ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.282.2018:44
sp. zn. 8 Afs 282/2018-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: P. H., zastoupený JUDr. Zdeňkem
Kratochvílem, advokátem se sídlem Královský vršek 25, Jihlava, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 7. 2016, čj. 16665-2/2016-900000-304.1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, čj. 31 Af 72/2016-50,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, čj. 31 Af 72/2016-50, se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2016, čj. 16665-2/2016-900000-304.1, se r uší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 570 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále „celní úřad“) ze dne 9. 12. 2015, čj. 186009- 530000-42.
Celní úřad tímto rozhodnutím zřídil zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobce
z důvodu zajištění nedoplatků evidovaných na daňovém účtu žalobce, a to nedoplatku na DPH,
spotřební dani a exekučních nákladů v částce 209 657,93 Kč, a rovněž z důvodu zajištění
budoucích daňových pohledávek v podobě penále ve výši 400 000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž argumentoval, že právo vyměřit
nedoplatek bylo promlčeno, což tvrdil již v minulosti v různých podáních a opravných
prostředcích. Exekuční titul (platební výměr) byl totiž vydán již 16. 10. 1995 a od 1. 1. 1996
počala běžet promlčecí lhůta. Žalobce nesouhlasí s tím, že se daná lhůta přerušila podáním
návrhu na výkon rozhodnutí k Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 15. 8. 2000, což dovozuje
z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010,
čj. 5 Afs 86/2009-55. Podle něj úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty ve smyslu §282 odst. 2
zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002 (dále jen „celní
zákon“), není úkon soudu či soudního exekutora o výkon rozhodnutí nebo v řízení exekučním.
Takovým úkonem není ani návrh na prohlášení o majetku ze dne 4. 2. 2003, jelikož nejde o úkon
směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku. Běh promlčecí lhůty nemohla přerušit
ani upomínka ze dne 27. 11. 2009, jelikož se jedná pouze o formálně-právní úkon, který již byl
jednou učiněn v roce 1995 a jeho účelem nebylo vymožení nedoplatku, ale pouze přerušení
promlčecí lhůty.
[3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Odkázal na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu s tím, že přerušující účinky mají pouze
takové úkony celního orgánu, které tento orgán sám učinil v rámci řízení o výkon rozhodnutí
či exekučního řízení (např. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či návrh na nařízení exekuce).
Návrh na výkon rozhodnutí je úkonem, který činí sám celní orgán a žalobce byl o tomto úkonu
zpraven. Ten tak přerušil běh promlčecí lhůty, která nově začala běžet opět od 1. 1. 2001. Návrh
na prohlášení majetku je opět úkonem učiněným celním orgánem a nikoliv pouze soudem. Pokud
o tomto úkonu byl žalobce zpraven ještě před uplynutím promlčecí lhůty, jedná se o úkon,
který běh lhůty přerušuje. Zjevně směřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku, neboť jeho
cílem je zjistit majetek dlužníka vhodný ke zpeněžení v rámci následného výkonu rozhodnutí.
Kvalifikovaným úkonem je také z důvodu, že odepření součinnosti či uvedení nepravdivých
údajů je sankcionováno trestním právem. Úkonem způsobilým přerušit běh promlčecí lhůty
je rovněž upomínka, o které to výslovně říká §282 odst. 6 celního zákona ve znění účinném
v době vzniku celního dluhu. Šestiletá promlčecí lhůta tak počala opět běžet dne 1. 1. 2010
a rozhodnutí celního úřadu o zřízení zástavního práva, nebylo vydáno po skončení promlčecí lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Předně akceptoval závěr krajského soudu, že podáním návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Stále však trvá na tom, že podáním návrhu
na prohlášení majetku a písemnou upomínkou k přerušení běhu této lhůty nedošlo. Návrh
na prohlášení majetku totiž nesměřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku. Sám krajský soud
uvedl, že cílem tohoto úkonu je pouze zjistit majetek, který je vhodný k následnému výkonu
rozhodnutí. Účel a význam tohoto institutu je tak zcela odlišný od provedení výkonu rozhodnutí,
resp. od podání návrhu na výkon rozhodnutí. Samotné prohlášení o majetku žádným způsobem
nesměřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku a celní úřad na základě prohlášení o majetku
nečiní žádný úkon k vymožení či vybrání nedoplatku. Stejně tak mohl žalovaný např. žádat
o součinnost a zjišťovat, zda má žalobce účet u banky, je plátcem sociálního a zdravotního
pojištění nebo je na jeho jméno evidováno nějaké vozidlo. Takové žádosti by také nebyly úkony
způsobilými přerušit běh promlčecí lhůty.
[5] Upomínka ze dne 27. 11. 2009 je podle stěžovatele obecně způsobilá přerušit běh
promlčecí lhůty na základě §282 odst. 6 celního zákona. Tento typ upomínky však byl žalobci
zaslán již v roce 1995. Pokud žalovaný zasílal písemnou upomínku opakovaně i v roce 2009,
jedná se pouze o formálně-právní úkon, který není způsobilý přerušit běh promlčecí lhůty a jeho
účelem není vybrat nebo vymoci nedoplatek, ale pouze přerušit běh promlčecí lhůty. Účelem
právní úpravy přerušení běhu promlčecí lhůty je, aby celní úřad mohl činit kroky k vymožení
nedoplatku. Žalovaný však byl po zaslání upomínky opět takřka šest let nečinný.
[6] Ačkoliv má stát podle stěžovatele k uplatnění práva delší promlčecí lhůty než fyzické
a právnické osoby a také lepší nástroje k vymožení pohledávek, těchto „nadstandardů“
nevyužíval. Celní úřad začal činit kroky vedoucí k vymožení pohledávky až v posledním roce
z dvacetileté lhůty, ve které zákon pohledávku umožňuje vymáhat. Taková nečinnost
je neslučitelná s principy právního státu, ústavním právem a je nepřípustné, aby stát činil pouze
kroky, kterými není sledován zásadní účel exekučního řízení, nýbrž pouze odložení promlčecí
lhůty.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že se ztotožňuje
s krajským soudem, přičemž napadené rozhodnutí nebylo vydáno po skončení promlčecí lhůty.
Ve vztahu k námitce, že byl nečinný, žalovaný zdůraznil, že právní předpisy nestanoví absolutně
závazný postup (ve smyslu hierarchické realizace kroků směřujících k vymáhání nedoplatků)
ani závazný časový rámec kdy je má činit. Limitem jsou v tomto směru pouze lhůty pro výběr
a vymáhání cla. Vzhledem k tomu, že délku vymáhání nedoplatku přímo ovlivňuje vždy dlužník
a jeho ochota a schopnost vzniklý nedoplatek uhradit, považuje stěžovatel námitku za zcela
absurdní, neboť to byl sám stěžovatel, kdo měl vůči státu dluh a mohl svým chováním přímo
ovlivnit dobu vymáhání.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl
kasační námitku, která se týká výkladu celního zákona. Konkrétně se jedná o otázku, zda úkony,
které činily celní orgány, měly v dané věci povahu „úkonu směřujícího k vybrání nebo vymožení
nedoplatku“, který ze zákona přerušuje běh promlčecí lhůty. V dané věci sporné úkony spočívaly
v podání návrhu na prohlášení o majetku dle §260a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
a opakované písemné upomínce dle §282 odst. 6 celního zákona.
[11] Relevantní právní úpravu v dané věci představuje §282 celního zákona (účinného v době
rozhodné pro danou věc). Podle něj se právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla promlčuje po šesti
letech po roce, ve kterém se stal splatným (odst. 1). Je-li proveden úkon směřující k vybrání nebo
vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta
po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu zpraven; nedoplatky cla lze
však vymáhat nejpozději do 20 let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek
splatným (odst. 2). Úkonem k vymáhání nedoplatku cla je také písemná upomínka o zaplacení
cla doručená dlužníkovi (odst. 6).
[12] Jak již bylo výše zmíněno, otázkou promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek celního
dluhu se již v minulosti zabýval též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora již
označeném usnesení sp. zn. 5 Afs 86/2009, v němž dospěl k závěru, že „povinnost jednotlivce zaplatit
clo (a v rámci toho i jeho povinnost strpět vybrání či vymožení cla) má, stejně jako jakákoli jiná povinnost daňové
povahy, rozměr časový; po uplynutí zákonem stanovené doby je dána – namítne-li jednotlivec promlčení – přednost
jeho právní jistotě a nedotknutelnosti jeho právní pozice před zájmem na výběru či vymožení nedoplatku. Zákonem
stanovená šestiletá promlčecí lhůta poskytuje dostatek času, aby celní orgán buď ve vlastní režii nedoplatek vymohl
daňovou (do 30. 6. 1997 celní) exekucí (…), anebo aby na základě jím podaného návrhu pro něj nedoplatek
vymohl soud či soudní exekutor. Je věcí státu, aby zajistil, že soudní výkon rozhodnutí či exekuce prováděná
soudním exekutorem potrvá přiměřenou dobu, případně aby navíc zákonem – podobně jako v jiných zákonech pro
jiné skupiny případů – výslovně stanovil, že po dobu soudního vymáhání se promlčecí lhůta staví (…). Pokud tak
v zákonné úpravě rozhodné pro projednávaný případ neučinil, nelze to klást k tíži jednotlivce a extenzívním
výkladem pohybujícím se téměř na hranici analogie konstruovat, že úkony soudu či soudního exekutora v rámci
řízení o soudní výkon rozhodnutí či řízení exekučního lze celnímu orgánu „přičítat“, a že proto přerušují běh
promlčecí lhůty. Ustanovení §282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002
je proto nutno vykládat tak, že úkonem přerušujícím běh lhůty, v níž se promlčí právo vybrat a vymáhat
nedoplatek cla není úkon soudu či soudního exekutora v řízení o výkon rozhodnutí nebo v řízení exekučním.
Znamená to tedy, že úkony soudu či soudního exekutora v takových řízeních nelze pro účely přerušení běhu
uvedené promlčecí lhůty „přičítat“ celnímu orgánu a že přerušující účinky mají pouze takové úkony celního orgánu,
které tento orgán sám učinil v rámci řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení (…). Účinky takového
úkonu nastávají v okamžiku, kdy je o něm dlužník „zpraven“, tj. tehdy, když se uvedený úkon dostane do jeho
sféry např. v souvislosti s prováděním výkonu rozhodnutí či exekuce.“
[13] Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že rovněž podání návrhu na prohlášení
o majetku je úkonem celního orgánu (na rozdíl od dalších kroků, které v daném soudním řízení
činí soud), a to na základě stejného principu jako v případě podání návrhu na výkon rozhodnutí.
Rozhodující otázkou však je, zda se jedná o „úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku“
ve smyslu §282 odst. 2 celního zákona. Podle stěžovatele totiž tento úkon směřuje pouze
ke zjištění majetku dlužníka a úkonem směřujícím k vybrání nebo vymožení nedoplatku budou
teprve následné kroky činěné na základě získaných zjištění (např. návrh na výkon rozhodnutí
exekucí takového majetku). Krajský soud naopak v napadeném rozsudku dospěl k závěru,
že pokud je ze zákona takovým úkonem zaslání „pouhé“ písemné upomínky, pak s ohledem
na své důsledky tímto krokem musí být i návrh celního orgánu na prohlášení majetku. Poukázal
dále na kvalifikovanou povahu daného úkonu z hlediska trestní odpovědnosti s tím, že tento
úkon zjevně směřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku, neboť jeho cílem je zjistit majetek
dlužníka vhodný ke zpeněžení v rámci následného výkonu rozhodnutí.
[14] Nejvyšší správní soud poskytl demonstrativní výčet „úkonů směřujících k vybrání nebo
vymožení nedoplatku“ v rozsudku ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 Afs 115/2006-50, v němž sice dospěl
k právnímu názoru později překonanému výše citovaným usnesením rozšířeného senátu (tedy
přičítal celnímu orgánu i úkony exekučního soudu). Rozšířený senát však nepopřel závěr
vyslovený v tomto rozsudku, že ne každý úkon může přerušit běh promlčecí lhůty. Takovým
úkonem podle zmiňovaného rozsudku nebude urgence celního orgánu adresovaná předsedovi
exekučního soudu, jelikož postrádá znak materiální, kterým je určitá míra intenzity dopadu
takového úkonu na kvalitu probíhajícího procesu vymáhání. Podle Nejvyššího správního soudu
„každý takový úkon musí být v rámci vymáhání sám o sobě určitým záchytným či výchozím bodem působícím na
tento proces progresivně“.
[15] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že za situace, kdy celnímu orgánu nejsou známy
majetkové poměry dlužníka, má potenciál být takovým „záchytným či výchozím bodem“ také podání
návrhu na prohlášení o majetku. Právě údaje sdělené dlužníkem pod hrozbou trestněprávního
postihu totiž celnímu orgánu mohou významně napomoci při následném výkonu rozhodnutí.
Tomuto závěru nebrání ani skutečnost, že samotným prohlášením o majetku nedochází
k započetí výkonu rozhodnutí. K tomu nedochází ani v případě zaslání písemné upomínky,
a přesto ji zákon výslovně označuje za úkon k vymáhání nedoplatku. Nejvyšší správní soud
se proto ztotožňuje s výše reprodukovanými závěry krajského soudu, podle nichž v dané věci
podáním návrhu na prohlášení o majetku ze dne 4. 2. 2003 došlo k přerušení promlčecí lhůty.
Tato lhůta proto v souladu s §282 odst. 2 celního zákona počala znovu běžet od 1. 1. 2004.
V této části kasační argumentace tedy stěžovateli přisvědčit nelze.
[16] Vedle toho nicméně stěžovatel zpochybnil povahu písemné upomínky ze dne
27. 11. 2009, kterou byl vyzván k úhradě nedoplatku. V této souvislosti namítl, že se jedná
o formálně-právní úkon, jehož účelem bylo pouze přerušit promlčecí lhůtu a prodloužit
ji o dalších šest let. Písemná upomínka byla stěžovateli navíc zaslána již v roce 1995. Krajský soud
zde v napadeném rozsudku vyšel z toho, že celní zákon v §282 odst. 6 písemnou upomínku jako
úkon přerušující běh promlčecí lhůty přímo předvídá. Nestanoví, kdy taková upomínka musí být
dlužníkovi doručena. Celní úřad tak mohl upomínku použít kdykoliv v průběhu vymáhání
nedoplatku.
[17] Ačkoliv z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že celní zákon obsahuje
komplexní úpravu promlčení, a nelze proto aplikovat úpravu obsaženou v jiných předpisech,
neznamená to, že by v nyní projednávané věci bylo možné odhlédnout od obecných principů
týkajících se otázky promlčení v daňových věcech, jak je dovodila judikatura Nejvyššího
správního soudu. Již v rozsudku ze dne 21. 2. 2007, čj. 5 Afs 155/2006-90, zdejší soud výslovně
zdůraznil, že „úkon přerušující lhůtu musí … nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření
či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo
o správnosti předchozího vyměření. Účelem §47 odst. 2 daňového řádu je poskytnutí nové lhůty, vyvstala-li
potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním
úkonem.“ Obdobně již v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 Afs 22/2003-109, uzavřel, že „přerušení
prekluzívní lhůty nemůže způsobit jakýkoli úkon, nýbrž pouze takový, který směřuje k vyměření daně nebo
jejímu dodatečnému stanovení. Také obsah tohoto úkonu je nutno posuzovat podle hledisek stanovených zákonem
o správě daní a poplatků, zejména pak §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož při
uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné
skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něj.“
[18] Nejvyšší správní soud má i při vědomí rozdílů mezi řízením vymáhacím a vyměřovacím
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009-105,
č. 1837/2009 Sb. NSS, odst. [33]) za to, že také ve vymáhacím řízení by úkony celního orgánu
měly směřovat k vymožení nedoplatku a neměly by být činěny pouze formálně (např. právě
za účelem přerušení promlčecí lhůty). Z činnosti celních orgánů by tak měl být vysledovatelný
určitý relativně kontinuální postup sledující vymožení nedoplatku. Jednoduše řečeno, celní orgán
by měl činit úkony směřující k vymožení nedoplatku průběžně a logicky návazně. Ostatně
již v rámci vypořádání předchozí kasační námitky soud připomněl svoji předchozí judikaturu,
podle níž úkon přerušující promlčecí lhůtu musí být v rámci vymáhání sám o sobě určitým
záchytným či výchozím bodem působícím na tento proces progresivně (viz výše citovaný
rozsudek sp. zn. 1 Afs 115/2006). Podle Nejvyššího správního soudu tak zcela zjevně nelze
akceptovat postup celních orgánů, pokud by (ad absurdum) bez dalšího toliko jednou za šest let
odeslaly opětovnou písemnou upomínku dle §282 odst. 6 celního zákona, a tak fakticky vždy
dosáhly běhu nové lhůty.
[19] V nyní projednávané věci krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že šestiletá
promlčecí lhůta běžela od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2009. Z předložené elektronické podoby
správního spisu, z vyjádření žalovaného v soudním řízení ani z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu nevyplývá, že by za celou takto vymezenou dobu celní orgán učinil
byť jediný procesní úkon. Lze dodat, že výkon rozhodnutí vedený Okresním soudem
v Pelhřimově pro daný nedoplatek byl zastaven usnesením ze dne 31. 12. 2002. Podle všech
pokladů, které má zdejší soud k dispozici, byla prvním (a jediným) úkonem v tomto období právě
až písemná upomínka ze dne 27. 11. 2009. Ta byla stěžovateli doručena dne 2. 12. 2009, tedy
přibližně měsíc před koncem promlčecí lhůty a její součástí je toliko vymezení nedoplatku
a upomenutí jeho zaplacení. Žádné bližší vysvětlení případně kontext postupu (či návaznost
jednotlivých kroků vymáhání) není z dostupných podkladů taktéž nijak zřejmý.
[20] Nejvyšší správní soud ve výše již taktéž citovaném rozsudku sp. zn. 1 Afs 15/2009
zdůraznil, že „Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních
vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná moc) k včasnému
uplatnění jeho práv (…). V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost
svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob. (…) Institut časově podmíněného uplatnění
majetkových pohledávek se sice může zdát často nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní,
a možno říci ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu, a umožňuje tak dlužníkům
plánovat si své životy s vědomím, že v důsledku uplynutí času již proti nim nelze určitý nárok uplatnit. Prekluze
nebo promlčení nejsou v tomto pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako
takového.“
[21] S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že pokud by výše citovaný §282 odst. 2
a odst. 6 celního zákona byl vykládán tak, že celnímu orgánu k přerušení promlčecí lhůty
bez dalšího postačuje pouze jednou za šest let dlužníkovi doručit písemnou upomínku, postrádala
by celá úprava promlčení smysl, kterým je ochrana výše nastíněného ústavně chráněného zájmu
na jistotě a stabilitě. V každém jednotlivém případě by totiž při nesplnění dluhu mohlo bez
dalšího pouze na základě jednoduchého úkonu celního orgánu dojít k prodlužování promlčecí
lhůty až na samotnou hranici objektivní lhůty. V kombinaci se zřízením zástavního práva krátce
před uplynutím dvacetileté lhůty navíc v dané dochází k tomu, že se promlčecí lhůta stává
v důsledku aplikace §282 odst. 5 celního zákona fakticky padesátiletou (podle daného ustanovení
nelze do 30 let od zápisu zástavního práva k nemovitosti namítat promlčení). Tím by mohlo dojít
ke zcela nepřiměřené disproporci dokonce k trestnímu zákoníku, který i ve vztahu k promlčení
výkonu trestu uloženého za trestné činy, za něž lze uložit výjimečný trest, zakotvuje „pouze“
třicetiletou promlčecí lhůtu.
[22] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje argumentaci žalovaného, který svůj závěr
(akceptovaný krajským soudem) vystavěl mimo jiné na tom, že zákon nestanoví žádný absolutně
závazný postup hierarchické realizace kroků směřujících k vymáhání nedoplatků. Výše uvedené
nicméně nemůže vést k nastíněným absurdním důsledkům, které by byly nežádoucím projevem
libovůle správních orgánů, a jako takové je nutno je označit z hlediska právní jistoty
za nepřijatelné. Naopak je třeba důvodně požadovat i po celních orgánech, aby v rámci vymáhání
nedoplatků postupovaly způsobem respektujícím výše nastíněná východiska výslovně
formulovaná judikaturou zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím nijak
nesnižuje význam institutu upomínky o zaplacení cla úhradě dluhu, resp. jeho zákonem
předvídanou povahu coby úkonu směřujícího k vymáhání nedoplatku. Dojde-li však (jako tomu
bylo v nyní projednávané věci) k opětovnému využití tohoto institutu (upomínku již dříve
stěžovatel jednou obdržel) těsně před koncem promlčecí lhůty a navíc bez zjevné vazby na další
vymáhací úkony, nelze mu jeho účinky z hlediska přerušení promlčecí lhůty přiznat. Za těchto
okolností nezbývá, než na takový úkon nahlížet jako na úkon čistě formální, který nenaplňuje
základní smysl daného institutu (tedy upozornit dlužníka na existující dluh, aby mohl být uhrazen
dříve, než dojde k nucenému vymáhání dluhu) a představuje pouze nástroj k přerušení promlčecí
lhůty.
[23] Lze tedy uzavřít, že za situace, v níž nelze dovodit, že by celní orgán v průběhu šestileté
promlčecí lhůty činil jiné úkony směřující k vymožení nedoplatku, a pouze krátce před uplynutím
této lhůty dlužníkovi zaslal opakovanou písemnou upomínku, jejíž souvislost (návaznost) s jinými
vymáhacími úkony není zřejmá ani z kontextu celého vymáhacího řízení, nepředstavuje tato
upomínka úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku, který by byl způsobilý přerušit
promlčecí lhůtu.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud shledal naplnění kasačního
důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozsudek krajského soudu v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly dány
důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného (krajský soud se ztotožnil s právním
hodnocením žalovaného, které však bylo tímto rozsudkem vyvráceno), Nejvyšší správní soud
s ohledem na hospodárnost dalšího řízení využil své pravomoci dané §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
krajskému soudu nevrátil věc k dalšímu řízení a současně se zrušením rozsudku krajského soudu
rozhodl také o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a o vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm
je žalovaný povinen respektovat zde vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu.
[25] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Náklady v jeho případě tvoří odměna
a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif].
Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli jako náhradu částku 15 500 Kč za pět úkonů právní
služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před krajským soudem [§11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu], další poradě s klientem ze dne 4. 9. 2018 přesahující jednu hodinu
[§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a třech podáních ve věci samé - žaloba, replika ze dne
30. 1. 2017 a kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Jako samostatný úkon
soud neuznal poradu s klientem ze dne 15. 8. 2016, jelikož téhož dne zástupce stěžovatele
uplatňuje také úkon „příprava a převzetí věci“ a případná prvotní porada je jeho součástí, nikoli
dalším samostatným úkonem právní služby. K odměně za pět úkonů právní služby soud připočetl
paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem
částku 1 500 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[26] Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, zvyšuje se jeho odměna podle §57 odst. 2
s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 17 000 Kč, tj. 3 570 Kč. Celkem
tedy náleží na odměně a náhradě hotových výdajů spojených se zastoupením stěžovatele částka
20 570 Kč. Další náklady stěžovatele tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 4 000 Kč za žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu (včetně návrhu na přiznání odkladného účinku) a 5 000 Kč
za kasační stížnost. Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy
ve výši 29 570 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu