ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.61.2019:56
sp. zn. 7 As 61/2019 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. Marek Konečný,
se sídlem třída Tomáše Bati 201/8, Zlín, insolvenční správce úpadkyně Diana Fish spol. s r. o.,
se sídlem třída 5. května 1082, Pečky, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 54 Af 19/2018 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2017, č. j. 52977/17/5300-22443-711745, žalovaný zamítl
odvolání úpadkyně a potvrdil 24 dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty
v celkové výši 18 189 343 Kč a na související penále za zdaňovací období duben 2012 až duben
2014 vydaných Finančním úřadem pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) dne 10. 1. 2017.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“), který usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 54 Af 19/2018 - 82, uložil žalovanému
povinnost doručit žalobci napadené rozhodnutí a předložit soudu doklad o tomto doručení
ve lhůtě 30 dnů (výrok I.). Dále krajský soud tímto usnesením rozhodl, že J. A., není osobou
zúčastněnou na řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že prohlášením
konkursu na majetek úpadkyně v souladu s §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční
zákon“), vznikla žalobci jakožto insolvenčnímu správci úpadkyně povinnost zajišťovat plnění
jejích daňových povinností a s tím související procesní práva a povinnosti. Neuplatní se tedy
subsidiární norma obsažená v poslední větě §140d odst. 1 insolvenčního zákona
aplikovaná rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v nedaňové věci řešené
pod sp. zn. 4 As 149/2017. Na insolvenčního správce přešlo též procesní právo podat
na ochranu majetkové podstaty úpadkyně správní žalobu. Žalovaný proto byl povinen napadené
rozhodnutí zaslat žalobci. Protože tak neučinil, nezbylo soudu, než postupovat podle rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 - 78,
publ. pod č. 450/2005 Sb. NSS, a žalovanému uložit, aby napadené rozhodnutí žalobci dodatečně
doručil a doklad o tom předložil soudu k založení do správního spisu. Po splnění této povinnosti
žalovaným budou řádně splněny procesní podmínky a soud bude moci přistoupit k meritornímu
projednání žaloby. Krajský soud dále konstatoval, že J. A. jako přihlášený věřitel úpadkyně, který
popřel související pohledávku přihlášenou správcem daně a vede ve vztahu k ní incidenční spor
podle §200 insolvenčního zákona před insolvenčním soudem, nesplňuje zákonnou podmínku
přímého dotčení na svých veřejných subjektivních právech nezbytnou k tomu, aby mohl být
osobou zúčastněnou na řízení.
[3] Proti výroku I. tohoto usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím soudu a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud výrok I. napadeného usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Kasační stížnost je nepřípustná.
[5] Důvody nepřípustnosti kasační stížnosti jsou upraveny v §104 s. ř. s.
Podle odst. 3 písm. b) tohoto ustanovení je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se
pouze upravuje vedení řízení.
[6] Předpokladem podřazení konkrétního usnesení (rozsudkem k úpravě vedení řízení nikdy
nedochází) do této kategorie je podmínka, že takovým rozhodnutím nesmí dojít ke zkrácení práv
účastníka řízení. Soudní řád správní neobsahuje žádnou definici, o jaká konkrétní rozhodnutí
by se mělo jednat. Judikatura Nejvyššího správního soudu proto vymezila, že o rozhodnutí,
kterým se pouze upravuje vedení řízení, jde např. v případě výzvy k odstranění vad podání (§37
odst. 5 s. ř. s.), výzvy k úhradě soudního poplatku, usnesení o osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), usnesení o spojení věci či vyloučení věci k samostatnému projednání (§39
s. ř. s.), usnesení o prominutí pořádkové pokuty (§44 odst. 1 s. ř. s.), či usnesení o přerušení
řízení (§48 s. ř. s.). Kasační stížnost je nepřípustná i stran veškerých procesních usnesení
vydávaných předsedou senátu (samosoudcem) při jednání (odročení věci, pokračování v jednání,
skončení dokazování apod.). Účelem těchto rozhodnutí tedy musí být záležitosti procesního rázu,
které by neměly zasahovat vážným způsobem do právní sféry účastníků řízení a neměly by mít
zásadní vliv na finální rozhodnutí ve věci. Přípustnost kasační stížnosti proti takovým usnesením
nemůže založit ani nesprávné poučení krajského soudu, že kasační stížnost je přípustná
(viz k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 - 36,
publ. pod č. 737/2006 Sb. NSS).
[7] Jak vyplývá z napadeného usnesení, krajský soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny
podmínky řízení o podané žalobě. Přitom dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí
nebylo doručeno žalobci (insolvenčnímu správci úpadkyně). Krajský soud proto na danou věc
aplikoval závěry obsažené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 - 78, publ. pod č. 450/2005 Sb. NSS, že „nedostatek řádného doručení
tohoto rozhodnutí příslušnému účastníkovi řízení (žalobci), spočívající v tom, že rozhodnutí bylo v rozporu
s ustanovením §25 odst. 3 správního řádu doručeno přímo účastníkovi řízení, a nikoli jeho zástupci, brání
rozhodnutí o žalobě (přezkoumání vlastního napadeného správního rozhodnutí). Jestliže žaloba přes tuto vadu
doručení správního rozhodnutí byla podána, jedná se o nedostatek žaloby (nedostatek podmínky řízení)
odstranitelný. Samotná tato skutečnost (vada doručení) není bez dalšího důvodem k odmítnutí žaloby
pro předčasnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud soud, u kterého byla podána taková žaloba,
zjistí - obvykle z vyžádaného správního spisu žalovaného - že rozhodnutí nebylo zástupci žalobce doručeno, uloží
usnesením žalovanému doplnit spis (řízení) o doklad o doručení rozhodnutí tomuto zástupci účastníka řízení.
Protože teprve tímto doručením bylo napadené správní rozhodnutí řádně oznámeno, plyne až od tohoto okamžiku
lhůta k případnému rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo k rozšíření o další žalobní
body (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Z hlediska těchto právních závěrů není podstatné, zda žalobu podal přímo
příslušný žalobce, nebo jeho zástupce, který zastupoval žalobce ve správním řízení (a který se o napadeném
rozhodnutí dozvěděl jinak než na základě řádného doručení).“ Krajský soud proto uzavřel, že k tomu,
aby mohl žalobu meritorně projednat, je nejprve nutné zajistit, aby stěžovatel doručil žalobci
napadené rozhodnutí. Za účelem odstranění tohoto nedostatku podmínky řízení vydal kasační
stížností napadené usnesení, kde výrokem I. uložil stěžovateli, aby žalobci doručil napadené
rozhodnutí a doklad o tomto doručení ve stanovené lhůtě předložil soudu. Je přitom zřejmé,
že tímto výrokem krajský soud nijak nezkrátil práva žádného z účastníků řízení ani vážným
způsobem nezasáhl do jejich právní sféry.
[8] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
krajského soudu vydané za účelem odstranění nedostatku podmínky řízení, který brání
meritornímu projednání žaloby, lze podřadit do kategorie rozhodnutí, jímž se pouze upravuje
vedení řízení. V souladu s §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost směřující proti
takovémuto procesnímu rozhodnutí nepřípustná. Nejvyššímu správnímu soudu tedy ze zákona
nepřísluší hodnotit věcnou správnost výroku I. napadeného usnesení krajského soudu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že poučení krajského soudu o tom, že proti jeho
rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, se vztahuje pouze k výroku II. tohoto usnesení, jímž
krajský soud rozhodl o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu §34
s. ř. s.
[9] Kasační stížnost stěžovatele tedy směřovala proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje
vedení řízení, a proto ji Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
odmítl.
[10] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nezpochybňuje tvrzení stěžovatele,
že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno již dne 2. 7. 2018, a to jako příloha
sdělení č. j. 26454/18/5300-22443-711745. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu a potvrdil
ji ostatně i sám žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti. Krajský soud tedy vydal předmětné
usnesení za situace, kdy jím uložená povinnost již byla fakticky splněna. Tato okolnost však
nemůže mít vliv na výše uvedený závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti. Pokud jde
o argumentaci stěžovatele, že žalobci jako insolvenčnímu správci úpadkyně nesvědčí žalobní
legitimace ve smyslu §65 s. ř. s., je třeba uvést, že posouzení této otázky dosud nemůže být
předmětem věcného posouzení Nejvyšším správním soudem, neboť to není vzhledem
k procesnímu charakteru stížností napadeného usnesení předmětem tohoto řízení. Nejvyšší
správní soud se touto otázkou proto nyní nemohl zabývat.
[11] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu