ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.310.2019:25
sp. zn. 9 Azs 310/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: F. S., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, č. j. OAM-
764/ZA-ZA12-ZA15-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 13 A 63/2019 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl žalovaný podle §46a odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o zajištění
žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Doba trvání zajištění byla stanovena do 28. 9. 2019
s možností následného prodloužení. Žalovaný konstatoval, že žalobce opakovaně překračuje
hranice členských států neoprávněně a odmítá respektovat rozhodnutí správních orgánů států
Evropské unie. Dne 26. 8. 2019 se úspěšně pokusil o zmaření svého přemístění zpět
do Bulharské republiky. Z výpovědí žalobce bylo zřejmé, že se odmítá vrátit do vlasti; žalobce
také přiznal, že nemá v České republice žádné rodinné vazby a nemá zde k nikomu vyživovací
povinnost. V České republice rovněž není hlášen k pobytu. Žalovaný s ohledem na uvedené
uzavřel, že existují oprávněné důvody se domnívat, že dotyčný opětovně nebude respektovat
rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu a bude se vyhýbat přemístění
do příslušného státu. Žalovaný v době vydání rozhodnutí podnikal znovu kroky k přemístění
dotyčného do Bulharské republiky. Podotkl, že disponuje lhůtou na přemístění žalobce
do Bulharské republiky do dne 16. 1. 2020.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze shora
citovaným rozsudkem. Městský soud uvedl, že je zřejmé, že šestitýdenní lhůta ve smyslu
čl. 28 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ nebo „dublinské
nařízení“), uplynula dne 27. 8. 2019. Napadeným rozhodnutím žalovaného vydaným
dne 29. 8. 2019 byl žalobce zajištěn až do 28. 9. 2019. Městský soud podotkl, že za normálních
okolností by lhůta pro zajištění byla překročena a zajištění žalobce by proto nemohlo dále trvat.
K překročení této lhůty však došlo úmyslným jednáním žalobce. V právním řádu platí obecná
právní zásada, podle které nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého činu a že zjevné zneužití práva
nepožívá právní ochrany. Podle městského soudu bylo podstatné, že příslušné orgány vynaložily
veškeré možné úsilí pro to, aby k přemístění žalobce do Bulharské republiky došlo ještě
v šestitýdenní lhůtě stanovené v čl. 28 odst. 3 dublinského nařízení. Jelikož však žalobce svým
úmyslným jednáním přemístění zmařil (kapitán letadla jej vyloučil z přepravy pro jeho nevhodné
chování), a to pouhý den před vypršením lhůty, bylo zjevně nemožné realizovat jeho přemístění
ve výše uvedené lhůtě. Žalobce tak svým úmyslným jednáním vytvořil situaci, v níž by jej při
striktním dodržování lhůt stanovených v dublinském nařízení nebylo možné nadále zajišťovat,
ačkoliv důvody pro zajištění zjevně naplněny byly. Taková situace by však podle názoru
městského soudu byla zcela v rozporu s účelem a smyslem nařízení Dublin III. Nelze
proto připustit, aby žalobce z takového svého nepoctivého a protiprávního jednání profitoval.
Pokud by městský soud zrušil napadené rozhodnutí, ve svém důsledku by posvětil výklad, že
nepoctivým jednáním lze zlepšit své postavení. Tím by současně vyslal signál, že podobně
nepřípustným chováním si kterýkoliv cizinec v budoucnosti může fakticky zajistit svoje
propuštění ze zajištění a nemožnost realizace svého přemístění. Cizinecké právo (včetně
dublinského nařízení) by se tak stalo ryze formálním nástrojem, jehož obsah by byl zcela
vyprázdněn.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil v kasační stížnosti shodné námitky uplatněné
již v žalobě. Podle stěžovatele je smyslem šestitýdenního zajištění žadatele o mezinárodní
ochranu to, aby dublinské transfery byly prováděny rychle a efektivně a aby bylo co nejméně
zasahováno do osobní svobody žadatelů o mezinárodní ochranu. Neexistuje přitom žádná
výjimka, která by ospravedlňovala prodlužování zajištění, a to ani v případě, že realizace
je zmařena samotným žadatelem. Tímto striktním pojetím se tedy zajištění žadatele
o mezinárodní ochranu, který má být předán do jiného členského státu, zásadně liší od zajištění
cizince za účelem vyhoštění podle ustanovení §124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které může ve výsledku trvat až 545 dní. Jelikož však takový
postup dublinské nařízení nepřipouští, nelze v případě zajištění žadatele o mezinárodní ochranu
za účelem realizace jeho předání jinému státu uvažovat o jakémkoliv prodlužování zajištění
nad zákonný limit šesti týdnů od akceptace přijetí žadatele ze strany daného státu.
[4] Postup žalovaného, který znemožnění předání v zákonné šestitýdenní lhůtě „napravil“
fakticky navazujícím zajištěním za stejným účelem podle ustanovení §46a odst. 1 písm. d) zákona
o azylu, je podle stěžovatele neakceptovatelným obcházením zákona a nelze jej tolerovat, byť
stěžovatel po svém převezení do Přijímacího střediska Zastávka u Brna požádal o mezinárodní
ochranu. Je odpovědností správních orgánů, aby bylo možné realizaci stěžovatelova předání
provést, přičemž žádná okolnost nemůže ospravedlnit postup, který žalovaný zvolil, tj. faktické
prodloužení stěžovatelova zajištění nad limit šesti týdnů od akceptace jeho přijetí Bulharskou
republikou. Názor soudu, který s takovýmto posouzením souhlasil, je podle stěžovatele zcela
neudržitelný, a to bez ohledu na chování stěžovatele.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele nejsou důvodné.
Napadený rozsudek byl vydán v souladu s právními předpisy a uplatněné kasační námitky nejsou
důvodné. Žalovaný postupoval správně, pokud rozhodl o zajištění stěžovatele. Uzavřel,
že se k veškerým námitkám dostatečně a obsáhle vyjádřil ve svém písemném vyjádření k žalobě.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem
[§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel přicestoval na území České
republiky ilegálně dne 7. 7. 2019. Na základě lustrace v systému EURODAC a na základě
výpovědi stěžovatele bylo zjištěno, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany již
v Bulharsku dne 7. 5. 2019. Stěžovatel byl umístěn v zařízení pro zajištění cizinců; rozhodnutím
ze dne 8. 7. 2019, č. j. KRPT-161843-29/ČJ-2019-070022, byl zajištěn na 30 dnů od okamžiku
omezení osobní svobody (do 5. 8. 2019).
[8] Dne 11. 7. 2019 odeslal správní orgán na základě shody v systému EURODAC žádost
o přijetí zpět do Bulharské republiky. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 25. 7. 2019.
Dne 16. 7. 2019 obdržel žalovaný kladnou odpověď k žádosti o přijetí zpět.
[9] Dne 29. 7. 2019 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-924/DS-PR-P08-2019,
podle které je státem příslušným k přijetí stěžovatele Bulharská republika. Zároveň rozhodl,
že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany stěžovatele je nepřípustná a řízení
podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou,
v níž nepožádal o přiznání odkladného účinku této žaloby. Správní orgán proto zahájil postup
pro jeho přemístění do Bulharské republiky. Maximální lhůta pro zajištění stěžovatele tak měla
uplynout dne 27. 8. 2019 (šest týdnů).
[10] Přemístění stěžovatele bylo naplánováno na den 26. 8. 2019. Z důvodu nevhodného
chování stěžovatele však realizováno nebylo; kapitán letadla se rozhodl stěžovatele vyloučit
z přepravy. Stěžovatel byl následně převezen do přijímacího střediska Zastávka u Brna, kde podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně rozhodl napadeným rozhodnutím
o zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
[11] Městský soud k uvedené problematice konstatoval, že je podstatné, že příslušné orgány
vynaložily veškeré možné úsilí pro to, aby k přemístění stěžovatele došlo ještě v šestitýdenní lhůtě
stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Protože však stěžovatel svým úmyslným jednáním
předání zmařil, správní orgán neměl fakticky možnost jej ve stanovené lhůtě přemístit. Přemístění
mělo proběhnout dne 26. 8. 2019, lhůta podle nařízení Dublin III uplynula dne 27. 8. 2019.
Stěžovatel tak svým úmyslným jednáním vytvořil situaci, v níž by jej při striktním dodržování lhůt
stanovených v dublinském nařízení nebylo možné dále zadržovat, ačkoliv důvody pro jeho
zadržení tu zjevně byly. Taková situace by ale byla v rozporu s účelem a smyslem dublinského
nařízení. Stěžovatel se dopustil zjevného zneužití práva, které je právem zakázáno, a proto nelze
připustit, aby profitoval z takovéhoto svého nepoctivého jednání.
[12] Podle ustanovení §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu platí, že Ministerstvo vnitra může
v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v případě,
pokud bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie
a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení
přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí
o přemístění do státu vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný
z jeho jednání.
[13] Z ustanovení čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že zajištění za účelem přemístění
musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení
požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění. Dublinské nařízení v tomto
odstavci dále stanoví, že pokud je osoba zajištěna dle citovaného článku, její přemístění
z dožadujícího členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné,
a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí
této osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek
odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3. V posledním pododstavci citovaného
ustanovení nařízení stanoví, že v případě neuskutečnění přemístění ve lhůtě šesti týdnů uvedené
v třetím pododstavci nesmí být osoba dále zajištěna. Z bodu 20. preambule dublinského nařízení
je dále zřejmé, že k zajištění žadatelů by mělo docházet v souladu se zásadou,
podle které by neměla být osoba zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu. Zajištění
by mělo trvat zároveň co nejkratší dobu a podléhat zásadám nezbytnosti a proporcionality. Řízení
podle tohoto nařízení týkající se zajištěné osoby by měla probíhat přednostně a v co nejkratších
lhůtách.
[14] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že požadavek, aby správní
orgán při samotném stanovení doby trvání zajištění respektoval maximální doby stanovené
v čl. 28 nařízení Dublin III, má přispívat k urychlení administrativních kroků směřujících
k realizaci přemístění a tím i k naplnění základního požadavku, aby omezení cizince trvalo
co nejkratší dobu (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, nebo na něj navazující rozsudky ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 9 Azs 167/2018 - 72, a ze dne 27. 5. 2019, č. j. 8 Azs 244/2017 - 64). Je přitom zřejmé,
že tento požadavek je vyjádřen nejen v samotném čl. 28 nařízení Dublin III, ale vyplývá také
například z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.).
[15] Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III zdůraznil,
že řízení týkající se převzetí a přijetí cizince zpět upravená v nařízení Dublin III mají v konečném
důsledku za cíl umožnit přemístění státního příslušníka třetí země do členského státu, který je
určen na základě tohoto nařízení jako stát příslušný k posouzení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany (srov. k tomu rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 9. 2017, ve věci
C-60/16 Mohammad Khir Amayry proti Migrationsverket). Soudní dvůr v tehdy souzené věci
zkoumal mj. otázku, od kdy je možné počítat šestitýdenní lhůtu stanovenou nařízením Dublin III
v případě, kdy žadatel o azyl není v době vyhovění žádosti dožádaným státem zajištěn,
avšak důvody pro zajištění se objeví později. Druhou předloženou otázkou bylo, zda brání čl. 28
nařízení Dublin III použití takových vnitrostátních právních předpisů, podle nichž nemůže být
cizinec zajištěn za účelem výkonu rozhodnutí po dobu delší než dva měsíce, resp. tři
nebo dvanáct měsíců. Soudní dvůr v citovaném rozsudku uvedl, že takový výklad, podle
něhož by muselo zajištění nevyhnutelně skončit šest týdnů po vyhovění žádosti o převzetí
nebo přijetí dožádaným státem, a to i za situace, kdy k zajištění došlo až po vyhovění žádosti
o převzetí, je neudržitelný. Takový výklad by totiž mohl nejen výrazně omezit účinnost řízení
upravených nařízením Dublin III, ale mohl by též podněcovat dotyčné osoby k útěku s cílem
vyhnout se jejich přemístění do příslušného státu, čímž by bylo zmařeno uplatňování zásad řízení
podle uvedeného nařízení (srov. k tomu body 33. a 37. citovaného rozsudku Soudního dvora).
Soudní dvůr k posouzení druhé předložené otázky uvedl, že vzhledem k tomu, že k zajištění
tehdejšího žadatele o mezinárodní ochranu došlo až po akceptaci dožádaného členského státu,
nebyla vnitrostátní právní úprava stanovující k zajištění lhůtu v délce trvání nejdéle dvou měsíců
ve vztahu k ustanovení čl. 28 odst. 3 dublinského nařízení nepřiměřená. Soudní dvůr ale zároveň
upozornil, že délka zajištění nesmí přesáhnout čas nezbytný k řízení o přemístění, a to s ohledem
na konkrétní požadavky tohoto řízení v každém jednotlivém případě. Poznamenal, že je třeba,
aby příslušný orgán pod dohledem vnitrostátních soudů ověřil přiměřenost délky takovéhoto
zajištění s ohledem na vlastnosti každého jednotlivého případu (srov. body 47. a 49. rozhodnutí
Soudního dvora ve věci C-60/16).
[16] Jak plyne z již shora uvedeného, zásadní podmínkou užití institutu zajištění je,
aby zajištění trvalo co možná nejkratší dobu, která je nezbytná k náležitému provedení
požadovaných správních řízení do provedení přemístění. Toto základní pravidlo týkající se délky
zajištění odráží, že omezení osobní svobody za účelem provedení přemístění musí být opatřením,
které je nezbytné pro naplnění účelu řízení. Zároveň platí, že pokud již k naplnění účelu řízení
došlo, nebo bylo naopak zjištěno, že přemístění žadatele brání nepřekonatelná překážka, musí být
zajištění takového žadatele bezodkladně ukončeno. Unijní normotvůrce stanovením lhůt
v nařízení Dublin III omezil možný zásah osobní svobody žadatelů tak, aby řízení ve věcech
přemístění nebylo zbytečně prodlužováno a aby tak nebylo nepřiměřeně zasahováno do práv
jednotlivců.
[17] Z projednávané věci je přitom zřejmé, že správní orgány učinily veškeré kroky k tomu,
aby stěžovatel byl přemístěn v co nejkratší době, která respektovala lhůty stanovené nařízením
Dublin III. Téměř okamžitě po přicestování a zajištění stěžovatele odeslaly žádost o přijetí
do Bulharské republiky, která na tuto žádost obratem kladně reagovala. Správní orgán přitom
dodržel i „poslední fázi“ s vymezenou lhůtou 6 týdnů pro uskutečnění přemístění stěžovatele,
pokud se jej den před skončením této lhůty pokusil do Bulharské republiky přemístit. Nelze proto
tvrdit, že by správní orgány v případě stěžovatele postupovaly jakkoliv nezákonně nebo laxním
způsobem a nešetřily tak práva stěžovatele. To, že se transfer neuskutečnil, bylo zapříčiněno
pouze chováním stěžovatele, který jej svým úmyslným jednáním překazil.
[18] Jak je patrné nejen z citované judikatury Soudního dvora, ale také z napadeného
rozsudku, nelze přijmout výklad, podle něhož by mohl stěžovatel těžit ze svého nepoctivého
jednání. Tímto extenzivním výkladem nařízení Dublin III by totiž mohlo docházet
k nepřiměřenému omezení účinnosti řízení vedených podle tohoto nařízení. Smyslem a účelem
nařízení přitom je, aby žadatel byl skutečně přemístěn do státu, který je oprávněn k posouzení
jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Přijetím stěžovatelem předestřeného výkladu ustanovení
nařízení Dublin III by došlo k zásadnímu omezení účelu tohoto nařízení, neboť by ve svém
důsledku mohlo znamenat nemožnost zabránění útěku osob nebo jejich vyhýbání se výkonu
případného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že zrušením
napadeného rozhodnutí žalovaného by ve výsledku došlo k potvrzení výkladu,
podle kterého by si mohli žadatelé svým nepoctivým jednáním zlepšit své postavení. Stejně
tak by potvrzení stěžovatelem nastíněné úvahy mohlo vyslat signál, že podobně nepřípustným
chováním si kterýkoliv cizinec v budoucnosti může fakticky zajistit své propuštění ze zajištění
a nemožnost realizace svého vyhoštění. Takový závěr pro uvedené nelze přijmout,
neboť by se tím zcela popřel smysl nařízení Dublin III.
[19] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že žalovaný nepostupoval
správně, pokud rozhodl o jeho zajištění podle §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a to po tom,
co se stěžovatele nepodařilo přemístit a on vzápětí požádal o udělení mezinárodní ochrany.
Citované ustanovení umožňuje zajistit cizince v případě, existuje-li vážné nebezpečí útěku.
Nařízení Dublin III v této souvislosti stanoví, že vážné nebezpečí útěku je posuzováno v mezích
objektivních kritérií vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě
domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti,
na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout [čl. 2 písm. n)]. Na toto ustanovení
pak reaguje nejen zákon o azylu (citované ustanovení), ale také zákon o pobytu cizinců ve svém
ustanovení §129 odst. 1 a 4. Obě citovaná rozhodnutí přitom obdobně za nebezpečí útěku
považují, zejména pokud se cizinec již dříve vyhnul předání do státu vázaného přímo
použitelným předpisem Evropské unie (podle zákona o azylu „provedení přemístění“), pokusil
se o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu
vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (zákon o pobytu cizinců nadto vážné
nebezpečí útěku spojuje také s neoprávněným pobytem na území a se situací, kdy cizinec,
který bude předán do státu přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně
samostatně do tohoto státu odcestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území). Je zřejmé,
že právě nebezpečí útěku je podstatou posouzení pro možnost zajištění žadatele, neboť v případě
jeho útěku (případně jeho skrývání) nemůže být naplněn účel nařízení Dublin III, tedy přemístění
do státu, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti cizince o udělení mezinárodní ochrany.
[20] Ze shora uvedeného je zjevné, že zde byly skutečnosti nasvědčující vážnému nebezpečí
útěku, k čemuž také žalovaný v napadeném správním rozhodnutí správně přihlédl. Na str. 3
napadeného rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel opakovaně překročil hranice členských států
a neoprávněně odmítl respektovat rozhodnutí správních orgánů. V případě stěžovatele přitom
nebylo namístě rozumně předpokládat, že by své jednání náhle změnil a respektoval by zvláštní
opatření podle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil; nebylo proto ani vhodné
v případě stěžovatele užít těchto zvláštních opatření. Doba nového zajištění byla přitom
stanovena zejména s ohledem na to, že žalovaný byl nucen podniknout znovu kroky k přemístění
do Bulharské republiky.
[21] Ve světle citované judikatury, kterou lze na nyní projednávanou věc přiměřeně aplikovat,
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný postupoval v souladu s českou i unijní právní úpravou,
pokud stěžovatele po neuskutečnění přemístění pro jeho nevhodné chování opětovně zajistil.
Stěžovatel svým úmyslným jednáním sám prokázal, že v jeho případě existuje vážné nebezpečí
útěku, neboť se vyhnul přemístění. Pokud by žalovaný stěžovatele opětovně nezajistil (ačkoliv tak
fakticky nerespektoval lhůtu šesti týdnů pro jeho přemístění, jak uvedl stěžovatel, a byl by jinak
povinen stěžovatele ze zajištění ihned propustit), mohl by stěžovatel svým jednáním mařit
možnost svého přemístění útěkem nebo svým ukrýváním. Takový úmysl byl přitom z jeho
chování zjevný. Užití ustanovení §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu v projednávané věci tak
bylo zcela namístě a nebylo v rozporu se smyslem a účelem nařízení Dublin III ani v rozporu
se zaručenými právy stěžovatele na osobní svobodu.
[22] Nejvyšší správní soud závěrem stejně jako Soudní dvůr poznamenává, že řízení
o přemístění žadatele je nutné vést bez zbytečných průtahů v co nejkratších lhůtách nezbytných
k provedení požadovaných správních úkonů; nutné je přitom v každé projednávané věci
přihlédnout ke konkrétním aspektům dané věci a také k osobnímu postavení každého žadatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasační námitce nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu