ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.71.2020:21
sp. zn. 6 Azs 71/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. A.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2020, č. j. OAM-22/DS-PR-D06-2020, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2020,
č. j. 60 Az 10/2020 – 38
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2020, č. j. 60 Az 10/2020 – 38 se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V návětí označeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o předání žalobce zpět do Italské
republiky jako příslušného státu žalobce podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“), neboť žalobce byl zadržen
při nelegálním pobytu v České republice a ze systému EURODAC bylo zjištěno, že podal žádost
o mezinárodní ochranu dne 5. 8. 2014 v Italské republice a následně v několika dalších zemích
Evropské unie, naposledy dne 24. 4. 2019 v Nizozemském království.
[2] Žalobce v průběhu řízení sdělil, že chce být co nejdříve předán do Italské republiky
a následně byl dne 12. 2. 2020 žalovanému doručen jeho dopis, ve kterém toto své přání
zopakoval a potvrzuje. Dne 24. 2. 2020 byl žalobce předán do Italské republiky.
[3] V žalobě žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil přijatelnost předání žalobce
do Italské republiky s ohledem na jeho zjevné zdravotní problémy. Krajský soud v Plzni řízení
o žalobě zastavil v návětí označeným rozhodnutím poté, co žalobce v průběhu řízení vstoupil
na území jiného státu, a tudíž byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle §33 písm. c)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. e) zákona č 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Namítal, že krajský soud nesprávně aplikoval §33 písm. c) zákona o azylu.
Odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018 – 30,
jehož závěry se uplatní i v případě stěžovatele, který byl předán jinému členskému státu
autoritativním rozhodnutím žalovaného, a proti takovému rozhodnutí podal žalobu.
[5] Stěžovatel považuje výklad krajského soudu za rozporný s čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin
III. Žalobu totiž nebylo možné považovat za účinný opravný prostředek, protože ji nebylo
možné věcně projednat. Nařízení Dublin III navíc podle stěžovatele v čl. 29 odst. 3 počítá s tím,
že soudní přezkum probíhá i po přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, což by bylo
výkladem krajského soudu fakticky znemožněno.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech uvedených v napadeném
rozhodnutí a ztotožnil se s usnesením krajského soudu. Odkázal především na výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, v nichž bylo vyjádřeno jeho výslovné přání být
transferován do Italské republiky. Vyjádřil také pochybnosti o vůli stěžovatele pokračovat
v soudním řízení, neboť stěžovatel se ode dne 24. 2. 2020 nachází mimo území České republiky
a jeho pobyt je žalovanému neznámý.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle §47 písm. c) s. ř. s. „soud usnesením řízení zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.“
[9] Krajský soud řízení zastavil podle §33 písm. c) zákona o azylu, protože „žadatel o udělení
mezinárodní ochrany (žalobce) v průběhu řízení vstoupil na území jiného státu “.
[10] Nejvyšší správní soud k §33 písm. c) zákona o azylu uvedl již ve svém rozsudku ze dne
25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 – 45, že smyslem daného ustanovení je „umožnit soudům nezabývat
se meritorně žalobami ve věci azylu těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci,
tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce ČR“.
[11] Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 49 Az 22/2015 – 33
k interpretaci §33 písm. c) zákona o azylu uvedl následující: „Princip ústavně konformního výkladu
tak vede soud k závěru, že ustanovení §33 písm. c) zákona o azylu nelze aplikovat na situace, kdy žadatel
opustí území ČR (a tedy vstoupí na území jiného státu) následkem vyhoštění či jiného obdobného aktu ze strany
státu.“ Odůvodňuje to tím, že „pokud by zákon umožnil státu zabránit soudnímu přezkumu svého
rozhodnutí tím, že žadatele přiměje hrozbou sankce či fyzické deportace opustit území republiky, byl by takový
zákon ve zcela zjevném rozporu s ústavním pořádkem, jelikož by zásadním způsobem porušoval právo žadatele
na spravedlivý proces “. Závěry tohoto rozsudku později převzal i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018 – 30.
[12] Podmínkou pro aplikaci §33 písm. c) zákona o azylu je tedy neexistence donucovacího
aktu orgánu veřejné moci České republiky jako důvodu pro opuštění České republiky. Dovodit,
že zájem cizince na pokračování v zahájeném soudním řízení již netrvá, je možné tehdy, opustil-li
cizinec Českou republiku (pouze) na základě vlastního rozhodnutí.
[13] Ve zde posuzované věci byl stěžovatel po svém zadržení bez cestovního dokladu
nebo povolení k pobytu zajištěn za účelem předání podle nařízení Dublin III. Během výslechu
před Policií České republiky i při pohovoru se žalovaným opakovaně uvedl, že jeho zájmem je
setrvat na území České republiky, kde má jistotu dobré zdravotní péče. Naopak s předáním
do Itálie nesouhlasil jednak z důvodu špatné lékařské péče a dále z obavy ze špatných sociálních
služeb a možného bezdomovectví. Pouze v protokole ze dne 29. 1. 2020 byl zachycen projev vůle
stěžovatele, aby jeho přesun proběhl co nejdříve, a to z důvodu obavy z dalšího epileptického
záchvatu. S rozhodnutím žalovaného o přemístění stěžovatel nesouhlasil, podal proti němu
správní žalobu, krajský soud mu ustanovil zástupce a žaloba byla projednatelná.
[14] Krajský soud zastavil řízení o žalobě s odkazem na sdělení do protokolu dne 29. 1. 2020
a dále na základě anglicky psaného dopisu ze dne 12. 2. 2020 (sepsaného po vydání napadeného
rozhodnutí i po podání žaloby), kterým stěžovatel žalovanému při vědomí následků tohoto
sdělení oznámil své přání být transferován do Itálie v nejbližším možném termínu. Krajskému
soudu v tu dobu již bylo známo, že se dne 24. 2. 2020 uskutečnilo předání stěžovatele do Itálie.
Transfer stěžovatele do Itálie proběhl leteckou eskortou a za použití donucovacích prostředků
(pout); na letišti v Miláně byl stěžovatel předán místním složkám policie. Za dané skutkové
situace nemohl být podle Nejvyššího správního soudu naplněn nezbytný prvek dobrovolnosti
opuštění České republiky pouze z vůle stěžovatele. Již jen vzhledem k okolnostem jeho transferu
je zjevné, že by k předání stěžovatele do Itálie došlo v každém případě bez ohledu na jím
projevenou vůli.
[15] V posuzované věci tedy stěžovatel opustil území České republiky nikoliv na základě svého
rozhodnutí, nýbrž v důsledku vydání napadeného rozhodnutí, a to v průběhu řízení před soudem,
v němž je stěžovatel zastoupen advokátem, který dále pokračuje v obraně stěžovatelových práv.
S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 114/2018 – 30 i rozsudku
Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 22/2015 – 33 by i v tomto případě bylo v rozporu s ústavně
garantovaným právem na spravedlivý proces (a potažmo i právem obsaženým v čl. 43 Listiny
základních práv a svobod) stěžovatele, pokud by stát mohl zabránit soudnímu přezkumu svého
rozhodnutí tím, že pomocí svých donucovacích pravomocí deportuje žadatele pryč ze svého
území. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že na případ
stěžovatele nebylo za daného skutkového stavu možné aplikovat §33 písm. c) zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda jsou v případě stěžovatele splněny
podmínky pro zastavení řízení podle §33 písm. c) zákona o azylu, jeho rozhodnutí je tedy
nezákonné. Nejvyšší správní soud proto zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věty první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu