ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.260.2018:21
sp. zn. 9 As 260/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
AutoESA a. s., se sídlem K Učilišti 170, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018,
č. j. 22 A 54/2017 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MSK 88738/2016, zamítl odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Kopřivnice (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým
byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním
provozu“), a toto rozhodnutí potvrdil. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit
tím, že nezajistila, aby při užití vozidla Volkswagen Passat, RZ X, jehož byla žalobkyně v době
skutku dle centrálního registru vozidel zapsanou provozovatelkou, byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Tím žalobkyně porušila §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť dne 19. 11. 2015 v době
nejméně od 16:00 hod. do 16:10 hod. v obci Příbor na ulici U Tatry před domem č. p. 1486
dosud neustanovený řidič uvedeného vozidla v rozporu se zákonem stál na ploše, kde to bylo
zakázáno vodorovnou dopravní značkou č. V12A (žlutá čára klikatá). Uvedené jednání vykazuje
znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v souvislosti
s porušením §4 písm. c) téhož zákona.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jenž ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 17. 5. 2018,
č. j. 22 A 54/2017 – 36, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Pro účely projednávané věci je podstatné, že krajský soud se ztotožnil s jednou
z žalobních námitek, dle které měl správní orgán I. stupně zmařit zjištění pachatele přestupku
svým „laxním přístupem před zahájením řízení o správním deliktu“.
[4] Krajský soud poukázal na subsidiaritu správního deliktu provozovatele vozidla. Primárně
za delikt v širším slova smyslu odpovídá řidič vozidla, který jej spáchal. To ostatně vyplývá
z §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 30. 6. 2017 – pozn.
soudu), podle kterého obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odst. 1 projedná, pouze
pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože
nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
[5] Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se situací,
ve kterých kasační soud seznal, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele. Podle
názoru krajského soudu je zákonný pojem nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku vykládán
v judikatuře poměrně benevolentně, je však nutné, aby ono „činění nezbytných kroků“ nebylo toliko
formální činností s cílem pouze překonat překážku bránící zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla. V dosavadní judikatuře, na kterou krajský soud odkazoval, se vždy poté,
co provozovatel vozidla na výzvu správního orgánu označil určitou osobu za řidiče svého vozidla
v době spáchání přestupku, objevila určitá okolnost, jež sama o sobě vyloučila, že se jedná
o pravdivé tvrzení. Popřípadě se objevila okolnost, jež nastala při doručování zásilky obsahující
předvolání k podání vysvětlení označenému řidiči vozidla, která neumožnila správnímu orgánu
učinit závěr, že přestupek mohla spáchat provozovatelem označená osoba. Za takové situace bylo
možné provádění dalšího šetření považovat za kroky jdoucí nad rámec povinnosti správního
orgánu.
[6] V posuzované věci žalobkyně na výzvu k uhrazení částky odpovídající pokutě v blokovém
řízení reagovala sdělením, že vozidlo prodala panu Z. K., a poskytla správnímu orgánu I. stupně
veškeré dostupné kontaktní údaje včetně kopie občanského průkazu Slovenské republiky,
průkazu o potvrzení k přechodnému pobytu v České republice a telefonního čísla. Správní orgán
I. stupně telefonní číslo marně vyzkoušel, poté zaslal na sdělenou adresu předvolání k podání
vysvětlení, přičemž doručenka se vrátila s relací České pošty „adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky
a bylo zanecháno poučení. Zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 2. 3. 2016 a nebyla vyzvednuta.“ Po
marném uplynutí úložní doby byla zásilka vrácena správnímu orgánu I. stupně. Poté správní
orgán I. stupně věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení
proti určité osobě.
[7] Krajský soud zdůraznil, že pouhé vrácení nedoručené zásilky z tuzemské adresy – bez
toho, aniž by doručovatel uvedl, že adresát je na dané adrese neznámý nebo se odstěhoval -
nepovažuje za okolnost, která sama o sobě znemožnila správnímu orgánu učinit závěr o tom,
že přestupek mohla spáchat žalobkyní označená osoba. Okolnosti daného případu naznačují,
že tvrzení žalobkyně o prodeji předmětného vozidla panu K. je pravdivé, právě tato osoba tak
pravděpodobně mohla vozidlo v době spáchání přestupku řídit. Krajský soud nezpochybnil,
že po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby nesl odpovědnost za správnost
a aktuálnost údajů, které mu řidič vozidla poskytuje. V posuzované věci ovšem žalobkyně
nesdělila správnímu orgánu I. stupně neúplné, nepřesné nebo zavádějící informace. Naopak
poskytla veškeré možné údaje o existující osobě. Za takové situace ji jako provozovatelku vozidla
nelze činit odpovědnou za to, že si osoba, které vozidlo prodala, nepřebírá poštu. Krajský soud
dodal, že podle dosavadní judikatury nemusí správní orgán provádět další šetření, jestliže
označený řidič výslovně odmítne podat ve věci vysvětlení. To se ovšem v daném případě nestalo,
neboť odmítnutí podání vysvětlení je projev vůle osoby, která je seznámena s tím, v jaké věci
by měla vysvětlení podat. Nevyzvednutí zásilky v desetidenní úložní době takovým projevem vůle
není a nic o vztahu adresáta k obsahu zásilky nevypovídá.
[8] Krajský soud uzavřel, že odložení věci bylo předčasné a správní orgán I. stupně neučinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ačkoli je učinit měl. Podle mínění krajského
soudu se správní orgán mohl minimálně pokusit o opakované doručení zásilky, neboť je možné,
že při prvním doručování pan K. jen nebyl v desetidenní lhůtě doma.
[9] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel nejprve podotýká, že příklady z judikatury, na níž poukázal krajský soud,
nepředstavují běžné situace. Běžné v tomto typu řízení naopak je, že osoba, kterou provozovatel
vozidla označí jako řidiče (respektive osobu, které vozidlo svěřil), je předvolána k podání
vysvětlení a i přes řádné doručení této písemnosti na ni nijak nereaguje. Ve správní praxi je takový
postup obecně považován za dostatečný k naplnění požadavku tzv. nezbytných kroků.
Ani v rozhodovací činnosti správních soudů nebyl podle stěžovatele dosud vysloven požadavek
na to, aby byly výzvy k podání vysvětlení doručovány označeným řidičům opakovaně.
[11] Stěžovatel zdůraznil, že správní orgán I. stupně řádně doručil výzvu k podání vysvětlení
na adresu uvedenou v kupní smlouvě. Není pravda, jak nesprávně konstatoval krajský soud
v odstavci 28 napadeného rozsudku, že se zásilka vrátila jako nedoručená. Skutečnost,
že si adresát zásilku v úložní době nepřevzal a v souladu s §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), nastala pouze fikce doručení (a k faktickému doručení tedy
zjevně nedošlo), nehraje podle stěžovatele žádnou roli. Krajský soud zřejmě přehlédl, že z údajů
na vrácené obálce vyplývá, že zásilku nebylo možné vložit do schránky, přestože o to odesílající
orgán požádal, neboť adresát schránku nemá. Požadavek krajského soudu na opětovné
doručení výzvy tak nemá dle stěžovatele opodstatnění, protože výsledek by byl pravděpodobně
stejný – zásilku by nebylo možné vhodit do schránky, kterou adresát nemá.
[12] Stěžovatel má za to, že otázkou není, jestli má provozovatel vozidla odpovědnost
za přebírání pošty jím označeným řidičem. Provozovatel odpovídá pouze za to, aby řidič
dodržoval své povinnosti a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Samotné doručování
výzvy k podání vysvětlení nesouvisí se vztahem mezi provozovatelem a řidičem, ale spíše jde
o to, zda postup správního orgánu naplní v tomto směru určitý standard, v zákoně o silničním
provozu vyjádřený pod pojmem nezbytné kroky. Do tohoto postupu přitom provozovatel nijak
nezasahuje.
[13] Stěžovatel považuje závěr krajského soudu o tom, že doručení výzvy jen jednou
je nedostatečné, za „příliš striktní“. Tato striktnost vynikne při srovnání například s tím, když
je fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu doručováno rozhodnutí o přestupku či dokonce příkaz.
Takovým rozhodnutím (v případě příkazu jde o první úkon v řízení) může být obviněnému
uložen i zákaz činnosti, přičemž i jedno jediné doručení fikcí je zde zcela dostačující. Osobě, která
je vyzývána k podání vysvětlení, naopak žádná sankce v zásadě nehrozí (ukládání pořádkových
pokut tomu, kdo se na výzvu nedostavil k podání vysvětlení, považuje stěžovatel v daných
souvislostech za postup nad rámec nezbytných kroků). Stěžovatel tedy nevidí důvod, proč
by se na doručování nezávazné výzvy měly klást vyšší nároky než na doručení rozhodnutí, kterým
je ukládána sankce.
[14] Stěžovatel uzavírá, že legální pojem nezbytné kroky má být vykládán jako kroky „nutné,
nepostradatelné, nevyhnutelné“. Musí se jednat o nezbytné minimum dostatečné pro to, aby řidič
vozidla „dostal šanci“ věc vyřídit jako přestupek, a pokud ji nevyužije, odpovědnost se vrací zpět
na provozovatele vozidla. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje i na poměrně krátkou lhůtu
60 dní pro odložení přestupku, byť jde o lhůtu pořádkovou. Stěžovatel nepovažuje kroky, které
v posuzovaném případě učinil správní orgán I. stupně, za pouhou formalitu. Výzva k podání
vysvětlení byla označenému řidiči řádně doručena, ten na ni nereagoval, správní orgán se tudíž
nedozvěděl žádné další indicie, na jejichž základě by mohl činit další kroky ke zjištění pachatele
přestupku.
[15] Žalobkyně se ke kasační stížnosti blíže nevyjádřila, pouze bez dalšího odkázala na znění
žaloby a na svou repliku k vyjádření žalovaného k žalobě.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná osoba
s příslušným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] V projednávaném případě je jádrem sporu otázka, zda správní orgán I. stupně učinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu (citovaném v odstavci [4] výše), a to předtím, než věc odložil a vyvodil odpovědnost
provozovatele vozidla (zde žalobkyně).
[19] Zdejší soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalobkyně na výzvu správního orgánu
I. stupně provozovateli vozidla k zaplacení určené částky reagovala vyjádřením, že předmětné
vozidlo prodala dne 30. 10. 2015 panu K.. K tomu doložila kupní smlouvu, faktury, doklady
týkající se předání vozidla a rovněž kopii občanského průkazu a potvrzení o přechodném pobytu
pana K. (viz č. l. 10 a násl. správního spisu orgánu I. stupně). Správní orgán I. stupně se následně
pokusil ve dnech 14. – 15. ledna 2016 několikrát telefonicky kontaktovat pana K. na telefonním
čísle uvedeném v kupní smlouvě, avšak tento byl dle sdělení operátora nedostupný. Stejně tomu
bylo dne 18. 1. 2016. O těchto skutečnostech vyhotovil správní orgán I. stupně úřadní záznam
založený na č. l. 22 spisu. Poté správní orgán I. stupně odeslal panu K. předvolání k podání
vysvětlení, a to na adresu, která byla uvedena v potvrzení o přechodném pobytu, jakož i v dalších
dokumentech předložených žalobkyní. Podle obálky byl adresát vyzván k vyzvednutí zásilky
a v místě bylo zanecháno poučení, zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 2. 3. 2016. V úložní
době si adresát písemnost nevyzvedl a ta se vrátila zpět správnímu orgánu I. stupně s tím, že
adresát nemá schránku (viz obálka založená na č. l. 27 správního spisu). Správní orgán I. stupně
poté věc odložil.
[20] Skutkově velmi podobným případem se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018 – 22 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), kterým zamítl kasační stížnost téhož stěžovatele (tedy Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje) proti rozsudku krajského soudu jako nedůvodnou. I v tehdejší věci
žalobce (provozovatel vozidla) sdělil správnímu orgánu údaje o osobě (jméno, datum narození,
adresu), které vozidlo v rozhodné době zapůjčil. Správní orgán poté této osobě
zaslal na uvedenou adresu výzvu k podání vysvětlení, která jí však byla doručena fikcí
(dle §24 odst. 1 správního řádu), přičemž tuto písemnost nebylo možné ani poté vložit
do schránky, neboť adresát žádnou schránku neměl. Správní orgán pak již žádné další kroky
ke zjištění pachatele přestupku neučinil, a jelikož se provozovatelem vozidla označená osoba
nedostavila k podání vysvětlení, věc odložil. I v tehdy projednávané věci krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil s tím, že tento nenaplnil požadavek tzv. nezbytných kroků, a kasační soud tento
závěr aproboval.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal důvod se v nyní projednávané věci odlišit od závěrů
učiněných v rozsudku č. j. 2 As 346/2018 – 22, naopak z něj pro významnou podobnost obou
kauz vycházel a v podrobnostech na toto rozhodnutí odkazuje. Ve shodě s citovaným judikátem
soud nejprve předesílá, že si je vědom své dřívější velmi hojné judikatury k rozhodné právní
otázce; je však nezbytné konstatovat, že krom předestření některých obecně platných závěrů
se ve většině případů jedná o individuální posouzení konkrétní situace, přičemž se v něm
zohledňují jemné nuance skutkového stavu.
[22] Kasační soud v rozsudku č. j. 2 As 346/2018 – 22, trefně poukázal na to, že je třeba
především odlišit případy, ve kterých provozovatel vozidla neuvede (a) dostatečné množství
osobních údajů konkrétní osoby, aby ji bylo možné identifikovat a kontaktovat, popřípadě uvede
údaje smyšlené či falešné, nebo (b) jde o provozovatele, respektive jejich zástupce, kteří
opakovaně jednají v podobných věcech obstrukčním způsobem (například uvádějí řidiče cizí
národnosti s doručovací adresou mimo ČR, kterým se nedaří doručovat). K oběma případům
zdejší soud v rozsudku č. j. 2 As 346/2018 – 22, uvedl příklady z dosavadní judikatury. Nejvyšší
správní soud zde již nepovažuje za důležité na tuto judikaturu znovu odkazovat, neboť
je evidentní, že v nyní posuzované věci situace popsaná v bodech ad (a) a (b) nenastala.
[23] Jak je předestřeno v odstavcích [6] a [19] výše, žalobkyně na výzvu správního orgánu
prvního stupně sdělila úplné a dostatečné údaje o konkrétní osobě s doručovací adresou na území
ČR. Nic nenasvědčuje tomu – a správní orgány to ani netvrdí – že by se jednalo o obstrukční
či zneužívající taktiku s cílem vyhnout se postihu za správní delikt. Žalobkyně naopak uvedla
plausibilní a řádně doložené tvrzení, že předmětné vozidlo v době před spácháním přestupku
prodala jiné osobě, přičemž ta tak v inkriminované době mohla být řidičem vozidla, a tedy
i přestupcem.
[24] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 346/2018 – 22, konstatoval, že „[z]a situace,
kdy se nejednalo o obstrukční chování provozovatele vozidla, aprobuje Nejvyšší správní soud posouzení krajského
soudu, že odložení přestupkové věci dle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích [míněn tehdy aplikovaný
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích – pozn. soudu] bylo předčasné, neboť prvostupňový správní orgán
neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, resp. jich neprovedl dostatečné množství, pročež nebyla
splněna podmínka §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Prvostupňový správní orgán měl
k dispozici dostatek konkrétních identifikačních údajů sdělené osoby ; pakliže jejich pravdivost
nevyloučil lustrací sděleného řidiče v centrálním registru obyvatel, nebylo na místě ihned
při (teprve) první obtíži s doručováním zanechat všech dalších kroků a bez dalšího
přistoupit k odložení věci. (…) Nelze taktéž bez dalšího dát za pravdu úvaze žalovaného, že pokud
označený řidič nemá domovní schránku, nevyzvedne si na základě výzvy zanechané na jiném vhodném místě
poštovní zásilku osobně na poště. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že prvostupňový správní orgán se nedozvěděl
žádné další indicie, na základě kterých by mohl zjistit pachatele přestupku; ve shodě s krajským soudem však
již nelze souhlasit s jeho přesvědčením, že k tomu prvostupňový správní orgán využil veškeré možnosti, které
se mu rozumně nabízely. (…) V projednávané věci ovšem Nejvyšší správní soud neshledal úkony
učiněné prvostupňovým správním orgánem za dostatečné naplnění k požadavku
nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu; po vrácení
doručované písemnosti z důvodu jejího nevyzvednutí na poště a nemožnosti uložit
ji do domovní schránky adresáta měl prvostupňový správní orgán provést další
smysluplný úkon reálně směřující ke zjištění pachatele přestupku, resp. kontaktování
označeného řidiče, a teprve v případě jejich nezdaru mohl věc odložit“ (zvýraznění
přidáno - pozn.soudu).
[25] Ke stejným závěrům dospěl kasační soud i v nyní řešeném případě. Poukazuje přitom dále
na svůj rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, ze kterého vyplývá, že „[p]okud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří
doručovat, (…) je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích [správně
míněn zákon o silničním provozu – pozn. soudu] naplněna a správní orgán po odložení či zastavení
řízení o přestupku projedná správní delikt.“ V dané věci však nemohl správní orgán prvního stupně
uzavřít, že označené osobě se nedaří doručovat, neboť výzvu k podání vysvětlení doručoval
pouze jednou, doručit tuto písemnost se podařilo a nevrátila se s tím, že adresát je na předmětné
adrese neznámý nebo se odstěhoval, jak trefně podotknul i krajský soud. Bylo proto vskutku
předčasné věc bez dalších kroků odložit a v tomto směru zdejší soud napadený rozsudek
aprobuje.
[26] Nejvyšší správní soud si je vědom, že citovaný judikát č. j. 2 As 346/2018 – 22, nedává
konkrétní odpověď na to, jaký další „smysluplný úkon reálně směřující ke zjištění pachatele přestupku“
měl správní orgán prvního stupně provést. Kromě opětovného pokusu o doručení předvolání
k podání vysvětlení, což jako další možný úkon předestřel krajský soud v napadeném rozsudku,
se dále nabízí možnost předvedení dotčené osoby v souladu s §137 odst. 1 správního řádu,
ve spojení s §60 správního řádu, pokud by se na předvolání bez omluvy a dostatečného důvodu
nedostavila. Při takovém postupu je samozřejmě nezbytné šetřit základní práva předvolané osoby,
především princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz nález Ústavního soudu
ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (dostupný na https://nalus.usoud.cz), který se týkal
uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k podání vysvětlení; k tomu srov. rozsudek
tohoto soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 As 8/2015 – 23]. Soud předesílá, že obecně
by bylo možné předvedení chápat jako postup nad rámec nezbytných kroků ve smyslu
§125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, avšak skutkové okolnosti projednávaného
případu jsou natolik specifické (žalobkyně doložila prodej předmětného vozidla jiné osobě
a poskytla k ní veškeré dostupné kontaktní údaje), že si zde takový postup představit
lze. S ohledem na zmiňované skutkové okolnosti také mohl správní orgán prvního stupně učinit
dotaz na příslušné orgány (v dané věci na cizineckou policii či Ministerstvo vnitra), zda u pana K.
neevidují jinou hlášenou či doručovací adresu, než která byla uvedena na dokumentech
předložených žalobkyní.
[27] Dílčí tvrzení stěžovatele, že běžnou situací v jiných řízeních je, že adresát -
provozovatelem označený řidič vozidla – po doručení výzvy k podání vysvětlení nereaguje a věc
je možné bez dalšího odložit (viz v odstavci [10] výše), nemá ve vztahu k nyní projednávané věci
s ohledem na výše uvedené relevanci. Jedná se pouze o ničím nepodložený názor stěžovatele,
který opomíjí skutkové okolnosti nynějšího případu. Stěžovateli lze přisvědčit pouze
v tom, že krajský soud nesprávně uvedl, že žalobkyní označenému řidiči nebyla zásilka
s předvoláním k podání vysvětlení doručena. Krajský soud konkrétně v odstavci 28 napadeného
rozsudku konstatoval, že „[p]ouhé vrácení nedoručené zásilky obsahující předvolání k podání vysvětlení
z tuzemské adresy (…) krajský soud nepovažuje za okolnost, která sama o sobě neumožnila správnímu
orgánu učinit závěr o tom, že přestupek mohla vskutku spáchat žalobcem označená osoba“ (zvýraznění
přidáno – pozn. soudu). Podle Nejvyššího správního soudu se jedná spíše o formulační
nepřesnost – je totiž zřejmé, že pohledem právní úpravy doručování ve správním řízení
(viz §24 odst. 1 správního řádu) byla předmětná zásilka po uplynutí desetidenní úložní doby
doručena. Krajský soud chtěl patrně vyjádřit, že písemnost se fakticky nedostala do dispozice
adresáta. Toto pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť stěžejní právní
závěr krajského soudu o tom, že odložení přestupkové věci bylo předčasné, neboť správní orgán
I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, s ohledem na argumentaci
předestřenou výše obstojí.
[28] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek je v souladu se zákonem.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobkyně náhradu nákladů neuplatnila a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by jí nějaké náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu