ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.276.2019:48
sp. zn. 6 As 276/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: JARNETTE RÉCLAME spol. s r.o., IČO: 25679619, sídlem Polská 1673/13,
Praha 2 – Vinohrady, zastoupená Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou, sídlem Pod Tržním
náměstím 612/6, Tábor, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. prosince 2016
č. j. MHMP 2191763/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 10 A 37/2017 – 49
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně je vlastníkem jednostranné neosvětlené stavby pro reklamu (billboardu)
o rozměru vnitřní plochy 5,1 x 2,4 m umístěné na pozemku parc. č. X v katastrálním území B.,
obec Praha, při sjezdu z komunikace Jižní spojka na komunikaci Modřanská. Stavba pro reklamu
byla na pozemku umístěna na základě územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášené
stavby odboru výstavby Úřadu městské části Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) ze dne
15. února 2012, a to jako stavba dočasná se lhůtou trvání do 11. května 2016.
[2] Dne 7. října 2015 žalobkyně oznámila stavebnímu úřadu změnu v užívání stavby
pro reklamu spočívající v prodloužení doby platnosti územního souhlasu a souhlasu
s provedením ohlášené stavby do 24. srpna 2020.
[3] Stavební úřad nejprve rozhodl, že oznámená změna v užívání stavby bude projednána
v řízení.
[4] Rozhodnutím ze dne 1. června 2016 č. j. P4/064648/16/OST/LUMA pak stavební úřad
zamítl žádost žalobkyně o změnu v užívání stavby pro reklamu. Shledal, že stavby pro reklamu
ani reklamní zařízení nejsou zahrnuty mezi vyjmenovaná funkční využití ve smyslu vyhlášky
č. 32/1999 Sb. hl. města Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. města Prahy
(dále jen „územní plán hl. m. Prahy“), že funkce stavby pro reklamu není kompatibilní s funkcí
staveb v dotčené funkční ploše, resp. že dočasná stavba pro reklamu plní zcela odlišnou funkci
než funkční plocha IZ – izolační zeleň, na které je umístěna. Podle stavebního úřadu lze
i připustit, že „reklamní“ funkce stavby znemožňuje, respektive omezuje plnohodnotné funkční
využití plochy, která je prioritně určena pro výsadby dřevin a travních porostů. V bezprostřední
blízkosti stavby se nachází vzrostlá zeleň, která se od roku 2012 stále rozrůstá, přičemž stavba
brání jejímu dalšímu růstu a udržování, tedy tomu, aby kvalitněji plnila svou ochrannou funkci
bariéry oddělující rušný automobilový provoz od zeleně, která tvoří celoměstský systém zeleně.
Hladký povrch stavby pro reklamu jí, na rozdíl od vzrostlé zeleně, neumožňuje pohlcovat hluk
ani prach. Stavební úřad dále poznamenal, že dočasná stavba pro reklamu neměla být povolena
a umístěna ani v roce 2012, neboť platilo a platí, že stavby pro reklamu a ani reklamní zařízení
nejsou zahrnuty mezi vyjmenovaná funkční využití v územním plánu hl. města Prahy
a že v tehdejším rozhodnutí nebyla tato okolnost nijak odůvodněna.
[5] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl žalovaný rozhodnutím
označeným v návětí. Konstatoval ve shodě se stavebním úřadem, že stavby pro reklamu nejsou
zahrnuty mezi vyjmenovaná funkční využití, která pro regulaci v jednotlivých funkčních plochách
stanoví územní plán hl. m. Prahy. U takových staveb je třeba posoudit slučitelnost s hlavní funkcí
plochy. Stavební úřad toto posouzení provedl a popsal změnu v ploše izolační zeleně s odkazem
na fotodokumentaci. Žalobkyni bylo od počátku známo, že je užívání stavby časově omezeno,
žádný právní předpis negarantuje právo na prodloužení doby užívání stavby. Zásada legitimního
očekávání neznamená, že by správní orgán nebyl oprávněn v budoucnu rozhodnout v obdobné
situaci odlišným způsobem. Žalovaný též uvedl, že není rozhodné, zda je zeleň v blízkosti stavby
kvalitní či náletová, každá vegetace ovlivňuje mikroklima, vlhkost a prašnost a za jistých okolností
je schopna snižovat hlučnost prostředí.
[6] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) rozsudkem označeným v návětí. Uvedl, že není sporu o tom, že stavba je umístěna
v monofunkční ploše izolační zeleně a „v nezastavitelném a současně zastavěném území“,
s odkazem na příslušná ustanovení územního plánu hl. města Prahy. Konstatoval, že stavba
pro reklamu plní zcela odlišnou funkci, která je pro monofunkční plochu izolační zeleně
předpokládána, slouží pouze reklamním účelům. Dospěl k závěru, že při posouzení umístění
stavby pro reklamu i změny jejího užívání je třeba přihlédnout k tomu, zda tato stavba může
omezit či narušit hlavní funkční využití plochy, do níž má být umístěna, respektive, v níž
se nachází. Změna poměrů v území spočívající ve změně stavu zeleně je přitom relevantním
důvodem pro to, aby žádosti o změnu v užívání stavby nebylo vyhověno. Závěr žalovaného
o možném negativním vlivu umístěné stavby na hlavní funkční využití plochy IZ – izolační
zeleň má oporu ve fotodokumentaci založené ve správním spisu. K námitce, že odbor územního
rozvoje hl. města Prahy zaujal k žádosti kladné stanovisko, kterou žalobkyně uplatnila v doplnění
žaloby, městský soud nepřihlížel z důvodu uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby a proto,
že zmíněné stanovisko bylo vydáno později než žalobou napadené rozhodnutí. Z tohoto
stanoviska navíc nevyplývá posouzení slučitelnosti stavby s funkčním využitím plochy IZ –
izolační zeleň.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) dne 30. prosince 2019 podala proti rozsudku
městského soudu kasační stížnost. Poukázala na to, že v roce 2012 stavební úřad konstatoval
soulad stavby pro reklamu s územním plánem hl. m. Prahy s odůvodněním, že tato stavba
nevyvolává širší zásah do funkční plochy IZ – izolační zeleň a bude sloužit pouze jako doplňková
a že stavby pro reklamu jsou mimo měřítko územního plánu. Stěžovatelka namítala, že městský
soud nevzal v úvahu legitimní očekávání, které jí založil územní souhlas ke stavbě pro reklamu
z roku 2012, a nedostatečně se vypořádal s argumentem, že kolem stavby není téměř žádná
vzrostlá zeleň, nýbrž navážka stavební suti.
[8] Stěžovatelka má za to, že rozsudek městského soudu porušil zásadu ochrany jejího
legitimního očekávání. Trvá na tom, že posouzení souladu stavby pro reklamu s platným
územním plánem nespadá do správního uvážení, neboť územní plán umístění této stavby
v předmětném území nevylučuje. Závěr městského soudu, že další setrvání stavby pro reklamu
brání či omezuje plnění funkcí izolačního biologického systému, nemá oporu ve shromážděných
podkladech. Ve spise je pouze nedatovaná fotografie, chybí vyjádření odborníka, jak konkrétně
stavba vegetaci omezuje. Odbor životního prostředí žalovaného v závazném stanovisku
z roku 2011 neshledal, že by stavba představovala riziko pro chráněné zájmy. Toto závazné
stanovisko nebylo změněno ani zrušeno. Žalovaný tedy neshromáždil dostatečné podklady
pro závěr, že zeleň na místě nemůže plnit svou funkci izolačního biologického systému
a že se změnily poměry oproti stavu v roce 2012, nevypořádal se s námitkou stěžovatelky,
že na místě je navážka stavební suti, nikoli zeleň, a nedostatečně zdůvodnil absolutní
neslučitelnost stavby pro reklamu s funkcí plochy IZ – izolační zeleně. Územní plán umístění
této stavby nevylučuje, tedy je připouští, neslučitelnost tudíž musí být argumentačně a důkazně
podložena. I stavba pro reklamu může část okolí chránit proti prachu, hluku a osvětlení
či poskytovat stínění a bránit vysušování půdy, stejně jako izolační zeleň. Již v žalobě stěžovatelka
uváděla, že i některá zeleň může být z biologického hlediska nevýhodná. Žalovaný se nevypořádal
s tím, že vliv stavby pro reklamu na zeleň je v daném místě zcela nepatrný.
[9] Stěžovatelka dále namítla, že městský soud se nevypořádal dostatečně ani s námitkami,
že stavba pro reklamu je v souladu s územním plánem a nachází se na hranici ploch v územním
plánu, přičemž pro její nepatrnost není možné jednoznačně definovat, v jaké ploše se přesně
nachází. Měl upřednostnit legitimní očekávání stěžovatelky, neboť prodloužením dočasného
umístění stavby by nebyla dotčena zásada legality a účelnosti ani soulad zvoleného řešení
s veřejným zájmem. Stěžovatelka tvrdila, že jiné městské části hlavního města Prahy postupují
ve srovnatelných případech zcela odlišně, městský soud se tím měl podrobněji zabývat.
[10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že měl městský soud zohlednit
stanovisko územního odboru žalovaného, které stěžovatelka předložila v rámci doplnění žaloby
z července 2018. Nešlo o rozšíření žalobních bodů, nýbrž o dokreslení námitky ohledně porušení
legitimního očekávání stěžovatelky. Z doplnění žaloby vyplynulo podle stěžovatelky i to,
že žalovaný vymezil až následně, v jaké ploše se vůbec stavba pro reklamu nachází. Do té doby
nebylo zcela jasné, zda je umístěna v ploše IZ – izolační zeleň. Ze stanoviska vyplývá, že stavba
pro reklamu spadá do funkční plochy S (komunikace), kde je její umístění přípustné, veškeré
námitky týkající se omezení izolační zeleně jsou proto nadbytečné.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se námitkami, které stěžovatelka
uplatnila v odvolání, zabýval. Legitimní očekávání stěžovatelky nebylo porušeno,
neboť neexistuje nárok na prodloužení užívání dočasné stavby. Praxe správních orgánů musí
reagovat na nové skutečnosti. Dle názoru žalovaného je zcela irelevantní, jaká zeleň se v místě
nachází. Plocha izolační zeleně má ochrannou funkci, zatímco funkcí stavby pro reklamu je
sdělovat informace a realizovat podnikatelský záměr jejího vlastníka. Taková stavba neplní
ochrannou funkci a je nežádoucí prodlužovat dobu jejího trvání. Tvrzení stěžovatelky, že stavba
pro reklamu a zeleň mohou existovat ve vzájemné symbióze, je nelogické. Stavba pro reklamu
zeleň nijak nedoplňuje.
[12] V průběhu kasačního řízení obdržel Nejvyšší správní soud sdělení stěžovatelky, že odbor
dopravních agend žalovaného vydal dne 10. května 2018 rozhodnutí č. j. MHMP-725089/2018-
O4/SI, jímž stěžovatelce povolil umístění stavby pro reklamu na dobu do 10. května 2023.
Stěžovatelka přiložila kopii uvedeného rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[14] V prvé řadě Nejvyšší správní soud posoudil, zda městský soud pochybil tím,
že nevypořádal námitku, kterou stěžovatelka vznesla v doplnění žaloby (viz odstavec [10]
odůvodnění tohoto rozsudku). Toto podání bylo městskému soudu doručeno dne
25. července 2018, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, kdy již není možno
rozšiřovat žalobu o nové žalobní body [§71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“)].
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že argumentaci předestřenou v doplnění
žaloby bylo možno považovat za rozhojnění její původní žalobní argumentace spočívající v tom,
že oproti stavu v roce 2012, kdy byl stěžovatelce vydán časově omezený souhlas s umístěním
stavby, se nezměnila situace tak, aby nebylo možné stavbu nadále užívat. Nejednalo se tudíž
o opožděně uplatněný žalobní bod, a v tomto směru odůvodnění městského soudu neobstojí.
Městský soud však správně odkázal též na §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož vycházejí soudy
při přezkoumávání správního rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Stanovisko odboru územního rozvoje žalovaného, na které stěžovatelka
v doplnění žaloby odkazovala, bylo vydáno až dne 4. června 2018, jde tedy o skutečnost,
která v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí neexistovala, a městský soud k ní nemohl
přihlížet.
[16] Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Městský soud se zabýval všemi okolnostmi případu, na které stěžovatelka v žalobě poukazovala.
Je sice pravda, že námitku ohledně umístění stavby na rozhraní dvou různých ploch vypořádal
spíše implicitně (resp. stručným sdělením, že „není pochyb o tom, že předmětná stavba je umístěna […]
do monofunkční plochy IZ – izolační zeleň“ v odstavci 20 rozsudku), to však samo o sobě
nepředstavuje vadu vyžadující zrušení rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud
při hodnocení přezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů dlouhodobě vychází z nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247, podle něhož
„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
Těmto požadavkům městský soud dostál. Tvrzení, že se stavba pro reklamu možná nenachází
v této ploše, stěžovatelka uplatnila až v žalobě (v řízení před správními orgány o tom pochybnost
nepanovala) a navíc spíš nad rámec (diskusně, resp. pokusem uvést tuto skutečnost
v pochybnost) vedle své stěžejní argumentace, že je stavba s funkcí plochy IZ – izolační
zeleň slučitelná. Není také pravdivé tvrzení stěžovatelky, že z doplnění žaloby ze dne
25. července 2018, resp. z připojeného stanoviska odboru územního rozvoje žalovaného ze dne
4. června 2018 vyplývá, že žalovaný vymezil až následně, v jaké ploše se vůbec stavba
pro reklamu nachází, a že stavba pro reklamu spadá do funkční plochy S (komunikace); nic
takového se v doplnění žaloby ani v připojeném stanovisku ani náznakem neobjevuje. Městský
soud se tedy správně zaměřil na podstatu sporu mezi stěžovatelkou a žalovaným,
tedy na posouzení souladu dočasné stavby pro reklamu s územně plánovací dokumentací,
vycházeje bez pochybností z toho, že se nachází v monofunkční ploše izolační zeleně.
[17] Podle §126 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), je změna doby trvání dočasné stavby přípustná jen na základě souhlasu
nebo povolení stavebního úřadu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení musí být změna v užívání
stavby v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky
na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy.
[18] Regulativy funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy (dále jen
„regulativy“) jsou vymezeny v příloze č. 1 územního plánu hl. m. Prahy (ve znění rozhodujícím
pro posuzovaný případ, tedy ve znění změny Z 1000/00 vydané opatřením obecné povahy
č. 6/2009 s účinností od 12. listopadu 2009). Podle oddílu 3 odst. 11 této přílohy stavby a zařízení,
která funkčnímu využití území neodpovídají, nelze umístit a rovněž nelze povolit změny užívání staveb v rozporu
se stanoveným funkčním využitím [zvýrazněno Nejvyšším správním soudem].
[19] Posuzovaná stavba pro reklamu je umístěna v monofunkční ploše IZ – izolační zeleň.
Podle vymezení pojmů v oddílu 16 odst. 16 regulativů je monofunkční plochou „plocha určená pro
stanovenou funkci v převažujícím podílu celkové kapacity, která vylučuje využití pro jiný typ funkcí s výjimkou
funkcí uspokojující potřeby území vymezeného danou funkcí a souvisejících s vymezeným funkčním využitím,
doplňkových a výjimečně přípustných funkcí, které je možno v daném území umisťovat, povolovat jejich změny
a změny v jejich užívání [zvýrazněno Nejvyšším správním soudem]. Funkce monofunkční plochy
IZ – izolační zeleň je v oddílu 5 – monofunkční plochy, pododdíl 6 – příroda, krajina a zeleň, bod
6d) regulativů vymezena
takto:
„ZELEŇ S OCHRANNOU FUNKCÍ, ODDĚLUJÍCÍ PLOCHY
TECHNICKÉ A DOPRAVNÍ INFRASTRUKTURY OD JINÝCH
FUNKČNÍCH PLOCH.
Funkční využití:
Výsadby dřevin a travní porosty.
Doplňkové funkční využití:
Drobné vodní plochy, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace
a prostory, nezbytná plošná zařízení a liniová vedení technického vybavení.
Výjimečně přípustné funkční využití:
Komunikace vozidlové, parkovací a odstavné plochy se zelení, čerpací stanice
pohonných hmot, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID, nadřazená plošná
zařízení a liniová vedení TV, stavby a zařízení sloužící železničnímu provozu (to vše
při zachování dominantního podílu zeleně na pozemku)
Stavby pro provoz a údržbu (související s vymezeným funkčním využitím).“
[20] Je zřejmé, že stavba pro reklamu není uvedena mezi zde vyjmenovanými funkčními
využitími, doplňkovými funkčními využitími ani (jinými) výjimečně přípustnými funkčními
využitími. Potvrzuje to ostatně i vyjádření odboru územního rozvoje žalovaného ke změně doby
užívání stavby pro reklamu ze dne 2. února 2016 č. j. MHMP 169311/2016, které ve správním
řízení předložila stěžovatelka. V tomto vyjádření je uvedeno, že územní plán hl. m. Prahy
umístění stavby nevylučuje a konečné posouzení je záležitostí příslušného stavebního úřadu.
Tomu městský soud rozuměl jako prosté konstataci faktu, že stavby pro reklamu a reklamní
zařízení nejsou ve výčtu zahrnuty, resp. upraveny. Nejvyšší správní soud se s touto interpretací
vyjádření odboru územního rozvoje žalovaného ztotožňuje; nelze z něj dovodit, že by tím odbor
územního rozvoje žalovaného vyjádřil pozitivní právní názor, že stavby pro reklamu a reklamní
zařízení mohou být v území umístěny.
[21] Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud setrvale argumentuje tak, že územní plán umístění stavby
pro reklamu připouští proto, že ji výslovně ve funkční ploše izolační zeleně nevylučuje
či nezakazuje (s oporou v obecném pravidlu, podle něhož co není zakázáno, je dovoleno,
ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Její argumentace je nekonzistentní v tom, že současně tvrdí, že stavba pro reklamu je mimo
rozlišovací způsobilost (měřítko) územního plánu: pak by totiž nebylo možno nic dovozovat
z faktu, že územní plán stavby pro reklamu tak ani onak nezmiňuje. Pomíjí dále, že zákaz,
resp. vyloučení určitého chování nemusí být v právních předpisech vyjádřen výslovně
(např. „zakazuje se“, „vylučuje se“, „není přípustné“), nýbrž může vyplývat z právního předpisu
na základě interpretace výslovně dovoleného chování (tedy že jiné je nedovolené). To je též
případ zmíněných regulativů: z triády hlavní funkční využití – doplňkové funkční využití – výjimečně
přípustné funkční využití, v kombinaci se společnými ustanoveními regulativů je zřejmé, že stavbu,
která funkčním využitím neodpovídá, resp. s ním ani nesouvisí, umístit nelze.
[22] Východisko městského soudu, že nevylučuje-li územní plán výslovně umístění určité
stavby, je třeba posoudit její slučitelnost s funkčním využitím plochy, je tedy v tomto smyslu
správné. Slučitelnost stavby s funkčním využitím plochy je pak třeba posuzovat primárně
s ohledem na stanovená funkční využití, doplňková funkční využití a výjimečně přípustná funkční
využití plochy. Zejména výjimečně přípustná funkční využití totiž ukazují, co územní plán
pro určitou plochu ještě toleruje.
[23] Žalovaný i městský soud svoji pozornost soustředili na faktický stav v území, což jim
sice – s ohledem na odvolací a žalobní argumentaci stěžovatelky – nelze vytýkat, nicméně je třeba
podotknout, že klíčové posouzení souladu stavby pro reklamu s regulativy územního plánu
hl. m. Prahy zůstalo v jejich odůvodnění poněkud stranou. Podstatné však je, že k tomuto
klíčovému právnímu aspektu se vyjádřil stavební úřad, jehož rozhodnutí tvoří s rozhodnutím
žalovaného jeden celek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
5. června 2018 č. j. 6 As 4/2018 - 73 či ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 1 Afs 88/2009 - 48),
a že se s ním žalovaný i městský soud ztotožnili. Ačkoli je odůvodnění rozhodnutí stavebního
úřadu, potažmo žalovaného a městského soudu v tomto směru stručné (zahrnuje v zásadě
jen výčet příslušných regulativů a konstatování, že stanovenému způsobu využití území stavba
pro reklamu neodpovídá), je přezkoumatelné a lze z něj vyjít při hodnocení zákonnosti žalobou
napadených rozhodnutí, resp. rozsudku městského soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. srpna 2017 č. j. 9 Afs 166/2017 - 29).
[24] Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě se stavebním úřadem, resp. žalovaným a městským
soudem k závěru, že st avba pro reklamu (billboard) neodpovídá přípustným funkčním využitím
monofunkční plochy IZ – izolační zeleň. Není vůbec podstatné, zda se oproti roku 2012,
kdy byla stavba umístěna, zeleň v jejím okolí údajně rozrostla nebo zda se tam nějaká (případně
jaká) zeleň vůbec nachází – skutkové zjištění aktuálního stavu dané plochy nebylo pro posouzení
věci relevantní, neboť smyslem územního plánu je stanovit předpoklady využití území
do budoucna. Stavba pro reklamu je v rozporu s funkčním využitím plochy izolační zeleně
in abstracto, resp. z povahy věci. S vymezeným funkčním využitím plochy izolační zeleně stavba
pro reklamu vskutku nijak nesouvisí (ve smyslu oddílu 16 odst. 16 regulativů), naopak je omezuje
– není pochyb o tom, že pro plnění reklamní funkce je nezbytné, aby žádná vzrostlá zeleň
viditelnosti stavby nebránila, stejně tak obsluha billboardu vyžaduje udržování volného přístupu
k ní. Stavba pro reklamu nijak nesouvisí ani s doplňkovými funkčními využitími, která zahrnují
drobné vodní plochy, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory, nezbytná
plošná zařízení a liniová vedení technického vybavení. Z oddílu 16 odst. 2 regulativů navíc
vyplývá, že doplňková funkční využití jsou samostatně nezobrazitelné nezbytné funkce prorůstající všemi
typy funkčních ploch a tvořící jejich doplněk, nezbytný pro fungování území. Ani tuto definici stavba
pro reklamu nenaplňuje. Co se týče výjimečně přípustných funkčních využití [komunikace
vozidlové, parkovací a odstavné plochy se zelení, čerpací stanice pohonných hmot, stavby,
zařízení a plochy pro provoz PID, nadřazená plošná zařízení a liniová vedení TV, stavby
a zařízení sloužící železničnímu provozu (to vše při zachování dominantního podílu zeleně
na pozemku), stavby pro provoz a údržbu (související s vymezeným funkčním využitím)],
ani k nim nelze stavbu pro reklamu připodobnit. Podle oddílu 16 odst. 55 regulativů je navíc
pro umístění funkcí zařazených mezi výjimečně přípustná funkční využití stanoven zvláštní
postup dle přílohy C odůvodnění návrhu změny Z1000/00 ÚP SÚ hl. m. Prahy, z ničeho přitom
neplyne, že by byl uplatněn.
[25] Stěžovatelka navíc ve své argumentaci nijak nereagovala na to, že plocha IZ – izolační
zeleň je v nezastavitelném území, jak uvedl již stavební úřad ve svém rozhodnutí,
přičemž podle oddílu 6 odst. 3 regulativů nelze nezastavitelné území zastavět trvalými
ani dočasnými stavbami s výjimkou liniových a plošných ochranných staveb, liniových a plošných staveb
technického vybavení, účelových staveb sloužících provozu a údržbě příslušného funkčního využití a ostatních staveb
uvedených v legendě jednotlivých ploch územního plánu (výkres č. 37).
[26] Lze shrnout, že stavba pro reklamu, která nemá jinou funkci než být informačním,
přesvědčovacím či připomínacím prostředkem komerční masové komunikace zadavatele reklamy,
popř. vlastníka reklamního zařízení, žádné z uvedených výjimek neodpovídá. Tvrzením
stěžovatelky, že „i stavba pro reklamu může mít funkci ochrannou ... stejně jako izolační zeleň,
a i jí případně poskytovat v době sucha a horkého léta potřebnou ochranu ve formě stínění
a bránění před vysušováním půdy“, se nelze vážně zabývat; ostatně pak by platilo, čím větší
stavba, tím pro okolní zeleň lépe, a nebyl by důvod plochy izolační zeleně v územním plánu
vymezovat.
[27] Uvedený závěr nemůže zvrátit ani rozhodnutí odboru dopravních agend žalovaného
ze dne 10. května 2018 č. j. MHMP-725089/2018/O4/SI, které stěžovatelka předložila
v průběhu řízení o kasační stížnosti. V prvé řadě, toto rozhodnutí bylo vydáno až po žalobou
napadeném rozhodnutí, a Nejvyšší správní soud k němu tudíž nemůže přihlížet (§75 odst. 1
s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s.). Zároveň je třeba zdůraznit, že příslušný odbor žalovaného
rozhodoval jako silniční správní úřad podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
o tom, zda lze v ochranném pásmu místní komunikace I. třídy povolit zřizování a provozování
reklamního zařízení, nikoli o souladu tohoto zařízení s územním plánem hl. m. Prahy.
[28] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stavební úřad stěžovatelce v roce 2012
vyhověl. Avšak, jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 13. srpna 2009
č. j. 7 As 43/2009 - 52, „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení
jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu
se zákonem. To znamená, že účastník řízení se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji
předchozí nezákonnou správní praxi, i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena
do souladu se zákonem, ale se může domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se
pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“ Nadto, nelze hovořit o legitimním
očekávání, že územní souhlas s umístěním stavby bude pokračovat, neboť šlo od počátku
o stavbu dočasnou s přesně vymezenou dobou trvání souhlasu. V tomto případě dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že souladné se zákonem je nyní projednávané rozhodnutí žalovaného.
Stejně lze odpovědět i na námitku poukazující na údajně odlišné postupy či rozhodování jiných
stavebních úřadů v Praze. I této otázce se žalovaný a stavební úřad ve svých rozhodnutích
věnovali a přezkoumatelně vysvětlili, že stavba pro reklamu neměla být v daném území povolena
a umístěna ani v roce 2012. Tímto vysvětlením bylo procesním požadavkům vyplývajícím
z principu ochrany legitimního očekávání učiněno zadost.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, neboť městský soud
dospěl ke správnému právnímu závěru. Proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu