ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.323.2019:76
sp. zn. 8 Azs 323/2019-76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: R. A., zast. ustanoveným opatrovníkem
Mgr. Milanem Janákem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor
cizinecké policie, se sídlem Masarykova 925/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze
dne 3. 10. 2019, čj. KRPU-173132-22/ČJ-2019-040022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2019, čj. 41 A 24/2019-26,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2019, čj. 41 A 24/2019-26,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2019, čj. KRPU-173132-22/ČJ-2019-040022-ZZC,
se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Milanu Janákovi, advokátu,
se p ři zn áv á za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů
ve výši 10 200 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) byl rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku
zajištěn dle §124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění účinném od 1. 9. 2019, zajištěn za účelem správního vyhoštění s dobou trvání
zajištění stanovenou na 60 dní. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu
podanou proti tomuto rozhodnutí podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
[2] Dle soudu rozhodnutí netrpělo vadou nepřezkoumatelnosti, kterou stěžovatel blíže
ani nespecifikoval. Soud připomněl, že předpokladem k zajištění je i následná realizace důvodu,
pro který je cizinec zajištěn. V tomto případě tedy správního vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění
je vydáváno jako první úkon v řízení, tedy ve velice krátkých lhůtách. Žalovaná vychází
z vlastních poznatků o zemi, do které má být cizinec vyhoštěn, a ze skutečností, které cizinec sám
uvede.
[3] Pokud stěžovatel výslovně odmítl sdělit konkrétní důvody, které jej vedly k opuštění
Íránu v roce 2004, žalované nepříslušelo si tyto důvody domýšlet nebo o nich spekulovat.
[4] Stěžovatel ve správním řízení přímo neuvedl, že důvod nemožnosti vyhoštění zpět
do Íránu byla homosexuální orientace. Pouhá zmínka v rozhodnutích Ministerstva vnitra ve věci
mezinárodní ochrany byla dle soudu relativizovaná tím, že byl nakonec vyhodnocen jako bisexuál.
Dle zprávy o bezpečnostní a politické situaci v Íránu z května 2019, platí, že trest smrti bylo
možno uložit pouze za cizoložství či některé druhy konsenzuálního sexuálního jednání osob
stejného pohlaví. Samotná sexuální orientace tak postihovaná nebyla, ale pouze jednání.
Stěžovatel byl označen rovněž za bisexuála, dle krajského soudu tak v Íránu mohl vyhledávat
sexuální partnery mezi ženami.
[5] Tvrzení o konverzi ke křesťanství soud neuvěřil. Toto prohlášení nepodložil důkazy
a je v rozporu s předchozími tvrzeními. Navíc je poprvé vyslovil až v žalobě, proto se k nim
žalovaná nemohla ani v rámci napadeného rozhodnutí vyjádřit.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a následná replika
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Namítal, že sice
skutečně neuvedl bližší informace ohledně toho, proč se obává návratu do Íránu, avšak
v posuzované věci je důležité, že stěžovateli byl v minulosti udělen azyl, čímž Česká republika
uznala, že je uprchlíkem dle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. To, že byl
stěžovateli později azyl odňat, nezpůsobuje ztrátu postavení uprchlíka. Odnětí práv vyplývajících
z postavení uprchlíka nic nemění na existenci hrozby při návratu do Íránu. Ze zpráv o aktuální
situaci v Íránu, které měla žalovaná k dispozici, vyplývá, že se ohledně postihu osob
s homosexuální sexuální orientací nic nezměnilo a nebezpečí stále existuje. S odkazem
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-199/12 až C-201/124
stěžovatel uvedl, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby vyhledával pouze osoby jiného
pohlaví, jak navrhuje krajský soud.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel byl ve správním řízení
pasivní. Informace, které v době řízení měla, nenasvědčovaly tomu, že by správní vyhoštění
nebylo realizovatelné. Pouhý odkaz na udělený azyl bez uvedení dalších konkrétních skutečností
nelze považovat za překážku možného vyhoštění. Stěžovatel se na území České republiky
opakovaně dopouštěl závažné trestné činnosti a nerespektoval udělené výjezdní příkazy. Tímto
byla rovněž podstatně snížena jeho důvěryhodnost. Žalovaná doplnila, že stěžovatel byl sice
propuštěn ze zajištění z důvodu nemožnosti provedení vyhoštění, ale to z toho důvodu,
že nesouhlasil s návratem do Íránu, což je podle konzula Velvyslanectví Íránu podmínkou
návratu.
[8] Stěžovatel v replice k vyjádření ke kasační stížnosti doplnil, že žalované bylo známo,
že je bývalým azylantem. Mohla zjistit, z jakého důvodu byl stěžovateli původně azyl udělen
a ve světle těchto skutečností byla povinna posoudit existenci případných překážek vycestování.
Žalovaná tak nemusela spekulovat a domýšlet důvody překážek vyhoštění. Specifická byla situace
i v tom, že žalovaná reagovala na vydání rozhodnutí o vyhoštění švýcarskými orgány, které
nemusely mít k dispozici informaci o stěžovatelově předchozí azylové historii.
[9] Stěžovatel doplnil, že ustanovení, dle kterého mu byl azyl odňat, je transpozicí čl. 14
kvalifikační směrnice (Směrnice 2011/95/EU z 13. 12. 2011), která ovšem obsahuje i práva, která
náleží osobám, jimž byl azyl odňat, včetně práva nebýt navrácen do země původu. Tyto části
kvalifikační směrnice však doposud do českého právního řádu nebyly prozatím transponovány.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Z obsahu správního a soudního spisu zjistil soud následující skutečnosti podstatné
pro posouzení kasační stížnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 30. 6. 2008,
čj. OAM-704/LE-05-07-R3-2004, byl stěžovateli udělen azyl s odůvodněním, že v žádosti
o mezinárodní ochranu uvedl, že je homosexuál, a v řízení bylo zjištěno, že je bisexuální a jako
takový spadá do určité ohrožené sociální skupiny, neboť v Íránu dochází k tvrdé perzekuci lidí
s jinou sexuální orientací než heterosexuální, u nichž se tato jiná sexuální orientace zjistí.
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2014, čj. OAM-704/LE-05-LE05-R4-2004, Ministerstvo vnitra tento
azyl odňalo z důvodu spáchané trestné činnosti (nebezpečné vyhrožování, vyhrožování s cílem
působit na úřední osobu, násilí proti úřední osobě; těžké ublížení na zdraví ve stadiu pokusu;
znásilnění) a konstatovalo, že žalobce představuje nebezpečí pro bezpečnost státu a jeho občanů.
Stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění mu byl vystaven výjezdní příkaz.
Opakovaně byl předáván do České republiky ze státu Evropské unie, ve kterých po propuštění
pobýval. Na základě rozhodnutí švýcarských orgánů byl stěžovateli udělen zákaz vstupu
do schengeského prostoru od 17. 1. 2019 s platností do 16. 1. 2022 a byl označen jako nežádoucí
cizinec.
[11] Stěžovatel byl dne 2. 10. 2019 předán z území Německa na území České republiky.
Stejného dne s ním byl sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Stěžovatel odmítl odpovědět
na otázku, z jakého důvodu vycestoval v roce 2004 z Íránu a z jakého důvodu nebo za jakým
účelem vstoupil na území České republiky. Na dotaz, zda má nějakou překážku, která
by mu bránila v návratu do Íránu, odpověděl, že měl český pas a dostatečné důkazy, že mu
v Íránu hrozí smrt. Dodal, že to uváděl v pohovoru k azylu a nevidí důvod, proč by to měl
sdělovat nyní. Odmítl sdělit důvod, který mu brání v návratu do Íránu, pouze uvedl, že šlo
o důvod, pro který dostal azyl a nebyl mu soudem uložen trest vyhoštění. Doplnil, že mu hrozí
trest smrti, proto ani nemohl navštívit ambasádu a byly mu uděleny české cestovní doklady.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[13] Krajský soud správně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které
je povinností správních orgánů při rozhodování o zajištění zkoumat, zda je správní vyhoštění
realizovatelné (rozsudek ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS,
či usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS).
[14] Žalovaná věděla o tom, že stěžovateli byl v minulosti udělen azyl. Tato okolnost sama
o sobě znamená výraznou indicii, že zajišťovaného cizince nemusí být možné vyhostit, protože
mu v zemi původu hrozí pronásledování nebo nebezpečí jiné vážné újmy. Pokud má v takové
situaci orgán cizinecké policie možnost zjistit důvody, pro které byl azyl udělen, musí je posoudit
a zjistit, zda jsou stále platné a zda nemohou způsobit nemožnost realizace správního vyhoštění.
V předloženém správním spisu je rozhodnutí o udělení azylu ze dne 30. 6. 2008 založeno,
a to na č. l. 64. Žalobou napadené rozhodnutí o správním zajištění je ve správním spisu založeno
až na č. l. 72. Je zjevné, že v době rozhodování byla žalovaná s důvody pro udělení azylu
seznámena. Přesto v napadeném rozhodnutí na str. 8 uvedla, že sice stěžovatel v rozhovoru
vypověděl, že mu hrozí smrt, nespecifikoval však důvody. Následně uvedla, že v řízení nevyšly
další skutečnosti, které by vyloučily vyhoštění a tyto důvody jí nebyly známy ani z úřední činnosti.
Toto tvrzení žalované je ve zjevném rozporu s obsahem spisu. Dle kasačního soudu se jedná
o zásadní pochybení žalované.
[15] Jak již soud uvedl, pro nutnost zabývat se důvody pro udělení azylu postačovalo vědomí
žalované o tom, že stěžovateli byl v minulosti udělen azyl, a znalost důvodů udělení azylu.
Stěžovatel však v rozhovoru dne 2. 10. 2019 nepřímo na tyto důvody odkázal. Žalovaná
se na překážky pro návrat do Íránu ptala několikrát. Stěžovatel na tyto otázky nejprve odmítal
odpovědět, následně však uvedl, že mu hrozí hrozba smrti z důvodů, pro které dostal azyl. Takto
se vyjádřil opakovaně: „Samozřejmě, že mám důvod, proto jsem dostal v České republice azyl.“; „Hrozí
mi trest smrti, proto ani nemohu navštívit ambasádu, proto jsem měl i české platné cestovní doklady.“; „Na letišti
mi při návratu rovnou popraví.“; „Trest smrti. Otázka života i smrti, proto mi byl udělen azyl a české doklady.“
Nejvyššímu správnímu soudu přijde nepochopitelné, že i přes tato zcela jasná vyjádření týkající
se hrozby smrti, žalovaná přesto trvala na přesném vymezení důvodů jako překážku vycestování
a odmítla se důvody nadále zabývat, když je stěžovatel výslovně neuvedl. Dle přepisu rozhovoru
byl stěžovatel zjevně rozrušen, když opakovaně uváděl, že se psychicky cítí špatně a je unavený.
Je rovněž nutno přihlédnout k tomu, že pohovor trval celkem 2 hodiny a 2 minuty s jednou
5 minutovou přestávkou.
[16] Krajský soud se dopustil chyby, pokud rozhodnutí žalované nezrušil, jelikož skutkový
stav, ze kterého vycházela, neměl oporu ve spisu, a nevrátil jí věc k dalšímu řízení. Na tom nic
nemění skutečnost, že se krajský soud sám vyjádřil k důvodům, pro které stěžovatel obdržel azyl
a nepovažoval je za překážku vyhoštění. K tomuto však nebyl povolán. První, kdo se touto
otázkou měl zabývat, byla žalovaná a krajský soud měl následně pouze přezkoumat její úvahy.
IV. Závěr
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený
rozsudek krajského soudu tak musel dle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit. Současně rozhodl
dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalované. Krajský
soud by totiž vázán názorem kasačního soudu mohl pouze žalobě vyhovět a vrátit věc žalované.
Věc tak byla vrácena žalované k dalšímu řízení na základě §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším řízení je vázána závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s.].
[18] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Žalovaná v řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení a stěžovatel neučinil žádný úkon, za který by mu mohl soud náhradu
nákladů řízení přiznat.
[19] Nejvyšší správní soud současně ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu
za zastupování (§35 odst. 10 s. ř. s.). Jde o odměnu za 3 úkony právní služby [převzetí věci,
sepsání kasační stížnosti a replika k vyjádření žalované ke kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm.
b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. V případě právní služby převzetí věci právní
předpis vyžaduje rovněž poradu s klientem a přípravu zastoupení. Součástí tohoto úkonu sice
nebyla porada s klientem, nicméně je zřejmé, že tato porada ani objektivně nemohla proběhnout,
neboť opatrovník byl stěžovateli ustanoven právě proto, že stěžovatelův pobyt nebyl znám.
Opatrovníkovi toto nelze klást k tíži, jelikož se s věcí seznámit musí. Odměna za tyto úkony
je celkem v částce 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. AT] a náhradu
hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 10 200 Kč. Tato
částka bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. července 2020
Petr Mikeš
předseda senátu