ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.23.2020:22
sp. zn. 7 Afs 23/2020 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: H. H., zastoupena JUDr.
Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 30
Af 33/2018 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „správní orgán
I. stupně“) ze dne 11. 8. 2017, č. j. 3671161/17/3000-11482-709482, byla žalobkyni uložena
pokuta ve výši 65 000 Kč za spáchání deliktů uvedených v §29 zákona č. 112/2016 Sb.,
o evidenci tržeb, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též „zákon o evidenci tržeb“).
[2] Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 17. 1. 2018, č. j. 2173/18/5000-10610-711361, bylo prvostupňové rozhodnutí částečně
změněno (žalovaný změnil označení dílčích ustanovení právních předpisů v prvostupňovém
rozhodnutí; v ostatním ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změn). Žalovaný se ztotožnil
se správním orgánem I. stupně, že stěžovatelka porušila zákon o evidenci tržeb. Neshledal
důvodnou námitku, že byly splněny podmínky pro liberaci dle §30 odst. 3 zákona o evidenci
tržeb. Neshledal ani důvod ke snížení uložené pokuty.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský soud neshledal
důvodnou žalobní námitku, že byly splněny podmínky pro aplikaci §30 odst. 3 zákona o evidenci
tržeb. Podle uvedeného ustanovení právnická osoba a podnikající fyzická osoba za správní delikt
neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení
právní povinnosti zabránila. Podle krajského soudu žalobkyně neprokázala, že vynaložila úsilí
ve smyslu citovaného ustanovení. Vynaložení veškerého úsilí nelze dovodit z podkladů
předložených žalobkyní (přípisy žalobkyně adresované správnímu orgánu I. stupně a e-mailová
komunikace žalobkyně se společností VS computer systems, s. r. o., IČO 46580964, dále též „VS
computer systems s. r. o.“). Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím
na nepřiměřenost uložené pokuty. Podle krajského soudu správní orgány uložily pokutu
v zákonném rozpětí, řádně se zabývaly přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi, jakož i otázkou,
zda uložená pokuta nemůže být pro žalobkyni likvidační. Krajský soud neshledal důvod
k moderaci uložené pokuty. Podle krajského soudu nebyly splněny podmínky uvedené v §78
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“). Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] V prvním stížním bodě nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že nesplnila podmínky
liberace uvedené v §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb. Stěžovatelka je názoru, že vynaložila
veškeré úsilí ve smyslu uvedeného ustanovení. Vynaložení takového úsilí vyplývá z přípisů ze dne
28. 2. 2017, ze dne 22. 3. 2017 a ze dne 25. 4. 2017, které zaslala Finančnímu úřadu
pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti ve Slavkově u Brna (dále též „přípisy“),
a z e-mailové komunikace se společností VS computer systems s. r. o., která měla stěžovatelce
dodat zařízení umožňující řádnou evidenci dle zákona o evidenci tržeb, tomuto závazku však
nedostála. Stěžovatelka dodala výslovně i to, že „v případě selhání dodavatelské společnosti je třeba
umožnit podnikateli zajistit náhradu v přiměřené lhůtě alespoň pěti měsíců.“ Podnikatel nemůže ze dne
na den přerušit veškeré své podnikatelské aktivity, aby si zajistil náhradního dodavatele zařízení
pro evidenci tržeb. Tím by došlo k zásahu do práva na svobodné podnikání dle čl. 26 Listiny
základních práv a svobod.
[6] Ve druhém stížním bodě stěžovatelka brojila proti uložené pokutě. Podle stěžovatelky
správní orgány a následně i krajský soud nesprávně a nedostatečně hodnotily polehčující
okolnosti, zejména přístup stěžovatelky k dané věci, nízkou závažnost předmětného jednání
a vzniklé následky. Jednání stěžovatelky nelze považovat za jednání mající za cíl porušovat zákon
o evidenci tržeb. Stěžovatelka se naopak snažila obstarat si zařízení, které by jí umožňovalo
splnit zákonné povinnosti. K tomu však nedošlo, a to pouze z důvodu, že jí společnost
VS computer systems s. r. o. zařízení nedodala, o čemž stěžovatelka správní orgány řádně
informovala. I k tomu poukázala na shora označené přípisy a na e-mailovou komunikaci
s uvedenou společností.
[7] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém shrnul a dále rozvedl
argumentaci obsaženou již v žalobou napadeném rozhodnutí a v rozsudku krajského soudu,
se kterým se ztotožnil. Je názoru, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §30 odst. 3 zákona
o evidenci tržeb, jakož ani ke snížení pokuty. Správní orgány při ukládání pokuty zohlednily
všechny relevantní okolnosti a výši pokuty řádně odůvodnily. Pokutu nelze považovat
za nepřiměřenou. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Zákon o evidenci tržeb upravuje práva, povinnosti a postupy uplatňované při evidenci
tržeb (§1 zákona o evidenci tržeb). Subjektem evidence tržeb jsou poplatníci daně z příjmů
fyzických osob a daně z příjmů právnických osob, přičemž předmětem evidence tržeb jsou
evidované tržby poplatníků (§3 zákona o evidenci tržeb). V §18 a násl. zákona o evidenci tržeb
jsou upraveny konkrétní povinnosti poplatníků na úseku evidence tržeb.
[11] Dle §18 odst. 1 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb: Poplatník je povinen nejpozději
při uskutečnění evidované tržby a) zaslat datovou zprávou údaje o této evidované tržbě správci daně a b) vystavit
účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne.
[12] Dle §20 odst. 1 zákona o evidenci tržeb: Poplatník je na účtence povinen uvádět a) fiskální
identifikační kód, b) své daňové identifikační číslo, c) označení provozovny, ve které je tržba uskutečněna,
d) označení pokladního zařízení, na kterém je tržba evidována, e) pořadové číslo účtenky, f) datum a čas přijetí
tržby nebo vystavení účtenky, pokud je vystavena dříve, g) celkovou částku tržby, h) bezpečnostní kód poplatníka,
i) údaj, zda je tržba evidována v běžném nebo zjednodušeném režimu.
[13] Podle §25 odst. 1 téhož zákona je pak povinností poplatníka umístit na místě,
kde se běžně uskutečňují evidované tržby, informační oznámení.
[14] Dle §29 odst. 2 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb: Právnická nebo podnikající fyzická osoba
se dopustí správního deliktu tím, že jako osoba, která eviduje tržby, poruší povinnost a) zaslat datovou zprávou
údaje o evidované tržbě správci daně, b) vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne.
[15] Dle §29 odst. 3 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb: Za správní delikt se uloží pokuta
a) do 500 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 nebo 2 písm. a) nebo b), b) do 50 000 Kč, jde-li
o správní delikt podle odstavce 2 písm. c) nebo d.
[16] Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil následující podstatné skutečnosti.
Dne 25. 4. 2017 provedli pracovníci správního orgánu I. stupně v provozovně stěžovatelky
(na adrese P. 74, S. - maloobchod s knihami, papírnickým zbožím a drogerií, s povinností
evidovat tržby od 1. 3. 2017 – dále též „provozovna“) místní šetření zaměřené na kontrolu plnění
povinností podle zákona o evidenci tržeb (viz protokol o místním šetření ze dne 25. 4. 2017, č. j.
1841218/17/3000-11482-708563, dále též „protokol o prvním místním šetření“). Z protokolu
vyplývá, že pracovníci správního orgánu I. stupně uvedeného dne v provozovně stěžovatelky
uskutečnili kontrolní nákup zboží, avšak nebyla jim vystavena účtenka, jak to požaduje §18 odst.
1 písm. b) zákona o evidenci tržeb. Účtenka jim byla vystavena až na požádání, avšak ta
neobsahovala veškeré údaje požadované §20 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Dále bylo zjištěno,
že provozovna není vybavena zařízením, prostřednictvím něhož by došlo nejpozději při
uskutečnění evidované tržby k odeslání datové zprávy s údaji o evidované tržbě správci daně [§
18 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb]. Rovněž bylo zjištěno, že stěžovatelka nerespektuje
informační povinnost dle §25 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Stěžovatelka uvedená zjištění
zachycená v protokolu nerozporovala, pouze uvedla, že se o zavedení pokladního zařízení
splňujícího povinnosti zákona o evidenci tržeb s předstihem zajímala a vedla jednání se
společností VS computer systems s. r. o. Postup uvedené společnosti byl však liknavý, a proto
byla spolupráce ukončena; stěžovatelka hledá nového dodavatele zařízení.
[17] Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 5. 6. 2017 provedli pracovníci správního orgánu
I. stupně ve stejné provozovně další místní šetření (viz protokol o místním šetření ze dne
5. 6. 2017, č. j. 3061745/17/3000-11482-709482, dále též „protokol o druhém místním šetření“).
Při něm bylo opět zjištěno, že stěžovatelka neplní povinnosti uvedené v §18 odst. 1 písm. a), §20
odst. 1 a §25 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Pracovníkům správního orgánu I. stupně sice byla
při kontrolním nákupu vydána účtenka, ta však opětovně neobsahovala povinné náležitosti
dle §20 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Dále bylo zjištěno, že v provozovně není
umístěno pokladní zařízení, prostřednictvím něhož by došlo nejpozději při uskutečnění
evidované tržby k odeslání datové zprávy s údaji o této evidované tržbě správci daně, jakož i to,
že v provozovně není umístěno informační oznámení [§18 odst. 1 písm. a) a §25 odst. 1 zákona
o evidenci tržeb]. Přítomná zaměstnankyně zjištění zachycená v protokolu nerozporovala
a protokol podepsala.
[18] V návaznosti na uvedené vydal správní orgán I. stupně příkaz, kterým uložil stěžovatelce
pokutu 65 000 Kč za porušení označených ustanovení zákona o evidenci tržeb. Stěžovatelka
napadla tento příkaz odporem. Přípisem ze dne 7. 7. 2017 byla stěžovatelka správním orgánem
I. stupně informována o tom, že z důvodu podání včasného odporu se příkaz ruší a pokračuje
se ve správním řízení. Dále byla vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí,
popř. navrhnout jejich doplnění.
[19] Dne 25. 7. 2017 do správního spisu nahlédl zástupce stěžovatelky (A. H.). Dne 7. 8. 2017
stěžovatelka doručila správnímu orgánu I. stupně podání, v němž navrhla doplnit podklady pro
rozhodnutí o přípisy ze dne 28. 2. 2017, ze dne 22. 3. 2017 a ze dne 25. 4. 2017, které
stěžovatelka doručila Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti
ve Slavkově u Brna (dále též „územní pracoviště správního orgánu I. stupně“), a dále
o e-mailovou komunikaci se společností VS computer systems s. r. o.
[20] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 11. 8. 2017, č. j. 3671161/17/3000-
11482-709482, byla stěžovatelce za porušení označených ustanovení zákona o evidenci tržeb
uložena pokuta ve výši 65 000 Kč. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 17. 1. 2018, č. j. 2173/18/5000-10610-711361, bylo prvostupňové rozhodnutí
částečně změněno (žalovaný změnil označení dílčích ustanovení právních předpisů
v prvostupňovém rozhodnutí). V ostatním ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změn.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl jako
nedůvodnou shora rekapitulovaným rozsudkem. Stěžovatelka napadla jeho rozsudek nyní
projednávanou kasační stížností.
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně namítá, že splnila podmínky liberace uvedené
v §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb.
[22] Uvedené ustanovení bylo v rozhodném období začleněno do části čtvrté zákona
o evidenci tržeb, nazvané „Správní delikty“. V této části (§28 a násl. zákona o evidenci tržeb)
zákonodárce vyjmenovává jednotlivé správní delikty na úseku evidence tržeb [včetně shora
označených deliktů, jejichž spáchání je vytýkáno stěžovatelce]. Uvedené delikty jsou přitom
vybudovány na principu tzv. objektivní odpovědnosti. Objektivní odpovědnost je zvláštním
druhem odpovědnosti; jedná se o odpovědnost za protiprávní stav (zkráceně odpovědnost
za výsledek). V případě objektivní odpovědnosti správní orgány nezkoumají otázku zavinění.
Správní delikt je spáchán, když je naplněna zákonná skutková podstata správního deliktu. Jinými
slovy, v případě správních deliktů správní orgán nemá povinnost zkoumat zavinění, tedy zkoumat
a prokazovat naplnění psychického vztahu pachatele ke svému jednání. K vyvození odpovědnosti
postačí správnímu orgánu prokázat porušení zákona (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 - 65, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 4 As 32/2011 - 78,
ze dne 30. 3. 2011, č. j. 6 Ads 129/2010 - 55, ze dne 30. 9. 2014, č. j. 2 As 51/2013 - 22, rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2019, č. j. 57 Af 26/2017 - 75, či HENDRYCH, D. Správní
právo. Obecná část, 4. vydání. Praha: C. H. Beck 1994, s. 137, jakož i PRŮCHA, P., POMAHAČ, R.
Lexikon správního práva, Ostrava: Sagit 2002, s. 358 a násl.).
[23] Za účelem eliminace přílišné tvrdosti zákona a možné nespravedlnosti však zákonodárce
do právních předpisů zakotvujících objektivní odpovědnost povětšinou vkládá tzv. liberační
ustanovení, která umožňují se této odpovědnosti zprostit (k tomu viz vedle výše uvedené
odborné literatury i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994, sp. zn. 6 A 12/94,
či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007 - 59, ze dne
31. 3. 2010, č. j. 7 As 19/2010 - 46).
[24] Nejinak tomu bylo i v případě zákona o evidenci tržeb. Tento zákon v rozhodném
období v §30 odst. 3 stanovil, že: Právnická osoba a podnikající fyzická osoba za správní delikt
neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránila.
[25] Zákon o evidenci tržeb tedy umožňoval, aby se podnikající fyzická či právnická osoba
zprostila odpovědnosti za správní delikt v případě prokázání vynaložení veškerého úsilí,
které by po ní bylo možno požadovat. Důkazní břemeno však v tomto ohledu vázlo
na podnikající fyzické či právnické osobě, a nikoliv na správním orgánu. To vyplývá
již z formulace obsažené v §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb, podle níž nebude právnická
či podnikající fyzická osoba za delikt odpovídat, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo
možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.
[26] To potvrzuje i odborná literatura (viz např. HRABĚTOVÁ, D., KOUBA. S.,
KOHOUTKOVÁ, M. a HOLUBCOVÁ, K. Zákon o evidenci tržeb. Komentář: Wolters Kluwer,
Praha, 2016, komentář k §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb přístupný v systému ASPI), podle
níž liberace „stojí na důkazní povinnosti poplatníka, který musí de facto prokázat, že nenese žádnou vinu,
resp. že udělal vše, aby předešel škodlivému stavu/následku. […] Důkaz břemene nese, jak již bylo uvedeno,
poplatník, tj. především by měl vysvětlit celou situaci a její kontext a také důvod, proč nebylo možné škodlivému
stavu zabránit.“
[27] Uvedené závěry potvrzuje i důvodová zpráva k §30 zákona o evidenci tržeb, podle níž:
„V odstavci 3 se vymezuje speciální ustanovení o odpovědnosti právnické osoby a fyzické osoby podnikající
za správní delikt. Obsahem ustanovení je liberační důvod pro vyloučení odpovědnosti v případě správních deliktů
právnických osob nebo fyzických osob podnikajících podle tohoto zákona, u nichž se uplatňuje koncept
odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající musí prokázat,
že vynaložila veškeré úsilí, které by bylo v daném konkrétním případě objektivně možné (a tedy i spravedlivé)
požadovat od jakékoliv jiné osoby, pokud by se ocitla na jejím místě, aby porušení právní povinnosti tvořícímu
obecný znak tohoto správního deliktu zabránila. Musí tedy prokázat objektivně normativní kritérium
požadovatelného vynaložení úsilí i míru vlastního skutečně vynaloženého úsilí.“
[28] Soud připomíná, že stěžovatelka vynaložení veškerého úsilí dovozovala z přípisů ze dne
28. 2. 2017, ze dne 22. 3. 2017 a ze dne 25. 4. 2017 a dále z e-mailové komunikace se společností
VS computer systems s. r. o.
[29] Stěžovatelkou odkazované přípisy jsou založeny ve správním spisu a vyplývá z nich
následující.
[30] V přípisu ze dne 28. 2. 2017 (doručeném územnímu pracovišti správního orgánu I. stupně
téhož dne) stěžovatelka sděluje, že si je vědoma povinnosti evidovat tržby od 1. 3. 2017, této
povinnosti však nemůže dostát z důvodu, že společnost VS computer systems s. r. o.
ji informovala o tom, že může být nápomocna „v řešení EET“ až po 15. 3. 2017. Závěrem přípisu
stěžovatelka uvedla, že toto oznámení činí na základě §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb.
[31] V přípisu ze dne 22. 3. 2017 (doručeném územnímu pracovišti správního orgánu I. stupně
téhož dne) pak stěžovatelka uvedla, že uvedená společnost stěžovatelce sdělila, že jí může být
nápomocna „v řešení EET“ nejdříve až po 5. 4. 2017.
[32] V přípisu ze dne 25. 4. 2017 (doručeném územnímu pracovišti správního orgánu I. stupně
téhož dne) pak stěžovatelka sdělila, že evidenční povinnost dle §18 zákona o evidenci tržeb
nemůže splnit z důvodu, že uvedená společnost s ní přestala komunikovat „při řešení EET“.
K přípisu stěžovatelka přiložila e-mailovou komunikaci s uvedenou společností.
[33] Z ní vyplývá, že A. H. oslovil e-mailem ze dne 12. 4. 2017 Ing. L. B. ze společnosti VS
computer systems s. r. o. V něm žádal o zaslání cenové kalkulace investičních nákladů pokladního
systému. V dalším e-mailu ze dne 22. 4. 2017 pak A. H. žádal Ing. B. o reakci na dřívější e-mail
(ze dne 12. 4. 2017) a dále žádal o zaslání potvrzení (nejpozději do 24. 4. 2017 do 13:00 hod.), že
požadovanou cenovou kalkulaci zpracuje, neboť dne 24. 4. 2017 „manželka potřebuje informovat FÚ
o průběhu zavádění EET.“ Dále je ve spisu založen e-mail, ve kterém Ing. L. B. informuje A. H. o
tom, že na základě osobního setkání dne 10. 4. 2017 nebude pokračovat v nabídkovém řízení
na dodávku pokladního systému z důvodu, že nelze vyhovět požadavkům stěžovatelky,
a doporučuje jí zajistit si jiného dodavatele. Součástí spisu je i další obdobná e-mailová
komunikace mezi A. H. a Ing B. za období od 12. 6. 2017 do 3. 8. 2017.
[34] Nejvyšší správní soud není názoru, že by uvedenými listinami stěžovatelka prokázala,
že vynaložila úsilí ve smyslu §30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb.
[35] V přípisech stěžovatelka pouze uváděla, z jakých důvodů nemůže splnit zákonné
povinnosti. Jak již však bylo uvedeno výše, důkazní povinnost k prokázání těchto tvrzení vázla
na stěžovatelce. Stěžovatelka uvedená tvrzení podpořila e-mailovou komunikací, ani ta však
neprokazuje, že stěžovatelka vynaložila veškeré úsilí. Z předložené e-mailové komunikace
souhrnně vyplývá pouze to, že stěžovatelka oslovila jednu společnost (VS computer systems
s. r. o.) s žádostí o učinění cenové nabídky na zařízení, které jí mělo umožnit splnit předmětné
povinnosti vyplývající z §18 a násl. zákona o evidenci tržeb. Za vynaložení veškerého úsilí však
nelze považovat pouhou žádost o zaslání cenové nabídky na takové zařízení. Na základě takové
žádosti lze očekávat pouze zaslání cenové nabídky, nikoliv však dodání předmětného zařízení.
Stěžovatelka sice tvrdila, že uvedená společnost měla závazek předmětné zařízení stěžovatelce
dodat, jeho existenci však stěžovatelka nedoložila. Stěžovatelka nepředložila žádnou listinu
(smlouvu atp.), ze které by vyplývalo, že uvedená společnost byla povinna stěžovatelce
předmětné zařízení dodat a tomuto závazku nedostála, v důsledku čehož nemohla stěžovatelka
plnit své zákonné povinnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v e-mailu, který byl
stěžovatelkou přiložen k přípisu ze dne 25. 4. 2017, Ing. L. B. ze společnosti VS computer
systems s. r. o. stěžovatelce sdělil, že nebude pokračovat v nabídkovém řízení na předmětné
zařízení a doporučuje jí zajistit si jiného dodavatele. Z toho vyplývá, že nejpozději ode dne 25. 4.
2017 muselo být stěžovatelce zřejmé, že uvedená společnost stěžovatelce neučiní ani cenovou
nabídku. Ostatně sama stěžovatelka v rámci prvního místního šetření uvedla, že postup
společnosti VS computer systems s. r. o. byl liknavý, v důsledku čehož byla spolupráce s touto
společností ukončena; stěžovatelka hledá nového dodavatele zařízení (viz protokol o prvním
místním šetření ze dne 25. 4. 2017).
[36] Nutno dodat, že zákon o evidenci tržeb nabyl platnosti a účinnosti již v roce 2016
(platnosti nabyl dne 13. 4. 2016 a účinnosti dne 1. 9. 2016, resp. dne 1. 12. 2016 – viz §37 a §38
zákona o evidenci tržeb). Stěžovatelka tedy měla poměrně dlouhou dobu k zajištění zákonných
povinností, které měla splnit nejpozději k datu 1. 3. 2017, avšak, jak sama potvrzuje ve výše
uvedených přípisech, k tomuto datu je nesplnila. Správní spis přitom poskytuje i jednoznačnou
oporu pro závěr, že uvedené povinnosti stěžovatelka nesplnila nejen k datu prvního místního
šetření, ale ani k datu druhého místního šetření (ostatně nesplnila je ani k datu vydání
prvostupňového rozhodnutí).
[37] Soud dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka zákonné povinnosti
neplnila ani následně, což vedlo k uzavření provozovny stěžovatelky. K tomu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2018, č. j. 8 Afs 25/2018 - 32, či rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 30 Af 55/2018 - 49, podle něhož „dne 29. 8. 2017 se správce
daně opět dostavil do provozovny žalobkyně (nynější stěžovatelky – poznámka Nejvyššího správního
soudu) za účelem prověřování plnění povinností při evidenci tržeb. […] Úřední osoby během místního šetření dále
zjistily, že provozovna stále nedisponuje pokladním zařízením, které by bylo schopno datové zprávy zasílat
(viz protokol č. j. 3908990/17/3000-11482-710022). Téhož dne 29. 8. 2017 vydal správce daně rozhodnutí
o uzavření provozovny podle §31 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb, č. j. 3896965/17/3000-11482-
701864, které je předmětem přezkumu v nyní projednávané věci. […] Z výše popsaného je zřejmé,
že v provozovně žalobkyně ve S. byla vykonána celkem tři místní šetření, při kterých bylo zjištěno pochybení
spočívající v porušení §18 odst. 1 a §20 zákona o evidenci tržeb. Tato místní šetření se konala v rozmezí čtyř
měsíců, přičemž žalobkyně při nich byla na porušování svých zákonných povinností opakovaně upozorňována.
[…] Ani přes opakovaná místní šetření, při nichž byla upozorňována na porušování svých evidenčních povinností,
si až do konce srpna 2017 pokladní zařízení, které by bylo schopno zasílat datové zprávy v souladu se zákonem
o evidenci tržeb, neobstarala. Téměř šest měsíců tedy vědomě nerespektovala povinnosti stanovené zákonem o
evidenci tržeb. Žalobkyně navíc na své závadné jednání správce daně sama upozorňovala a vinu za neplnění svých
povinností se snažila přenést na svého dodavatele. Nelze však přehlédnout, že zmíněný dodavatel žalobkyni již
v dubnu 2017 informoval, že nemůže zajistit splnění jejích požadavků a odmítl s ní o dodávce pokladního
zařízení dále jednat […] do konce srpna 2017 tak měla dostatek času na vzniklou situaci reagovat a oslovit
jiného dodavatele. Ostatně po uzavření provozovny si žalobkyně obstarala pokladní zařízení v řádu necelých čtyř
týdnů.“
[38] Z procesní opatrnosti soud dodává, že nepřehlédl, že stěžovatelka v rámci odvolacího
řízení předložila listinu, ze které by bylo lze dovodit, že její právní zástupce učinil objednávku
předmětného zařízení u společnosti VS computer systems s. r. o. Z přiložené doručenky však
vyplývá, že tato objednávka byla uvedené společnosti odeslána až po uskutečnění obou místních
šetření, resp. až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatelka nadto nijak nevysvětluje,
z jakého důvodu zasílala uvedené společnosti objednávku i poté, co jí tato společnost sdělila,
že požadavkům stěžovatelky nelze vyhovět a doporučuje jí zajistit si jiného dodavatele zařízení
(viz e-mail přiložený stěžovatelkou k přípisu ze dne 25. 4. 2017), resp. poté, co sama uvedla,
že spolupráci se společností VS computer systems s. r. o. ukončila (viz protokol o prvním
místním šetření). S uvedeným je v rozporu objednávka předložená stěžovatelkou v odvolacím
řízení, jakož i další podklady (např. e-mailová korespondence učiněná po druhém místním
šetření). Obranu stěžovatelky uvedenými listinami tak soud hodnotí jako účelovou. To stejné platí
i pro poukaz stěžovatelky na §1729 zákona č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů. Stěžovatelka ani netvrdila, že by se domáhala ochrany podle uvedeného
ustanovení u příslušného občanskoprávního soudu, popř. že by tento jejímu návrhu vyhověl.
Pokud stěžovatelka dále tvrdila, že měla legitimní očekávání, že jí společnost VS computer
systems s. r. o. dodá předmětné zařízení, a neměla tak důvod oslovovat jiné společnosti,
konstatuje soud, že nejpozději ode dne 25. 4. 2017 takové očekávání stěžovatelka mít nemohla
(viz výše). Učinění veškerého úsilí nevyplývá ani z tvrzení stěžovatelky, že se nesnažila vyhnout
povinnostem dle zákona o evidenci tržeb, nesnažila se před orgány finanční správy skrývat
skutečnosti, postupovala transparentně atp. Soud opakovaně připomíná, že konstrukce
uvedeného ustanovení je vystavěna následovně: Právnická osoba a podnikající fyzická osoba za správní
delikt neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní
povinnosti zabránila. Povinností stěžovatelky tedy bylo prokázat, že vynaložila veškeré úsilí,
které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila, nikoliv prokázat,
že postupovala transparentně, nesnažila se vyhnout zákonným povinnostem atp.
[39] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále výslovně namítla, že „v případě selhání dodavatelské
společnosti je třeba umožnit podnikateli zajistit náhradu v přiměřené lhůtě alespoň pěti měsíců.“ Dodala,
že podnikatel nemůže ze dne na den přerušit veškeré své podnikatelské aktivity a hledat
náhradního dodavatele zařízení pro evidenci tržeb. Tím by dle stěžovatelky došlo k zásahu
do práva na svobodné podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
[40] Nejvyšší správní soud k uvedeným tvrzením předně uvádí, že zákon o evidenci tržeb
prošel (jako celek) bezprostředně po svém přijetí testem ústavnosti (viz nález Ústavního soudu
ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16). V uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval i otázkou
souladnosti právní úpravy s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, resp. otázkou souladnosti
povinností uvedených v zákoně o evidenci tržeb s ústavním pořádkem. Mj. uvedl, že zákon
o evidenci tržeb „nepřináší žádnou daňovou ani jinou povinnost, která by se bezprostředně a cíleně dotýkala
majetkové sféry těch, na něž povinnost evidence dopadá. To Ústavní soud připomíná toliko z toho důvodu,
že mnozí poplatníci elektronická zařízení, jež odpovídají požadavkům plynoucím z citovaného zákona,
již vlastnili a používali je bez ohledu na nově uloženou povinnost evidence. Nadto daňové zákony již dříve
ukládaly daňovým subjektům povinnost evidovat a eventuálně správci daně doložit své příjmy za rozhodné období.
K posouzení tedy zbývá, zda nově uložená forma evidenční povinnosti není nepřiměřeně zatěžující. Jak je uvedeno,
navrhovatelka tvrdí jednak zásah do práva na ochranu vlastnictví, jednak do práva podnikat, aniž by mezi
těmito dvěma základními právy argumentačně diferencovala. Je zjevné, že vzhledem k charakteru posuzované
úpravy je nutno hodnotit jako primární právě zásah do práva podnikat, přičemž zásah do vlastnictví je
sekundární a manifestuje se právě tvrzeným neústavním omezením, nebo dokonce znemožněním podnikání.“
(důraz přidán). V bodě 75 a násl. nálezu pak Ústavní soud uvedl, že: „zavedení nové evidence žádné
z obou základních práv (bod 68) neporušuje (není to jeho smyslem), je to naopak sám daňový subjekt,
kdo výběrem vhodného technického řešení (viz širokou škálu hardwarových a softwarových produktů nabízených
řadou specializovaných subjektů) může eventuálnímu negativnímu a nepřiměřenému efektu evidence tržeb na jeho
podnikání bránit. Ostatně vládě lze dát za pravdu v tom, že vedlejším efektem bude narovnání podnikatelského
prostředí, což je v dané souvislosti nepochybně pozitivní motiv. […] Při posouzení, zda hodnocená právní úprava
sleduje legitimní cíl, Ústavní soud přisvědčuje argumentu zařazenému do vyjádření vlády, že evidence tržeb
doplňuje stávající systém o plošně zacílené hlášení údajů o platbách vyznačujících se nízkou nebo nejasnou mírou
dohledatelnosti vůči správci daně. Cílem evidence tržeb je také narovnání podnikatelského prostředí a efektivnější
správa daně ve všech segmentech trhu bez ohledu na velikost daňového subjektu, tudíž cílem právní úpravy evidence
tržeb je účinný výběr daní jako jednoho ze zdrojů prostředků, které stát využívá k zajišťování svého fungování,
respektive jím plněných funkcí [srov. též sněmovní tisk č. 513/0, VII. volební období Poslanecké sněmovny
(od 2013) – důvodová zpráva – obecná část – kapitola 2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní
úpravy]. […] Nakonec zbývá určit, zda je evidenci tržeb možno hodnotit ještě jako rozumný prostředek, jenž má
k vytyčenému cíli vést. K zodpovězení této otázky je podle Ústavního soudu třeba porovnat eventuální řešení, jež
mohl zákonodárce zvolit místo elektronické evidence. Alternativu k elektronické on-line evidenci představuje buď
vedení dosavadní „průběžné“ evidence například podle zákona o účetnictví, kdy i za současného stavu musí
daňový subjekt vynaložit prostředky a úsilí a při kontrole správci daně správnost jím přiznané a odvedené daně
doložit. Mezistupněm mezi posuzovanou on-line variantou a dosavadním způsobem evidence jsou v zahraničí
používané registrační pokladny s autonomním fiskálním datovým úložištěm (systém registračních pokladen byl
například v Itálii zaveden již na základě zákona z roku 1983, od 1. 1. 2017 již funguje on-line režim).
Doplnění stávajícího systému pomocí řešení založeného na registračních pokladnách s autonomním fiskálním
datovým úložištěm by jistě splnilo základní cíl (tedy zefektivnění výběru daně), nicméně by znamenalo zátěž
daňových subjektů spočívající v pořízení si nového zařízení (v tomto směru proto nelze sledovat zásadní rozdíl)
a navíc by tato varianta vyžadovala pravidelný sběr dat. Rozhodl-li se tedy zákonodárce pro on-line řešení, zvolil
cestu jdoucí s trendem dnešní doby ocitající se na prahu IV. průmyslové revoluce (srov. k tomu například
Gilchrist, Alasdair. Industry 4.0: The Industrial Internet of Things. New York: Apress, 2016). Řešení zvolené
v právní úpravě tak lze z ústavního hlediska označit za rozumné.“ (důraz přidán).
[41] Nejvyšší správní soud dodává, že s ohledem na výše popsanou genezi dané věci nelze
se stěžovatelkou souhlasit ani v tom, že byla nucena „ze dne na den“ přerušit veškeré své
podnikatelské aktivity za účelem zajištění náhradního dodavatele. Jak již bylo výše uvedeno,
platnosti i účinnosti nabyl zákon o evidenci tržeb již v roce 2016. Stěžovatelka tak měla
dostatečný prostor k zajištění pokladního zařízení v předstihu, aby byla s to od 1. 3. 2017
evidovat tržby v souladu se zákonem. Splnění těchto povinností přitom nedoložila
ani při kontrolách uskutečněných několik týdnů po uvedeném datu (viz protokoly o prvním
a druhém místním šetření), jakož ani následně (viz výše). Z důvodu, že kontrola stěžovatelky
neproběhla bezprostředně po nabytí účinnosti předmětné povinnosti, není třeba se zabývat
výslovnou námitkou poukazující na nepřiměřenost sankcionování podnikatelů „hned první den
po nabytí účinnosti sankční právní normy“. Z právní úpravy pak nevyplývá opora pro další explicitní
tvrzení stěžovatelky, že „v případě selhání dodavatelské společnosti je třeba umožnit podnikateli zajistit
náhradu v přiměřené lhůtě alespoň pěti měsíců. Zákon o evidenci tržeb ani nenaznačuje, že by orgány
finanční správy měly takto postupovat. Zákon umožňoval podnikající fyzickou osobu liberovat,
to však pouze v případě, že by prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, to se však stěžovatelce
nepodařilo (viz výše).
[42] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou argumentaci obsaženou
v prvním stížním bodě.
[43] V dalším stížním bodě stěžovatelka brojila proti výši uložené pokuty. Zejména namítala,
že správní orgány a následně i krajský soud nesprávně a nedostatečně hodnotily polehčující
okolnosti, zejména přístup stěžovatelky k dané věci, nízkou závažnost předmětného jednání
a vzniklé následky. Jednání stěžovatelky nelze považovat za jednání mající za cíl porušovat zákon
o evidenci tržeb. Stěžovatelka se naopak snažila obstarat si zařízení, které by jí umožňovalo splnit
zákonné povinnosti. K tomu však nedošlo, a to pouze z důvodu, že jí společnost VS computer
systems s. r. o. zařízení nedodala, o čemž stěžovatelka správní orgány řádně informovala.
I k tomu poukázala na shora označené přípisy a na e-mailovou komunikaci s uvedenou
společností.
[44] Nejvyšší správní soud předesílá, že za předmětné delikty bylo možno uložit pokutu
až do výše 500 000 Kč [viz výše citovaný §29 odst. 3 zákona o evidenci tržeb], přičemž
stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 65 000 Kč.
[45] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 100/2014 - 139) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty, a tudíž i rozhodování
o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu),
tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích,
resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení
soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto
uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.). „Na rozdíl od posuzování otázek
zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece
soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení
zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li
z nich nebo volné uvážení zneužil.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012 - 36). Není v pravomoci správního soudu, aby vstupoval do role správního
orgánu a nahrazoval správní diskreci diskrecí soudní, tedy například aby sám rozhodoval,
jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20, č. 2992/2014 Sb. NSS, ze dne 25. 7. 2019,
č. j. 1 As 127/2018 - 99).
[46] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v daném případě správní
orgány nepřekročily zákonem stanovené meze uvážení, nevybočily z nich, ani správní uvážení
nezneužily. Dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, z jakých důvodů uložily předmětnou pokutu.
Nedopustily se ani žádného pochybení, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jejich
rozhodnutí.
[47] Správní orgán I. stupně v rozhodnutí mj. uvedl, že stěžovatelce bylo možno uložit
za předmětné delikty pokutu až do výše 500 000 Kč. Pokuta byla uložena při spodní hranici
zákonné sazby (uložená pokuta odpovídá 13 % z celkového rozpětí). Taková výše pokuty je dle
názoru správního orgánu vzhledem k závažnosti, způsobu, následkům a okolnostem zjištěného
správního deliktu v souladu se zásadou přiměřenosti uplatňovanou ve správním řízení. Správní
orgán zejména akcentoval opakované spáchání správních deliktů, jejich závažnost, resp. jejich
následky. Správní orgán se zabýval i otázkou osobních a majetkových poměrů stěžovatelky.
Dovodil, že uložená pokuta není způsobilá stěžovatelce přivodit platební neschopnost,
či ji donutit ukončit její podnikatelskou činnost. Pokuta za správní delikt má naplnit svůj účel
z hlediska prevence a musí být citelným zásahem do majetkové sféry účastníka řízení. Správní
orgán I. stupně přitom přihlížel i k vlastní rozhodovací praxi ve skutkově obdobných případech.
Zabýval se i existencí polehčujících a přitěžujících okolností. Mj. uvedl, že povinností správního
orgánu je při stanovení výše pokuty rovněž přihlédnout k polehčujícím či přitěžujícím
okolnostem. Za polehčující okolnost považoval správní orgán to, že se stěžovatelka dopustila
předmětných správních deliktů poprvé, resp. že s ní nebylo doposud vedeno žádné správní řízení,
které by bylo ukončeno pravomocným správním rozhodnutím ve věci porušení povinností
v oblasti evidence tržeb.
[48] Žalovaný pak závěry správního orgánu I. stupně na podkladě odvolacích námitek
dále rozvedl. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že bylo nutno snížit pokutu na základě uváděného
aktivního přístupu stěžovatelky (který mají dokládat její přípisy ze dne 28. 2. 2017, ze dne
22. 3. 2017 a ze dne 25. 4. 2017). K tomu odkázal na body 34 až 38 svého rozhodnutí,
kde se podrobně zabýval povahou jednání stěžovatelky, resp. jejím tvrzeným aktivním přístupem
(předmětné závěry žalovaného odpovídají i závěrům zdejšího soudu k prvnímu stížnímu bodu –
viz výše). Mj. uvedl, že předmětnými přípisy nelze obhajovat porušení povinností vyplývajících
ze zákona o evidenci tržeb. Stěžovatelka měla povinnost evidovat tržby ode dne 1. 3. 2017,
přičemž zákon o evidenci tržeb nabyl účinnosti již dne 1. 9. 2016, resp. 1. 12. 2016. Stěžovatelka
tedy měla dostatečný prostor k zajištění si pokladního zařízení v předstihu tak, aby ode dne
1. 3. 2017 byla schopna evidovat tržby v souladu se zákonem, této povinnosti však nedostála,
a to ani k datům provedení místních šetření, jakož ani následně. V přípisech ze dne 28. 2. 2017
a ze dne 22. 3. 2017 stěžovatelka pouze sdělila, že spolupráce s dodavatelem nebyla navázána,
a stěžovatelka tudíž evidenční povinnost nesplní. Co se pak týče přípisu ze dne 25. 4. 2017,
z něho vyplývá, že nejpozději dne 25. 4. 2017 muselo být stěžovatelce zřejmé, že oslovený
dodavatel pokladní zařízení nedodá. I přesto však stěžovatelka zjištěnou skutečnost nebrala
v potaz a neučinila žádné kroky vedoucí k nápravě protiprávního stavu. Označenou délku
protiprávního jednání pak žalovaný považoval za přitěžující okolnost. Žalovaný dodal,
že stěžovatelka ani po vydání napadeného rozhodnutí tržby stále neevidovala, načež jí byla
uzavřena i provozovna dle §31 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb. Po posouzení všech výše
uvedených skutečností dospěl proto žalovaný k závěru, že uložená pokuta je vzhledem k velké
míře závažnosti, okolnostem zjištěných správních deliktů a při zohlednění všech přitěžujících
a polehčujících okolností zcela v souladu se zásadou přiměřenosti uplatňovanou ve správním
řízení a dostatečně plní svou preventivní a represivní funkci. Stěžovatelka, ač věděla
s dostatečným předstihem, že je povinna evidovat tržby ode dne 1. 3. 2017, porušila zákon
o evidenci tržeb, když povinnosti vyplývající ze zákona o evidenci tržeb začala plnit až ode dne
22. 9. 2017. Výše pokuty není pro stěžovatelku likvidační, a to s ohledem na výpis denních tržeb
z daňového portálu evidence tržeb, ve kterém jsou zaznamenány tržby ode dne 22. 9. 2017
(kdy stěžovatelka začala tržby evidovat) do 31. 10. 2017 v součtu 1 292 674 Kč.
[49] Uvedené úvahy správních orgánů pak v souladu s limity právní úpravy a judikatury
přezkoumal i krajský soud. Podobně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud považuje úvahy
správních orgánů za přezkoumatelné, přesvědčivé a dostačující. Nejvyšší správní soud souhlasí
s krajským soudem i v tom, že nebyly splněny podmínky pro moderaci uložené pokuty (§78
odst. 2 s. ř. s.). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že k moderaci je
třeba přistupovat spíše zdrženlivě a aktivovat ji skutečně jen v případech zjevně nepřiměřené
pokuty, o kterou se v daném případě s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nejedná
(k uvedenému viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 1 As 30/2004 - 82, ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017 - 93, ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 6 A 96/2000 - 62, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 2 As 23/2018 - 29, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 As 279/2016 - 45, či ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 7 Afs 230/2019 - 34). Správní trestání má plnit nejen funkci preventivní, ale rovněž
i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou
sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího
porušování právních předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011 - 119). Důvodem ke zrušení rozsudku krajského soudu
a následně i rozhodnutí správních orgánů není ani hodnocení stěžovatelkou tvrzených
polehčujících okolností. Ačkoliv si lze představit ještě podrobnější úvahy ze strany správních
orgánů, jimi zvolený způsob považuje soud v daném konkrétním případě za dostačující
a odpovídající zásadám individuálního posouzení věci v kontextu všech zjištěných skutečností
(vedle výše uvedené judikatury viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7 As 71/2010 - 97, ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 - 119, nález Ústavního soudu ze dne
9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, či komentář k zákonu o evidenci tržeb - HRABĚTOVÁ. D.,
KOUBA, S., KOHOUTKOVÁ, M. a HOLUBCOVÁ, K. Zákon o evidenci tržeb. Komentář: Wolters
Kluwer, Praha, 2016). Ke stěžovatelkou tvrzené nízké závažnosti jednání, nepatrným následkům
jednání atp., kasační soud odkazuje na odůvodnění správních rozhodnutí a dodává, že v řízení
bylo prokázáno, že postup stěžovatelky dlouhodobě porušoval zákon o evidenci
tržeb a ohrožoval cíl právní úpravy, kterým je snaha o získání informací zabezpečujících lepší
správu daní, resp. snaha o narovnání podnikatelského prostředí ve všech segmentech trhu
(viz bod 2 důvodové zprávy k zákonu o evidenci tržeb, body 16 a 78 nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 26/16 a bod 19 rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2019,
č. j. 10 Afs 45/2019 - 55). Pokud pak stěžovatelka dovozovala nutnost snížení pokuty
s poukazem na tvrzené vynaložení veškerého úsilí, resp. s poukazem na nesplnění zákonných
povinností pouze z důvodů stojících na straně společnosti VS computer systems s. r. o., odkazuje
soud na výše uvedené, kde se vyjádřil k možnostem snížení pokuty soudem. Nutno dodat,
že v rámci vypořádávání námitek uvedených v prvním stížním bodě se soud takovou argumentací
zabýval a vyhodnotil ji jako neprokázanou.
[50] Stěžovatelka dále obecně namítala, že uložená pokuta má likvidační povahu. I v tomto
ohledu se kasační soud ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem a žalovaným.
Likvidační pokutou je taková pokuta, která je způsobilá pachateli sama o sobě přivodit platební
neschopnost, či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty
může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení
této pokuty. Zároveň zde musí být reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-
li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží
(viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133).
Žalovaný se otázkou likvidační výše pokuty na podkladě jemu známých skutečností zabýval.
Akcentoval informace vyplývající z výpisu tržeb z daňového portálu evidence tržeb, které
stěžovatelka relevantně nezpochybnila. V řízení před žalovaným a ani v řízení před krajským
soudem nepředložila žádné podklady, na základě kterých by bylo lze dovodit, že pokuta
je způsobilá jí přivodit platební neschopnost, donutit ukončit podnikatelskou činnost, či způsobit
existenční potíže ve smyslu shora citovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu.
Ani v řízení před Nejvyšším správním soudem nepředložila stěžovatelka podklady, ze kterých
by bylo lze dovodit likvidační charakter pokuty. Toto břemeno přitom leželo primárně
na stěžovatelce (i k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133).
[51] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Soud neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen
přihlížet ex offo (viz např. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[52] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[53] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu