ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.62.2020:27
sp. zn. 6 Azs 62/2020 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: O. M.,
zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2019, č. j. OAM-453/LE-BA02-ZA20-2019, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 19 Az 1/2020 – 28
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
neboť žalobce je státním občanem Gruzie, kterou Česká republika v souladu s §2 vyhlášky
č. 328/2015 Sb. považuje za bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu. Žalobce neprokázal, že v jeho případě Gruzii za bezpečnou zemi původu považovat
nelze.
[2] Městský soud v Praze soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť stejně jako
žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nijak nedoložil, že by mu mělo v zemi původu hrozit
nebezpečí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační
stížnosti stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení toho, zda je v jeho případě možné Gruzii
považovat za bezpečnou zemi původu. Žalovaný se dostatečně nezabýval otázkou,
zda se stěžovatelem v zemi původu nebude zacházeno hůře než s ostatními osobami, které by
byly případně vráceny do Gruzie. Krajský soud nesprávně vyšel z toho, že povinností stěžovatele
bylo doložit žalovanému, že se se žádostí o pomoc obrátil na gruzínské úřady. Dále stěžovatel
uvedl, že nebylo jeho povinností prokazovat své pronásledování jinými důkazními prostředky
než vlastní věrohodnou výpovědí. Žalovaný nepřistupoval k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany velmi uvážlivě, jak ukládá usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 5 Azs 23/2013 – 19.
[4] Žalovaný ve vyjádření setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Uvedl,
že stěžovatel právě svou výpovědí neprokázal, že by Gruzii nebylo možno v jeho případě
považovat za bezpečnou zemi původu. Rozsudek soudu označil za srozumitelný a dostatečně
odůvodněný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, musí
se Nejvyšší správní soud nejdříve zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti v souladu
s §104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení musí podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, v opačném případě Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[6] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se podle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[7] Podle §16 odst. 2 zákona o azylu: „Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení
mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika
považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze.“
[8] Podle §16 odst. 3 zákona o azylu: „Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody
pro udělení azylu podle §13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle §14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel
o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a.“
[9] Podle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu považuje
za „bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství
stát posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení
nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství
neopouštějí z důvodů uvedených v §12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje
činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv“.
[10] Podle §2 bodu 7 vyhlášky č. 328/2015 Sb.: „Česká republika považuje za bezpečnou zemi
původu Gruzii, s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie.“
[11] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem poukazuje na to, že charakteristickým
znakem řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí původu oproti jiným
obdobným azylovým řízením je zdůraznění důkazního břemene ve vztahu k žadatelům.
Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů
u bezpečných zemí presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích.
K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, v němž uvedl: „Institut bezpečné země původu
zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální
směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes §16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu
přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi
původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování
nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou
u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu
v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[12] Jinými slovy, pokud se udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi
tzv. bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že jeho žádost nelze
zamítnout podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné
posouzení žádosti ve smyslu §12 až §14b zákona o azylu.
[13] Obavy z politické perzekuce, které stěžovatel popsal, neměly takovou konzistentnost,
intenzitu ani relevanci, aby mohly žalovaného vést k meritornímu posouzení žádosti stěžovatele
z hlediska forem mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona o azylu. Stěžovatel sice uvedl,
že měl být v roce 2016 jednorázově napaden při protivládní demonstraci, ale vzniklou situaci
nijak dále neřešil. Původně patřil k řadovým členům Saakashviliho strany, ale po odchodu
Saakashviliho ji opustil. V minulosti byl odsouzen za napadení příslušníka ozbrojených sil.
Při vycestování z Gruzie ale nezaznamenal žádné problémy se státními orgány při obstarávání
cestovního dokladu ani při opouštění hranic. V rámci řízení o správním vyhoštění navíc
stěžovatel výslovně uvedl, že mu v zemi původu nehrozí žádné závažné nebezpečí.
Z předestřeného souhrnu informací nebylo možno dovodit, že by se stěžovatelem mělo být
v případě návratu do Gruzie zacházeno hůře než s jinými občany. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že označení Gruzie za bezpečnou zemi původu zvýšilo důkazní břemeno a břemeno
tvrzení na straně stěžovatele; obsah stěžovatelem sdělovaných informací však žalovaného
nepřesvědčil, že by pro něj Gruzie nepředstavovala bezpečnou zemi původu.
[14] Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný i krajský soud,
tedy že stěžovatel neuvedl natolik ucelená, přesvědčivá a relevantní fakta, aby z nich bylo možno
usuzovat na hrozbu pronásledování v zemi původu a tedy nepovažovat Gruzii ve vztahu k jeho
osobě za bezpečnou zemi původu. Žalovaný i krajský soud se věcně, srozumitelně
a přezkoumatelně vypořádaly se stěžovatelovými tvrzeními. Jejich závěru o tom, že žádost
stěžovatele bylo namístě zamítnout jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu,
přisvědčil i Nejvyšší správní soud. Žalovaný nepostupoval v rozporu s požadavky kladenými
na správní orgán rozhodující o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle §16 odst. 2
zákona o azylu v již citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 23/2013 – 19.
[15] Nejvyšší správní soud doplňuje, že k věrohodnosti stěžovatelova příběhu o naléhavosti
potřeby mezinárodní ochrany nepřispěl ani fakt, že stěžovatel na území České republiky pobýval
nelegálně a o mezinárodní ochranu požádal až pod hrozbou správního vyhoštění.
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že žádné ze stěžovatelových tvrzení nemířilo
k tomu, že by snad jeho azylový příběh souvisel s oblastí Abcházie nebo Jižní Osetie, které nejsou
podle vyhlášky č. 328/2015 Sb. považovány za bezpečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[19] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2020,
č. j. 19 Az 1/2020 – 12 ustanoven zástupcem advokát; ten zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.) Hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 část věty první za středníkem
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu a podání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tato částka je konečná,
neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. K jejímu uhrazení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu