu na Ukrajině. Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodu ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná
se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla
řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního
pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Naopak, městský soud posoudil případ stěžovatele v souladu s konstantní
judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl
k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Městský soud hrozbu nebezpečí pronásledování ani vážné újmy v případě stěžovatele
neshledal; své rozhodnutí přitom vystavěl na tom, že situaci na Ukrajině lze považovat
za stabilizovanou a samotnému stěžovateli žádné nebezpečí nehrozí. Branná povinnost sama
o sobě nepředstavuje pronásledování či vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Současně
se ztotožnil se závěry žalovaného, že primárním důvodem pro podání žádosti o mezinárodní
ochranu byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
[12] Rovněž Nejvyšší správní soud s těmito závěry souhlasí, neboť nelze přehlédnout,
že stěžovatel přistoupil k podání žádosti o mezinárodní ochranu poté, co pozbyl pobytové
oprávnění, nadto po více než třech letech od svého příjezdu (do České republiky přijel
v listopadu 2015, o mezinárodní ochranu požádal dne 4. 4. 2019 v Přijímacím středisku cizinců
Zastávka). Judikatura zdejšího soudu přitom zdůrazňuje, že o mezinárodní ochranu je nutno
žádat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81). Případná prodleva
mezi vstupem na území České republiky a podáním žádosti o mezinárodní ochranu může svědčit
o účelovosti takovéto žádosti. Byť nelze účelovost postupu a priori předpokládat, v nyní
posuzované věci tomu postup stěžovatele výrazně nasvědčuje, neboť žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal poté, co již nedisponoval platným pobytovým oprávněním. Snaha
o legalizaci pobytu však v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu důvod pro udělení
mezinárodní ochrany nepředstavuje; viz rozsudky ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48,
ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43.
[13] Stěžovatel pak k žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl nic, co by skutečnému nebezpečí
vážné újmy nasvědčovalo. Ačkoli je stěžovatel původem z východní Ukrajiny, konkrétně
z Doněcké oblasti, tj. z té části země, kde se vnitřní konflikt geograficky ustálil (k hodnocení
tohoto konfliktu srov. setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu – např. usnesení ze dne
14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 155/2016 - 33, ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 Azs 134/2017 - 24, ze dne
30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 226/2017 - 31, ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 - 42, ze dne
29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 - 35, nebo ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27), před
svým odjezdem žil v Užhorodě v západní části Ukrajiny, kde lze aktuální situaci označit
za relativně pokojnou. Na tom nic nemění ani stěžovatelem tvrzené incidenty v Mukačevu
či ve vzdálenějším Lvově, ke kterým došlo v roce 2015, tj. před pěti lety. Ze stěžovatelovy
výpovědi přitom nevyplynulo, že by měl v úmyslu vrátit se do svého rodného města; celá jeho
výpověď se vztahovala k západní Ukrajině, kde před svým odjezdem pobýval. A přestože
je bezpečnostní i ekonomická situace na Ukrajině obecně složitá, v důsledku čehož lze jeho snahu
udržet se v České republice považovat za lidsky pochopitelnou, instituty azylu a doplňkové
ochrany neslouží jako prostředek ochrany před jakýmikoli negativními jevy žadatelů v zemích
původu, nýbrž k ochraně před zásahy do jejich bytostné existence, což rozhodně není případ
stěžovatele.
[14] Stěžovatel je samostatný a zdravý dospělý muž, který na území České republiky nemá
(vyjma manželky, se kterou se však rozvedl) žádnou rodinu. V souvislosti se svým vycestováním
z Ukrajiny neměl žádné potíže, což sám výslovně potvrdil. Pakliže se stěžovatel obává nástupu
do armády, nezbývá Nejvyššímu správnímu soud než odkázat na judikaturu, ve které se k branné
povinnosti opakovaně vyjádřil a dle které je branná povinnost sama o sobě zcela legitimním
požadavkem každého státu kladeným na jeho občany, jak již uvedl městský soud (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34). Postih za její odmítání
samo o sobě pronásledování nepředstavuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44). Nejvyšší správní soud však nepřehlédl, že stěžovateli dosud
povolávací rozkaz doručen nebyl, jeho obavy z odvedení do armády jsou tak doposud ryze
hypotetické, přičemž ani další okolnosti nenasvědčují tomu, že by v budoucnu měl být do armády
skutečně povolán (srov. např. věk stěžovatele). Na Ukrajině je nadto běžně umožněn výkon
civilní služby, jak potvrzují také podklady založené ve správním spise, což stěžovatel ve své
kasační stížnosti zcela pomíjí. A pokud jde o jeho obavy z konfliktů se členy KUN, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než odkázat stěžovatele na vnitrostátní prostředky ochrany
před případnými útoky ze strany soukromých osob (ke standardům vnitrostátní ochrany
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
č. 1749/2009 Sb. NSS, či ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62).
[15] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení městského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje od citované
judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 6. listopadu 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu