ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.14.2020:54
sp. zn. 6 Azs 14/2020 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: D. Š.
zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M, advokátem se sídlem Ovenecká 33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2019, č. j. OAM-994/ZA-P07-K02-2018, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2019, č. j. 4 Az 43/2019 -
31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta se u rču je částkou 8.228 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2019 neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu
zamítl.
[3] Městský soud uvedl, že ve vztahu k mezinárodní ochraně nejsou u žalobce obavy z SBU
(ukrajinské tajné služby) důvodné. Žalobce je ročním dítětem a ze zpráv o zemi původu
nevyplývá, že by malým dětem ze strany SBU hrozilo pronásledování či vážná újma, a to ani
za situace, kdy se jejich otec měl účastnit války. Obavy žalobcových rodičů z SBU byly žalovaným
zkoumány v jiných řízeních a byly rovněž shledány nedůvodnými ve smyslu azylového práva.
[4] Vzhledem k tomu, že žalobcovi rodiče pochází z města M., zabýval se městský soud i
možností žalobcova vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. Městský soud uvedl, že ekonomické,
sociální, administrativní a jiné potíže vnitřně přesídlených osob, by musely dosahovat zcela
mimořádné úrovně, aby vnitřní přesídlení znemožňovaly; zároveň by vnitřní přesídlenci museli
čelit takovým problémům, jež by byly zásadním způsobem disproporční vzhledem k ostatním
občanům státu, což soud neshledal.
[5] Soud shrnul poznatky z informace Odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 2. 2019
a informace LANDINFO ze dne 19. 12. 2017, z nichž vyplývá, že ukrajinská vláda učinila řadu
legislativních kroků, vnitřně přesídlené osoby se mohou registrovat, s čímž je spojeno poskytnutí
sociální podpory, během procesu žádosti o registraci mají vnitřně vysídlené osoby nárok
na bezplatnou právní pomoc, v září 2017 došlo ke zjednodušení postupu pro vyplacení podpory
pro vnitřně vysídlené osoby, v roce 2018 byl zvýšen příspěvek pro vnitřně vysídlené osoby,
měsíční státní příspěvek je vyplácen ve výši 440 hřiven za osobu schopnou práce a 1000 hřiven
pro dítě, státní orgány se vnitřním přesídlencům snaží zajistit i přístřeší, stát se formou půjčky
bude podílet až na 50 % financování sociálního ubytování pro vnitřní přesídlence, většina
vnitřních přesídlenců žila v soukromém ubytování či ubytování poskytnutém dobrovolnými dárci,
k ubytování se užívala i přestavěná nebo nově upravená zařízení (tzv. kolektivní centra); v zemi
též působí řada neziskových, nestátních místních i mezinárodních organizací, jež hájí zájmy
vnitřních přesídlenců a pomáhají jim. Zhruba polovinu vnitřních vysídlenců tvoří rodiny s dětmi,
vysídlené osoby mají přístup ke školní výuce a zdravotní péči víceméně na stejné úrovni jako
místní obyvatelstvo. Celkem 61 % vysídlenců bydlí v nájmu, 23 % v hostitelských rodinách a 4 %
v kolektivních/přijímacích střediscích. Daří se i zprostředkovat práci, takže oproti předchozím
obdobím vzrostl podíl zaměstnaných vysídlenců.
[6] Soud konstatoval, že podklady zmiňují určitou míru diskriminace vnitřních přesídlenců
stran zaměstnání a ubytování, přesto nelze alternativu vnitřního přesídlení shledat nevhodnou.
Vnitřně vysídlené osoby nějakou formu ubytování nachází a i přes jistou diskriminaci z velké části
bydlí v ubytování soukromém. Ohledně nalezení zdrojů obživy se poměry vnitřních přesídlenců
neustále zlepšují, nalezlo-li navíc práci 46 % vysídlenců oproti 61 % před vysídlením, nejedná se
o natolik zásadní propad, aby to z vnitřního přesídlení učinilo nevhodnou možnost, zřetel je třeba
brát též na významný nárůst dlouhodobě zaměstnaných osob (pracujících déle než rok).
[7] Žalobce je zdráv a navíc žije v úplné rodině, oba rodiče jsou zdraví, svéprávní,
práceschopní a v produktivním věku. Podle informace LANDINFO ze dne 19. 12. 2017 tvoří
rodiny s dětmi zhruba polovinu všech vnitřních přesídlenců; dle soudu tedy není proč
se domnívat, že by žalobcova rodina byla oproti ostatním vnitřně přesídleným rodinám s dětmi
jakkoliv znevýhodněna. Soud poukázal též na skutečnost, že možnost vnitřního přesídlení
v rámci Ukrajiny setrvale uznává také Nejvyšší správní soud (např. usnesení ze dne 19. 9. 2019,
č. j. 6 Azs 152/2019 - 33).
[8] Soud uzavřel, že žalovaný se reálnou možností žalobce vnitřně přesídlit řádně zabýval
a přihlédl k jeho nezletilosti, v důsledku čehož posuzoval situaci celé rodiny (tj. žalobce a obou
rodičů). Žalovaný explicitně nesdělil, že aplikuje tzv. čtyřstupňový test k vhodnosti vnitřního
přesídlení, avšak všem krokům testu se fakticky věnoval a i z podkladů obsažených ve správním
spisu vyplývá, že žalobcova individuální situace všemi kroky testu s úspěchem projde.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[10] Kasační stížnost považuje stěžovatel za přijatelnou, neboť se dotýká otázky využití
možnosti přesídlení osobami z východu Ukrajiny, které byly v minulosti pronásledovány
ukrajinskou vládou ovládanými složkami a tato otázka nebyla dosud v judikatuře řešena, a dále
proto, že v důsledku pochybení městského soudu došlo k zásahu do stěžovatelova
hmotněprávního postavení.
[11] Městský soud se dle stěžovatele nevěnoval výkladu pojmu sociální skupina dle §12
písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že jej a jeho rodinu lze pod tento pojem podřadit.
Sociální skupinou jsou osoby pocházející z oblasti Doněcka a Luhanska, o to více pak přímí
účastníci bojových operací, které se na území ovládaném centrální vládou potýkají se značnými
existenčními problémy, násilím a odsudky z řad majoritní společnosti. Městský soud i správní
orgány nesprávně posoudily stěžovatelovy obavy, že bude pronásledován z důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu.
[12] Na stěžovatele a jeho rodinu mělo být nahlíženo jako na zranitelné osoby dle §2 odst. 1
písm. i) zákona o azylu, což správní orgány ani městský soud nereflektovaly.
[13] Stěžovatel dále namítá, že nebyla dostatečně posouzena otázka možnosti a reálnosti
vnitřního přesídlení jeho rodiny. Stěžovatel setrvává na tom, že státní pomoc vnitřně vysídleným
osobám je nutno považovat za zcela nedostatečnou, a to zejména u osob, které jsou vyloučeny
z možnosti výkonu výdělečné činnosti např. z důvodu nutnosti osobní péče o dítě. Stěžovatel
odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, č. j. 4 Az 26/2017 - 50,
který osvědčuje stav vnitřně vysídlených osob. Dle stěžovatele tak nejsou splněny podmínky
pro vnitřní přesídlení dle rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74.
[14] Závěrem stěžovatel uvádí, že vzhledem k současným opatřením proti šíření nemoci
COVID-19 není jasné, zda a kdy by se mohla jeho rodina na území domovského státu přemístit
a jaké vyhlídky by je tam čekaly.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svoje rozhodnutí a rozsudek
městského soudu, které byly dle jeho názoru vydány v souladu s právními předpisy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li
tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[17] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] Stěžovatel považuje svou kasační stížnost za přijatelnou, neboť se domnívá, že otázka
možnosti vnitřního přesídlení osob z východu Ukrajiny nebyla dosud judikaturou řešena.
[19] Nejvyšší správní soud se s takovým hodnocením neztotožňuje. Kasační soud se již
v minulosti obecně vyjadřoval k podmínkám využití vnitřního přesídlení žadatelů o mezinárodní
ochranu. Například na rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, ostatně poukázal
i sám stěžovatel. Judikatura Nejvyššího správního soudu pak opakovaně řešila i případy,
kdy osoby, u nichž byla shledána možnost přesídlení, pocházely právě z oblastí Doněcka
a Luhanska, např. krajským soudem citované usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 Azs 152/2019 -
33, či ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 Azs 12/2018 - 31. Nelze sice vyloučit výjimečné případy, kdy lze
o možnosti vnitřního přesídlení pochybovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016 - 94), nic však nesvědčí o tom, že by stěžovatelův případ mezi
takové výjimky patřil. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel je dítětem v nízkém věku, zaměřil
se správní orgán i městský soud správně na posouzení situace celé jeho rodiny a neshledal
mimořádné okolnosti, pro které by vnitřní přesídlení nebylo možné. Odkaz stěžovatele
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, č. j. 4 Az 26/2017 - 50, není případný,
neboť ten se zaprvé týká jiného období (rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na začátku roku
2017), za druhé městský soud žalovanému zejména vytknul nedostatečné posouzení změny
rozhodných okolností ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, neboť se jednalo o otázku
neprodloužení doplňkové ochrany.
[20] Městský soud otázku možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele posoudil v souladu s výše
uvedenou judikaturou a Nejvyšší správní soud tak neshledal žádné pochybení, které by mohlo
vést k zásahu do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že osoby pocházející z východní části Ukrajiny
lze považovat za sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu a že městský soud
se této otázce nevěnoval. Stěžovatel však tuto námitku v řízení před městským soudem nevznesl.
Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční, tedy dle §75 odst. 2 s. ř. s. soud
přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Městskému soudu tak
nelze vytýkat, že se takovou otázkou nezabýval. Zároveň je tato kasační námitka nepřípustná
dle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel ji neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl. Stejným
způsobem je třeba posoudit námitku, že na stěžovatele a jeho rodinu mělo být pohlíženo jako
na zranitelné osoby.
[22] Nejvyšší správní soud dodává, že otázku pronásledování stěžovatelových rodičů,
na jejichž výpovědi je navázán stěžovatelův azylový příběh, posuzoval žalovaný a následně též
městský soud v samostatných řízeních. Městský soud obě žaloby zamítl. Kasační stížnost matky
stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j.
8 Azs 260/2019 - 45, kasační stížnost otce pak usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 2 Azs 89/2019
- 20, pro nedoložení povinného zastoupení pro řízení o kasační stížnosti.
[23] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že opatření proti šíření nového koronaviru Sars-
Cov-2 mohou za určitých okolností ztěžovat stěžovateli a jeho rodině vycestování zpět do země
původu, případně snahu usadit se v jiné části země, jedná se však o skutečnosti, které vznikly
až po vydání rozhodnutí žalovaného i městského soudu. Domnívá-li se stěžovatel, že jsou
relevantní z hlediska posouzení udělení mezinárodní ochrany, má možnost podat novou žádost
dle §11a zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[26] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j.
6 Azs 14/2020 - 23, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Soud určil odměnu advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) částkou 2x 3.100 Kč za 2 úkony právní služby spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti, a dále částkou
2 x 300 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Výše odměny tedy činí celkem 6.800 Kč. K této částce je třeba připočíst DPH ve výši 21 %, tedy
1.428 Kč, jíž je advokát plátcem. Celkem tedy bude advokátovi vyplaceno 8.228 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu