ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.70.2020:33
sp. zn. 6 Azs 70/2020 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. L.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2019, č. j. MV-149907-2/OAM-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2020,
č. j. 60 Az 68/2019 - 47
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
6 352,50 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce podal dne 25. 10. 2019 další opakovanou žádost o mezinárodní ochranu,
kterou nijak nezdůvodnil. Dne 1. 11. 2019 žalobce předložil žalovanému dopis, v němž uváděl,
že se od matky v telefonickém rozhovoru dne 14. 9. 2019 dozvěděl, že jej hledají tuniské úřady
a že byl soudem prvního stupně v Ben Arous odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 15 let.
Jeho situace je velmi nebezpečná, protože utekl do České republiky a má informace o činnosti
komise z tuniské strany Nahdha. Žalobce v dopise také popsal svou rodinnou situaci: v Rakousku
žije jeho malá dcera, ve Francii dvě sestry, v České republice má bratra a žije zde se svou
přítelkyní.
[2] Žalovaný zastavil řízení o žalobcově další opakované (v pořadí již třetí) žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podle §11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žalobce neuvedl
žádné nové skutečnosti, které by bylo možné považovat za podstatnou změnu okolností
ve smyslu §11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, a v zemi jeho původu nedošlo od posouzení
předchozí žádosti ke změně, která by mohla mít vliv na posouzení žádosti. V minulých žádostech
o mezinárodní ochranu žalobce žádné problémy s tuniskými úřady nepopisoval (vypověděl,
že během krátkého pobytu v Tunisku v roce 2016 neměl žádný problém) a neuvedl je ani přímo
ve třetí žádosti. Svá tvrzení doplnil až v průběhu třetího řízení o udělení mezinárodní ochrany,
ačkoliv informaci o údajném odsouzení k trestu odnětí svobody měl mít již před podáním
žádosti. Žalobcova tvrzení se proto jeví jako nepravdivá a účelová, neboť žádost o mezinárodní
ochranu podal poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni,
který ji zamítl. Z rozhodnutí žalovaného je podle krajského soudu zřejmé, proč nepovažoval
žalobcovo tvrzení o hrozícím trestu odnětí svobody za novou skutečnost. Důvody údajného
odsouzení se totiž musí vztahovat k době před příchodem do České republiky (tedy před
prosincem roku 2016, pozn. Nejvyššího správního soudu) a za tohoto stavu žalobce mohl a měl
popsat své problémy již v první žádosti o mezinárodní ochranu. Ani podle krajského soudu
tedy žalobce v další opakované žádosti neuvedl žádnou novou skutečnost či zjištění, jež by bylo
relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany a které by bez vlastního zavinění nemohl
uplatnit v předchozích žádostech. Rozhodnutí žalovaného tedy podle krajského soudu
odpovídá požadavkům na rozhodnutí o další opakované žádosti o mezinárodní ochranu,
které Nejvyšší správní soud specifikoval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 2. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, č. 2642/2012 Sb. NSS a v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j.
9 Azs 5/2009 – 65.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
spojenou se žádostí o vydání předběžného opatření.
[5] Žádost o vydání předběžného opatření stěžovatel odůvodnil hrozbou uskutečnění
správního vyhoštění, které bylo stěžovateli uloženo na Slovensku, s čímž se pojí možné ohrožení
na zdraví a životě v zemi původu. Dále stěžovatel zdůraznil potřebu účastnit se řízení
před soudem, neboť jeho finanční situace mu umožňuje komunikovat se svým zástupcem pouze
osobně. Nemá totiž možnost využívat jakékoliv moderní technologie, takže komunikace
se zástupcem ze zahraničí by byla znemožněna. Konečně stěžovatel poukázal také na zásadní
zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť na území České republiky žije s partnerkou
a v Rakousku žije jeho nezletilá dcera.
[6] Přijatelnost kasační stížnosti vidí stěžovatel v tom, že krajský soud nesprávně posoudil
způsob, jakým se žalovaný vypořádal se skutečnostmi, které stěžovatel nově ve své žádosti uvedl.
Tím bylo zasaženo stěžovatelovo hmotněprávní postavení.
[7] Stěžovatel namítá, že žalovaný nepostupoval při hodnocení nově uváděných skutečností
tak, aby bylo zřejmé, proč měl stěžovatel nově uváděné skutečnosti uvádět již v minulosti
a nezdůvodnil, proč nejsou relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. K tomu odkázal
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 6/2011 – 96. Žalovaný
se s argumentací ohledně stěžovatelova odsouzení k dlouholetému trestu odnětí svobody
vypořádal nepřijatelně zjednodušujícím způsobem. Skutečnost, že stěžovatel neměl v době
pobytu v Tunisku v roce 2016 problémy s tamějšími vládními orgány, nevylučuje, že se mohly
objevit nové problémy v současnosti. Po žalovaném je možné požadovat, aby se důkladně
vypořádal se stěžovatelovou situací (např. provedením azylového pohovoru) tak, aby bylo možné
jednoznačně rozhodnout, že uváděné důvody nemohou plynout ze změny situace na straně
žadatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na své rozhodnutí a obsah správního spisu. Ve vztahu k uváděnému dlouholetému
trestu odnětí svobody žalovaný zdůraznil, že stěžovatel v minulosti neuváděl žádné problémy
s tuniskými úřady a ani netvrdil, že by Tunisko žádalo o jeho vydání pro trestný čin.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že o věci rozhodl bezodkladně,
a proto nerozhodoval o návrhu na předběžné opatření.
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, musí
se Nejvyšší správní soud nejdříve zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti v souladu
s §104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení musí podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, v opačném případě Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[12] Předmětem tohoto soudního přezkumu je v pořadí již třetí žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany. Podle §11a odst. 3 zákona o azylu: „Podal-li cizinec další opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností
vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo k hrozbě vážné újmy podle §14a
důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování, že mu hrozí vážná újma nebo že již splňuje
důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle §13 a 14a, ministerstvo řízení
usnesením zastaví.“
[13] Nejvyšší správní soud se již v minulosti vyjádřil k otázce opakovaných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany (viz např. rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 atd.), a to tak, že hlavním účelem možnosti podat opakovanou
žádost je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
postavení žadatele a které nemohl uplatnit bez vlastního zavinění během předchozího řízení.
K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně
vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, na který odkazoval již krajský
soud a v němž Nejvyšší správní soud k institutu opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvedl,
že „jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by
mohly ovlivnit postavení stěžovatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. V tomto
rozsudku soud dále uvedl, že „při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno
důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této
nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V rozsudku soud také dovodil, že „zpravidla
se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména
změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.“
[14] V rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 – 39, pak Nejvyšší správní soud
shrnul nároky na odůvodnění rozhodnutí o další opakované žádosti (vycházel přitom
z již citovaného rozsudku rozšířeného senátu č. j. 3 Azs 6/2011 – 96): „Ve všech těchto případech je
třeba trvat na tom, aby ministerstvo zdůvodnilo jednak svůj závěr, že cizinec ve své žádosti neuvedl relevantní
důvody, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, jednak že v zemi jeho původu nedošlo k podstatným
změnám, které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany.“
[15] Ač poměrně stručně, krajský soud ve svém rozsudku řádně zdůvodnil, proč posoudil
žalobu jako nedůvodnou a jeho závěrům nelze nic vytknout. Nejvyšší správní soud je stejně
jako krajský soud i žalovaný přesvědčen, že dopis, který stěžovatel předložil jako zdůvodnění
své další opakované žádosti o mezinárodní ochranu, neobsahuje vzhledem ke konkrétním
okolnostem stěžovatelova případu tak závažné tvrzení, aby na jeho základě bylo možné meritorně
posoudit jeho další opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. Údajný trest dlouhodobého
odnětí svobody v Tunisku, který měl být stěžovateli náhle uložen bez jakéhokoliv předchozího
náznaku problémů s tamějšími úřady, není sám o sobě věrohodným, azylově relevantním
důvodem. Jako celek tedy stěžovatelem předkládaný příběh nepůsobí natolik důvěryhodně,
aby mohl být jeho případ opětovně posouzen poté, co již dvakrát předtím se žádostí
o mezinárodní ochranu nebyl úspěšný a bylo mu uloženo správní vyhoštění.
[16] Nejvyšší správní soud pro úplnost zdůrazňuje, že prostřednictvím azylového řízení nelze
žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České
republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“;
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57).
Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto zákona o pobytu cizinců,
neboť mezinárodní ochrana je specifickým nástrojem ochrany lidí, kteří jsou ve své vlasti
pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
[17] Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na stěžovatelovy námitky. Žalovaný i krajský soud tedy správně posoudily žádost žalobce podle
požadavků již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 185/2017 – 39.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[18] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[20] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2019, č. j. 60 Az 68/2019 – 15,
ustanoven zástupce Mgr. Jindřich Lechovský, advokát, ten zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování
platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 část věty první za středníkem s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přiznal zástupci odměnu za dva úkony právní služby, spočívající v sepisu a podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. advokátního tarifu], a v sepisu a podání návrhu
na předběžné opatření [§11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu] ve výši jedné poloviny,
tedy 1 550 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon
právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH,
byla odměna za zastupování (5 250 Kč) dále zvýšena o částku odpovídající této dani. Celkově
tedy odměna ustanoveného zástupce činí 6 352,50 Kč. K uhrazení této částky stanovil Nejvyšší
správní soud přiměřenou lhůtu jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu