ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.60.2020:47
sp. zn. 8 Azs 60/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: U. O., zastoupený Mgr. Vratislavem
Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2019, čj.
OAM-379/ZA-ZA11-HA08-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, čj. 42 Az 6/2019-28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, čj. 42 Az 6/2019-28, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Žádost o mezinárodní
ochranu žalobce odůvodnil především tak, že mu v Mongolsku hrozí trestní stíhání za ublížení
na zdraví (napadení), které se mělo odehrát na podzim 2014 na oslavě žalobcových narozenin.
Žalobce se však napadení neúčastnil, protože byl opilý. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce
Mongolsko opustil s cílem na území ČR pracovat, nikoli jako uprchlík. O mezinárodní ochranu
požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování po skončení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Pokud jde o hrozbu trestního stíhání, žalovaný
uvedl, že se obecně může jednat o azylově relevantní skutečnost, ale nezjistil žádné okolnosti
svědčící o tom, že by žalobci hrozily v zemi původu zásadní fyzické či psychické útrapy či smrt.
Žalobce se proti trestnímu stíhání mohl bránit v zemi původu. Žalobce navíc o mezinárodní
ochranu požádal teprve v roce 2019, ačkoliv přicestoval již v roce 2015. Příběhu o trestním
stíhání tak využil účelově. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť
žalobci v zemi původu nehrozí vážná újma.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále „krajský soud“), ve které namítal, v případě návratu do Mongolska bude zcela jistě
odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Mongolská policie je zkorumpovaná a žalobce jí nevěří.
Právní řád sice zaručuje ochranu před protiprávním jednáním, ale realita je jiná. Se zadrženými
osobami je v Mongolsku hrubě zacházeno za účelem vynucení jejich přiznání, což dokládají
některé zprávy o stavu lidských práv, na které žalobce poukázal. Žalovaný si neopatřil dostatek
zpráv o zemi původu, a proto vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce
se obává, že mu ze strany policie hrozí nelidské či ponižující zacházení, tedy nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. O možnosti žádat o mezinárodní ochranu
dříve nevěděl. O mezinárodní ochranu dříve nežádal, protože měl pracovní povolení, které
mu umožnilo legálně pobývat v ČR, aniž by se musel obávat návratu do Mongolska.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl mimo jiné k závěru,
že v případě žalobce nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Nehrozí mu v případě
návratu trest smrti. Žalovaný se s poukazem na dostupné zprávy o zemi původu pečlivě zabýval
tím, zda by žalobci hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
Správně dospěl k závěru, že tomu tak není. Ze zpráv, které jsou součástí správního spisu, plyne,
že Mongolsko je bezpečnou zemí původu. Žalobce nedoložil, že by v průběhu jeho trestního
stíhání došlo k porušení zákona. Samotné trestní stíhání není nelidským či ponižujícím
zacházením. Žalobce navíc nedoložil, že by byl trestně stíhán, ani to, že měl být jeho kamarád
již odsouzen. O mezinárodní ochranu je navíc nutné žádat bezprostředně poté, co k tomu žadatel
dostane příležitost. Žalobce podal žádost po pěti letech pobytu v ČR, přestože o trestním stíhání
věděl již v době vstupu na území státu. Podání žádosti až po ztrátě povolení k pobytu tak zjevně
svědčí o její účelovosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností. V ní uvedl,
že krajský soud nedostatečně zohlednil hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu
v podobě zatčení a odsouzení za trestný čin, který však stěžovatel nespáchal.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovateli nehrozí v souvislosti s trestním stíháním zásadní fyzické či psychické útrapy, neví ani,
zda trestní stíhání bylo zastaveno. Mohl se proti němu bránit v Mongolsku, místo toho
po příchodu do ČR v roce 2015 řešil situaci prostřednictvím svého známého, který měl zajistit
podplacení mongolské policie. Od té doby se o své stíhání až do vydání výjezdního příkazu
nezajímal. Trestního stíhání jen účelově využil při žádosti o mezinárodní ochranu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnosti přijatelná ve smyslu
§104a odst. 3 s. ř. s. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná,
existuje již ustálená judikatura (viz zejm. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). V něm zdejší soud vymezil, že přijatelná bude
kasační stížnost mimo jiné tehdy, „pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.“
[7] Přestože stěžovatel v nynější věci žádnou výslovnou argumentaci ve vztahu k přijatelnosti
kasační stížnosti neuplatnil, je třeba tuto kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
považovat. Nejvyšší správní soud totiž nemohl přehlédnout, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, přičemž se jedná o vadu takové povahy,
že to ve smyslu citované judikatury mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přestože stěžovatel poukázal na nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku dosti stručně a spíše obecně, je třeba připomenout, že nepřezkoumatelnost představuje
natolik závažnou vadu, že k ní soud musí v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet z úřední
povinnosti.
[8] Jde-li o stěžovatelem tvrzenou hrozbu nebezpečí vážné újmy odůvodňující udělení
doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, z ustálené judikatury zřetelně vyplývá
požadavek, aby byla ze strany žadatele prokázána v intencích „reálného nebezpečí“ mučení nebo
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, nebo ze dne 25. 7. 2005,
čj. 5 Azs 116/2005-58). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013,
čj. 5 Azs 10/2012-68, „byl-li žadatel o mezinárodní ochranu policejními orgány v zemi původu mučením
donucen přiznat se k trestným činům, jež ve skutečnosti nespáchal, dosahuje takové příkoří intenzity
pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a rovněž intenzity vážné újmy podle
§14a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Nemá-li takové jednání vůči žadateli o mezinárodní ochranu souvislost
s důvody pronásledování podle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu, zakládá, má-li žadatel i nadále důvodné
obavy ze skutečného nebezpečí této vážné újmy v případě jeho navrácení do země původu, a při splnění ostatních
zákonných podmínek, nárok na udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 citovaného zákona.“
[9] Je třeba již úvodem předeslat, že Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře i v návaznosti
na výše uvedené zabýval situací v Mongolsku, konkrétně postavením trestně stíhaných osob.
V rozsudku ze dne 21. 4. 2016, čj. 1 Azs 36/2016-34, mj. zrušil napadený rozsudek jako
nepřezkoumatelný, jelikož se nezabýval obsahem stěžovatelem v žalobě uváděných zpráv o stavu
lidských práv v Mongolsku. Z předložených dokumentů vyplývalo, že v zemi původu dochází
k mučení a donucování podezřelých k přiznání. Takové příkoří může dosahovat intenzity
pronásledování i intenzity vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Na tento
rozsudek pak v případě téhož stěžovatele navázal rozsudkem ze dne 23. 8. 2018,
čj. 1 Azs 137/2018-50, ve kterém se již zabýval situací, kdy žalovaný při novém projednání věci
uznal závažné nedostatky v mongolské justici a vězeňství. Dále uvedl, že policie uplatňuje
nepřiměřenou sílu a mučení, zejména za účelem získání přiznání. Vyskytují se nátlak a výhrůžky
zahájením vyšetřování rodinných příslušníků v případě neposkytnutí přiznání. V rámci snah
o vynucení přiznání či zastrašení jsou zadržení převáženi na různá místa nebo do vazebních
věznic daleko od domova. Nefungují mechanismy, které by pohnaly osoby odpovědné za toto
jednání k odpovědnosti. Správní orgány se nezabývají stížnostmi na psychické mučení. Soudní
stíhání takových trestných činů je spíše výjimečné. Žalovaný však v dané věci konstatoval,
že trestní stíhání stěžovatele nelze samo o sobě hodnotit jako skutečně hrozící vážnou újmu
a že není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda stěžovatel spáchal v zemi svého původu
trestný čin. Tento závěr Nejvyšší správní soud odmítl z důvodu, že zjištěné nedostatky jsou spjaty
se systémem jako celkem a dopadají bez rozdílu na všechny vězně či trestně stíhané osoby.
Stěžovatel je v takovém případě osobou, u které je přítomno reálné nebezpečí újmy, které
z těchto nedostatků vyplývá. Žadatel o mezinárodní ochranu tak nemusí nade vší pochybnost
prokázat, že právě on bude v zemi původu podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
[10] V nyní posuzované věci stěžovatel rovněž tvrdí, že je v zemi původu trestně stíhán,
přičemž žalovaný jeho tvrzení ve vyjádření k žalobě i kasační stížnosti v základu nezpochybnil,
toliko poukázal dobu uplynulou od roku 2015 (v té době byl stěžovatel podle svých tvrzení
vyslýchán policií a činil kroky k vyřešení situace). V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný
tvrzeními stěžovatele zabýval z hlediska naplnění důvodů pro udělení azylu (dle §12 zákona
o azylu), azylu za účelem sloučení rodiny (§13), humanitárního azylu (§14), doplňkové ochrany
(§14a) i doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny (§14b). V rámci odůvodnění svého závěru
spočívajícího v tom, že stěžovateli nelze udělit azyl dle podle §12 písm. a) a b) citovaného zákona
mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel se od roku 2015 nijak nezajímal o průběh zmíněného
trestního stíhání a lze mít za to, že situace již byla vyřešena, jinak by totiž žádal o mezinárodní
ochranu již v roce 2015. Podle žalovaného tedy stěžovatel svůj příběh o trestním stíhání využil
účelově. Pokud jde o odůvodnění, proč stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a téhož zákona, zde žalovaný popsal situaci v Mongolsku, přičemž ke svému
závěru dospěl „po zhodnocení výpovědi žadatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země,
posouzení jeho hlavních motivů k odchodu a výše citovaných aktuálních informačních pramenů“.
[11] Z hlediska posouzení situace v zemi původu se v předloženém správním spisu nachází
pouze zprávy zpracované žalovaným („Hodnocení Mongolska jako bezpečné země původu“ z března
2019 a „Bezpečnostní a politická situace v zemi“ z března 2019). Žalobce však v žalobě citoval
ze zprávy o stavu lidských práv vypracované Ministerstvem zahraničí USA za rok 2018
a ze zprávy Amnesty International 2017/2018, které situaci trestně stíhaných osob v Mongolsku
popisují shodně, jak byla rekapitulována výše v citované judikatuře, tedy tak, že trestně stíhané
osoby jsou vystavovány různým formám mučení, nelidského či ponižujícího zacházení za účelem
vynucení doznání. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že s ohledem
na dostupné zprávy, které jsou součástí správního spisu, stěžovateli v případě návratu rozhodně
nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení a stěžovatel nedoložil žádné mimořádné
okolnosti, pro které by právě jemu takové zacházení mělo hrozit.
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené předně dospěl k závěru, že krajský soud
v napadeném rozsudku vůbec nezareagoval na stěžovatelem tvrzené konkrétní skutečnosti
plynoucí ze zpráv o zemi původu a nekonfrontoval je s obsahem zpráv založených ve správním
spisu, s nimiž jsou s hlediska popisu situace v zemi původu zjevně v rozporu. Je pravdou,
že stěžovatelem citované zprávy jsou uvedeny jako „zdroje“ výše označených zpráv žalovaného,
o nichž se krajský soud zmiňuje v odůvodnění nyní napadeného rozsudku (viz odst. 9.
odůvodnění rozsudku). Ze zpráv žalovaného krajský soud také dále vychází. Přestože Nejvyšší
správní soud nepovažuje za nutné trvat na tom, aby bylo za obdobných okolností vždy třeba
provést žalobcem (stěžovatelem) citované zprávy o zemi původu k důkazu při jednání (ostatně
v nynější věci to stěžovatel ani nepožadoval), je naopak třeba trvat na tom, aby se krajský soud
v návaznosti na uplatněné žalobní body obdobnými tvrzeními žalobce zabýval a vysvětlil, proč
k závěrům plynoucím z přeložených zpráv nepřihlédl. To platí tím spíše, pokud jsou žalobcem
(stěžovatelem) zdůrazněné pasáže citovaných zpráv ve zjevném rozporu s podklady, z nichž vyšel
žalovaný. Namísto toho ovšem krajský soud v nyní projednávané věci v zásadě pouze zopakoval
závěry žalovaného s tím, že dle „dostupných zpráv“ (tj. pouze těch založených žalovaným
do správního spisu), stěžovali v Mongolsku „rozhodně“ nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nehrozí. Již z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný,
neboť o nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí se jedná také v případě, že soud opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných účastníky řízení (srov. např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58). Stěžovatel v žalobě zcela jednoznačně vyjádřil své výhrady
ke zjištěným informacím o zemi původu, přičemž výslovně upozornil na konkrétní závěry
konkrétních zpráv, krajský soud na to však nereagoval způsobem, z něhož by bylo seznatelné,
jak se k citované argumentaci stěžovatele staví, resp. aby jeho závěry (byť třeba jen implicitní)
bylo možno v kasačním řízení přezkoumat.
[13] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud se otázkou případného udělení
doplňkové ochrany stěžovateli zabýval poměrně obsáhle, resp. zmínil i to, že stěžovatel
svá tvrzení týkající se trestního stíhání nijak nepodložil. Ani tuto stručnou úvahu však
v projednávané věci nelze považovat za odpovídající a dostatečnou reakci na argumenty žalobce,
neboť krajský soud ji taktéž opřel o závěr spočívající v tom, že není důvod rozporovat informace
o zemi původu zjištěné žalovaným (viz odst. [15] napadeného rozsudku), aniž by však v tomto
směru jakkoliv reagoval na námitky, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Je také pravdou, že krajský
soud se v rámci vypořádání závěrečné žalobní námitky (viz bod 20. napadeného rozsudku –
námitka přičtení žádosti o mezinárodní ochranu k tíži žalobce z důvodu předchozího legálního
pobytu) ztotožnil se žalovaným v tom, že podání žádosti až po té, co začal stěžovatel pobývat
na území ČR nelegálně, svědčí o její účelovosti. Pokud však jde o otázku doplňkové ochrany,
resp. především nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu, zde v příslušné části
odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud přejímá závěry žalovaného, pokud jde o situaci
v Mongolsku, přičemž závěry krajského soudu jsou zde postaveny právě na posouzení toho,
zda může stěžovateli v zemi původu hrozit nelidské či ponižující zacházení s ohledem na jeho
trestní stíhání (viz bod 13. napadeného rozsudku).
[14] Lze tedy uzavřít, že námitka stěžovatele týkající se nedostatečného zohlednění hrozby
vážné újmy ze strany krajského soudu je s ohledem na popsané nedostatky odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu důvodná. Není totiž zřejmé, jak se krajský soud staví
k tvrzením stěžovatele týkajícím se posouzení nebezpečí vážné újmy v zemi jeho původu.
Přestože stěžovatel výslovně upozornil na některé nikoliv nevýznamné závěry plynoucí z jím
označených zpráv, krajský soud na ně výslovně nijak nereagoval. Náhled krajského soudu
na stěžovatelem uplatněnou argumentaci v tomto ohledu nelze dovodit ani z kontextu dalších
částí odůvodnění. Pokud krajský soud s ohledem na některé shora citované pasáže odůvodnění
rozhodnutí žalovaného měl za to, že tvrzení (příběh) žalobce týkající se jeho trestního stíhání
je nevěrohodný, pak bylo na místě, aby takový závěr jasně formuloval, resp. by jej mělo být
možno z odůvodnění napadeného rozsudku dovodit, a to právě i ve vztahu k posouzení naplnění
podmínek udělení doplňkové ochrany. Pokud naopak tvrzení stěžovatele o probíhajícím trestním
stíhání zpochybňovat nehodlal, tedy připustil věrohodnost azylového příběhu stěžovatele, je zcela
na místě po něm požadovat, aby se s vyslovenými pochybnostmi týkajícími se nakládání s trestně
stíhanými osobami v Mongolsku pro účely udělení doplňkové ochrany blíže vypořádal. Aniž
by Nejvyšší správní soud předjímal, jak bude krajský soud reagovat na výše uvedené a dosud
nezohledněné námitky stěžovatele, je třeba připomenout, že shora citovaná judikatura zdejšího
soudu (zejm. viz rozsudek ve věci čj. 1 Azs 137/2018-50) již dovodila, že závažné nedostatky
v mongolské justici a policii jsou systémové povahy, přičemž podmínkou udělení doplňkové
ochrany není, aby stěžovatel (samozřejmě v případě naplnění důkazního standardu ve vztahu
ke skutečnému nebezpečí vážné újmy v důsledku tvrzeného trestního stíhání) tvrdil a prokazoval,
že nelidskému či ponižujícímu zacházení bude vystaven právě on.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším
řízení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4
s. ř. s.). Na krajském soudu tedy především bude, aby se při novém projednání věci
přezkoumatelně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (především pokud jde o udělení
doplňkové ochrany) a následně při posouzení věci případně reflektoval závěry plynoucí
z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k postavení trestně stíhaných osob
v Mongolsku.
[16] Krajský soud rozhodne v dalším řízení i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. prosince 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu