ECLI:CZ:NSS:2020:9.ADS.30.2019:30
sp. zn. 9 Ads 30/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: D. B., zast.
Mgr. Filipem Vaňkem, advokátem se sídlem Hlavenec 82, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/13187-911, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Ad 8/2016 - 24,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Ad 8/2016 - 24,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/13187-911,
se zru š u je a v ěc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a kasační stížnosti v celkové výši 5 200 Kč, k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Vaňka,
advokáta se sídlem Hlavenec 82, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky pro hlavní město Prahu
ze dne 6. 11. 2015, č. j. 2003193/15/AB, nebyla žalobkyni dle ustanovení §30 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
sociální podpoře“), přiznána dávka státní sociální podpory - rodičovský příspěvek
ode dne 1. 9. 2015; správní orgán prvního stupně konstatoval, že dítě, o něž žalobkyně pečovala
(A.), nebylo nejmladším dítětem v rodině, neboť žalobkyni se dne X narodil syn D.
[2] Žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím podané odvolání žalobkyně zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru, že nárok na rodičovský příspěvek
na dítě žalobkyně A. zanikl ke dni 31. 1. 2015, neboť žalobkyně pobírala ode dne 8. 2. 2015 do
dne 22. 8. 2015 peněžitou dávku v mateřství, a to v denní výši 1 011 Kč, která přesahovala částku
dosud vypláceného rodičovského příspěvku na dítě A. Rodičovský příspěvek jí proto byl
rozhodnutím č. j. 1182188/15/AB odejmut ode dne 1. 2. 2015. Nárok na rodičovský příspěvek
zanikl také z toho důvodu, že nejmladším dítětem v rodině se stal syn žalobkyně D. Žalovaný
nesouhlasil se žalobkyní v tom, že by příspěvek na syna A. zanikl až ke dni 3. 11. 2015, kdy byl
mladší syn žalobkyně D. propuštěn ze zdravotnického zařízení do péče žalobkyně.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl. Konstatoval,
že žalovaný rozhodl správně, pokud žalobkyni rodičovský příspěvek na staršího syna A.
nepřiznal, souhlasil se správními orgány v tom, že nárok žalobkyně na rodičovský příspěvek na
staršího syna A. zanikl, neboť žalobkyně pobírala v měsících únoru až srpnu peněžitou pomoc
v mateřství; narozením druhého syna D. se navíc stal nejmladším dítětem v rodině právě později
narozený syn, a to bez ohledu na to, že až do dne 3. 11. 2015 žalobkyně z důvodu jeho
hospitalizace o něho nepečovala osobně celodenně a řádně. Městský soud pak konstatoval, že z §
30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře vyplývá, že částka 220 000 Kč je maximálním limitem,
nikoli nezbytnou výší. Daný závěr podle městského soudu potvrzuje i ustanovení §30a odst. 1
zákona o státní sociální podpoře, které konstatuje, že nárok na rodičovský příspěvek zaniká i
v případech, kdy není vyplacena celková částka rodičovského příspěvku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítala, že městský soud při výkladu ustanovení §30a odst. 1 zákona
o státní sociální podpoře v podstatě ztotožnil pojem nejmladší sítě s nejmladším dítětem,
které zakládá nárok na rodičovský příspěvek. Teleologickým výkladem dané právní normy však
lze dojít k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo přiznat rodině toliko jeden rodičovský příspěvek
v relevantním období, a to nehledě na počet dětí do věku 4 let. Úmyslem zákonodárce však podle
stěžovatelky nebylo, aby rodina s více dětmi nepobírala žádný příspěvek, byť o tyto děti
celodenně a řádně pečovala. Stěžovatelka zdůraznila, že důvodová zpráva uvádí, že pro zánik
nároku na rodičovský příspěvek je zapotřebí dvou předpokladů; prvním z nich je nejmladší dítě
v rodině a druhým z nich je založení nároku na rodičovský příspěvek. Pobírání peněžité podpory
v mateřství jako druhově jiné dávky nevede k zániku nároku na rodičovský příspěvek,
ale je pouze překážkou bránící vyplacení rodičovského příspěvku. Městský soud se proto mýlil,
pokud uvedl, že narozením nejmladšího dítěte automaticky zanikne nárok na rodičovský
příspěvek.
[6] Stěžovatelka upozornila na to, že důvodem hospitalizace nejmladšího syna D. byl výrazně
předčasný porod a celodenní řádná péče matkou byla zcela vyloučena, což vyplynulo
i ze správního spisu. Stěžovatelka tedy nemohla nikdy splnit podmínku založení nároku
na rodičovský příspěvek na syna D. před 3. 11. 2015, kdy byl propuštěn z hospitalizace.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že rodičovský příspěvek je nárokem
rodiče a kompenzuje mu péči o dítě. Podmínky pro nárok na tento příspěvek tedy musí splňovat
rodič a nikoli dítě. Závěr soudu, který u dítěte a rodiče rozděluje faktory pro vznik nároku
na rodičovský příspěvek, je neakceptovatelný. Soud vyložil ustanovení §30a odst. 1 zákona
o státní sociální podpoře formálně a mechanicky, čímž způsobil zjevně nespravedlivý výsledek.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém závěru, že žádosti stěžovatelky
nemohlo být vyhověno, neboť její starší syn A. nebyl v době žádosti nejmladším dítětem
v rodině, které zakládá nárok na rodičovský příspěvek. Konstatoval, že rodičovský příspěvek
je určen jako kompenzace ušlých příjmů z důvodu péče o dítě, ale je vázán na konkrétní dítě,
a to nejmladší dítě v rodině. Nejmladším dítětem v rodině byl syn D., a to i přes to,
že byl hospitalizován ve zdravotnickém zařízení po dobu delší než tři měsíce ve smyslu §30b
odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka pobírala ode dne 1. 11. 2013 rodičovský
příspěvek ve výši 11 500 Kč na syna A. Ode dne 8. 2. 20 15 vznikl stěžovatelce nárok
na peněžitou pomoc v mateřství, neboť se jí narodil syn D. Peněžitou pomoc v mateřství
pobírala stěžovatelka až do dne 22. 8. 2015. Dne 2. 7. 2015 vydal úřad práce rozhodnutí
o odejmutí rodičovského příspěvku ode dne 1. 2. 2015, protože nárok na dávku (za staršího syna
A.) zanikl ke dni 31. 1. 2015. Stěžovatelka podala dne 23. 10. 2015 žádost o rodičovský příspěvek
na syna A., neboť její syn D. byl dlouhodobě hospitalizován, a nejmladším dítětem, o které
osobně celodenně a řádně pečovala, byl právě syn A.
[11] Zákon o státní sociální podpoře v ust. §30 odst. 1 v rozhodné době stanovil, že „rodič,
který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok
na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském
příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč, není-li dále
stanoveno jinak.“
[12] Z §30a odst. 1 zákona o státní sociální podpoře pak plyne, že [n]árok na rodičovský příspěvek
přiznaný z důvodu péče o nejmladší dítě v rodině zaniká posledním dnem kalendářního měsíce předcházejícího
kalendářnímu měsíci, ve kterém se stalo nejmladším dítětem v rodině jiné dítě, které zakládá nárok na rodičovský
příspěvek, a to i v případě, že nebyla vyplacena celková částka rodičovského příspěvku. Zanikl-li nárok
na rodičovský příspěvek proto, že se nejmladším dítětem v rodině stalo jiné dítě, náleží rodičovský příspěvek
v kalendářním měsíci, v němž vznikl nárok, ve výši, která náleží z důvodu péče o dítě, které se stalo nejmladším
dítětem v rodině.
[13] Stěžejním pro posouzení věci bylo, zda stěžovatelka měla v období od září do října roku
2015, kdy byl její mladší syn D. stále hospitalizován, nárok na rodičovský příspěvek za syna A.,
který byl ale fakticky starším dítětem v rodině.
[14] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že „Listina základních práv a svobod v čl. 32
staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a podobně i děti mají
právo na rodičovskou výchovu a péči. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.“
[15] Dovodil pak také, že účelem rodičovského příspěvku je alespoň částečně nahradit
pečujícímu rodiči ztrátu příjmů či jejich podstatné snížení, a tím zvýšit sociální úroveň rodiny
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 - 34,
č. 3425/2016 Sb. NSS, ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Ads 278/2014 - 73, nebo ze dne 19. 2. 2009,
č. j. 3 Ads 93/2008 - 55). Shodně vyjadřuje úmysl zákonodárce důvodová zpráva k zákonu
o státní sociální podpoře: „Rodičovský příspěvek je dávkou, která má umožnit rodiči věnovat se osobně péči
o dítě.“ (sněmovní tisk č. 1444, 1. volební období). Důvody, proč existuje zájem na osobní
rodičovské péči o dítě, zákonodárce výslovně neuvádí. Některé důvody jsou však zřejmé,
například fyziologické (zajištění pravidelného kojení), psychologické (vytvoření pouta mezi
dítětem a pečující osobou), sociální (výchova a socializace dítěte v rodině) nebo praktické
(faktická nebo finanční nedostupnost komerčně poskytovaného hlídání dětí, nedostatečná
kapacita mateřských škol). Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně judikoval,
že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoli nárokem dítěte, o něž rodič pečuje
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 21/2017 - 23,
nebo ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 – 34).
[16] Z výše citované právní úpravy je patrné, že jednou z podmínek pro nárok na rodičovský
příspěvek je, že rodič po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě. Další
podmínky, za nichž může být nárok na rodičovský příspěvek přiznán, stanoví §30b zákona
o státní sociální podpoře. Odstavec druhý citovaného ustanovení pak stanoví, že pokud je rodič
pobírající rodičovský příspěvek nebo dítě, které zakládá nárok na rodičovský příspěvek,
ze zdravotních důvodů ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče déle než 3 kalendářní měsíce,
nenáleží výplata rodičovského příspěvku od čtvrtého kalendářního měsíce poskytování lůžkové
péče. V této době však může rodič provést volbu podle §30 odst. 3 nebo 4. Věta první neplatí,
jestliže rodič o dítě umístěné ze zdravotních důvodů ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče
osobně celodenně a řádně pečuje.
[17] Ve věci stěžovatelky je zřejmé, že její mladší syn D. byl z důvodu předčasného porodu
hospitalizován; stěžovatelka přitom nepředložila doklad o tom, že by o něj v tomto
zdravotnickém zařízení osobně celodenně a řádně pečovala. Ačkoliv není splnění podmínky
osobní celodenní a řádné péče o nejmladšího syna D. předmětem tohoto řízení, Nejvyšší správní
soud považoval za podstatné zmínit, že ze správního spisu plyne, že stěžovatelka tuto podmínku
za fakticky nejmladší dítě (D.) nesplnila.
[18] Jak plyne se shora uvedené judikatury, rodičovský příspěvek má být alespoň částečnou
náhradou pečujícího rodiče za ztrátu příjmů, případně jejich podstatného snížení. Zároveň platí,
že není možné, aby bylo pobíráno několik rodičovských příspěvků současně (srov. k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 - 34),
neboť účelem rodičovského příspěvku je zajistit právě jedno (nejmladší) dítě v rodině a souběh
příspěvků za více dětí není možný. Obecně pak platí, že narozením mladšího dítěte v rodině,
které zakládá nárok na rodičovský příspěvek, zaniká nárok dříve narozeného dítěte,
a to bez ohledu na vyčerpanou částku.
[19] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem, že za standardních podmínek by narozením
mladšího syna D. zanikl nárok na rodičovský příspěvek na dříve narozeného syna A.; nyní
projednávaná věc však je velmi specifická a toto specifikum je proto nutné zohlednit
i při posuzování žádosti o rodičovský příspěvek, ač na něj nebylo zákonodárcem výslovně
pamatováno při přijetí citované právní úpravy. Nezohledněním specifik dané věci by totiž mohlo
dojít k neúměrné příkrosti zákona, která by mohla značně ohrozit právě Listinou základních práv
a svobod chráněné právo rodičů na pomoc státu.
[20] V kontextu nyní posuzované věci je pod pojmem „nejmladší dítě, které zakládá nárok
na rodičovský příspěvek“ chápat to dítě, o které stěžovatelka i nadále osobně celodenně a řádně
pečovala, a to bez ohledu na to, zda se jí narodilo další dítě. U mladšího syna totiž podmínka
osobní celodenní a řádné péče splněna nebyla, neboť dítě bylo dlouhodobě hospitalizováno
v nemocnici. Zároveň však stěžovatelka i nadále pečovala o staršího syna,
za něhož by jí za předpokladu, že by se jí druhé dítě nenarodilo, stále mohl náležet rodičovský
příspěvek. Ze správního spisu není zřejmé, zda stěžovatelka za staršího syna A. zcela vyčerpala
rodičovský příspěvek; tato skutečnost by totiž v projednávané věci taktéž měla významnou roli.
Pokud by tomu tak bylo, pak by měl skutečně správní orgán prvního stupně pravdu v tom, že jí
za toto dítě již rodičovský příspěvek přiznán být nemůže, neboť jeho zákonem stanovenou výši
zcela vyčerpala a nebylo by možné stanovit rodičovský příspěvek nad tento zákonný limit. Pokud
by tomu tak nebylo, pak je nutné vzít v potaz výše nastíněnou argumentaci, podle níž je nutné
přihlížet k jednotlivým okolnostem a specifikům nyní projednávané věci, z níž je zřejmé, že
stěžovatelka osobně celodenně a řádně pečovala o své (fakticky) starší dítě (syna A.), zatímco
mladší syn byl dlouhodobě hospitalizován a stěžovatelka o něj osobně celodenně a řádně pečovat
nemohla. Stěžovatelka přitom po vyplacení podpory v mateřství zůstala bez rodičovského
příspěvku, neboť ten jí podle názoru správních orgánů nenáležel ani za jednoho ze synů. Takový
výklad je však pro shora uvedené nepřijatelný.
[21] Nejvyšší správní soud má za to, že pojem „nejmladší dítě, které zakládá nárok na rodičovský
příspěvek“ je nutné v projednávané věci vykládat tak, že za toto dítě lze ve stěžovatelčině případě
pokládat fakticky staršího syna A., neboť právě on byl nejmladším dítětem, o něž měla možnost
stěžovatelka osobně celodenně a řádně pečovat. Nejvyšší správní soud připomíná, že zákon
nepamatuje na specifické situace, ale řeší toliko standardní situaci, kdy se v rodině narodí další
dítě a rodiče tak automaticky nemají nárok na to, aby jim byly vypláceny dva rodičovské
příspěvky, ale pro starší dítě nárok na rodičovský příspěvek zanikne, zatímco vznikne nárok pro
nejmladší dítě v rodině. Ačkoliv by bylo možné na základě jazykového výkladu citovanou právní
normu považovat za jasnou, je nutné přihlédnout také k účelu zákona; posuzovaná věc nebyla
standardní věcí, na niž zákon ve svých ustanoveních pamatuje, a proto bylo nutné postupovat
právě v souladu s účelem zákona a samotného institutu rodičovského příspěvku, který byl
nastíněn výše.
[22] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s tím, že správní orgány nepřiznaly rodičovský
příspěvek za staršího syna A. ode dne 1. 9. 2015, a to pouze s odůvodněním, že tento nebyl
nejmladším dítětem v rodině zakládajícím nárok na rodičovský příspěvek. Žalovaný v následném
řízení posoudí, zda stěžovatelka splnila za daná období podmínku osobní celodenní a řádné péče
u syna A. a zda nebyl rodičovský příspěvek na tohoto syna již zcela vyčerpán a mohl by být po
dobu hospitalizace mladšího syna D. stěžovatelkou znovu čerpán.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Městský soud i žalovaný pro shora uvedené nepostupovali správně, pokud shodně
vyhodnotili, že stěžovatelka neměla nárok na rodičovský příspěvek za staršího syna A. s ohledem
na to, že nejmladším dítětem v rodině, za nějž náležel stěžovatelce tento příspěvek, byl syn D.
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek
městského soudu. S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před městským
soudem důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, nevrátil věc městskému soudu
k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v
tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady napadeného
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k
dalšímu řízení [ §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním
názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití
§78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
[24] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[25] Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatelka
měla ve věci plný úspěch, proto jí soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
[26] Dřívější zástupce stěžovatelky Mgr. Záviš Löffelmann učinil v řízení před městským
soudem dva úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení u žalobou
napadeného rozhodnutí žalovaného [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)] a jedno písemné podání ve věci samé (žaloba)
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. V řízení o kasační stížnosti učinil nynější
zástupce celkem dva úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm.
a) advokátního tarifu] a písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 3., aplikovaného na základě
§9 odst. 2 advokátního tarifu, 1 000 Kč, k níž je podle §13 odst. 3 advokátního tarifu třeba
přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Na odměně a náhradě hotových výdajů náleží
stěžovatelce částka 5 200 Kč, která bude vyplacena k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Vaňka,
advokáta se sídlem Hlavenec 82, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu