Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2020, sp. zn. 8 Azs 60/2020 - 47 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.60.2020:47

Zdroj dat je dostupný na http://www.nssoud.cz
ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.60.2020:47
sp. zn. 8 Azs 60/2020 - 47 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: U. O., zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2019, čj. OAM-379/ZA-ZA11-HA08-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, čj. 42 Az 6/2019-28, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, čj. 42 Az 6/2019-28, se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Žádost o mezinárodní ochranu žalobce odůvodnil především tak, že mu v Mongolsku hrozí trestní stíhání za ublížení na zdraví (napadení), které se mělo odehrát na podzim 2014 na oslavě žalobcových narozenin. Žalobce se však napadení neúčastnil, protože byl opilý. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce Mongolsko opustil s cílem na území ČR pracovat, nikoli jako uprchlík. O mezinárodní ochranu požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování po skončení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Pokud jde o hrozbu trestního stíhání, žalovaný uvedl, že se obecně může jednat o azylově relevantní skutečnost, ale nezjistil žádné okolnosti svědčící o tom, že by žalobci hrozily v zemi původu zásadní fyzické či psychické útrapy či smrt. Žalobce se proti trestnímu stíhání mohl bránit v zemi původu. Žalobce navíc o mezinárodní ochranu požádal teprve v roce 2019, ačkoliv přicestoval již v roce 2015. Příběhu o trestním stíhání tak využil účelově. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobci v zemi původu nehrozí vážná újma. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“), ve které namítal, v případě návratu do Mongolska bude zcela jistě odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Mongolská policie je zkorumpovaná a žalobce jí nevěří. Právní řád sice zaručuje ochranu před protiprávním jednáním, ale realita je jiná. Se zadrženými osobami je v Mongolsku hrubě zacházeno za účelem vynucení jejich přiznání, což dokládají některé zprávy o stavu lidských práv, na které žalobce poukázal. Žalovaný si neopatřil dostatek zpráv o zemi původu, a proto vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce se obává, že mu ze strany policie hrozí nelidské či ponižující zacházení, tedy nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. O možnosti žádat o mezinárodní ochranu dříve nevěděl. O mezinárodní ochranu dříve nežádal, protože měl pracovní povolení, které mu umožnilo legálně pobývat v ČR, aniž by se musel obávat návratu do Mongolska. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl mimo jiné k závěru, že v případě žalobce nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Nehrozí mu v případě návratu trest smrti. Žalovaný se s poukazem na dostupné zprávy o zemi původu pečlivě zabýval tím, zda by žalobci hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Správně dospěl k závěru, že tomu tak není. Ze zpráv, které jsou součástí správního spisu, plyne, že Mongolsko je bezpečnou zemí původu. Žalobce nedoložil, že by v průběhu jeho trestního stíhání došlo k porušení zákona. Samotné trestní stíhání není nelidským či ponižujícím zacházením. Žalobce navíc nedoložil, že by byl trestně stíhán, ani to, že měl být jeho kamarád již odsouzen. O mezinárodní ochranu je navíc nutné žádat bezprostředně poté, co k tomu žadatel dostane příležitost. Žalobce podal žádost po pěti letech pobytu v ČR, přestože o trestním stíhání věděl již v době vstupu na území státu. Podání žádosti až po ztrátě povolení k pobytu tak zjevně svědčí o její účelovosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností. V ní uvedl, že krajský soud nedostatečně zohlednil hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu v podobě zatčení a odsouzení za trestný čin, který však stěžovatel nespáchal. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovateli nehrozí v souvislosti s trestním stíháním zásadní fyzické či psychické útrapy, neví ani, zda trestní stíhání bylo zastaveno. Mohl se proti němu bránit v Mongolsku, místo toho po příchodu do ČR v roce 2015 řešil situaci prostřednictvím svého známého, který měl zajistit podplacení mongolské policie. Od té doby se o své stíhání až do vydání výjezdního příkazu nezajímal. Trestního stíhání jen účelově využil při žádosti o mezinárodní ochranu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnosti přijatelná ve smyslu §104a odst. 3 s. ř. s. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje již ustálená judikatura (viz zejm. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). V něm zdejší soud vymezil, že přijatelná bude kasační stížnost mimo jiné tehdy, „pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.“ [7] Přestože stěžovatel v nynější věci žádnou výslovnou argumentaci ve vztahu k přijatelnosti kasační stížnosti neuplatnil, je třeba tuto kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. považovat. Nejvyšší správní soud totiž nemohl přehlédnout, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, přičemž se jedná o vadu takové povahy, že to ve smyslu citované judikatury mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přestože stěžovatel poukázal na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dosti stručně a spíše obecně, je třeba připomenout, že nepřezkoumatelnost představuje natolik závažnou vadu, že k ní soud musí v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti. [8] Jde-li o stěžovatelem tvrzenou hrozbu nebezpečí vážné újmy odůvodňující udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, z ustálené judikatury zřetelně vyplývá požadavek, aby byla ze strany žadatele prokázána v intencích „reálného nebezpečí“ mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, nebo ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, čj. 5 Azs 10/2012-68, „byl-li žadatel o mezinárodní ochranu policejními orgány v zemi původu mučením donucen přiznat se k trestným činům, jež ve skutečnosti nespáchal, dosahuje takové příkoří intenzity pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a rovněž intenzity vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Nemá-li takové jednání vůči žadateli o mezinárodní ochranu souvislost s důvody pronásledování podle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu, zakládá, má-li žadatel i nadále důvodné obavy ze skutečného nebezpečí této vážné újmy v případě jeho navrácení do země původu, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nárok na udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 citovaného zákona.“ [9] Je třeba již úvodem předeslat, že Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře i v návaznosti na výše uvedené zabýval situací v Mongolsku, konkrétně postavením trestně stíhaných osob. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016, čj. 1 Azs 36/2016-34, mj. zrušil napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný, jelikož se nezabýval obsahem stěžovatelem v žalobě uváděných zpráv o stavu lidských práv v Mongolsku. Z předložených dokumentů vyplývalo, že v zemi původu dochází k mučení a donucování podezřelých k přiznání. Takové příkoří může dosahovat intenzity pronásledování i intenzity vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Na tento rozsudek pak v případě téhož stěžovatele navázal rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Azs 137/2018-50, ve kterém se již zabýval situací, kdy žalovaný při novém projednání věci uznal závažné nedostatky v mongolské justici a vězeňství. Dále uvedl, že policie uplatňuje nepřiměřenou sílu a mučení, zejména za účelem získání přiznání. Vyskytují se nátlak a výhrůžky zahájením vyšetřování rodinných příslušníků v případě neposkytnutí přiznání. V rámci snah o vynucení přiznání či zastrašení jsou zadržení převáženi na různá místa nebo do vazebních věznic daleko od domova. Nefungují mechanismy, které by pohnaly osoby odpovědné za toto jednání k odpovědnosti. Správní orgány se nezabývají stížnostmi na psychické mučení. Soudní stíhání takových trestných činů je spíše výjimečné. Žalovaný však v dané věci konstatoval, že trestní stíhání stěžovatele nelze samo o sobě hodnotit jako skutečně hrozící vážnou újmu a že není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda stěžovatel spáchal v zemi svého původu trestný čin. Tento závěr Nejvyšší správní soud odmítl z důvodu, že zjištěné nedostatky jsou spjaty se systémem jako celkem a dopadají bez rozdílu na všechny vězně či trestně stíhané osoby. Stěžovatel je v takovém případě osobou, u které je přítomno reálné nebezpečí újmy, které z těchto nedostatků vyplývá. Žadatel o mezinárodní ochranu tak nemusí nade vší pochybnost prokázat, že právě on bude v zemi původu podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. [10] V nyní posuzované věci stěžovatel rovněž tvrdí, že je v zemi původu trestně stíhán, přičemž žalovaný jeho tvrzení ve vyjádření k žalobě i kasační stížnosti v základu nezpochybnil, toliko poukázal dobu uplynulou od roku 2015 (v té době byl stěžovatel podle svých tvrzení vyslýchán policií a činil kroky k vyřešení situace). V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný tvrzeními stěžovatele zabýval z hlediska naplnění důvodů pro udělení azylu (dle §12 zákona o azylu), azylu za účelem sloučení rodiny (§13), humanitárního azylu (§14), doplňkové ochrany (§14a) i doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny (§14b). V rámci odůvodnění svého závěru spočívajícího v tom, že stěžovateli nelze udělit azyl dle podle §12 písm. a) a b) citovaného zákona mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel se od roku 2015 nijak nezajímal o průběh zmíněného trestního stíhání a lze mít za to, že situace již byla vyřešena, jinak by totiž žádal o mezinárodní ochranu již v roce 2015. Podle žalovaného tedy stěžovatel svůj příběh o trestním stíhání využil účelově. Pokud jde o odůvodnění, proč stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona, zde žalovaný popsal situaci v Mongolsku, přičemž ke svému závěru dospěl „po zhodnocení výpovědi žadatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu a výše citovaných aktuálních informačních pramenů“. [11] Z hlediska posouzení situace v zemi původu se v předloženém správním spisu nachází pouze zprávy zpracované žalovaným („Hodnocení Mongolska jako bezpečné země původu“ z března 2019 a „Bezpečnostní a politická situace v zemi“ z března 2019). Žalobce však v žalobě citoval ze zprávy o stavu lidských práv vypracované Ministerstvem zahraničí USA za rok 2018 a ze zprávy Amnesty International 2017/2018, které situaci trestně stíhaných osob v Mongolsku popisují shodně, jak byla rekapitulována výše v citované judikatuře, tedy tak, že trestně stíhané osoby jsou vystavovány různým formám mučení, nelidského či ponižujícího zacházení za účelem vynucení doznání. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že s ohledem na dostupné zprávy, které jsou součástí správního spisu, stěžovateli v případě návratu rozhodně nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení a stěžovatel nedoložil žádné mimořádné okolnosti, pro které by právě jemu takové zacházení mělo hrozit. [12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené předně dospěl k závěru, že krajský soud v napadeném rozsudku vůbec nezareagoval na stěžovatelem tvrzené konkrétní skutečnosti plynoucí ze zpráv o zemi původu a nekonfrontoval je s obsahem zpráv založených ve správním spisu, s nimiž jsou s hlediska popisu situace v zemi původu zjevně v rozporu. Je pravdou, že stěžovatelem citované zprávy jsou uvedeny jako „zdroje“ výše označených zpráv žalovaného, o nichž se krajský soud zmiňuje v odůvodnění nyní napadeného rozsudku (viz odst. 9. odůvodnění rozsudku). Ze zpráv žalovaného krajský soud také dále vychází. Přestože Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné trvat na tom, aby bylo za obdobných okolností vždy třeba provést žalobcem (stěžovatelem) citované zprávy o zemi původu k důkazu při jednání (ostatně v nynější věci to stěžovatel ani nepožadoval), je naopak třeba trvat na tom, aby se krajský soud v návaznosti na uplatněné žalobní body obdobnými tvrzeními žalobce zabýval a vysvětlil, proč k závěrům plynoucím z přeložených zpráv nepřihlédl. To platí tím spíše, pokud jsou žalobcem (stěžovatelem) zdůrazněné pasáže citovaných zpráv ve zjevném rozporu s podklady, z nichž vyšel žalovaný. Namísto toho ovšem krajský soud v nyní projednávané věci v zásadě pouze zopakoval závěry žalovaného s tím, že dle „dostupných zpráv“ (tj. pouze těch založených žalovaným do správního spisu), stěžovali v Mongolsku „rozhodně“ nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nehrozí. Již z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť o nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí se jedná také v případě, že soud opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných účastníky řízení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58). Stěžovatel v žalobě zcela jednoznačně vyjádřil své výhrady ke zjištěným informacím o zemi původu, přičemž výslovně upozornil na konkrétní závěry konkrétních zpráv, krajský soud na to však nereagoval způsobem, z něhož by bylo seznatelné, jak se k citované argumentaci stěžovatele staví, resp. aby jeho závěry (byť třeba jen implicitní) bylo možno v kasačním řízení přezkoumat. [13] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud se otázkou případného udělení doplňkové ochrany stěžovateli zabýval poměrně obsáhle, resp. zmínil i to, že stěžovatel svá tvrzení týkající se trestního stíhání nijak nepodložil. Ani tuto stručnou úvahu však v projednávané věci nelze považovat za odpovídající a dostatečnou reakci na argumenty žalobce, neboť krajský soud ji taktéž opřel o závěr spočívající v tom, že není důvod rozporovat informace o zemi původu zjištěné žalovaným (viz odst. [15] napadeného rozsudku), aniž by však v tomto směru jakkoliv reagoval na námitky, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Je také pravdou, že krajský soud se v rámci vypořádání závěrečné žalobní námitky (viz bod 20. napadeného rozsudku – námitka přičtení žádosti o mezinárodní ochranu k tíži žalobce z důvodu předchozího legálního pobytu) ztotožnil se žalovaným v tom, že podání žádosti až po té, co začal stěžovatel pobývat na území ČR nelegálně, svědčí o její účelovosti. Pokud však jde o otázku doplňkové ochrany, resp. především nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu, zde v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud přejímá závěry žalovaného, pokud jde o situaci v Mongolsku, přičemž závěry krajského soudu jsou zde postaveny právě na posouzení toho, zda může stěžovateli v zemi původu hrozit nelidské či ponižující zacházení s ohledem na jeho trestní stíhání (viz bod 13. napadeného rozsudku). [14] Lze tedy uzavřít, že námitka stěžovatele týkající se nedostatečného zohlednění hrozby vážné újmy ze strany krajského soudu je s ohledem na popsané nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu důvodná. Není totiž zřejmé, jak se krajský soud staví k tvrzením stěžovatele týkajícím se posouzení nebezpečí vážné újmy v zemi jeho původu. Přestože stěžovatel výslovně upozornil na některé nikoliv nevýznamné závěry plynoucí z jím označených zpráv, krajský soud na ně výslovně nijak nereagoval. Náhled krajského soudu na stěžovatelem uplatněnou argumentaci v tomto ohledu nelze dovodit ani z kontextu dalších částí odůvodnění. Pokud krajský soud s ohledem na některé shora citované pasáže odůvodnění rozhodnutí žalovaného měl za to, že tvrzení (příběh) žalobce týkající se jeho trestního stíhání je nevěrohodný, pak bylo na místě, aby takový závěr jasně formuloval, resp. by jej mělo být možno z odůvodnění napadeného rozsudku dovodit, a to právě i ve vztahu k posouzení naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany. Pokud naopak tvrzení stěžovatele o probíhajícím trestním stíhání zpochybňovat nehodlal, tedy připustil věrohodnost azylového příběhu stěžovatele, je zcela na místě po něm požadovat, aby se s vyslovenými pochybnostmi týkajícími se nakládání s trestně stíhanými osobami v Mongolsku pro účely udělení doplňkové ochrany blíže vypořádal. Aniž by Nejvyšší správní soud předjímal, jak bude krajský soud reagovat na výše uvedené a dosud nezohledněné námitky stěžovatele, je třeba připomenout, že shora citovaná judikatura zdejšího soudu (zejm. viz rozsudek ve věci čj. 1 Azs 137/2018-50) již dovodila, že závažné nedostatky v mongolské justici a policii jsou systémové povahy, přičemž podmínkou udělení doplňkové ochrany není, aby stěžovatel (samozřejmě v případě naplnění důkazního standardu ve vztahu ke skutečnému nebezpečí vážné újmy v důsledku tvrzeného trestního stíhání) tvrdil a prokazoval, že nelidskému či ponižujícímu zacházení bude vystaven právě on. IV. Závěr a náklady řízení [15] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.). Na krajském soudu tedy především bude, aby se při novém projednání věci přezkoumatelně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (především pokud jde o udělení doplňkové ochrany) a následně při posouzení věci případně reflektoval závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k postavení trestně stíhaných osob v Mongolsku. [16] Krajský soud rozhodne v dalším řízení i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.) Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné. V Brně 21. prosince 2020 Milan Podhrázký předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí / napadení:21.12.2020
Číslo jednací:8 Azs 60/2020 - 47
Forma /
Způsob rozhodnutí:
Rozsudek
zrušeno a vráceno
Účastníci řízení:Ministerstvo vnitra
Prejudikatura:1 Azs 36/2016 - 34
1 Azs 137/2018 - 50
5 Azs 10/2012 - 68
Kategorie rozhodnutí:C
ECLI pro jurilogie.cz:ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.60.2020:47
Staženo pro jurilogie.cz:09.03.2024