ECLI:CZ:NSS:2021:10.ADS.262.2020:34
sp. zn. 10 Ads 262/2020 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. T. P., zast. Mgr. Karlem
Tománkem, advokátem se sídlem Sokolská 505, Čerčany, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 – Nové Město, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 6. 2019, čj. MPSV-2019/76106-422/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, čj. 15 Ad 10/2019-27,
takto:
I. Soudnímu dvoru Evropské unie se př e dk l á dá následující předběžná otázka:
Brání článek 2 ve spojení s článkem 12 písm. a) a c) směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců
v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, takové vnitrostátní judikatuře,
dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely
uspokojení mzdových nároků dle směrnice 2008/94/ES jen z toho důvodu,
že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže
obchodní společnosti?
II. Řízení se p řeru š u j e.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je předseda představenstva a bývalý zaměstnanec
společnosti ARANEA TECHNOLOGY a.s. Pro tuto společnost (a její právní předchůdkyně)
pracoval již od roku 2010. Původně ve společnosti působil jen jako zaměstnanec na pozici
projektanta. V září 2017 byl zvolen předsedou statutárního orgánu (představenstva) společnosti
ARANEA TECHNOLOGY. Stěžovatel uzavřel se společností smlouvu o výkonu této funkce,
dle které ale neměl za výkon funkce nárok na odměnu. Krátce poté uzavřel stěžovatel
se společností ještě dodatek ke své (původní) pracovní smlouvě, dle které měl jako zaměstnanec
nárok na mzdu. Tento dodatek upravil v pracovní smlouvě s účinností od října 2017 druh
vykonávané práce na „ředitel společnosti“. Blíže nebyl druh vykonávané práce v pracovní
smlouvě vymezen.
[2] Společnost ARANEA TECHNOLOGY se v roce 2018 dostala do platební neschopnosti.
Stěžovatel proto požádal Úřad práce České republiky – krajskou pobočku pro hl. m. Prahu
o uspokojení mzdových nároků dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele. Domáhal se uspokojení nároků za měsíce červenec až září 2018,
které neuspokojila společnost ARANEA TECHNOLOGY jako jeho tehdejší zaměstnavatel.
[3] Úřad práce žádost dle §9 odst. 6 zákona 118/2000 Sb. zamítl, jelikož stěžovatele
nepovažoval za zaměstnance ve smyslu §3 písm. a) tohoto zákona. Dle Úřadu práce
se tedy zákon na stěžovatele vůbec nevztahoval. Stěžovatel se následně odvolal k žalovanému,
který závěry Úřadu práce potvrdil a odvolání zamítl.
[4] Úřad práce i žalovaný založili svá rozhodnutí na tom, že v období července až září 2018
stěžovatel vykonával funkci předsedy představenstva a současně dle pracovní smlouvy působil
jako zaměstnanec společnosti na pozici ředitele společnosti. Na obou pozicích vykonával stejnou
činnost – obchodní vedení společnosti. Jako členovi statutárního orgánu společnosti mu proto
nemohl zároveň vzniknout pracovní poměr ke společnosti.
[5] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu k městskému soudu. Městský soud
vyšel v rozsudku z judikatury českých soudů k tzv. souběhu funkcí, tedy souběhu funkce člena
statutárního orgánu a zároveň zaměstnance společnosti. Podle této judikatury může obchodní
korporace se členem svého statutárního orgánu uzavřít smlouvu o výkonu činnosti, která spadá
do působnosti statutárního orgánu podle zákona (včetně obchodního vedení). Takovou smlouvu
je možné podřídit režimu zákoníku práce. Není však možné, aby tímto způsobem vznikl pracovní
poměr mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu. Člen statutárního orgánu
nebude na základě takové smlouvy zaměstnancem obchodní korporace, protože jeho činnost
nebude ve vztahu k obchodní korporaci naplňovat definici závislé práce podle zákoníku práce.
[6] Stěžovatel v řízení před městským soudem tvrdil, že v posuzovaném období
pro společnost pracoval jako stavbyvedoucí a projektový manažer. Vykonával tedy činnosti,
které nebyly jen obchodním vedením společnosti. Městský soud nicméně jeho argumentaci
nepovažoval za přesvědčivou. Naopak, městský soud shledal, že stěžovatel v období červenec
až září 2018 na základě pracovní smlouvy se společností ARANEA TECHNOLOGY skutečně
vykonával obchodní vedení společnosti jako její ředitel. Zároveň byl ve stejné době předsedou
představenstva společnosti, do jehož působnosti obchodní vedení společnosti dle zákona spadá.
Mezi společností a stěžovatelem proto nemohl existovat vztah nadřízenosti a podřízenosti,
který je typický pro závislou práci. Ani městský soud proto nepovažoval stěžovatele
za zaměstnance ve smyslu §3 písm. a) zákona 118/2000 Sb. a jeho žalobu zamítl.
[7] Pro účely předložení předběžné otázky je důležité zdůraznit, že se městský soud
nezabýval tím, zda měl stěžovatel či jeho blízcí příbuzní jakoukoliv majetkovou účast
na společnosti ARANEA TECHNOLOGY, jejím obchodním závodu či provozovně. Městský
soud též nezkoumal, zda se stěžovatel dopustil jakéhokoliv konkrétního pochybení vedoucího
k platební neschopnosti společnosti. Městský soud pouze obecně uvedl, že (dle nezávazné
preambule smlouvy o výkonu funkce) stěžovatel byl do funkce předsedy představenstva zvolen
za účelem odvrácení úpadku či jiné nepříznivé hospodářské situace společnosti. Vyslovil
také názor, že zákon č. 118/2000 Sb. nebyl přijat, aby napravoval újmu, kterou v důsledku
vlastního neúspěšného obchodního vedení utrpěli členové statutárního orgánu zaměstnavatele
v platební neschopnosti.
[8] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu. Namítá mj., že ho členství v představenstvu společnosti neopravňovalo
k samostatnému řízení společnosti ani k jejímu samostatnému vedení. Představenstvo totiž
rozhoduje ve sboru, většinou hlasů. Již proto je závěr o souběhu pracovněprávního vztahu
se vztahem obchodním nesprávný. Městský soud prý rovněž nesprávně posoudil uzavření
dodatku k pracovní smlouvě a dostatečně nepřihlédl k tomu, že pracovní poměr stěžovatele
se společností ARANEA TECHNOLOGY trval již před jeho zvolením do představenstva.
[9] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
II. Použitelné právo Evropské unie a vnitrostátní právní úprava
[10] Čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008
o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele stanoví, že:
Tato směrnice se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“,
„zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“.
[11] Podle čl. 12 směrnice 2008/94/ES:
Tato směrnice se nedotýká možnosti členských států
a) přijmout nezbytná opatření, aby se zamezilo zneužívání;
b) odmítnout nebo omezit povinnost uhradit pohledávky podle článku 3 nebo záruční
povinnost podle článku 7, pokud se zjistí, že splnění povinnosti není důvodné v důsledku
zvláštních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a společných zájmů vyjádřených
v tajné dohodě mezi nimi;
c) odmítnout nebo omezit povinnost uhradit pohledávky podle článku 3 nebo záruční
povinnost podle článku 7 v případě, že zaměstnanec byl sám nebo společně se svými blízkými
příbuznými vlastníkem podstatné části podniku nebo provozovny zaměstnavatele
a měl značný vliv na činnosti tohoto podniku nebo provozovny.
[12] Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele, implementuje do českého práva směrnici 2008/94/ES. Podle §3 písm. a) zákona
č. 118/2000 Sb. se pro účely tohoto zákona „zaměstnancem“ rozumí:
fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce
za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti,
na základě kterých jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené
zaměstnavatelem.
[13] Podle §2 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. se zákon nevztahuje:
na zaměstnance, který byl v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele,
který je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byl jeho statutárním
orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měl u tohoto zaměstnavatele nejméně
poloviční majetkovou účast.
[14] Podle §6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, se „zaměstnancem“ rozumí:
fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním
vztahu.
[15] Podle §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je pak „závislou prací“:
práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
[16] Důsledky tzv. souběhu funkcí člena statutárního orgánu a zároveň zaměstnance obchodní
korporace nejsou v českém právu zákonem výslovně upraveny. Dlouhodobě je však dotváří
judikatura českých soudů, především pak Nejvyššího soudu. Podstatou judikatury k souběhu
funkcí byl názor, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí vykonávat činnost,
která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu. Pracovní smlouvy
nebo jiné smlouvy uzavřené v pracovněprávních vztazích s takovou osobou na tuto činnost
prohlašoval Nejvyšší soud za neplatné pro rozpor se zákonem.
[17] Postupem času Nejvyšší soud svůj přístup částečně zjemnil. Pracovní smlouvy
prohlašoval za neplatné, pouze pokud podle nich měli zaměstnanci vykonávat stejnou činnost
jako ve funkci členů statutárního orgánu. Stejnou činnost jako členové statutárního orgánu podle
tohoto výkladu vykonávali typicky generální ředitelé společností. Oproti tomu náplň pozic
výrobně-technického náměstka generálního ředitele nebo obchodního ředitele již byla
pro Nejvyšší soud dostatečně odlišná od činnosti statutárního orgánu. Smlouvy na tyto pozice
tedy ponechal v platnosti a členové statutárních orgánů se na jejich základě považovali
za zaměstnance svých společností (srov. rozsudky ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015,
a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014).
[18] Proti judikatuře Nejvyššího soudu v případech vykonávání „stejné činnosti“ na základě
pracovní smlouvy se však postavil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.
Ústavní soud zdůraznil, že zákaz uzavírání těchto smluv – tedy omezení soukromoprávního
jednání – není v českém právu upraven zákonem. Byl dovozen až soudy, které však mohou právo
dotvářet jen v omezené míře. Ústavní soud proto podrobil tento způsob dotváření práva
(jdoucí proti zájmům soukromých osob) obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu.
[19] Ústavní soud odmítl dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu, že činnost spadající
do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace není možné vykonávat
v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce. Zdůraznil, že zákoník práce
výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu
orgánu, v pracovněprávním vztahu. V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat
především podle úmyslu stran. Výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu,
že smlouvy je třeba dodržovat. Ústavní soud též odmítl způsob, kterým soudy odůvodňovaly
zákaz souběhu funkcí s pomocí práva obchodních korporací. Odkázal mimo jiné na to, že člen
statutárního orgánu může část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné osoby,
včetně zaměstnanců společnosti. Rozsah takového pověření je přitom v zásadě vnitřní věcí
společnosti. Dosavadní praxi Nejvyššího soudu při odůvodňování rozhodnutí, ve kterých
prohlašoval smlouvy za neplatné, označil za nedostatečnou. Rozhodl, že soudy mohou prohlásit
tyto smlouvy za neplatné jen v případě, že přednesou „obzvláště přesvědčivé argumenty“
pro takový postup.
[20] V reakci na rozhodnutí Ústavního soudu pozměnil Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, věc MIDESTA, svou dosavadní judikaturu.
Dle současného výkladu tak již výše zmíněné smlouvy nejsou automaticky považovány
za neplatné a smluvní strany mohou (v určitém rozsahu) smlouvu podřídit režimu zákoníku
práce. Nejvyšší soud však nadále trvá na tom, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního
orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní korporace. Nejvyšší soud tento
výklad zdůvodňuje tím, že je to právě statutární orgán a jeho členové, kdo řídí činnost obchodní
korporace. Člen statutárního orgánu tak nemůže ani na základě pracovní smlouvy vykonávat
činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Tento pozměněný výklad však
dosud Ústavní soud přímo nepřezkoumával.
[21] Na tuto argumentaci Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 10. 10. 2019,
sp. zn. 21 ICdo 173/2017, ve kterém se zabýval právě výkladem §3 písm. a) zákona
č. 118/2000 Sb. Dle tohoto rozsudku nemůže být statutární orgán obchodní korporace,
který měl uzavřenou pracovní smlouvu pro činnost, která se obsahově překrývala s náplní
činnosti statutárního orgánu, považován za „zaměstnance“ pro účely tohoto zákona.
Nejvyšší soud v této věci obecně odkázal i na čl. 2 odst. 2 směrnice 2008/94/ES, blíže se však
směrnicí a zejména judikaturou Soudního dvora ke směrnici nezabýval.
III. Rozbor předkládané předběžné otázky
[22] V nynější věci řeší soud otázku, zda vnitrostátní judikatura, dle které nelze člena
statutárního orgánu akciové společnosti, který zároveň na základě pracovní smlouvy působí
ve stejné společnosti na pozici ředitele společnosti, považovat za zaměstnance ve smyslu
§3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., není v rozporu s čl. 2 ve spojení s čl. 12 směrnice
2008/94/ES. Stručněji řečeno, soud zamýšlí vyjasnit, zda takový souběh funkcí člena statutárního
orgánu a ředitele může sám o sobě vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků
z ochranného režimu stanoveného touto směrnicí.
[23] Z níže podaných důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k potřebě předložit předběžnou
otázku Soudnímu dvoru.
[24] Soudní dvůr při interpretaci směrnice 2008/94/ES i její předchůdkyně, směrnice
80/987/EHS, dlouhodobě chrání jejich sociální cíl – zabezpečit minimální standard ochrany
všem zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (např. rozsudky Andersson,
C-30/10, EU:C:2011:66, bod 25, nebo Tümer, C-311/13, EU:C:2014:2337, bod 37). Členské státy
proto mohou vyloučit určité osoby z této ochrany jen ve specifických případech určených
směrnicí (srov. např. rozsudky Wagner Miret, C-334/92, EU:C:1993:945, bod 14, van Ardennen,
C-435/10, EU:C:2011:751, bod 39, nebo opět Tümer, bod 37).
[25] Pro nynější věc je podstatné, že se tyto závěry vztahují i na způsob, kterým členské
státy definují pojem „zaměstnanec“. Směrnice 2008/94/ES v čl. 2 odst. 2 uvádí,
že se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definici tohoto pojmu. Prostor pro uvážení,
který mají členské státy při definici „zaměstnance“, ale není neomezený. Členské státy nemohou
výraz „zaměstnanec“ definovat podle vlastní volby tak, že by byl ohrožen sociální cíl uvedené
směrnice (rozsudky ve věci van Ardennen, body 27 a 34, a ve věci Tümer, bod 42). Osoby, kterým
vnitrostátní právní úprava přiznává zpravidla postavení zaměstnanců, nemohou být zbaveny
ochrany, kterou uvedená směrnice stanoví v případě platební neschopnosti zaměstnavatele
(rozsudek ve věci Tümer, bod 45).
[26] Nynější věc je do určité míry podobná situaci právě ve věci Tümer. Pokud by stěžovatel
nebyl zároveň členem představenstva společnosti ARANEA TECHNOLOGY, nic by nebránilo
tomu, aby byl na základě pracovní smlouvy považován za jejího zaměstnance. Na tom nic nemění
ani to, že by se jeho náplň práce překrývala s působností představenstva společnosti. České právo
by v takovém případě považovalo osoby v postavení stěžovatele za zaměstnance. Právě kvůli
souběhu funkcí během posuzovaného období červenec až září 2018 však stěžovatel
za zaměstnance považován není. Ve věci Tümer vylučoval určitou skupinu osob – cizince
neoprávněně pobývající v Nizozemsku – z definice pojmu „zaměstnanec“ přímo nizozemský
zákon o zaměstnanosti (srov. rozsudek ve věci Tümer, bod 17). V projednávaném případě
tato výluka výslovně v zákoně uvedena není. Z logiky a systematiky zákoníku práce dovodily
tuto výluku až české soudy. Takovou situací se Soudní dvůr zatím nezabýval.
[27] Městský soud v nynější věci, stejně jako Nejvyšší soud ve výše citované věci
21 ICdo 173/2017, vyloučil zaměstnance z ochranného režimu směrnice 2008/94/ES pouze
s odkazem na jeho souběh funkcí člena představenstva společnosti (tedy statutárního orgánu)
a ředitele společnosti. Člen statutárního orgánu totiž dle městského soudu nemůže ani na základě
pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti
statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní společnosti.
Nejvyšší správní soud má ale za to, že takový výklad může být v rozporu s podmínkami
pro vyloučení zaměstnance stanovené směrnicí.
[28] Dle Nejvyššího správního soudu není možné výše popsaný souběh funkcí bez dalšího
označit za „zneužití“ dle čl. 12 písm. a) směrnice. Případné vyloučení nároku pro zneužití musí
být totiž objektivně odůvodněno a představovat opatření nezbytné k tomu, aby se zabránilo
zneužívání (rozsudek ve věci Robledillo Núnez, C-498/06, EU:C:2008:109, bod 44). Obecná
presumpce zneužití je v takových případech nepřípustná. Ani vedoucího pracovníka společnosti,
která se dostala do platební neschopnosti, nelze bez konkrétních poznatků o případném zneužití
práva vyloučit z ochrany poskytované směrnicí (srov. stanovisko generální advokátky Julianne
Kokott ve věci Hampshire, C-17/17, EU:C:2018:287, body 64 a 65, a následně rozsudek
v téže věci, EU:C:2018:674, bod 47).
[29] Stejně tak nelze bez dalšího podřadit souběh funkcí pod výjimku v čl. 12 písm. c)
směrnice. Stěžovatel měl jako předseda představenstva bezpochyby podstatný vliv na činnost
společnosti, nebylo však prokázáno, že by měl jakoukoliv majetkovou účast na společnosti.
Teprve při současném splnění obou podmínek v čl. 12 písm. c) směrnice je možné připustit,
že zaměstnanec mohl být odpovědný za platební neschopnost společnosti (rozsudek Andersson,
body 24 a 27).
IV. Závěr
[30] Nejvyšší správní soud proto pokládá Soudnímu dvoru Evropské unie následující otázku:
Brání článek 2 ve spojení s článkem 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební
neschopnosti zaměstnavatele, takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní
společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely uspokojení mzdových nároků
dle směrnice 2008/94/ES jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně
členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?
[31] V návaznosti na položení předběžné otázky Nejvyšší správní soud dle §48 odst. 1
písm. b) s. ř. s. přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložené otázce rozhodne, bude v řízení
pokračovat (§48 odst. 6 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu