ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.256.2019:21
sp. zn. 6 Azs 256/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně JUDr. Lenky Matyášové v právní
věci žalobce: J. S. H. N., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem
Šlejnická 1547/13, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. října 2019 č. j. KRPA-351633-13/ČJ-2019-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 4 A 66/2019 - 39
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce se již od roku 1997 zdržuje na území České republiky bez povolení k pobytu.
Opakovaně (naposledy v roce 2017) mu bylo uloženo správní vyhoštění a dvakrát byl odsouzen
k trestu vyhoštění za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.
Od 5. dubna 2018 do 1. srpna 2018 byl žalobce zajištěn, následně mu byl vystaven výjezdní
příkaz platný do 30. srpna 2018. Od následujícího dne až do 6. září 2018 byl žalobce opět
zajištěn, následně mu byla uložena povinnost opustit území ve lhůtě 60 dnů a zvláštní opatření
za účelem vycestování spočívající v povinnosti hlásit se osobně policii jednou týdně
ve stanovenou hodinu [§123b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)].
Toto opatření žalobce dodržoval jen do dne 30. října 2018. Dne 26. ledna 2019 se žalobce
dostavil na policii. Tehdy uvedl, že se sám snaží vycestovat, jen ještě nemá cestovní doklad.
[2] Na základě prohlášení žalobce, že dobrovolně vycestuje, se v září roku 2019 Odbor
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jako „OAMP“) pokusil ve spolupráci
se zástupci Íránu ověřit totožnost žalobce (za účelem vydání cestovního dokladu). V té době však
přestalo být možné žalobce kontaktovat, jeho telefonní čísla nefungovala.
[3] Dne 8. října 2019 se žalobce dostavil na policii, kde byl zajištěn podle zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V rámci podání vysvětlení uvedl, že dosud
nevycestoval, protože již delší dobu nemá cestovní doklad, ale jakmile jej získá, opustí Českou
republiku. Peníze na cestu sežene od sourozenců, kteří žijí v Íránu. Bydlí u kamaráda „na dobré
slovo“, nájemní smlouvu uzavřenou nemá.
[4] Policejní hlídka provedla pobytovou kontrolu na adrese, kterou žalobce uvedl jako místo
svého pobytu, avšak jméno žalobce nebylo na zvonku, poštovní schránce ani na dveřích bytu,
v bytě nikdo neotvíral a sousedi žalobce podle fotografie nepoznali.
[5] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný žalobce zajistil za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců na 90 dnů, neboť shledal, že by
žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný
konstatoval, že žalobce nerespektoval uložené správní vyhoštění, trest vyhoštění ani výjezdní
příkaz a pobýval na území České republiky, přestože byl veden v evidenci nežádoucích osob,
neplnil ani uložené zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaný vzal v úvahu, že žalobce
se dostavil na policii dobrovolně, i přesto však považoval jeho zajištění za potřebné, neboť
se na území České republiky nacházel opakovaně neoprávněně. S ohledem na to, že žalobci
již v minulosti bylo uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování a žalobce je neplnil a že se
žalobce nezdržuje na adrese, kterou uvádí jako místo svého pobytu, žalovaný zvláštní opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců vyloučil. V tomto směru žalovaný též uvedl, že žalobce
nevycestoval ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, z čehož lze usuzovat,
že uložené povinnosti nebude respektovat. Žalovaný žalobce zajistil i přesto, že žalobce uváděl,
že si povahu svého jednání uvědomuje a vycestuje, jakmile bude mít cestovní doklad. Vydání
cestovního dokladu totiž znemožnilo právě to, že žalobce s OAMP nekomunikoval. Dále
žalovaný zohlednil, že žalobce nemá prostředky na složení finanční záruky a nemá stálou adresu.
Žalovaný nepředpokládá, že by žalobce spolupracoval, neskrýval se, pravidelně docházel
na policii a vycestoval dobrovolně z území České republiky.
[6] Dne 31. října 2019 bylo vykonáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce.
[7] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem označeným v návětí zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Dospěl k závěru, že ačkoli žalobce vyjádřil úmysl vycestovat,
jeho jednání svědčí o tom, že nemá v úmyslu Českou republiku opustit. Městský soud
nepovažoval rozhodnutí žalovaného za paušální. Žalobci již bylo v minulosti uloženo zvláštní
opatření za účelem vycestování, avšak žalobce v době jeho platnosti nečinil žádné kroky k tomu,
aby si opatřil cestovní doklad a vycestoval. Dle názoru městského soudu právě nedosažitelnost
žalobce po uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vedla k tomu, že nebylo možné
realizovat jeho správní vyhoštění.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že městský soud nezohlednil aktivní přístup stěžovatele, který se snažil řešit svoji situaci
tím, že se dostavil na policii a snažil se poskytnout součinnost při vycestování z České republiky.
Žalovaný byl povinen zohlednit, že stěžovatel nehodlal pokračovat v maření rozhodnutí
o správním vyhoštění. V případě stěžovatele nelze hovořit o snaze vyhýbat se správním orgánům,
problémy s OAMP byly pouze technického a komunikačního charakteru. Dále stěžovatel
zdůraznil, že institut zvláštních opatření za účelem vycestování představuje implementaci čl. 15
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/Es ze dne 16. prosince 2008 o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), jejíž smysl, cíle a požadavky je nutno
respektovat při výkladu zákona o pobytu cizinců, jak opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud,
který též odmítl dříve rozšířenou praxi správních orgánů, které v případě, že cizinec nevycestoval
z České republiky po právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění, fakticky vylučovaly možnost
uložení zvláštních opatření. Závěr městského soudu, že právě zajištění stěžovatele umožnilo
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, považuje stěžovatel za spekulativní. Poukázal naopak
na to, že vycestování nezmařil podáním žádosti o mezinárodní ochranu či zpětvzetí souhlasu
s návratem do Íránu, což svědčí o tom, že byl již před zajištěním připraven vycestovat
dobrovolně.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaný oprávněn zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto […] a nepostačuje zvláštní opatření za účelem vycestování, pokud je
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení
uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit
nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání […].
[12] Zákon o pobytu cizinců v §123b odst. 1 vymezuje čtyři zvláštní opatření za účelem
vycestování: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou
jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa
pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) finanční záruku, tj. složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených
se správním vyhoštěním, c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené,
a d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě
přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Zvláštní opatření lze uložit v situacích
odpovídajících výše citovanému §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a dále tehdy, je-li
důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí, jehož předmětem je jeho vycestování, nevycestuje
(§123b odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců). Při rozhodování o uložení zvláštního opatření
se zkoumá, zda jeho uložením nebude ohrožen výkon správního vyhoštění, a přihlíží
se k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (§123b odst. 4
zákona o pobytu cizinců).
[13] Citovaná právní úprava vychází z čl. 15 odst. 1 návratové směrnice, podle něhož mohou
členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení,
za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že hrozí nebezpečí,
že se státní příslušník třetí země bude skrývat, nebo se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování
vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Členské státy tak mohou učinit pouze, nemohou-li být v konkrétním
případě uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. Podle bodu 16 preambule
návratové směrnice by využití zajištění za účelem vyhoštění mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě
proporcionality, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Zajištění je odůvodněné pouze pro přípravu
navrácení či pro výkon vyhoštění a pouze v případě, že by uplatnění mírnějších donucovacích opatření nebylo
dostatečně účinné.
[14] Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. února 2017 č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS (bod 29), volba některého
ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude
se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava,
že se bude vyhýbat výkonu rozhodnutí správního orgánu (srov. též rozsudky ze dne
13. února 2019 č. j. 1 Azs 92/2018 - 32 či ze dne 22. května 2019 č. j. 6 Azs 44/2019 - 30).
Takový předpoklad však v případě stěžovatele splněn nebyl.
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žalovaný nevyloučil zvláštní opatření podle §123b
zákona o pobytu cizinců pouze proto, že byl naplněn důvod pro zajištění stěžovatele podle §124
odst. 1 písm. b) tohoto zákona [nepřípustnost tohoto postupu nepřímo vyplývá z citovaného
usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, byť to se výslovně týkalo zajištění podle
§124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců], ani pro samotný nelegální pobyt na území
České republiky (což Nejvyšší správní soud kritizoval v rozsudku ze dne 9. února 2017
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18). Tyto okolnosti bral žalovaný samozřejmě v úvahu – to však vyplývá
z povahy věci, neboť právě nelegální pobyt stěžovatele byl důvodem jeho správního vyhoštění,
a pokud by nebyly naplněny důvody pro zajištění stěžovatele, nebylo by možné k tomuto
opatření vůbec přistoupit. Žalovaný, stejně jako krajský soud, vyloučil zvláštní opatření za účelem
vycestování na základě komplexního zhodnocení chování stěžovatele po dobu jeho pobytu
na území České republiky, a napadená rozhodnutí proto nelze označit za paušální.
[16] V tomto směru lze vyzdvihnout především to, že stěžovatel nerespektoval ne jedno,
ale několik po sobě vydaných rozhodnutí o správním vyhoštění, za což byl dokonce dvakrát
soudně trestán, neboť naplnil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání, a byl mu uložen trest vyhoštění, jehož výkonu se stěžovatel
též dlouhodobě vyhýbal. Dále stěžovatel nesplnil uloženou povinnost opustit území a ignoroval
též výjezdní příkazy (viz výše bod [1]). Dle názoru Nejvyššího správního soudu však zajištění
stěžovatele odůvodňovalo především to, jak reagoval na postup OAMP ve vztahu k realizaci
dobrovolného návratu stěžovatele. Ve chvíli, kdy OAMP učinil potřebné kroky k vydání
cestovního dokladu stěžovateli, přestal být stěžovatel pro správní orgány dosažitelný, což se ani
nesnažil nějak ospravedlnit (kromě obecného tvrzení o technických a komunikačních problémech
v kasační stížnosti). To nelze hodnotit jako snahu o součinnost při vycestování z České republiky,
jíž se stěžovatel zaštiťoval. Stejně lze nahlížet i na skutečnost, že stěžovatel neplnil zvláštní
opatření za účelem vycestování, které mu bylo uloženo společně s rozhodnutím opustit území
v září roku 2018, (přesněji řečeno, uloženou povinnost hlásit se každý týden na policii plnil jen
necelý měsíc). Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že stěžovatel se žalovaným odmítl sepsat
žádost o zjištění totožnosti za účelem opatření náhradního cestovního dokladu (č. l. 20 správního
spisu a str. 6 rozhodnutí žalovaného), nelze tedy tvrdit, že by stěžovatel se správními orgány
při výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění spolupracoval. Závěr městského soudu,
že k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele přispělo právě jeho zajištění,
je za takových okolností opodstatněný (byť v rámci přezkumu rozhodnutí o zajištění by krajský
soud, přísně vzato, neměl přihlížet k okolnostem, které nastaly po jeho vydání).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovateli nebylo možné uložit žádné z mírnějších
opatření za účelem vycestování, a jeho zajištění tudíž bylo v souladu se zákonem o pobytu cizinců
i s návratovou směrnicí. Kasační stížnost tedy není důvodná, pročež ji Nejvyšší správní soud
zamítl podle §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[19] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 22. října 2019 č. j. 4 A 66/2019 - 18,
ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce
v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v v sepisu a podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený zástupce
žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná částka se proto zvyšuje o 21 %
čítajících výši této daně na celkových 4 114 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta
jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu