ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.234.2020:32
sp. zn. 7 Azs 234/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen Mgr. Petrem
Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020,
č. j. 62 A 78/2019 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Dvořáka, advokáta,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 29. 7. 2015 požádal žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání. Ministerstvo vnitra (dále též „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne
18. 11. 2015, č. j. OAM-24894-17/DP-2015, žádost zamítlo, neboť žalobce nedoložil zákonem
požadovanou výši úhrnného měsíčního příjmu. K odvolání žalobce žalovaná uvedené rozhodnutí
zrušila a věc vrátila ministerstvu k novému projednání. Ministerstvo poté vyzvalo žalobce dne
25. 6. 2018 k doložení aktuálních dokladů nezbytných pro posouzení jeho žádosti. Rozhodnutím
ze dne 13. 12. 2018, č. j. OAM-24894-38/DP-2015, ministerstvo žádost žalobce opět zamítlo,
neboť se nepodařilo ověřit v ní uvedené údaje [žalobce k žádosti nedoložil doklad o výši
zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti (dále též
„doklad o uhrazeném pojistném“), který je nezbytný pro výpočet čistého měsíčního příjmu].
[2] Proti uvedenému rozhodnutí ministerstva podal žalobce odvolání, na jehož základě
žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 4. 2019, č. j. MV-40816-4/SO-2019, změnila výrok rozhodnutí
ministerstva. Uvedla, že doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání
se žalobci podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v rozhodném znění (dále též
„zákon o pobytu cizinců“) neprodlužuje, neboť ve stanovené lhůtě nebyly předloženy doklady
za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský
soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Přisvědčil žalobci, že ve věci nebyla
dodržena pořádková lhůta podle §169 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. To však samo
o sobě nezákonnost rozhodnutí nezpůsobuje. Žalobce se měl bránit opatřením proti nečinnosti
podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„správní řád“). Přestože původně doložené podklady ztratily na aktuálnosti z důvodů na straně
správních orgánů, bylo ministerstvo oprávněno (povinno) po žalobci požadovat předložení
aktuálních dokladů. Samotná výzva ze dne 25. 6. 2018 byla sice rozsáhlá, avšak její text byl
strukturován a významné pasáže zvýrazněny. Bylo z ní zcela zřejmé, jaké podklady ministerstvo
požadovalo. Nadto byl žalobce ve správním řízení zastoupen advokátem. Byl-li žalobce vyzván
k předložení dokladu o uhrazeném pojistném již výzvou ze dne 25. 6. 2018, nemuselo jej k jeho
předložení ministerstvo vyzývat znovu. Žalobce sice předložil tento doklad spolu s doplněním
blanketního odvolání dne 16. 1. 2019, avšak neuvedl žádné důvody, pro které nemohl chybějící
doklad o uhrazeném pojistném předložit již před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Žalovaná
tak nemohla k pozdě předloženému dokladu podle §82 odst. 4 správního řádu přihlédnout.
Je pravdou, že z údajů obsažených v předloženém platebním výměru bylo možné zjistit, jaké výše
měly dosahovat platby záloh na sociální pojištění, avšak pro posouzení splnění podmínky
dostatečného měsíčního příjmu žalobce byly podstatné uskutečněné platby na sociální pojištění.
Údaj vypočtený na základě platebního výměru by ve vztahu ke skutečně uhrazeným zálohám
na sociální pojištění neměl vypovídající hodnotu. Krajský soud se tedy ztotožnil s posouzením
věci ze strany žalované.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že ve správním řízení nebyl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly porušeny zásady správního řízení,
neboť správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a nešetřily oprávněné
zájmy stěžovatele. Rozhodnutí správních orgánů jsou nedostatečně odůvodněna, a tudíž
nepřezkoumatelná. Vadou nepřezkoumatelnosti je proto zatížen i napadený rozsudek. Krajský
soud chybně vyhodnotil námitky týkající se skutečného stavu věci a hodnocení provedených
důkazů ve vztahu ke skutečnosti, že stěžovatel doložil doklady již v původním řízení a před jeho
koncem nebyl upozorněn na to, že tyto nejsou dostačující. Nebylo mu ani umožněno seznámit se
s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Nemohl tak reagovat na zjištěné nedostatky žádosti.
Dále stěžovatel poukázal na to, že doklady předkládal opakovaně, neboť v důsledku nečinnosti
správních orgánů pozbyly platnosti. Dle jeho názoru byly předložené doklady pro prodloužení
doby platnosti pobytového oprávnění dostačující. Pokud ministerstvo požadovalo další doklady,
mělo vyvinout aktivitu směrem ke stěžovateli a postupovat tak, aby došlo ke zdárnému vyřešení
věci. Správní orgány měly postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy. Měly přitom
k dispozici dostatek podkladů pro závěr, že stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro vydání
povolení k pobytu, zejména že jeho příjem je dostačující pro výživu rodiny. Takový přístup by byl
správný oproti slepému trvání na doslovném znění zákona. K tomu odkázal na judikaturu
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, která netoleruje orgánům veřejné moci a soudům
formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti.
Krajský soud dle stěžovatele porušil své přezkumné povinnosti, když nedostatečně zdůvodnil své
rozhodnutí, nedostatečně vypořádal žalobní námitky a náležitě se nezabýval skutečným stavem
věci. Zcela pominul prokazatelné chyby v postupu správních orgánů, a proto nemohly být
splněny požadavky judikatury Ústavního soudu na odůvodnění soudních rozhodnutí.
IV.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a na napadený
rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnila.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s v livem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle §54 odst. 2 s. ř. s.). Na judikaturu Ústavního soudu ostatně odkázal v kasační stížnosti také
stěžovatel. Např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, Ústavní
soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož
nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným
požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních
práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dále uvedl, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“
[10] Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné
skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně
srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které krajský soud
vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku
nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[11] Ačkoliv si jistě lze představit podrobnější vypořádání uplatněných žalobních námitek,
postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního
soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu
je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08,
III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Krajský soud požadavkům uvedené judikatury plně dostál. Srozumitelně
vysvětlil, proč není pro posouzení věci relevantní prodlení správních orgánů při vyřizování
žádosti (způsobené zrušením původního rozhodnutí ministerstva), z něhož stěžovatel dovozoval
povinnost ministerstva umožnit mu dodatečné předložení chybějícího dokladu. Objasnil, proč
ministerstvo nebylo povinno vyzvat stěžovatele ještě jednou k předložení dokladu o uhrazeném
pojistném a jaký smysl mělo předložení tohoto dokladu pro posouzení splnění zákonných
podmínek. Co se týče poukazu stěžovatele na to, že krajský soud „zcela pomíjí prokazatelné chyby
v postupu správních orgánů“, je nutné zdůraznit, že v žalobě stěžovatel konkrétně poukazoval pouze
na to, že výzva ministerstva byla nepřehledná, že nebyl znovu vyzván k předložení chybějícího
dokladu a že žalovaná nezohlednila doklad přiložený k odvolání. Ke všem těmto námitkám
se krajský soud jasným a přezkoumatelným způsobem vyjádřil.
[12] Kasační námitka, že ministerstvo stěžovatele nevyzvalo k seznámení se s podklady
rozhodnutí, nebyla uplatněna v žalobě, a je tudíž nepřípustná (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.). Nadto
neodpovídá obsahu správního spisu. Z něj vyplývá, že výzva k seznámení se s podklady
rozhodnutí byla dne 6. 11. 2018 zaslána zástupci stěžovatele a dne 7. 11. 2018 mu byla doručena.
Stěžovatel byl tedy k seznámení se s podklady rozhodnutí řádně vyzván, této možnosti nevyužil.
Krajský soud v žádném případě neignoroval toto domnělé procesní pochybení.
[13] Pro posouzení věci je rozhodující, zda stěžovatel v řízení před ministerstvem předložil
podklady nezbytné pro posouzení žádosti a pokud ne, zda bylo ministerstvo povinno jej znovu
vyzvat k předložení chybějícího podkladu (dokladu o uhrazeném pojistném).
[14] Podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložit doklad prokazující, že úhrnný
měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek
životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení
stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně
prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných
osob; společně posuzovanými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona
o životním a existenčním minimu za podmínek uvedených v §4 odst. 2 a 3 zákona o životním a existenčním
minimu; za příjem se považuje příjem započitatelný podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou
jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému
pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu se §8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu
nepoužije (…).
[15] Podle §82 odst. 4 správního řádu [k] novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových
důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti
nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
[16] Kasační námitky jsou formulovány velmi obecně a do značné míry odpovídají námitkám
žalobním. Těmito se nicméně věcně zabýval již krajský soud. Stěžovatel však nepolemizuje s jeho
závěry a úvahami a na vypořádání žalobních námitek provedené krajským soudem fakticky
nereaguje. Trvá na tom, že nebyly naplněny důvody pro zamítnutí jeho žádosti, resp. že fakticky
(materiálně) splnil podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění. Opakuje,
že požadovaný doklad o uhrazeném pojistném doložil již v původním řízení, a tento pozbyl
aktuálnosti z důvodu nečinnosti správních orgánů. Ty měly postupovat tak, aby byly odstraněny
vady žádosti, tj. měly stěžovatele opakovaně vyzvat k předložení chybějícího dokladu. Případně
měly přihlédnout k tomu, že stěžovatel požadovaný doklad předložil v odvolacím řízení,
resp. že z ostatních podkladů doložených stěžovatelem výše jeho příjmů vyplývala.
[17] Kasační soud se podobnými situacemi již opakovaně zabýval. Výstižně je judikatura k této
problematice shrnuta např. v rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018 - 57: „Ustálená
judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný závěr, že v řízení o žádosti leží primární povinnost
jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců (srov.
rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 - 43,
ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 95/2015 - 36, ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016 - 36 nebo ze dne
15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017 - 36).“ K tomu soud dále uvedl v rozsudku ze dne 13. 9. 2019,
č. j. 1 Azs 278/2019 - 25, že „je v zájmu žadatele o pobytové oprávnění, resp. o prodloužení jeho platnosti,
aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny podklady potřebné ke kladnému vyřízení jeho žádosti.
Pokud tak žadatel neučinil, nelze považovat za pochybení správních orgánů, že v důsledku jeho nečinnosti
rozhodly v jeho neprospěch, neboť musely vycházet z podkladů, které měly k dispozici (viz krajským soudem
odkazovaný rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38). Není tedy na správních orgánech
či soudu, aby samy vyhledávaly skutečnosti svědčící ve prospěch žadatele, nebo zkoumaly, zda je stěžovatel skutečně
schopen s doloženými měsíčními příjmy řádně uspokojovat své běžné potřeby. Stěžovateli proto nelze přisvědčit,
že si správní orgány měly vyžádat jeho peněžní deník nebo že si měly ex offo zajistit potřebné podklady
u finančního úřadu.“ Poukázat lze rovněž na rozsudek ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018 - 57,
v němž kasační soud konstatoval: „S ohledem na výše uvedenou povinnost žadatelů se nelze ztotožnit
ani s námitkou stěžovatelky, že si měl správní orgán I. stupně existenci zdravotního pojištění ověřit samostatně
i bez její součinnosti. Tím spíše za situace, kdy se výslovně jedná o zákonnou obligatorní součást žádostí. Ostatně
i stav výše zmiňovaných nedoplatků u finanční správy a správy sociálního zabezpečení, u nichž stěžovatelka
dokládací povinnost žadatelů nepopírá a nezpochybňuje, by si správní orgány mohly hypoteticky zjistit dotazem
u těchto orgánů veřejné moci. Zákon však výslovně stanovuje, že doložení těchto podkladů je povinností žadatele.“
[18] Co se týče možnosti přihlédnout k dokladům předloženým teprve v odvolacím řízení,
tj. po ukončení řízení před správním orgánem I. stupně, vyslovil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016 - 48: „Řízení (odvolací řízení ve věci
neprodloužení povolení k pobytu, pozn. soudu) se vede o žádosti stěžovatelky, tedy nebylo zahajováno
z moci úřední. Nebylo rozhodováno o uložení povinnosti ani o otázce správního trestání. Krajský soud správně
poukázal na rozhodnutí NSS, ze kterého vyplývá, že v řízeních o žádosti je zásada koncentrace řízení zcela
namístě (rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 - 60, dále srov. např. rozsudky NSS
cit. v předchozím bodě). K uplatňování této zásady běžně dochází též v pobytových věcech cizinců a nepřipouštějí se
zde žádné odchylky (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015 - 43, ze dne
3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 95/2015 - 36, bod 12, nebo ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016 - 36, bod
25).“ Obdobně též rozsudek ze dne 30. 3. 2020, č. j. 1 Azs 513/2019 - 34).
[19] Judikatura tedy dlouhodobě setrvává na názoru, že v případě řízení o žádosti je především
na žadateli, aby vyvinul dostatečnou aktivitu pro kladné vyřízení žádosti. Naopak se v takovém
řízení neuplatní zásada vyšetřovací, podle níž by bylo na správním orgánu, aby zjišťoval skutečný
stav věci. Uvedené závěry plně dopadají také oblast pobytu cizinců. Ad absurdum by si správní
orgány byly schopny obstarat prakticky všechny doklady samy, a požadavky v zákoně by byly
touto optikou redundantní (např. doklad prokazující bezdlužnost dotazem na finanční či celní
úřady; doklad o cestovním zdravotním pojištění dotazem na zdravotní pojišťovny atd.) Zákon
ovšem tyto povinnosti ukládá žadateli, ne správnímu orgánu. Doklady je pak nutné s ohledem
na zásadu koncentrace řízení předložit již v řízení před prvostupňovým orgánem.
[20] Výše uvedené závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Stěžovateli byla
v řízení před ministerstvem dána možnost, aby doložil úhrnný měsíční příjem. Ministerstvo
ve výzvě ze dne 25. 6. 2018 zřetelně uvedlo, že posouzení výše úhrnného měsíčního příjmu nelze
učinit na základě dokladů o příjmech za rok 2016 pro jejich neaktuálnost a vyzvalo stěžovatele:
„předložte originál či ověřenou kopii platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob
za předchozí zdaňovací období (rok 2017) . K tomuto platebnímu výměru současně doložte doklad
vydaný příslušnou správou sociálního zabezpečení o výši zaplaceného pojistného
na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti za předchozí období (rok
2017) včetně přehledu penále, aby bylo možné stanovit Váš čistý úhrnný měsíční příjem (…).“ Ve výzvě tedy
ministerstvo výslovně upozornilo na skutečnost, že dosud předložené podklady již nejsou
aktuální a je zapotřebí doložit nové; poučovací povinnosti tedy zcela dostálo. Přitom uvedlo
srozumitelně, jaký nedostatek má podání a jakým způsobem ho lze odstranit. Navíc, jak správně
podotkl již krajský soud, stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen advokátem, který jakožto
profesionál musel nutně výzvě plně porozumět. Požadovaný doklad prokazující úhrnný měsíční
příjem však stěžovatel předložil teprve v odvolacím řízení, ve kterém se uplatňuje zásada
koncentrace řízení. S ohledem na tuto zásadu nebyla žalovaná povinna takový (nový,
v prvoinstančním řízení nepředložený) podklad zohlednit.
[21] Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že měl být opakovaně vyzván k předložení dokladu
o uhrazeném pojistném poté, co jej k výzvě ze dne 25. 6. 2018 nedoložil. Krom toho,
že ministerstvo ve výzvě specifikovalo, které podklady chybí pro řádné posouzení žádosti
a označilo požadované dokumenty, dále výslovně uvedlo: „Pokud na základě této výzvy v určené lhůtě
neodstraníte výše specifikované nedostatky Vámi již předložených náležitostí žádosti, správní orgán Vaši žádost
zamítne.“ Stěžovatel tedy byl řádně seznámen s následky případného nedoložení veškerých
požadovaných podkladů, a nebylo proto na místě jej opětovně k předložení chybějících podkladů
vyzývat. Není povinností správních orgánů opakovat dostatečně určité a srozumitelné
výzvy či poučení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 1 Azs 511/2019 - 38). Jak navíc bylo uvedeno výše, v řízení o žádosti je především
na žadateli, aby předložil požadované doklady.
[22] Liché je rovněž tvrzení stěžovatele, že z ostatních předložených dokladů bylo možné
zcela přesně stanovit výši úhrnného měsíčního příjmu. Z §46b odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců ve spojení s §7 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění
pozdějších předpisů vyplývá, že při zjišťování úhrnného měsíčního příjmu správní orgány vychází
z tzv. čistého příjmu, tedy v případě příjmů z podnikání z příjmů po odpočtu příslušných výdajů
(výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, na daň z příjmů
a na pojistné na sociální zabezpečení). Pro výpočet čistého příjmu je tedy nezbytné, aby měl
správní orgán k dispozici nejen údaje o příjmu a výši daně, ale i o částce uhrazené na sociální
pojištění. Výstižně a přehledně je daná problematika vysvětlena v rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2020, č. j. 30 A 18/2019 - 41, na nějž zdejší soud v podrobnostech
odkazuje. Za účelem posouzení splnění podmínky stanovené v §46 odst. 7 písm. b) zákona
o pobytu cizinců tedy nepostačovalo, že stěžovatel předložil platební výměr na daň z příjmů
fyzických osob, ale bylo nezbytné předložit rovněž doklad o uhrazeném pojistném. Krajský soud
tedy i tuto žalobní námitku vyhodnotil správně.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně namítal, že nebyl dostatečně zjištěn skutečný
stav věci. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, pro posouzení věci je podstatné především to,
že stěžovatel v reakci na výzvu ze dne 25. 6. 2018 nepředložil ve stanovené lhůtě doklad
o uhrazeném pojistném. O této skutečnosti přitom není sporu. Stěžovatel neoznačil žádné jiné
konkrétní okolnosti věci, které byly dle jeho názoru opomenuty. Pokud měl na mysli okolnost,
že doklady musel předkládat opakovaně, neboť původní rozhodnutí ministerstva bylo zrušeno
a již předložené doklady v důsledku toho pozbyly na aktuálnosti, pak se k této otázce dostatečně
jasně vyjádřil již krajský soud. Poukázal na to, že ministerstvo bylo oprávněno, resp. povinno
pro nové posouzení věci požadovat předložení aktuálních dokladů. Takový postup je naprosto
standardní (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 511/2019 - 38). Ostatně, ostatním
požadavkům uvedeným ve výzvě ze dne 25. 6. 2018 stěžovatel bez dalšího vyhověl, nijak je
nerozporoval.
[24] Takový postup pak nemohl být ani přepjatě formalistický. Nejvyšší správní soud
si je samozřejmě vědom judikatury Ústavního soudu předestřené stěžovatelem, ze které vyplývá,
že ve výjimečných případech je nutné namísto doslovného jazykového výkladu právního předpisu
přihlédnout k jeho systematice a účelu, jakož i k individuálním okolnostem každého případu.
V daném případě však nelze odhlédnout od jasného zákonného znění, které neumožňuje
se od něj odchýlit a žádosti vyhovět, pokud stěžovatel nevyhověl výzvě správního orgánu
I. stupně k součinnosti a doklad nezbytný pro posouzení jeho žádosti nedoložil. Jak již kasační
soud uvedl, v daném případě nelze uplatnit odchylku od zásady koncentrace řízení, neboť
stěžovatel mohl tento doklad předložit již v řízení před ministerstvem.
[25] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[27] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb.
NSS). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu