ECLI:CZ:NSS:2020:NAD.43.2020:75
sp. zn. Nad 43/2020-75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: P. Q. K., zast. Mgr. Daliborem Lípou,
advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2017, čj. MV-126237-6/SO-2017, o nesouhlasu Městského
soudu v Praze s postoupením věci,
takto:
K projednání a rozhodnutí věci je př í sl u š ný Krajský soud v Ústí nad Labem.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 29. 8. 2017, čj. OAM-178-35/ZR-2016, bylo
žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu a byla mu stanovena lhůta k vycestování z území
České republiky v délce 30 dnů. K podanému odvolání žalovaná částečně změnila rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a ve zbytku odvolání zamítla. Žalobce se žalobou domáhal zrušení
posledně uvedeného rozhodnutí u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 3. 2018, čj. 15 A 30/2018-32,
postoupil věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
Příslušnost městského soudu je podle názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem dána poslední
adresou místa hlášeného pobytu na adrese H. 570, P. [§172 odst. 7 věty první zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“)] (pozn. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval
dle odst. 6 daného zákona, tento odstavec byl účinností zákona č. 222/2017 Sb. od 15. 8. 2017
přečíslován na odstavec 7).
[3] Městský soud vyjádřil dne 9. 3. 2020 nesouhlas s postoupením věci a podle §7 odst. 6
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zněn í pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
předložil věc k rozhodnutí o místní příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Poukázal
na to, že žalobce k podané žalobě ze dne 26. 1. 2018 připojil ohlášení změny místa pobytu
(D. 694, B. n. P.) ze dne 22. 1. 2018, v němž Ministerstvu vnitra v souladu s §98 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ohlásil změnu místa pobytu s účinností od 2. 1. 2018. K žalobě připojil rovněž
doklad prokazující doručení uvedeného ohlášení do datové schránky Ministerstva vnitra dne
23. 1. 2018, tedy 3 dny před podáním žaloby. Zároveň v žalobě označil místo pobytu shodné
s ohlášenou změnou pobytu a doložil doklad o zajištění ubytování s úředně ověřeným podpisem
ubytovatele. Ze sdělení Ministerstva vnitra městský soud zjistil, že uvedená změna místa pobytu
byla Ministerstvu vnitra doručena, ale to změnu nemohlo zaznamenat do cizineckého
informačního systému, jelikož žalobcovo povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno. V cizineckém
informačním systému je tak i přes doručenou změnu vedeno poslední místo hlášeného pobytu na
adrese H. 570, P. Dle městského soudu ze zákona o pobytu cizinců neplyne, že by hlášení místa
pobytu nebylo způsobilé vyvolat účinky po právní moci rozhodnutí, jímž bylo zrušeno povolení
k trvalému pobytu. Z toho důvodu má za to, že místně příslušný je Krajský soud v Ústí nad
Labem. Městský soud zastával i názor, že pokud by žalobce nebyl oprávněn po nabytí právní
moci napadeného rozhodnutí změnit místo pobytu, měla by se místní příslušnost určit dle kritéria
místa, v němž se k datu podání žalobce převážně zdržuje.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil obsah návrhu a má za to, že je důvodný, přestože z jiného
důvodu, než který považoval primárně za rozhodný městský soud.
[5] Určení místní příslušnosti správního soudu je obecně upraveno v §7 odst. 2 s. ř. s. věta
první, podle kterého [n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud,
v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Tímto zvláštním zákonem, který má před obecným
pravidlem přednost, je v projednávané věci zákon o pobytu cizinců. Dle §172 odst. 7 uvedeného
zákona je k řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí a o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu (vyjma rozhodnutí o správním vyhoštění, o povinnosti uhradit náklady spojené
se správním vyhoštěním, o zajištění, o prodloužení doby trvání zajištění, o umístění cizince
do části s přísným režimem zajištění a o přestupku) místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu
je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu; jde-li o cizince, který nemusí hlásit pobyt, krajský soud, v jehož
obvodu se převážně zdržuje, a v ostatních případech krajský soud, v jehož obvodu byl zjištěn pobyt cizince
na území. Pobývá-li cizinec v zahraničí, je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu by měl cizinec po vstupu
na území splnit ohlašovací povinnost. K řízení o žalobě je tak místně příslušný krajský soud: 1) v jehož
obvodu je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu; 2) jde-li o cizince, který nemusí hlásit
pobyt, krajský soud, v jehož obvodu se převážně zdržuje; 3) v ostatních případech krajský soud,
v jehož obvodu byl zjištěn pobyt cizince na území (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 1. 2015, čj. Nad 18/2015-80, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2018, čj. 2 As 241/2018-12), popř. krajský soud, v jehož obvodu by měl cizinec splnit
po vstupu na území ohlašovací povinnost, pokud pobývá v zahraničí.
[6] V §93 odst. 1 a §95 zákona o pobytu cizinců je zakotvena povinnost hlásit místo pobytu
cizince (s určitými výjimkami), a to do 3 pracovních dnů ode dne vstupu na území. V §98 zákona
o pobytu cizinců je uveden taxativní výčet cizinců, podle druhu oprávnění k pobytu, kteří jsou
povinni nahlásit změnu pobytu. Z toho je třeba dovodit, že cizinci pobývající na území na základě
jiných pobytových titulů, případně bez oprávnění k pobytu, takovou povinnost nemají.
[7] Povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobci zrušeno žalobou napadeným
rozhodnutím. Výrokem III. uvedeného rozhodnutí mu byla dle §77 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců stanovena lhůta 30 dní k vycestování z území České republiky od právní moci rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Žalobce je státní příslušník Vietnamské socialistické republiky. Jako
takový měl povinnost nahlásit po svém příjezdu místo pobytu na území České republiky podle
§93 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a následně hlásit změny takového pobytu, pokud disponoval
pobytovým oprávněním uvedeným v §98 stejného zákona, což učinil. Jelikož mu bylo zrušeno
povolení k dlouhodobému pobytu, mělo mu Ministerstvo vnitra dle §50 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců vydat výjezdní příkaz, který by jej dle §17 písm. d) zákona o pobytu cizinců
opravňoval k přechodnému pobytu. Ve výše zmíněném §98 zákona o pobytu cizinců však není
stanovena povinnost hlásit změnu pobytu cizinci, který pobývá na území České republiky
na základě výjezdního příkazu. Žalobce tak neměl povinnost hlásit změnu pobytu.
[8] K tomu lze dodat, že pokud cizinec nemá povinnost ohlásit změnu pobytu, nemá rovněž
ani možnost tak učinit. V zákoně o pobytu cizinců není tato dobrovolná možnost zakotvena.
Obdobně v něm není uvedena pravomoc správních orgánů přijmout takové ohlášení
či zaevidovat, popř. není ani uvedeno, kterému orgánu (policii či Ministerstvu vnitra) by mohlo
být takové ohlášení adresováno.
[9] Žalobce sice měl povinnost nahlásit místo pobytu poté, co vstoupil na území České
republiky. Změnu pobytu po zrušení jeho trvalého pobytu již však hlásit nemusel. Gramatickým
výkladem by se zdálo, že se na žalobce užije první pravidlo pro určení místní příslušnosti (v jehož
obvodu je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu), jelikož místo pobytu již nahlásil. Jak však
již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2017, čj. 2 As 359/2017-31, k výkladu
pravidla pro určení místní příslušnosti: „[z]jednodušeně řečeno jde toliko o technické pravidlo mající za cíl
zejména rovnoměrné rozložení případů mezi všechny správní soudy, případně (v jiných věcech) umožnění řešení
sporu v místě geograficky blízkém žalobci.“ Smyslem §172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je rovněž
i umožnění řešení sporu v místě geograficky blízkému žalobci. Primárně je toto pravidlo svázáno
s hlášeným pobytem. Jde tak nepřímo o určitou motivaci cizince, aby řádně plnil svou povinnost
podle zákona o pobytu cizinců ohlašovat změnu místa pobytu. Pokud povinnost řádně splní,
bude místně příslušným soud v jeho faktickém bydlišti, neboť to bude shodné s místem
hlášeného pobytu. Zákon o pobytu cizinců zároveň stanoví, že pokud nemusí hlásit svůj pobyt,
je rozhodující převážné zdržování se v obvodu daného krajského soudu. V těchto případech tedy
také zákonodárce zjevně upřednostnil kritérium pobytu cizince a to bez ohledu na případný
dřívější hlášený pobyt. Kromě toho, že text zákona s takovým určením místní příslušnosti
výslovně počítá, je to i v souladu se zmíněným principem určení místní příslušnosti soudu
s ohledem na geografickou blízkost žalobci, který si řádně plní své zákonné povinnosti.
[10] V takovém případě by byla daná nedůvodná nerovnost mezi cizinci, kteří pobývají
na území na základě některého pobytového oprávnění vyjmenovaného v §98 zákona o pobytu
cizinců (a tedy mohou, resp. mají, povinnost nahlásit změnu pobytu) oproti těm cizincům, kteří
sice rovněž nemusí území České republiky opustit, avšak jejich pobytové oprávnění v době
podání žaloby bylo založeno na titulu, který není vyjmenován v uvedeném ustanovení
(např. zmiňovaný výjezdní příkaz).
[11] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na cizince, který nemá povinnost hlásit změnu
pobytu dle §98 zákona o pobytu cizinců, se pro určení místní příslušnosti, musí nahlížet jako
na cizince, který nemusí hlásit svůj pobyt. Z toho důvodu se aplikuje výše uvedené pravidlo 2),
tedy místně příslušný krajský soud je ten, v jehož obvodu se cizinec převážně zdržuje.
[12] Dne 26. 1. 2018 podal žalobce žalobu, v níž jako adresu pobytu uvedl: D. 694, B. n. P.
Přílohu žaloby tvořilo oznámení o změně místa pobytu ze dne 22. 1. 2018 adresované
Ministerstvu vnitra, v němž ohlásil změnu místa pobytu s účinností od 2. 1. 2018 na uvedené
adrese v B. n. P., a rovněž doklad o zajištění ubytování s úředně ověřeným podpisem ubytovatele
od 2. 1. 2018 do 3. 1. 2028. Uvedený přípis sice nemohl způsobit změnu nahlášeného místa
pobytu, vypovídá však o záměru cizince zdržovat se na určitém místě. Lze tedy dospět k závěru,
že uvedená adresa je místem, na kterém se cizinec převážně zdržuje.
[13] Příslušným pro vedení a projednání podané žaloby je tak dle §172 odst. 7 věty první části
za středníkem zákona o pobytu cizinců a přílohy č. 3 bodu 10 a přílohy č. 2 bodu 5 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Krajský soud v Ústí nad Labem.
[14] Krajský soud v Ústí nad Labem vzal pravděpodobně za rozhodný údaj adresu uvedenou
v cizineckém informačním systému, aniž by současně posoudil, zda měl žalobce vůbec povinnost
(resp. možnost, viz bod [8]) nahlásit změnu pobytu. Jelikož takovou povinnost danou před
podáním žaloby cizinec neměl, musela se místní příslušnost řídit dle místa, na kterém se převážně
zdržuje.
[15] Nejvyšší správní soud dodává, že v posuzované věci bylo nerozhodné, že Krajský soud
v Ústí nad Labem před postoupením věci městskému soudu rozhodl o návrhu na přiznání
odkladného účinku (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2018, čj. Nad 99/2018-75,
č. 3821/2019 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. června 2020
Petr Mikeš
předseda senátu