ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.267.2019:19
sp. zn. 7 Azs 267/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
JUDr. Uljanou Kurivčakovou, advokátkou se sídlem Pařížská 127/20, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 Az 17/2019 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce požádal dne 13. 2. 2019 o udělení mezinárodní ochrany na území České
republiky, a to z předběžné vazby, do níž byl vzat v rámci vydávacího (extradičního) řízení do S1.
Jako důvod své žádosti uvedl právě obavu ze svého vydání za účelem trestního stíhání v S1 pro
podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Dle žalobce je trestní stíhání
vykonstruované a nezákonné. Týká se korupce osob s úzkými vazbami na čelní politické
představitele S1. Žalobce se proto obává, že v případném trestním řízení mu nebude umožněno
se hájit a bude nezákonně uvězněn. S ohledem na svůj zdravotní stav má obavy i o svůj život.
[2] Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2019, č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-2019, žalovaný zamítl
žádost žalobce podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou. Konstatoval, že žalobce je státním
občanem nejen S1, ale rovněž S2, přičemž ve vztahu k S2 neuvedl žádné relevantní důvody
obsažené v §12 nebo §14a zákona o azylu, které by mu bránily ve využití ochrany této země.
Naopak výslovně prohlásil, že v S2 neměl nikdy žádné potíže a ničeho se tam neobává. Ve vazbě
jej navštívil konzul a S2 jej jako svého občana podporuje a pomáhá mu. Tvrzení žalobce
o hrozícím nebezpečí pronásledování v S1 pak dle žalovaného nebrání v aplikaci §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu. Pokud by v případě žadatele disponujícího dvojím občanstvím
postačovalo tvrdit hrozbu pronásledování pouze vůči jednomu státu, stalo by se uvedené
ustanovení fakticky zbytečným. Bylo by totiž bezpředmětné posuzovat otázku hrozby
pronásledování ve vztahu ke druhému státu, jehož je žadatel občanem. Ustanovení má smysl
pouze tehdy, pokud žadatel tvrdí hrozbu pronásledování vůči jednomu státu, a zároveň je na
místě zabývat se otázkou, zda nemůže využít ochrany státu své druhé státní příslušnosti. Tento
závěr odpovídá jak předchozímu znění §16 odst. 1 písm. d) [dříve písm. e)] zákona o azylu, tak
Úmluvě o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze
dne 31. 1. 1967, která byla publikována sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.
(dále též „Ženevská úmluva“), dle které má mezinárodní ochrana nastoupit teprve v okamžiku,
kdy se důvody pro její udělení vztahují ke všem zemím státní příslušnosti žadatele. To v případě
žalobce rozhodně neplatí.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, které Městský soud v Praze (dále též
„městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Konstatoval, že §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu lze aplikovat pouze při současném splnění
všech podmínek v něm uvedených. Těmito jsou: 1) žadatel o mezinárodní ochranu neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodu uvedených v §12
zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož zákona; a 2) žadatel má více než
jedno státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, pokud
neprokáže, že z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu této ochrany využít nemohl.
Stačí, aby byť jen jedna podmínka naplněna nebyla, a uvedené ustanovení se nepoužije. Současně
platí, že zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné představuje výjimku
z běžného postupu, a proto je třeba ji používat restriktivním způsobem. Jestliže tedy žalobce
ve vztahu k první podmínce uvedl potenciálně relevantní skutečnosti svědčící o možném
pronásledování, resp. hrozící vážné újmě, již první ze shora uvedených podmínek §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu nebyla naplněna. Nelze souhlasit se žalovaným, že §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu lze aplikovat i při nesplnění první podmínky. Takový výklad je v rozporu
se smyslem právní úpravy a nezohledňuje, že zákonem č. 314/2015 Sb. došlo ke změně
uvedeného ustanovení. Podle současné právní úpravy je třeba pro aplikaci §16 zákona o azylu
splnit vždy i první podmínku. Ta v posuzované věci splněna nebyla, proto měla být žádost
žalobce projednána meritorně v celém rozsahu.
[4] Námitku žalobce, že příslušným státem k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany bylo S3, městský soud neshledal důvodnou s ohledem na čl. 17 odst. 1 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud chybně vyložil §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, neboť jím vyjádřený právní názor vůbec nereflektuje okolnost dvojího
státního občanství žalobce. Vůbec se tak nezabýval otázkou, zda žalobce uváděl skutečnosti
svědčící o hrozbě pronásledování či vážné újmy i ve vztahu k S2, jakožto státu svého druhého
občanství. Právní úprava obsažená v §16 však vychází z předpokladu, že mezinárodní ochrana
nahrazuje selhavší ochranu ze strany domovského státu v situaci, kdy tento stát nechce či nemůže
chránit zájmy svých občanů. Pokud má osoba vícero občanství, musí selhat všechny státy, jejichž
občanství žadatel má. Dokud je žadateli alespoň jeden z jeho státu schopen poskytnout ochranu,
subsidiární ochrana ze strany mezinárodního společenství nemůže být uplatněna. To ostatně
vychází přímo z čl. 1A bodu 2 Ženevské úmluvy. V posuzovaném případě je pak zřejmé,
že obavy žalobce směřují výhradně vůči S1, přičemž mu nic nebrání využít ochrany S2.
V posuzovaném případě došlo k naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Napadené rozhodnutí vychází z řádně
zjištěného skutkového stavu věci, je zákonné a přezkoumatelné.
[6] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v tom, že v posuzované věci se jedná
o právní otázky, které nejsou doposud judikaturou Nejvyššího správního soudu řešeny. Městský
soud navíc dle stěžovatele pochybil při výkladu §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, když zcela
nedůvodně pominul nutnost hodnotit i druhou z podmínek aplikace tohoto ustanovení a vůbec
se jí nezabýval. Tato podmínka je přitom stěžejní a rozhodnutí soudu je tak nedůvodné
a nepřezkoumatelné. Předmětné ustanovení je totiž nutné interpretovat tak, že se aplikuje, pokud
žadatel o udělení mezinárodní ochrany má 2 a více státních občanství a minimálně ve vztahu
k jednomu státu, jehož občanství má, neuvádí skutečnosti spadající pod §12 či §14a zákona
o azylu. V opačném případě by nemělo žádný smysl.
[7] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil, a věc vrátil městskému soud k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je
její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu projednání
kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost v souladu s §104a
s. ř. s. odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedeného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Nutno dodat, že nepřijatelnost je možno aplikovat i na kasační stížnosti podávané
správním orgánem, pouze s tím rozdílem, že se nevyžaduje naplnění požadavku, že pochybení
krajského soudu musí představovat zásah do hmotněprávního postavení stěžovatele
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne
29. 11. 2016, č. j. 7 Azs 231/2016 - 55, či usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 435/2017 - 24).
[12] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud v tom, že se dotýká
otázky, jež nebyla jeho judikaturou plně vyřešena. Konkrétně nebyla dosud posouzena otázka,
zda a případně za jakých podmínek lze aplikovat §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu v situaci,
kdy žadatel o mezinárodní ochranu disponující vícerým státním občanstvím uvádí skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodu uvedených v §12 zákona
o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož zákona pouze ve vztahu k jednomu státu
původu.
[13] Vzhledem k výše uvedenému dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost je přijatelná,
a přistoupil k meritornímu posouzení věci.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Tu stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud se při posouzení otázky aplikace §16
odst. 1 písm. d) zákona o azylu vůbec nezabýval tím, zda žalobce uváděl skutečnosti svědčící
o možném pronásledování, resp. hrozící vážné újmě i ve vztahu k S2, jakožto státu svého
druhého občanství. Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu, správní soud je z hlediska
přezkoumatelnosti rozsudku povinen vypořádat žalobní argumentaci (srovnej rozsudky ze dne
31. 10. 2019, č. j. 7 As 303/2019 - 49, ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, ze dne
24. 11. 2011, č. j. 7 As 80/2011 - 122, ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014 - 34, ze dne
29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 - 56, či ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 - 192). To městský
soud bezezbytku učinil. Svůj závěr přitom založil na tom, že podmínky uvedené v §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu je třeba splnit kumulativně. Již nesplnění podmínky uvedené v návětí
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu tak podle městského soudu vedlo k tomu, že žalovaný podle
něj nemohl postupovat a nebylo nezbytné zabývat se splněním dalších podmínek obsažených
v uvedeném ustanovení. Tento závěr je plně srozumitelný, jasný a přezkoumatelný. Žalovaný
totiž ve své podstatě nevytýká městskému soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku,
ale nesouhlasí s jeho výkladem aplikovaného ustanovení. Na rozdíl od městského soudu
se domnívá, že k vyloučení aplikace §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu nepostačuje tvrzení
o pronásledování či hrozící vážné újmě týkající se pouze jednoho státu původu. Nesouhlas
stěžovatele se závěry městského soudu však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku,
ale je otázkou jeho věcné správnosti, resp. zákonnosti (blíže viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163
atd.).
[16] Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že jeho závěr o neaplikovatelnosti §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu v posuzované věci není správný a že se dopustil nesprávného výkladu
uvedeného ustanovení.
[17] Podle §16 odst. 1 zákona o azylu platí, že [ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a, a zároveň
a) uvádí pouze ekonomické důvody,
b) bez vážného důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo tyto údaje
odmítá uvést,
c) žádá o udělení mezinárodní ochrany pouze proto, aby unikl situaci všeobecné nouze,
d) má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má,
pokud neprokáže, že z důvodů uvedených v §12 nebo 14a této ochrany využít nemohl,
e) uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné,
f) s cílem ztížit zjištění skutečného stavu věci zničil, poškodil nebo zatajil svůj cestovní doklad či jinou
důležitou listinu anebo s tímto cílem předložil padělaný nebo pozměněný cestovní doklad či jinou
důležitou listinu,
g) odmítl splnit svou povinnost strpět sejmutí daktyloskopických otisků prstů podle §45 odst. 6, nebo
h) podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí
svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
(důraz přidán)
[18] Městský soud v napadeném rozsudku citované ustanovení vyložil tak, že obsahuje dvě
podmínky. První z nich je uvedena v návětí, druhá je obsažena přímo v písmenu d), přičemž
nesplnění již jen jedné podmínky vylučuje aplikaci citovaného ustanovení. K nesplnění první
podmínky v případě žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je občanem dvou či více států,
pak dle městského soudu postačí, pokud žadatel tvrdí relevantní důvody vůči alespoň jednomu
ze států, jichž je občanem. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
[19] Přestože městský soud v konečném důsledku dospěl ke správnému závěru, nelze jeho
výkladu §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu plně přisvědčit. Uvedené ustanovení je totiž
nezbytné vykládat nejen s ohledem na jeho jazykové vyjádření, ale i s ohledem na jeho účel
a na podstatu institutu mezinárodní ochrany. Takový postup ostatně odpovídá judikatuře
Ústavního soudu. Např. v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. ÚS 33/97, Ústavní soud
konstatoval, že „[n]eudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového
výkladu; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. Neuvědomující si,
a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení
a absurdity.“ V nálezu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14, pak Ústavní soud uvedl,
že „[p]ři výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen
ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými
právními státy.“ Obdobně lze poukázat na judikaturu zdejšího soudu. Např. na rozhodnutí
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, podle něhož
„k výkladu právních předpisů a jejich institutů nelze přistupovat pouze z hlediska textu zákona, ale především
podle jejich smyslu. Jazykový výklad může ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, s níž se v řadě svých
rozhodnutí výslovně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, představovat pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní
normy, jejímž nositelem je interpretovaný právní předpis; k ověření správnosti či nesprávnosti výkladu, popř. k jeho
doplnění či upřesnění, potom slouží ostatní interpretační přístupy.“
[20] S ohledem na vázanost České republiky mezinárodněprávními závazky vyplývajícími
z Ženevské úmluvy je rovněž nutné při výkladu zákona o azylu postupovat tak, aby byly zajištěny
její cíle (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 25/2003 - 94, ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, či ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 2 Azs 114/2018 - 30). Právě Ženevská úmluva totiž stanovuje základní předpoklady pro užití
mezinárodní ochrany.
[21] Podle čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy se za uprchlíka považuje osoba, která
„v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před
pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým
společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora
uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo
zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným
obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. V případě osoby mající několik státních občanství, pojem ‘země jeho
státního občanství‘ se týká všech zemí, jejichž je státním občanem; žádná osoba však nebude považována
za zbavenou ochrany země své příslušnosti, pokud se bez závažného důvodu založeného na oprávněných obavách
vzdala ochrany jedné ze zemí svého státního občanství (důraz přidán).“
[22] V rozsudku č. j. 2 Azs 114/2018 - 30 se zdejší soud ve světle výše uvedeného zabýval
podstatou mezinárodní ochrany a pojmu „uprchlík“, přičemž konstatoval, že „již samotná podstata
základního pojmu ‘uprchlík‘, od kterého se uprchlické i azylové právo odvíjí, je založena na selhání a následném
nahrazení ochrany státem původu. Předpokládá stav, kdy stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu
konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže
poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje. Pregnantně důležitost prvku
ztráty ochrany ze strany státu původu ve vztahu k celé Ženevské úmluvě vyjádřil lord Hope v rozhodnutí
Sněmovny lordů ze dne 6. 7. 2000, Horvath v. SSHD, když uvedl, že ‘[o]becným smyslem Ženevské úmluvy je
umožnit lidem, kteří již nepožívají ochrany státu z důvodů uvedených v Ženevské úmluvě, aby se mohli obrátit
pro ochranu k me zinárodnímu společenství.‘ Význam prvku ztráty ochrany domovského státu zdůrazňuje
s odkazem na citované ustanovení Ženevské úmluvy jak ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
(srov. např. rozsudky ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, publ. pod č. 1659/2008 Sb. NSS,
či usnesení ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92), tak i česká doktrína (ČEPELKA, Č.,
JÍLEK, D., ŠTURMA, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. MU Brno, 1997, str. 54).“
[23] Z uvedeného vyplývá, že mezinárodní ochrana je krajním prostředkem ochrany práv
žadatele, který nastupuje pouze za situace, kdy tuto ochranu není schopen či nechce vykonávat
stát, jehož je žadatel občanem. Specifická situace pak nastává v případě, kdy má žadatel o udělení
mezinárodní ochrany vícero občanství. Nicméně i na tuto situaci Ženevská úmluva pamatuje,
jak vyplývá z výše citovaného článku. V takovém případě musí ve smyslu Ženevské úmluvy dojít
k selhání ochrany ze strany všech států, jichž je žadatel občanem. Touto optikou je pak nezbytné
nahlížet rovněž na §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Jeho účelem je zajistit, aby žadatel
o udělení mezinárodní ochrany s více než jedním státním občanstvím, kterému může v jedné
ze zemí původu hrozit nebezpečí podřaditelné pod důvod udělení azylu dle §12 zákona o azylu
či doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona, před podáním žádosti o udělení mezinárodní
ochrany v České republice využil možnosti ochrany, kterou mu může poskytnout jiný stát, jehož
je státním občanem.
[24] Zohlednit je nutné rovněž systematiku zákona o azylu, respektive přímo §16. Návětí §16
odst. 1 (jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a), se vztahuje ke všem
následně vyjmenovaným důvodům, pro něž lze žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout
jako zjevně nedůvodnou. Jedná se tak nejen o situaci předpokládanou pod písmenem d)
uvedeného ustanovení, kdy žadatel má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého
ze států, jehož státní občanství má, ale rovněž např. o situaci, kdy žadatel uvádí pouze
ekonomické důvody, zjevně nevěrohodné skutečnosti, nebo podal žádost pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, apod. Není pochyb o tom, že v případě takového žadatele o udělení
mezinárodní ochrany, který disponuje pouze jedním státním občanstvím a je u něj posuzováno
splnění podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu postačí, pokud uvede
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a toliko ve vztahu k tomuto svému jedinému
domovskému státu. Již v této situaci je postup dle §16 vyloučen. Otázkou ovšem je, zda takové
tvrzení vůči pouze jednomu státu původu postačí i v případě, že žadatel je občanem dvou či více
států. S ohledem na výše citované znění Ženevské úmluvy a subsidiární povahu mezinárodní
ochrany má Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným za to, že tomu tak není. V situaci,
kdy žadatel disponuje občanstvím vícero států, tak postačí k naplnění předpokladů uvedených
v úvodní části §16 odst. 1 zákona o azylu, pokud tyto skutečnosti neuplatňuje alespoň vůči
jednomu ze států, jejichž občanstvím disponuje. Jinými slovy, v případě osob disponujících
občanstvím více než jednoho státu je možné vyloučit aplikaci §16 odst. 1 zákona o azylu již
na základě úvodní části uvedeného ustanovení jen tehdy, uvádí-li žadatel o udělení mezinárodní
ochrany rozhodné skutečnosti vůči všem státům, jejichž občanstvím disponuje. Jedině tento závěr
odpovídá smyslu, účelu a povaze mezinárodní ochrany.
[25] Výše uvedené závěry se nicméně vztahují obecně k úvodní části §16 odst. 1 zákona
o azylu. Tu však nelze vykládat izolovaně. Ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je
nutné vykládat v jeho celistvosti. Jak vyplývá ze zákonné formulace „a zároveň“, k aplikaci
uvedeného ustanovení nepostačí pouze to, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná
újma podle §14a. Tato skutečnost je jen základem posouzení, které může aplikaci §16 odst. 1
a priori vyloučit. Pokud se tak nestane, je nezbytné posoudit, zda jsou splněny zbývající
předpoklady. V případě písm. d) je proto následně nutné zabývat se otázkou, zda žadatel mohl
využít ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, či zda mu v tom bránily důvody
uvedené v §12 nebo 14a zákona o azylu. Úpravu obsaženou pod písm. d) ovšem nelze
zkratkovitě chápat tak, že by důvody podle §12 nebo §14a zákona o azylu musely být vždy nutně
výslovně vztažené ke státu, jehož ochrany se žadatel nemůže domoci. V případě osob s vícerým
občanstvím totiž nelze vyloučit, že tyto důvody vztahující se toliko k jednomu ze států, jehož je
žadatel občanem, znemožní za určitých okolností využití ochrany obou států. Zjednodušeně
řečeno, v případě osoby disponující občanstvím států A a B, může být dostačující uvedení
důvodů podle §12 nebo §14a zákona o azylu pouze ve vztahu ke státu A, pokud zároveň žadatel
s ohledem na to, v jaké se nachází situaci, z těchto důvodů nemůže využít ochranu státu B.
V takovém případě není nezbytné, aby žadatel uplatňoval svá tvrzení výslovně vůči oběma
státům, neboť důvody uvedené ve vztahu pouze k jednomu ze států mu reálně znemožňují
využití ochrany ze strany obou těchto států. Je přitom nutné zdůraznit, že tyto důvody nemusí
žadatel nutně výslovně uvádět vůči všem státům, jejich občanstvím disponuje. Nelze totiž
vyloučit, že důvody uvedené toliko vůči jednomu státu mohou vést k nemožnosti využít ochranu
u ostatních států, jejichž občanem žadatel je.
[26] Právě taková situace pak nastala v nyní posuzovaném případě. Stěžovateli lze dát
za pravdu v tom, že žalobce uváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a, výslovně
pouze ve vztahu k S1. Je však nutné zohlednit, že tyto důvody, byť se primárně vztahují k S1,
fakticky žalobci znemožňují využít ochrany S2, jehož je žalobce rovněž občanem. Žalobce se
totiž nachází ve vazbě pro účely extradičního řízení za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání
právě do S1. Možnost využití ochrany S2 je tak v jeho případě čistě teoretická a nemožnost jejího
využití vyplývá právě ze skutečností, které žalobce tvrdí vůči S1. Žalobce byl sice ve vazbě
v kontaktu s konzulem S2, nicméně je zjevné, že možnosti S2 jsou omezené, když se žalobce
nenachází na jeho území a on nemůže zabránit jeho vydání do S1. Žalobce je tedy plně v rukou
českých orgánů veřejné moci.
[27] Jiná situace by nastala v případě, pokud by žalobce nebyl omezen na svobodě, mohl se
volně pohybovat a mohl do S2 bez dalšího odcestovat. V takovém případě by bylo možné
postupovat podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, avšak z toho důvodu, že žalobce by mohl
ochranu svého domovského státu fakticky využít. Právě na reálnosti možnosti využít ochranu
svého domovského státu je přitom nezbytné trvat. Tím, že žalobce uvedl relevantní skutečnosti
ve vztahu k S1, uvedl s ohledem na své vzetí do vazby rovněž relevantní skutečnosti
o nemožnosti využití ochrany ze strany S2, neboť právě tyto skutečnosti mu s ohledem na vazbu
ve svém důsledku brání v hledání ochrany ve svém domovském státě. Nelze přitom přehlédnout,
že stěžovatel při hodnocení situace žalobce zcela rezignoval na posouzení otázky, zda jsou
skutečnosti jím uváděné relevantní i ve vztahu k možnosti využití ochrany S2. Naopak
v napadeném rozhodnutí chybně vyhodnotil, že žalobce „neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by
mu bránily ve využití ochrany této země (S2 pozn. soudu) z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona
o azylu, tedy z důvodu, že by mu v S2 hrozilo pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy.“ Takový závěr
je v situaci, kdy se žalobce nachází ve vazbě a je mu fakticky bráněno jakoukoliv ochranu
domovského státu využít, naprosto scestný a neodpovídající skutkovému stavu věci.
V posuzovaném případě tedy vzhledem k výše uvedenému nebylo možné žádost žalobce
odmítnout pro zjevnou nedůvodnost podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu a naopak bylo
nezbytné, aby stěžovatel žádost žalobce řádně posoudil.
[28] Přestože zdejší soud výše uvedenými závěry do jisté míry korigoval úvahy městského
soudu, nelze než konstatovat, že napadený rozsudek je co do jeho výroku a převážné části
odůvodnění správný, neboť je zřejmé, že s ohledem na nesplnění podmínek aplikace §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu bylo nutné rozhodnutí stěžovatele zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se pouze zcela neztotožnil s výkladem uvedeného ustanovení ze strany
městského soudu, jak zdůvodnil výše. S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení proto
zdejší soud napadený rozsudek nezrušil, přičemž výklad §16 podaný městským soudem korigoval
(srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106).
Pro stěžovatele je tak závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem
Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení tedy stěžovatel provede řádné a úplné posouzení
žádosti žalobce, jak mu uložil městský soud.
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2
s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání, a to jakmile to bylo
možné v návaznosti na rozhodování dalších přednostních věcí.
[30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu