ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.423.2020:35
sp. zn. 1 Afs 423/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: PRK Partners
s.r.o. advokátní kancelář; zápis v anglickém jazyce: PRK Partners s.r.o. attorneys at law,
se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, zastoupená Mgr. Michalem Syllou, advokátem, se sídlem
Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2017,
č. j. 38676/17/5300-21443-701922, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 6 Af 2/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně, následně postoupenou
Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), domáhala zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného. Tím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu
pro hlavní město Prahu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 2051254/17/2001-52523-105042, jímž byla žalobci
podle ustanovení §101h odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §101h odst. 4
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon
o DPH“), uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za nepodání kontrolního hlášení za období leden
2016. Toto rozhodnutí žalovaný potvrdil.
[2] Žalobkyně namítla, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkou aplikace
§255 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Podle jejího
názoru se správce daně může s obsahem kontrolního hlášení seznámit teprve poté, co zástupce
České advokátní komory udělí správci daně souhlas. Dále uvedla, že předkládání kontrolního
hlášení je v rozporu s advokátní mlčenlivostí podle §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále
jen „zákon o advokacii“). Identifikační údaje klientů a hodnota poskytnutého plnění jsou
informace spadající pod rozsah advokátní mlčenlivosti. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, není povinnost podat kontrolní hlášení povinností stanovenou
právními předpisy, a proto se neuplatní výjimka uvedená v §21 odst. 5 zákona o advokacii.
Zmiňovaný nález současně neřešil otázku ukládání sankcí. S ohledem na to, že samotná
povinnost podat kontrolní hlášení nebyla ani po zrušujícím nálezu upravena právními předpisy,
je uložení pokuty v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Jestliže žalovaný
tvrdil, že žalobkyně mohla podat „nulové kontrolní hlášení“, nelze s takovým tvrzením souhlasit.
Žalobkyně by se tak vystavila riziku sankce podle §101h odst. 2 zákona o DPH. Současně
namítla, že tvrzení, že uložená sankce je sankcí ze zákona a rozhodnutí správce daně mělo pouze
deklaratorní charakter, je v rozporu se zásadami právního státu. Žalobkyně navrhla, aby městský
soud, pokud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, upustil od uložené pokuty
podle §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Městský soud úvodem napadeného rozsudku konstatoval, že odlišný pohled žalobkyně
na výklad §255 odst. 2 daňového řádu automaticky neznamená, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné. Naopak, žalovaný reagoval na námitky žalobkyně adekvátně.
Podle městského soudu §255 odst. 2 daňového řádu míří na ad hoc situace, kdy správce daně
požaduje konkrétní písemnosti obsahující informace, na něž se vztahuje povinnost advokátní
mlčenlivosti. Informace vypovídající o povaze věci se však ve formuláři kontrolního hlášení
nenachází. Na druhé straně identifikační údaje klienta a hodnota plnění mohou představovat
informace spadající pod advokátní tajemství. To je však prolomeno §21 odst. 5 zákona
o advokacii. Z tohoto důvodu městský soud této námitce nepřitakal. Městský soud poukázal
na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, podle nějž kontrolní hlášení jako celek není
protiústavní. Tento závěr podle městského soudu dopadá také na námitku porušení zásady nullum
crimen sine lege, nulla poena sine lege. Městský soud poukázal na to, že Ústavní soud ve výše
citovaném nálezu doporučil uvedení náležitostí kontrolního hlášení přímo v zákoně o DPH
z důvodu možného budoucího zneužití. Údaje vyžadované v kontrolním hlášení však byly
nezbytně nutné pro dosažení cíle správy daní. Ukládání sankcí podle zrušené právní úpravy
současně Ústavní soud aproboval i po vydání předmětného nálezu, a to odložením
vykonatelnosti nálezu. Pokud jde o námitku stran „nulového kontrolního hlášení“, nemá tato
námitka bližší vztah k nyní projednávané věci. Městský soud se jí proto nezabýval. Co se týče
námitky výše sankce, coby sankce plynoucí ze zákona, městský soud poukázal na to, že tento
mechanismus není protiústavní a citoval z judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí správce daně
tak má skutečně deklaratorní charakter a prostor pro správní uvážení zde není. Tím je také
vyloučena moderační pravomoc soudu podle §78 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na výše uvedené
městský soud žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka trvá na tom, že pokuta za nepodání kontrolního hlášení je v rozporu
s povinností advokátní mlčenlivosti. Městský soud pomíjí, že stěžovatelka nezřídka zastupuje
klienty ve sporech se státem, kterému je povinna v kontrolním hlášení sdělovat údaje o tom, koho
zastupuje a kolik za její služby klient zaplatil. Mlčenlivost pracovníků finanční správy
je pak slabou garancí. Stěžovatelka také trvá na tom, že nemohla podat „nulové kontrolní
hlášení“, neboť by se tak vystavila sankci podle §101h odst. 2 zákona o DPH. Dále stěžovatelka
tvrdí, že i v případě kontrolního hlášení je třeba užít ve vztahu k advokátům §255 odst. 2
daňového řádu. Výklad městského soudu vede k tomu, že všichni advokáti jsou povinni státu
sdělovat, kdo je jejich klientem a jaké jsou peněžní toky mezi ním a advokátem. Takový zásah
do advokátní mlčenlivosti je přitom nepřiměřený. Stěžovatelka argumentovala rozsudkem
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Brito Ferrinho Bexiga Villa-Nova proti Portugalsku.
Městský soud však tuto námitku nijak nezohlednil. Z rozsudku plyne, že předložení výpisů
z bankovních účtů advokáta bez souhlasu advokátní komory, je v rozporu s Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod.
[6] Dále stěžovatelka namítla, že na nynější věc se neuplatní výjimka podle §21 odst. 5
zákona o advokacii. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 Ústavní soud tuto otázku výslovně neřešil.
Stěžovatelka také trvá na porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla poea sine lege.
Podle stěžovatelky sice žalovaný vydal napadené rozhodnutí ještě před účinností nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 32/15, kterým Ústavní soud zrušil část zákona o DPH, avšak to samo o sobě
neznamená, že právní úprava v zákoně o DPH je ústavně konformní. Povinnost podat kontrolní
hlášení tak nebyla stanovena zákonem, a proto neměla být za její nesplnění uložena pokuta.
Městský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně. Konečně stěžovatelka namítla, že stanovení
výše pokuty ex lege je v rozporu s Ústavou, Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod. Takový mechanismus uložení pokuty popírá nutnost vedení řízení,
dokazování a potažmo i soudní kontroly takového rozhodnutí. Současně nelze tvrdit, jak činí
městský soud, že by pokuta nemohla být moderována soudem. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí správních orgánů zrušil, eventuálně
aby upustil od pokuty uložené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti s argumentací stěžovatelky neztotožnil.
Uvedl, že advokát má povinnost mlčenlivosti pouze ve vztahu k povaze právních služeb, které
poskytuje. Takové informace však advokát v kontrolním hlášení neposkytuje. Ostatně
na informace o povaze věci ani výjimka podle §21 odst. 5 zákona o advokacii nedopadá. Pokud
jde o použitelnost §255 odst. 2 daňového řádu, souhlasí žalovaný s městským soudem. Toto
ustanovení pamatuje na ad hoc situace, kdy správce daně požaduje konkrétní písemnost,
jež podléhá povinnosti mlčenlivosti. Ohledně zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege,
se žalovaný také ztotožnil s městským soudem. Pokud jde o moderaci uložené pokuty,
podle judikatury kasačního soudu se tato pravomoc neuplatní, neboť soud může pokutu
moderovat pouze tak, jak by mohl učinit správní orgán. Jestliže moderaci právní úprava
nepřipouští, nemůže tak učinit ani správní soud. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Kasační soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
S ohledem na to, že námitka je obecná a stručná, vypořádal ji i Nejvyšší správní soud stručně.
Podle ustálené judikatury soudy nemohou za stěžovatele námitky domýšlet, neboť by tím
vykročily z mantinelů soudního přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne
27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž není
zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Nepřezkoumatelný je také
rozsudek, ve kterém soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné
v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek, jehož
odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76). Napadený rozsudek krajského soudu však žádnou z těchto vad netrpí.
Předně je třeba konstatovat, že městský soud nemusel vypořádat veškeré stěžovatelčiny námitky.
Správní soudy nemají povinnost vypořádat jednotlivé námitky, pokud proti nim postaví
argumentaci, v jejíž konkurenci námitky stěžovatelky neobstojí. Pokud tedy městský soud
nereagoval na argumentaci rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva, není jeho rozsudek
nepřezkoumatelný. Městský soud reagoval přehledně na stěžovatelčiny námitky a své odůvodnění
podložil relevantními odkazy na judikaturu. Napadený rozsudek je srozumitelný, založený
na seznatelných důvodech, a proto přezkoumatelný.
[10] Stěžovatelka uvádí, že podání kontrolního hlášení je v rozporu s povinností advokáta
zachovávat mlčenlivost. Podle §21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen „zachovávat
mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb“. Advokátní
mlčenlivost je základním prvkem tvořícím vazbu mezi advokátem a jeho klientem. Představuje
tak základní předpoklad pro poskytování právní pomoci v demokratickém právním státě (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2007/20). To však neznamená,
že jde o povinnost absolutní. Advokát tak není povinen zachovávat mlčenlivost ve vztahu
ke svým zaměstnancům, soudům v rozsahu nezbytném pro účely vedení soudního řízení
a samozřejmě může být klientem mlčenlivosti zproštěn. Ustanovení §21 odst. 5 zákona
o advokacii však také výslovně prolamuje mlčenlivost ve vztahu k daňové správě. Podle něj platí,
že „[p]ovinností mlčenlivosti advokáta nejsou dotčeny jeho povinnosti jako daňového subjektu stanovené
zvláštními předpisy o správě daní a poplatků; i v tomto případě je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost
o povaze věci, ve které právní služby poskytl nebo poskytuje“. Advokát se tak nemůže odvolávat
na advokátní mlčenlivost, pokud má plnit povinnosti jako daňový subjekt. Tato konstrukce
vychází ze skutečnosti, že advokacie je především podnikáním. Advokát je povinen podávat
daňová přiznání, poskytovat daňové správě součinnost, prokazovat svá tvrzení listinami apod.
Stále však platí, že advokát nesmí poskytnout informace o povaze věci, ve které služby poskytl
nebo poskytuje.
[11] Podle §101c zákona o DPH ve znění do 30. 6. 2017 byl plátce povinen podat kontrolní
hlášení, jestliže „a) uskutečnil zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku, nebo přijal úplatu přede dnem
uskutečnění tohoto plnění nebo b) přijal zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku, nebo poskytl úplatu přede
dnem uskutečnění tohoto plnění“. Pokud do účinnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 zákon o DPH
v §101d odst. 1 uváděl, že plátce je povinen uvést předepsané údaje potřebné pro správu daně,
pak lze ve spojení s §101c zákona o DPH dovodit, že těmito údaji se má na mysli především
odběratel či dodavatel plnění a hodnota plnění. Je sice pravdou, že obsah kontrolního hlášení
nebyl v rozhodné době stanoven právními předpisy, samotná povinnost však ano. Ustanovení
§101c zákona o DPH lze považovat za zvláštní předpis o správě daní o poplatků uvedený
v §21 odst. 5 zákona o advokacii. Samotnou hodnotu poskytovaných služeb přitom nelze
považovat za informaci vypovídající o povaze věci, ve které právní služby advokát poskytl
nebo poskytuje. Skutečnost, že stěžovatelka zastupuje klienty také ve sporech se státem, není
rozhodná. Pouhá výše plnění za poskytnuté služby může stěží státu poskytnout komparativní
výhodu ve sporu s některým z klientů stěžovatelky.
[12] Městský soud správně odkázal na mlčenlivost pracovníků finanční správy upravenou
v §52 a násl. daňového řádu. Stěžovatelka poukázala na výjimky z této povinnosti, které
podle ní garanci značně oslabují. Je sice pravdou, že výjimky uvedené v §53 daňového řádu jsou
skutečně rozsáhlé. To však neznamená, že se určité organizační složce či ústřednímu orgánu státu
mohou dostat do dispozice důvěrné informace o finančních poměrech klientů stěžovatelky
a že je tento orgán bude schopen využít v soudních sporech proti nim. Tato námitka tedy není
důvodná.
[13] Pokud jde o použitelnost §255 odst. 2 daňového řádu, městský soud správně uvedl,
že míří na ad hoc situace, kdy správce daně požaduje písemnosti, které mohou být dotčeny
povinností mlčenlivosti. Stěžovatelka upozornila na to, že jde o společné ustanovení. Ustanovení
§255 odst. 2 daňového řádu je skutečně zařazeno do části páté věnované společným,
zmocňovacím, přechodným a závěrečným ustanovením. Jeho systematika je však jiná. Skutečnost,
že se toto ustanovení aplikuje pouze ad hoc plyne z odst. 1. Podle něj „[s]právce daně může vstupovat
do prostor, v nichž se mohou nacházet písemnosti, které obsahují skutečnosti, na něž se podle jiného právního
předpisu vztahuje povinnost mlčenlivosti poradce, pouze za přítomnosti poradce, který je povinností mlčenlivosti
vázán.“ Vstup do prostor advokáta nebude pravidelnou činností správce daně, spíše naopak.
Z tohoto důvodu ani požadavek k nahlížení do listin, na něž se může vztahovat povinnost
mlčenlivosti, bude spíše nahodilou než běžnou činností správce daně. Zákon č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků upravoval obdobný postup v §16 odst. 9, avšak pouze ve vztahu
k advokátům a výkonu daňové kontroly. Cílem §255 odst. 2 daňového řádu bylo rozšířit
oprávnění správce daně též na jiné postupy, jako je například místní šetření (viz důvodovou
zprávu k daňovému řádu). Podle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že zákonodárce
tak zamýšlel toto ustanovení vztáhnout na tu činnost správce daně, která není činností
pravidelnou, prováděnou u všech daňových subjektů. Nadto je třeba opět zopakovat, že kontrolní
hlášení v jeho tehdejší ani současné podobě neobsahuje informace spadající do rozsahu advokátní
mlčenlivosti.
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti opětovně poukázala na rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Brito Ferrinho Bexiga Villa-Nova proti Portugalsku. Ve zmíněné věci
však portugalská prokuratura a soudy neposkytly procesní záruky k ochraně advokátního
tajemství. Stěžovatelka Sílvia Maria De Brito Ferrinho Bexita Villa-Nova neodvedla daň z přidané
hodnoty, načež prokuratura přistoupila k vyšetření věci pro podezření ze spáchání daňového
podvodu. Soudy povolily prolomení advokátního tajemství. V řízení nebyla konzultována
portugalská advokátní komora. Podle Nejvyššího správního soudu je tak zřejmé, že již skutkový
základ je jiný. Nejednalo se o správní trestání, ale o trestní řízení a stěžovatelce nebyly poskytnuty
procesní záruky. Primárním účelem kontrolních hlášení není trestání daňového subjektu,
ale ověření plnění jeho daňových povinností. Jedná se tedy o odlišný účel, než tomu bylo
v odkazovaném případě. V nyní projednávané věci také stěžovatelka nebyla nucena vydat výpisy
z bankovních účtů, které totiž podle názoru kasačního soudu mohou podle situace obsahovat
i další údaje, nikoliv pouze údaje o plátci a výši plnění. Informace vypovídající o povaze věci
se mohou nacházet například v poznámce pro příjemce platby. Z tohoto důvodu není odkaz
na tento rozsudek přiléhavý. Ani tato námitka proto není důvodná.
[15] Dále stěžovatelka namítá, že správní orgány porušily zásadu nullum crimen sine lege, nulla
poena sine lege, neboť pokutu uložily na základě ustanovení, které Ústavní soud shledal ústavně
nekonformním. Podle stěžovatelky není rozhodné, že ke zrušení došlo až po 31. 12. 2017.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Afs 205/2020 - 32, sama
povinnost podat kontrolní hlášení vyplývala z §101c odst. 1 zákona o DPH, přičemž Ústavní
soud vytkl zákonodárci pouze absenci podrobnější úpravy náležitostí kontrolního hlášení.
Kasační soud nemá důvod se od těchto závěrů nyní odchýlit.
[16] Zákon o DPH v §2 odst. 1 písm. b) uvádí, že předmětem daně je mimo jiné „poskytnutí
služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění
v tuzemsku“. Na něj navazuje §101c odst. 1 písm. a) zákona o DPH, který stanovuje povinnost
podat kontrolní hlášení plátci, jenž „uskutečnil zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku, nebo přijal
úplatu přede dnem uskutečnění tohoto plnění.“ Podle kasačního soudu tak zákon o DPH do novely
§101d odst. 1 provedené zákonem č. 371/2017 Sb. skutečně upravoval povinnost podat
kontrolní hlášení v elementárním rozsahu. Stěžovatelce mohlo být zřejmé, že jako osoba povinná
k dani bude muset uvést, jakým osobám a v jaké hodnotě poskytla zdanitelné plnění. Současně
je nutné poznamenat, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 shledal institut kontrolního
hlášení jako celek ústavně konformním. Na tyto závěry odkázal Nejvyšší správní soud již také
v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, č. j. 3 Afs 409/2019 - 34, a ani Ústavní soud své závěry z nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 32/15 ve své navazující judikatuře nepřehodnotil (viz například usnesení ze dne
25. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1170/20).
[17] Konečně, stěžovatelka nesouhlasila také s konstrukcí sankčního mechanismu za nepodání
kontrolního hlášení. Velmi stručně konstatovala, že takový mechanismus je v rozporu s Ústavou,
Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 32/15 nedospěl k závěru, že by taková konstrukce porušovala některé z ústavně
garantovaných práv daňových subjektů. Městský soud tak nepochybil, pokud konstatoval,
že správce daně nemůže zohlednit další okolnosti a pokutu bez dalšího vyměří. Z tohoto důvodu
je vyloučeno také moderační právo správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 - 58 a ze dne 22. 111. 2018, č. j. 1 Afs 206/2018 - 27).
Ani tato námitka proto není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu