ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.115.2020:27
sp. zn. 7 Azs 115/2020 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: O. S., zastoupen
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Az 4/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017, č. j. OAM-287/ZA-ZA02-K01-PD1-2015, žalovaný
rozhodl podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), o neprodlužení doplňkové ochrany žalobci.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Az 4/2018 - 29. Rozsudek městského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
ve které namítal, že městský soud nemístně bagatelizuje bezpečnostní situaci na východní části
Ukrajiny, v důsledku čehož sdílí chybné přesvědčení žalovaného o pozitivní změně poměrů
v domovském státě stěžovatele. Ten je navíc důstojníkem ukrajinské armády a jeho dezerce
z konfliktu za současného ignorování několika povolávacích rozkazů by tak pro něj představovala
hrozbu diskriminace či přímého postihu, a to jak ze strany státu, tak i místní veřejnosti. V této
souvislosti stěžovatel namítal, že se městský soud chybně vypořádal s žalobní námitkou týkající se
nedostatečného zohlednění individuálních důvodů podané žádosti, které přesahují toliko obecné
zhodnocení bezpečnostní situace v Sumské oblasti. Městský soud zcela ignoroval skutečnost,
že stěžovatel je důstojníkem ukrajinské armády, který opustil svoji povinnost a před plněním
pracovních úkonů prchl do České republiky, kde mu byla udělena doplňková ochrana. S ohledem
na uvedené by stěžovatel po návratu do domovského státu čelil pronásledování již z toho
důvodu, že coby důstojník získal doplňkovou ochranu na území členského státu Evropské unie.
Stěžovateli byla udělena doplňková ochrana nikoliv z toho důvodu, že by pocházel z oblasti
zasažené ozbrojeným konfliktem, nýbrž ze sousedního regionu, na který negativně dopadalo dění
ve východní části Ukrajiny, kdy na tomto závěru se od doby udělení mezinárodní ochrany
nezměnilo vůbec nic. Stěžovatel dále poukázal na to, že se oženil s krajankou, která vychovává
dvě děti z předchozího vztahu. Nuceným vycestováním stěžovatele do domovského státu by tak
došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále
namítal zcela nedostatečné posouzení možnosti udělení mezinárodní ochrany podle §14a zákona
o azylu. Názory stěžovatele lze označit za pacifistické, neboť se odmítá účastnit ukrajinského
konfliktu na jakékoliv straně tohoto sporu. Stěžovateli nicméně reálně v případě návratu do vlasti
hrozí odvod do armády, a to s ohledem na skutečnost, že je důstojníkem armády. Není pravdou,
že by se na straně ukrajinské armády zapojovali do konfliktu toliko dobrovolně souhlasící vojáci,
nýbrž všichni vojáci, mezi které se řadí i stěžovatel. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že mu hrozí
azylově relevantní újma, a to ať již z pozice pouhého civilisty, tak i z pozice brance. S ohledem
na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] Nejvyšší správní soud odkazuje na svou judikaturu týkající se prodlužování doplňkové
ochrany. Meritem rozhodnutí podle §53a zákona o azylu je posouzení, zda situace v zemi
původu znamená pro cizince hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen při každé žádosti o prodloužení doplňkové
ochrany hodnotit (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, či usnesení ze dne
31. 8. 2009, č. j. 7 Azs 59/2009 - 124). Správní orgán zkoumá zejména, zda nadále trvá původní
důvod udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě stabilizovala
a tato změna je natolik významná a má trvalou povahu, že odůvodňuje zamítnutí žádosti
o prodloužení doplňkové ochrany (srov. usnesení ze dne 4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 - 41).
[8] V nyní projednávané věci žalovaný v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
hodnotil, zda trvají důvody, pro které byla stěžovateli udělena doplňková ochrana podle §14a
zákona o azylu. Zároveň se vypořádal s tvrzeními, která stěžovatel uvedl jako důvody
pro prodloužení doplňkové ochrany týkající se zejména špatné bezpečnostní situace na Ukrajině,
obav z povolání k výkonu vojenské služby a práva na respektování soukromého a rodinného
života s ohledem na uzavřený sňatek s občankou Ukrajiny. Žalovaný nedospěl k závěru,
že by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy
podle §14a zákona o azylu, což doložil podklady, které v průběhu správního řízení shromáždil.
Požadavky na informace o zemi původu vyjádřené v judikatuře Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS)
žalovaný respektoval. Stěžovatel měl možnost předložit vlastní podklady či navrhnout důkazy
v rámci své výpovědi či v rámci seznámení se s podklady pro rozhodnutí, přičemž této možnosti
nevyužil. Žalovaný pracoval s informacemi o zemi původu, které byly relevantní, důvěryhodné
a vyvážené, aktuální ve vztahu ke stěžovatelem uvedeným skutečnostem a ověřené z různých
zdrojů.
[9] Stěžovateli nebyla prodloužena doplňková ochrana, která mu byla přiznána rozhodnutím
ze dne 30. 6. 2015 z důvodu aktuálně zhoršené bezpečnostní situace v Sumské oblasti
v severovýchodní části Ukrajiny, tedy v místě bydliště stěžovatele. Obdobnou situací se kasační
soud již opakovaně zabýval. K doplňkové ochraně je možné odkázat např. na rozhodnutí ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, či ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publ. pod
č. 1849/2009 Sb. NSS. Žalovaný i městský soud postupovali v souladu s uvedenou judikaturou
a nepochybili při hodnocení zjištěného skutkového stavu. Výše uvedené shromážděné podklady
potvrzují, že na Ukrajině došlo od roku 2015 ke zklidnění situace, přičemž reálné nebezpečí
se týká tzv. linie dotyku v Doněcké a Luhanské oblasti. Lze tak souhlasit se závěrem, že na rozdíl
od situace, kterou žalovaný posuzoval při vydání rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, nyní již není dán
důvod předpokládat hrozící nebezpečí vážné újmy v Sumské oblasti, ve které má stěžovatel byt
a zázemí (srovnej i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020,
č. j. 7 Azs 101/2019 - 24, ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Azs 543/2018 - 27, ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 5 Azs 45/2018 - 31, ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 Azs 310/2018 - 45, či ze dne 28. 5. 2020,
č. j. 9 Azs 76/2020 - 39).
[10] Nejvyšší správní soud považuje rovněž za vhodné odkázat na dostatečně prejudikovanou
otázku tzv. možnosti vnitřní ochrany, resp. možnosti vnitřního přesídlení (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. 4 Azs 164/2005 - 56, ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 4 Azs 336/2005 - 59, ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, publ. pod č. 978/2006 Sb.
NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publ.
pod č. 1551/2008 Sb. NSS).
[11] Pokud jde o obavu stěžovatele z výkonu vojenské služby (stěžovatel je od roku 2004
vojákem v záloze), pak tato obava není sama o sobě azylově relevantním důvodem. Odkázat lze
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 6 A 509/94, na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či na rozsudek téhož
soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, kde uvedl: „Samotné odmítání odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon
vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Branná povinnost
sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany.
Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově
relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho,
že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu
hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, ze dne 10. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 175/2015 - 34, ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34, nebo ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 10 Azs 307/2017 - 33). Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných žalovaným
nevyplynuly a ani stěžovatel je netvrdil. Rovněž obavy z možného nasazení stěžovatele do bojů
Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným i městským soudem považuje za neopodstatněné
a odkazuje na usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34, kde konstatoval, že podle
informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, „[p]odmínky
výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou
povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se
převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém
roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů
a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí
prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.
Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již
bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není
kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“
[12] K tvrzení stěžovatele, že jeho nucené vycestovaní by pro něj a jeho rodinu znamenalo
vážnou újmu, lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který opakovaně
uvedl, že kromě výjimečných případů nejsou rodinné vazby cizince v České republice důvodem
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, ze dne
21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57, nebo usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52,
ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs 3/2010 - 62, a ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011 - 36). Otázkou,
zda je životní situace stěžovatele natolik výjimečná, aby opravňovala mimořádné udělení
doplňkové ochrany z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života,
se žalovaný dostatečným způsobem zabýval na str. 7 svého rozhodnutí. Dospěl přitom ke zcela
správnému závěru, že vycestování stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
[13] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57). Stěžovatel
si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců,
neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti
pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy
tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální soužití rodiny
v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde se svou
manželkou a jejími dětmi, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu
cizinců. Tohoto soužití se nelze domáhat na základě institutů zákona o azylu. Odepření
mezinárodní ochrany stěžovateli nemůže vést k zásahu do jeho soukromého a rodinného života
tím spíše, že stěžovatel může rodinný život realizovat i na Ukrajině, kde dosud žije jeho matka
a kde má stěžovatel byt.
[14] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu