ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.25.2020:44
sp. zn. 7 Azs 25/2020 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Y. Z., zastoupen JUDr.
Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Bezručova 81/17a, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 34 Az 12/2018 –
76,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Janě Kuřátkové se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2018, č. j.: OAM-428/VL-18-ZA18-PD2-R2-2009, žalovaný
rozhodl podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), že se žalobci neprodlužuje doplňková ochrana.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 34 Az 12/2018 – 76, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura
Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu, že pouze
obecně shrnul, co vyplynulo ze zpráv o zemi původu, a že neporovnal současnou situaci se situací
uvedenou v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze dne 22. 6. 2011 a v tomto směru
ve vztahu k žalobci neověřil, zda okolnosti, které původně vedly k udělení doplňkové ochrany,
zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Stěžovatel je
přesvědčen, že tuto povinnost vyčerpávajícím způsobem splnil, a to na str. 4 – 7 napadeného
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pak spočívá v jeho nesrozumitelnosti
a nedostatků důvodů, neboť závěry krajského soudu jsou v rozporu se skutkovým stavem
zjištěným v průběhu správního řízení a řádně zdůvodněným ve zrušeném rozhodnutí.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci podstatný přesah vlastních zájmů
stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze odkázat na konstantní
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, podle které má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení
za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[9] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou judikaturu týkající se prodlužování
doplňkové ochrany. Meritem rozhodnutí podle §53a zákona o azylu je posouzení, zda situace
v zemi původu znamená pro cizince hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen při každé žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany hodnotit (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, či
usnesení ze dne 31. 8. 2009, č. j. 7 Azs 59/2009 - 124). Správní orgán zkoumá zejména, zda
nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace
v domovském státě stabilizovala a tato změna je natolik významná a má trvalou povahu,
že odůvodňuje zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. usnesení ze dne
4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 - 41).
[10] Má-li správní orgán prodloužení doplňkové ochrany odepřít, musí prokázat zásadní
změnu okolností v těch aspektech, jež dříve považoval za klíčové. Rozhodnutí o prodloužení
doplňkové ochrany není rozhodnutím „na zelené louce“, kdy se od základu zkoumají důvody
pro udělení mezinárodní ochrany, jako je tomu při první žádosti o mezinárodní ochranu. Jádro
prodlužovacího řízení podle §53a odst. 4 zákona o azylu představuje posouzení toho, zda
se zásadním způsobem změnily okolnosti, jež vedly k udělení mezinárodní ochrany. Fakticky
se jedná o jakýsi přezkum, který vychází z původního rozhodnutí a konfrontuje jej s aktuální
situací. Stěžejní důvody, jež dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, nelze v prodlužovacím
řízení zpětně měnit nebo dokonce doplňkovou ochranu neprodloužit s odůvodněním,
že mezinárodní ochrana neměla být v původním rozhodnutí vůbec udělena. K obdobným
závěrům došel i Nejvyšší správní soud, který v právní větě k rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 Azs 21/2011 – 57, uvedl, že „Odnětí doplňkové ochrany podle §17a odst. 1 písm. a) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné, pouze pokud okolnosti, které vedly k jejímu udělení, zanikly nebo
se změnily do té míry, že jí již není zapotřebí. Pro účely rozhodování o odnětí doplňkové ochrany jsou tyto
okolnosti fixovány v důvodech rozhodnutí o jejím udělení a následně je nelze beze změny či zrušení tohoto
rozhodnutí (např. cestou mimořádných opravných prostředků) měnit. Důvodem odnětí doplňkové ochrany podle
§17a odst. 1 písm. a) citovaného zákona proto nemůže být, dospěje-li správní orgán dodatečně k závěru, že tato
ochrana vůbec neměla být rozhodnutím o jejím udělení poskytnuta, a snaží-li se jejím odnětím „revidovat“ původní
rozhodnutí.“.
[11] Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí měla být žalobci dříve udělena
a následně prodloužena doplňková ochrana z důvodu dění a vývoje v Bělorusku, ke kterému
došlo po prezidentských volbách v roce 2010, a kvůli němuž nebylo možné považovat
bezpečnostní situaci v Bělorusku za natolik uspokojivou, aby umožnovala bezpečný návrat
žalobce do vlasti. Podle stěžovatele tak nebylo možné v případě návratu žalobce do vlasti zcela
vyloučit skutečné nebezpečí vážné újmy. Odůvodnění vlastního udělení doplňkové ochrany
(viz rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011) přitom není příliš precizní a v podstatě nespecifikuje
konkrétní skutečnosti, proč právě žalobci hrozí ve vlasti skutečné nebezpečí vážné újmy
s ohledem na obecně nepříznivou bezpečnostní situaci. Jak správně uvedl krajský soud, v nyní
projednávané věci stěžovatel v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu individuálně
nevyhodnotil ve vztahu k osobě a poměrům žalobce, zda okolnosti, které jej vedly k udělení
doplňkové ochrany, v mezidobí zanikly nebo se významně a trvale změnily do té míry, že již
doplňkové ochrany není zapotřebí. Stěžovatel se omezil pouze na obecné konstatování,
že ze shromážděných aktuálních informací o politické a bezpečnostní situaci v Bělorusku vyplývá,
že v období od udělení doplňkové ochrany žalobci došlo v Bělorusku k takovému zlepšení
bezpečnostních poměrů, že žalobci již nic nebrání v tom, aby se do své vlasti navrátil, aniž by tam
byl vystaven nebezpečí vážné újmy. Takové odůvodnění neprodloužení doplňkové ochrany je
však velmi obecné, vztahuje se na celkovou bezpečnostní situaci v Bělorusku a nijak
nespecifikuje, proč právě ve vztahu k žalobci došlo k zániku nebo takové trvalé a významné
změně konkrétních okolností, které původně vedly k přiznání doplňkové ochrany žalobci.
Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení, ve kterém bude nutné zohlednit i aktuální vývoj bezpečnostní situace
v Bělorusku.
[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Ustanovené zástupkyni stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby – podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna
je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu