ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.41.2021:29
sp. zn. 1 Azs 41/2021 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: V. B., zastoupena
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2020, č. j. OAM-639/ZA-ZA11-LE05-2020, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2021, č. j.
2 Az 2/2021 - 20,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2021, č. j. 2 Az 2/2021 - 20, se ruší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 23. 9. 2020 žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť má
karcinom žaludku, je Svědkyní Jehovovou a v její zemi původu, na Ukrajině, není možné se léčit
v souladu s její vírou, tj. bez transfuze krve, zatímco v České republice to možné je. Žalovaný
tuto žádost napadeným rozhodnutím zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť žalobkyně pochází ze státu
považovaného za bezpečnou zemi původu, a současně neprokázala, že v jejím případě tento stát
za takovou zemi považovat nelze.
[2] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) odmítl podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Žaloba obsahovala pouhou citaci ustanovení právních předpisů, což nelze
považovat za žalobní body. Takový nedostatek podmínek řízek může být odstraněn jedině
ve lhůtě pro podání žaloby. Po marném uplynutí lhůty se chybějící žalobní body stávají
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud je povinen žalobce vyzvat podle §37
odst. 5 s. ř. s. pouze za situace, je-li pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu ve lhůtě pro její
podání doplnit. Žalobkyni bylo napadené rozhodnutí doručeno v souladu s §24a odst. 2 zákona
o azylu dne 30. 12. 2020, kdy se nedostavila k převzetí rozhodnutí, ačkoli ji k tomu žalovaný
vyzval. V souladu s §24a odst. 3 téhož zákona nastaly tento den právní účinky rozhodnutí.
Posledním dnem pro podání žaloby byl proto dle §32 odst. 1 zákona o azylu čtvrtek 14. 1. 2021.
Teprve v tento den žalobkyně žalobu podala. Nebyl zde proto již časový prostor pro doplnění
žaloby ve lhůtě pro její podání.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá usnesení městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Důvodnost i přijatelnost kasační stížnosti spatřuje
ve čtyřech základních kasačních námitkách.
[4] Stěžovatelka má za prvé za to, že městský soud nesprávně odmítl její žalobu
s odůvodněním, že ta neobsahovala žádný žalobní bod. Ačkoliv si je stěžovatelka vědoma
stručnosti žaloby, má za to, že v žalobě uvedla konkrétní žalobní body, na jejichž základě mohl
soud žalobu projednat. Městský soud nadto pouze konstatoval nepřítomnost žalobních bodů
v žalobě, aniž by však tento názor blíže vysvětlil.
[5] Dále má stěžovatelka za to, že v případě, že by žaloba skutečně neobsahovala všechny
náležitosti, měl městský soud stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění. Stěžovatelka uvádí,
že žalovaný chybně vyznačil právní moc rozhodnutí dnem 30. 12. 2020. Žalovaný doručil
rozhodnutí do datové schránky jejího právního zástupce dne 4. 1. 2021, tento den byl rovněž
prvním dnem, kdy se stěžovatelka mohla s rozhodnutím seznámit. Posledním dnem pro podání
žaloby tak nebyl den 14. 1. 2021, ale až 19. 1. 2021. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala
žalobu 14. 1. 2021, měl ji městský soud vyzvat k doplnění, a to prostřednictvím datové schránky
jejího právního zástupce, což by zajistilo rychlé doručení výzvy. Právní zástupce stěžovatelky
ve své praxi v minulosti zaznamenal výzvu k doplnění náležitostí podání, která byla vyměřena
v délce jednoho dne. V řízení podle zákona o azylu je lhůta pro podání žaloby velmi krátká
(15 dnů). Stěžovatelka také ve svém podání jasně uvedla, že podání v přiměřené lhůtě doplní.
Městský soud stěžovatelce naopak dne 21. 1. 2021 doručil výzvu ke sdělení adresy, na kterou
stěžovatelka reagovala v rámci několika málo dní. Je tedy zjevné, že k přezkumu procesních
podmínek pro řízení (ověření místní příslušnosti) soud přistoupil až později a na výzvu
k odstranění vady podání se rozhodl zcela rezignovat.
[6] Stěžovatelka spatřuje nezákonnost usnesení městského soudu a přijatelnost kasační
stížnosti rovněž v nesprávném právním výkladu podmínek řízení a žalobního bodu, které
městský soud označil za totožné, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-34).
[7] Čtvrtým tvrzeným důvodem přijatelnosti i důvodnosti kasační stížnosti je dle stěžovatelky
procesní pochybení žalovaného. Žalovaný vyzval stěžovatelku k převzetí rozhodnutí dne
16. 12. 2020. Výzva jí byla doručena dne 18. 12. 2020 na její adresu, aniž by jí bylo umožněno
seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka se vzhledem ke svému zdravotnímu
stavu nebyla schopna osobně pro rozhodnutí dostavit. Právní zástupce stěžovatelky kontaktoval
žalovaného a požádal o nahlížení do spisu. To má být účastníku umožněno před samotným
vydáním rozhodnutí a účastníku má být dán prostor pro vyjádření se k podkladům ve spise.
Z tohoto vyjádření by mělo následně rozhodnutí vycházet. Dne 28. 12 2020 se právní zástupce
stěžovatelky seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a na místě požádal pracovníka
žalovaného ke stanovení lhůty alespoň 7 dní, ve které by stěžovatelka zaslala své vyjádření
k podkladům. V protokolu o seznámení se s podklady je však uvedeno, že vyjádření bude zasláno
do následujícího dne. Právnímu zástupci stěžovatelky nezbylo, než protokol podepsat, neboť
se jednalo o důkaz, že k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí vůbec došlo. Proto
i samotné rozhodnutí neobsahuje posouzení věci, ale pouze rekapituluje stěžovatelkou dodávané
podklady a odkazuje na Ukrajinu jako na bezpečnou zemi původu. Není tak pravdou,
že se právní zástupce v jím požadované lhůtě k podkladům nijak nevyjádřil. Stěžovatelka zaslala
prostřednictvím právního zástupce vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dne
30. 12. 2020. Přesto je napadené rozhodnutí datováno ke dni 29. 12. 2020.
[8] Nadto se stěžovatelka domnívá, že její zdravotní, sociální a osobní situace naplňuje
důvody hodné zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu, při jejichž shledání žalovaný
rozhodne o udělení humanitárního azylu žadateli. Stěžovatelka trpí rakovinou v pokročilém
stádiu se zásahem do několika životně důležitých orgánů. Stěžovatelčin zdravotní stav je velmi
vážný, není schopna se sama o sebe starat, je trvale na lůžku a vyžaduje celodenní péči jiné osoby.
V ČR má dva syny s jejich rodinami, zatímco její manžel, žijící na Ukrajině, je nemocný a není
schopen se o nikoho jiného starat.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její důvodnost a ztotožnil se
s postupem městského soudu. Námitky k nesprávnému zhodnocení skutkového stavu
v napadeném rozhodnutí považuje za neprojednatelné, uvedené zcela účelově. Právní zástupce
měl dané námitky uplatnit již v žalobě, stěžovatelku zastupoval v průběhu celého řízení. Jeho
neaktivitu nelze žalovanému klást k tíži. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, podaná včas a oprávněnou osobou. Jelikož
se jedná o věc mezinárodní ochrany, soud se dále zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ soud v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, vyložil tak, že kasační stížnost
bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku;
(2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit
judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Kasační soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.,
neboť se soud dosud ve své judikatuře nezabýval otázkou doručování předvolání k převzetí
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Tato otázka má přitom zásadní vliv na účinnost
doručení samotného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a tedy i určení posledního dne
lhůty k podání žaloby v projednávaném případě, jak soud vysvětlí níže.
[13] Soud proto přistoupil k meritornímu posouzení kasační stížnosti, přičemž dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[14] Stěžovatelka namítá, že usnesení městského soudu, kterým žalobu odmítl, neboť
neobsahovala žádný žalobní bod a současně již nebyl časový prostor ji vyzvat k doplnění podle
§37 odst. 5 s. ř. s., je nezákonné. Tvrzeným důvodem nezákonnosti je stěžovatelčina domněnka,
že žaloba ve skutečnosti žalobní bod obsahovala, resp. pokud by neobsahovala, bylo nicméně
povinností městského soudu vyzvat ji k jeho doplnění. Lhůta k podání žaloby dle ní počala běžet
až dne, kdy bylo rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany doručeno zástupci stěžovatelky,
tedy dne 4. 1. 2021. Stěžovatelka podala žalobu dne 14. 1. 2021, byl zde tedy dostatečný časový
prostor pro to ji vyzvat. Dle stěžovatelky městský soud také pojem podmínek řízení nesprávně
zaměňuje za skutečnost, zda žaloba obsahuje žalobní body.
III.A Absence žalobního bodu
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda žaloba vůbec obsahovala žalobní
bod.
[16] Ze soudního řádu správního vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Pod písmenem d) tohoto ustanovení je jako jedna
z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace žalobních bodů. Z nich musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí správního
orgánu za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě
vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a dle
které se soud při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů)
omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které
žalobce tvrdí. Soud tak není povinen, ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení domýšlet
či doplňovat (k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2020, č. j.
4 Azs 206/2020-38).
[17] Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích již opakovaně zabýval. Rozšířený senát např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j.
2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, vyjádřil, že „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko
typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může
docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“
[18] Na tyto závěry navázal rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j.
4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že je nutné „za žalobní bod považovat každé
vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého
důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud
jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu
ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního
rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny
alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem,
tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“
[19] K uvedené dvojici rozsudků rozšířeného senátu lze doplnit usnesení ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009-61, ve kterém rozšířený senát dospěl k závěru, že formulace „[d]omnívám se,
že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil mj. §12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu; domnívám
se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle §12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu,
resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou
jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“,
odpovídá žalobnímu bodu, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění (tzv. zárodek
žalobního bodu, který se nachází na pomezí řádně formulovaného žalobního bodu a tvrzeními,
která za žalobní bod vůbec nelze považovat).
[20] Naopak v rozsudku ze dne 24. 5. 2016, č. j. 4 Azs 47/2016-41, Nejvyšší správní soud
nepovažoval za žalobní bod „pouhý výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný
porušit, a obecné tvrzení, že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, zjištěný skutkový stav nesprávně
právně kvalifikoval a neposoudil jej podle §12 zákona o azylu“. Rovněž dle usnesení ze dne 18. 4. 2018,
č. j. 10 Azs 65/2017-83, neobstála citace ustanovení správního řádu a zákona o azylu,
aniž by citovaná ustanovení stěžovatel alespoň v minimální míře spojil s popisem skutkového
děje, eventuálně jinak v minimální míře žalobu individualizoval, ani jako tzv. zárodek žalobního
bodu. Takto formulovanou žalobu by mohl dle soudu podat jakýkoliv žalobce ve věcech
mezinárodní ochrany (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2017, č. j.
2 Azs 346/2016-24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34).
[21] V projednávaném případě žaloba obsahovala toliko výčet ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), zákona o azylu, jejich parafrázi a také odkaz na čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech. Je tedy zřejmé, že takto formulovanou žalobu by mohl podat
jakýkoli žalobce ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatelčina žaloba tedy neobsahovala žádný
žalobní bod a ani jeho zárodek.
III.B Povinnost městského soudu vyzvat stěžovatelku k doplnění žalobních bodů
[22] Stěžovatelka správně poukázala na skutečnost, že městský soud chybějící žalobní bod
označil za nedostatek podmínek řízení. Jak uvedl rozšířený senát v rozsudku ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 3 Azs 66/2017-31, uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje
podmínku řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[23] Městský soud pak nicméně zvolil správný zákonný podklad pro odmítnutí návrhu; žalobu
odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s. Ve stejném rozsudku totiž rozšířený senát vyjasnil, že absence
takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s., soud pro odstranění této vady
stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. Výzvu k doplnění žaloby však
musí poslat co nejdříve, neměl by tedy čekat na předložení správního spisu, neboť jinak
se snižuje šance na včasné doplnění žaloby o žalobní body ve lhůtě pro podání žaloby, to zejména
v situaci velmi krátkých lhůt (kterou lhůta k podání žaloby v řízení ve věcech mezinárodní
ochrany bezesporu je).
[24] Pouze v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není
objektivně možné, aby žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, nemá krajský
soud povinnost žalobce vyzývat způsobem upraveným v §37 odst. 5 s. ř. s. (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 7 As 15/2010-56). Objektivní možností
je myšlena technická proveditelnost a smysluplnost. Taková výzva, zejména za použití moderních
komunikačních prostředků, může být učiněna v posledních dnech či zcela výjimečně i v poslední
den lhůty pro podání žaloby. Soud je přitom povinen takovou výzvu učinit, takže se předtím
v přiměřené lhůtě po podání žaloby (tedy zpravidla v řádu několika dnů po dojití) musí s jejím
obsahem seznámit přinejmenším do té míry, aby si mohl učinit úsudek o tom, zda má zákonem
stanovené náležitosti (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j.
6 As 50/2014-18).
[25] Z výše uvedeného tedy plyne, že pro zodpovězení otázky, zda bylo ještě objektivně
možné, aby stěžovatelka žalobu doplnila, je nutné stanovit, kolik dní ještě zbývalo k podání
žaloby. Dle §32 odst. 1 zákona o azylu žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Den 14. 1. 2021 by proto skutečně byl posledním
dnem lhůty k podání žaloby, pokud by rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 30. 12. 2020,
jak tvrdí městský soud na základě správního spisu. Tato otázka je však v projednávaném případě
sporná.
[26] Ustanovení §24a zákona o azylu obsahuje speciální pravidla při doručování rozhodnutí
ve věcech mezinárodní ochrany. Dle §24a odst. 1 tohoto zákona stejnopis písemného vyhotovení
rozhodnutí se účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany doručí v místě a čase stanoveném v písemné výzvě
k převzetí rozhodnutí.
[27] Podle §24a odst. 2 zákona o azylu nedostaví-li se účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany
k převzetí rozhodnutí v den a čas ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí
ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí doručeno.
[28] Dle §24a odst. 3 je-li účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, doručuje se rozhodnutí
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením
zastoupenému.
[29] Stěžovatelka byla vyzvána, aby se dne 30. 12. 2020 dostavila k převzetí rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany (č. l. 85 správního spisu). K převzetí rozhodnutí se v tento den nedostavila,
jak vyplývá z úředního záznamu založeného ve správním spise (č. l. 87); jak plyne z §24a odst. 2
zákona o azylu, důsledkem nedostavení se je fikce doručení rozhodnutí. Právní účinky, včetně
počátku běhu lhůty k podání žaloby, se dle §24a odst. 3 zákona o azylu vážou právě k tomuto
dnu, nikoli ke dni, kdy je rozhodnutí doručeno právnímu zástupci cizince, jak se mylně domnívá
stěžovatelka.
[30] Předpokladem toho, aby mohla nastat fikce doručení rozhodnutí, nedostaví-li se žadatel
k jeho převzetí, je řádné doručení výzvy k převzetí rozhodnutí. Doručování písemností v řízení
o mezinárodní ochraně, tedy včetně předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany, upravuje §24 zákona o azylu. Nestanoví však žádná pravidla pro doručování za situace,
kdy je žadatel zastoupen advokátem.
[31] Dle §9 zákona o azylu se v řízení ve věcech mezinárodní ochrany použije správní řád,
s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými. Za takové situace je nutno vyjít z obecného pravidla
stanoveného v §34 odst. 2 věta první s. ř., dle kterého s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco
v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Okamžikem oznámení zastoupení doručuje
správní úřad písemnosti pouze a jenom zástupci. Pouze v těch případech, kdy je zastoupený
osobně povinen něco vykonat, jako například dostavit se na předvolání či k místnímu šetření,
doručuje písemnost jak zástupci, tak zastoupenému.
[32] Použití tohoto ustanovení nebrání ani usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 8. 2006,
č. j. 6 Azs 184/2005-93, ve kterém rozšířený senát dospěl k závěru, že §24 zákona o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku
řízení, jež vylučovala použití tehdy účinného §24 správního řádu (č. 71/1967 Sb.). Rozšířený
senát se v odkazovaném usnesení vyjádřil k možnosti použití úpravy správního řádu ve vztahu
k postupu při doručování, což vyloučil, nevyloučil však možnost použití ustanovení správního
řádu o zastoupení a s tím související otázky, zda jsou písemnosti doručovány žadateli,
jeho zástupci či jim oběma, popř. za jaké situace.
[33] Stěžovatelka byla zastoupena od počátku řízení o její žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Z toho důvodu také žalovaný doručoval všechny písemnosti jejímu právnímu zástupci,
a to včetně vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ze dne 16. 12. 2020
(kterýmžto dnem je datováno i předvolání k převzetí rozhodnutí doručované stěžovatelce),
dne 22. 12. 2020 a dne 28. 12. 2020 (den před vydáním samotného napadeného rozhodnutí).
[34] Výzvu (předvolání) k převzetí rozhodnutí ze dne 16. 12. 2020 však žalovaný doručoval
pouze stěžovatelce, která si zásilku převzala osobně dne 18. 12. 2020 na adrese pro doručování,
nikoli také jejímu zástupci. Žalovaný tak postupoval v rozporu s pravidlem stanoveným v §34
odst. 2 s. ř., dle kterého v případě, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat (dostavit se
k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany), doručuje písemnost jak zastoupenému
(což žalovaný učinil), tak jeho zástupci (což neučinil).
[35] Toto ustanovení není pouze odrazem zásady hospodárnosti řízení (kvůli úspoře
se doručuje pouze zástupci, leda že má zastoupený něco vykonat), ale i samotného významu
institutu zastoupení advokátem ve správním řízení. Zastoupený se rozhodl být zastoupen
advokátem a platit mu za jeho služby pro jeho orientaci v právním řádu; přenáší tedy břemeno,
které pro něj mnohdy správní řízení činí, na právního profesionála. Právní zástupce - advokát
se tedy v průběhu řízení stává jakýmsi procesním alter egem zastoupeného. Zastoupený očekává,
že jej zástupce upozorní na všechna rizika, která mohou vést k negativním důsledkům, neboť
zástupce by měl být těchto důsledků znalý. Za tímto účelem však musí být právní zástupce
informován o všem, co se v řízení děje. Zvláště to pak platí o skutečnostech, které mají pro řízení
zásadní význam. Tím je nepochybně i výzva k dostavení se k převzetí rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, neboť při nedostavení se nastává fikce doručení žadateli a s tím i právní
účinky tohoto rozhodnutí. Mimo jiné počíná běžet velmi krátká, patnáctidenní lhůta k podání
žaloby.
[36] Doručení výzvy právnímu zástupci je v řízení o udělení mezinárodní ochrany
o to významnější, že žadatelé o mezinárodní ochranu zpravidla neovládají jazyk a neznají právní
řád země, v níž o mezinárodní ochranu žádají. Skutečnost, že účastník řízení je právně zastoupen
pro celé správní řízení, nemůže žalovaný na jeho samém konci ignorovat.
[37] V projednávaném případě se právní zástupce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí
dne 28. 12. 2020. Existovala tedy možnost seznámit se i s obsahem předvolání k převzetí
rozhodnutí, které bylo datováno již dnem 16. 12. 2020. V takovém případě by se právní zástupce
mohl dozvědět, že stěžovatelka, jím zastoupená, se má za dva dny dostavit k převzetí rozhodnutí,
či se alespoň omluvit, že se z vážného důvodu dostavit nemůže. Ze správního spisu však vyplývá,
že v den, kdy se právní zástupce seznamoval s podklady pro vydání rozhodnutí, tedy
měl možnost nahlédnout do spisu, v něm výzva založena nebyla. Zatímco protokol o seznámení
se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany je číslován č. l. 79, předvolání k převzetí
rozhodnutí se nachází na č. l. 85 a doručenka stěžovatelce na č. l. 86. Tyto dva listy byly tedy
evidentně do spisu založeny později. Absence řádného doručení výzvy tedy nemohla být zhojena
ani skutečností, že byl právní zástupce seznámen s výzvou k převzetí rozhodnutí při nahlížení
do správního spisu.
[38] Výzva k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy nebyla doručena řádně,
neboť ji žalovaný adresoval pouze stěžovatelce, nikoli jejímu právnímu zástupci. Nemohla
tak nastat fikce doručení ke dni 30. 12. 2020, kdy se stěžovatelka bez omluvení nedostavila,
aby si rozhodnutí převzala. K doručení rozhodnutí stěžovatelce tedy dosud nedošlo, nemohly
tak ve smyslu §24a odst. 3 zákona o azylu nastat právní účinky doručení, včetně počátku běhu
patnáctidenní lhůty pro podání žaloby ve smyslu §32 odst. 1 zákona o azylu.
[39] Městský soud proto postupoval nezákonně, neboť nepřihlédl ke skutečnosti, že žaloba
je ve skutečnosti předčasná, a namísto toho žalobu odmítl pro absenci žalobních bodů s ohledem
na jeho domněnku, že je podána v poslední den lhůty.
III.C Zbylé kasační námitky
[40] Zbylé kasační námitky pak nesměřují do důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) [nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby], ale proti pochybení samotného
žalovaného (nesprávnost jeho postupu při umožnění seznámení se s podklady, nesprávné
posouzení možnosti udělení humanitárního azylu). Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn
se jimi zabývat. Stěžovatelka může tyto námitky uplatnit v žalobě a v dalším řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto ve smyslu §110 odst. 1 věty první s. ř. s. usnesení městského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] V novém řízení městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu