ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.170.2019:27
sp. zn. 3 Afs 170/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
HARDMAN UH a. s., se sídlem Dlouhá 688, Uherské Hradiště, zastoupená JUDr. Vítem
Buršou, advokátem se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, č. j. 30 Af 22/2017 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2017, č. j. 200/17/5200-11434-706462, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní
pracoviště v Uherském Hradišti (dále jen „správce daně“), ze dne 23. 7. 2015,
č. j. 1416491/15/3309-51523-703281. Posledně uvedeným rozhodnutím správce daně doměřil
žalobkyni z moci úřední daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012
do 31. 12. 2012 vyšší o částku 30 400 Kč a zároveň jí sdělil výši příslušného penále. Důvodem
tohoto postupu bylo, že žalobkyně neprokázala správci daně skutečnou výši režijních (nepřímých)
nákladů spojených s držbou podílu v dceřiné společnosti HARDMAN, spol. s. r. o., tedy
neprokázala, že by tyto náklady byly nižší, než 5 % příjmů z podíl ů na zisku vyplácených
dceřinou společností. Žalobkyně tak svým postupem porušila §25 odst. 1 písm. zk) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o daních z příjmů“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 30 Af 22/2017 – 42,
zamítl jako nedůvodnou.
[3] Jádrem sporu bylo, zda žalobkyně řádně uplatnila skutečné náklady spojené s držbou
podílu v dceřiné společnosti v nižší částce, než je paušální částka nákladů ve výši 5 % příjmů
z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, či nikoli. Konkrétně pak žalobkyně
v daňovém řízení vyčíslila skutečné náklady ve výši 364,93 Kč. K této částce dospěla kalkulací
odvezenou od tvrzené skutečnosti, že zaměstnanec žalobkyně strávil v souvislosti s výkonem
působnosti valné hromady dceřiné společnosti čtyři hodiny ve mzdové třídě 200 Kč za 1 hodinu
(tedy 800 Kč), přičemž částku 364,93 Kč uplatnila jako (jediné) režijní náklady spojené s držbou
podílu v dceřiné společnosti. Daňové orgány však měly za to, že skutečné náklady musely být
vyšší, proto je určily paušální částkou 5 % z příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou
společností, tedy ve výši 160 000 Kč, a od této částky se pak odvíjel výpočet doměřené daně
z příjmů.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku přisvědčil daňovým orgánům a jejich závěry označil
za srozumitelné a vnitřně konzistentní s tím, že se opírají o neunesení důkazního břemene
ze strany žalobkyně. Ta podle soudu nedoložila, že by její skutečné náklady spojené s držbou
podílu v dceřiné společnosti činily pouze 364,93 Kč. Bylo na žalobkyni, aby tyto náklady
prokázala, tedy aby doložila, že daňově neúčinné náklady jsou nižší, než paušálních 5 % z příjmů
z podílu na zisku dceřiné společnosti.
[5] Krajský soud připustil složitost a mnohdy až nereálnost přesného prokázání výše těchto
nákladů. Právě proto však zákon upravuje určení nákladů pětiprocentním paušálem, jehož výši lze
považovat podle krajského soudu za rozumnou. Pokud se daňový subjekt rozhodne uplatnit
skutečné náklady nižší, musí je prokázat on, nikoli správce daně. Pokud správce daně poukázal
na existenci režijních nákladů v účetnictví žalobkyně, které jsou či mohou být spojeny s držbou
podílu v dceřiné společnosti, vznesl relevantní pochybnosti o původním tvrzení žalobkyně,
že jí žádné takové náklady nevznikly (teprve později v průběhu daňového řízení žalobkyně tvrdila
náklady ve výši 364,93 Kč – pozn. Nejvyššího správního soudu).
[6] Krajský soud dále připustil, že je otázkou, v jaké míře režijní náklady (tedy náklady
na vedení účetnictví, na mzdy pracovníků sekretariátu, odměny předsedy představenstva
či náklady na energie a podobně) ve skutečnosti souvisejí s držbou podílu v dceřiné společnosti,
nicméně současně nelze považovat za reálné, že by tyto náklady s držbou podílu vůbec
nesouvisely, případně vznikly jen ve výši 364,93 Kč.
[7] Jako příklad nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti krajský soud
uvedl roli Ing. P. Ch., jenž je členem statutárního orgánu žalobkyně i její dceřiné společnosti.
Podle soudu proto část nákladů žalobkyně na jeho mzdu, respektive odměnu, a na jeho podpůrný
aparát měla být součástí skutečných nákladů žalobkyně.
[8] Závěrem krajský soud též shledal nedůvodnou žalobní námitku, že žalovaný měl sám
napravit (dopočítat) výpočet předložený žalobkyní a případně stanovit neuznatelné náklady
za 4 pracovní hodiny v plné výši (800 Kč). Podle krajského soudu výčet konkrétních pochybností
ohledně výpočtu předloženého žalobkyní bez dalšího neznamená, že by daňové orgány
akceptovaly princip tohoto výpočtu či tvrzení žalobkyně, že vynaložila na správu podílu skutečně
jen čtyři pracovní hodiny. To platí tím spíše, že náklady ve výši 364,93 Kč svou povahou
odpovídají nikoli nákladům režijním, ale přímým. Týkají se totiž čistě výkonu působnosti valné
hromady dceřiné společnosti mateřskou společností (žalobkyní), nikoli jiných činností žalobkyně.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s“).
[10] Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že neprokázala režijní náklady. Tento závěr
je v rozporu s výsledky daňové kontroly. Stěžovatelka cituje ze zprávy o daňové kontrole pasáž,
podle níž je její účetnictví dostatečným důkazním prostředkem prokazující existenci režijních
(nepřímých) nákladů. Z toho dovozuje, že správce daně jí nevytýká, že by neunesla důkazní
břemeno, ale zpochybňuje pouze samotný výpočet režijních nákladů.
[11] Podle stěžovatelky krajský soud směšuje dvě věci, a to prokázání nákladů a stanovení
jejich výše. Pouze první položka se týká unesení důkazního břemene a stěžovatelka má (z důvodů
uvedených v předchozím odstavci) za to, že důkazní břemeno unesla. Pokud však jde o stanovení
výše těchto nákladů, jde jen o provedení matematické operace, přičemž způsob výpočtu není
v zákoně stanoven.
[12] Stěžovatelka dále polemizuje s krajským soudem, podle něhož nelze požadovat po správci
daně, aby sám vypočetl výši režijních nákladů. Podle stěžovatelky by tento závěr znamenal,
že správce daně nemůže z důkazů činit jiný závěr – například při nesprávně vypočtené dani
by nemohl provést vlastní výpočet a daň doměřit.
[13] Podle stěžovatelky jsou závěry krajského soudu vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné,
protože soud na jedné straně tvrdí, že stěžovatelkou vyčíslené režijní náklady jsou neprokázané,
současně však krajskému soudu není zřejmá ekonomická podstata výpočtu. To znamená, že soud
zpochybňuje výpočet, ačkoliv mu nerozumí. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud
připustil složitost prokazování výše režijních nákladů, přitom se však ztotožnil
s výhradami správce daně vůči výpočtu stěžovatelky. Pokud správce daně vytkl určité položky,
které nebyly do výpočtu zahrnuty, měl sám tento výpočet opravit, případně vyzvat stěžovatelku,
aby jej opravila. Pokud zákon způsob výpočtu nákladů neurčuje, nelze napadat stěžovatelkou
zvolenou metodiku výpočtu a jeho výsledek, pokud jsou založeny na logické úvaze a „nejsou
v rozporu s realitou“.
[14] Závěrem stěžovatelka tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s její námitkou, podle
níž i kdyby do výpočtu zahrnula další položky nákladů, prokazatelné náklady by nadále byly
v řádu stokorun, a tedy nikoliv ve výši 160 000 Kč.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje, že není sporu o tom,
že stěžovatelce v souvislosti s držbou podílu v dceřiné společnosti určité náklady vznikly.
Důkazní břemeno ohledně prokázání skutečných nákladů však leželo na stěžovatelce. Ztotožňuje
se s napadeným rozsudkem a zdůrazňuje z něj pasáž, podle níž výpočet stěžovatelky
nic nevypovídá o režijních nákladech. Daňové orgány tento výpočet relevantně zpochybnily,
stěžovatelka (kromě tabulky se svým výpočtem) nepředložila žádné důkazní prostředky,
proto správce daně aplikoval zákonem stanovenou paušální sazbu ve výši 5 % z podílu na zisku
a tuto částku jako daňově neúčinnou vyloučil.
[16] Žalovaný též odmítá, že by byl napadený rozsudek vnitřně rozporný. V případě
stěžovatelky se nejedná o dvě různé věci, ale stále o neunesení důkazního břemene ve věci
prokázání skutečných nižších nákladů, jestliže nevyužila jako daňově neuznatelný náklad paušál
ve výši 5 % z podílu na zisku.
[17] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud v prvé řadě musel posoudit, zda napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti. Bylo by totiž z povahy věci vyloučené, aby se zabýval právním posouzením
věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Kasační soud se s argumentací
stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku neztotožňuje, a to z důvodů uvedených níže.
[19] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve dvou ohledech:
(a) podle ní je odůvodnění napadeného rozsudku rozporné, protože krajský soud hodnotil
stěžovatelkou vyčíslené režijní náklady jako neprokázané, avšak současně též hodnotil výpočet
těchto nákladů (viz odstavec [13] výše); a dále (b) krajský soud nevypořádal její žalobní námitku
ohledně malého významu případné změny výpočtu nákladů (viz odstavec [14] výše).
[20] Co se týče tvrzené rozpornosti odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud
neshledává rozpor v tom, že krajský soud konstatoval neunesení důkazního břemene
stěžovatelkou a současně kriticky hodnotil její výpočet nákladů. Na takových tvrzeních není
nic rozporného a nelogického. Nejvyšší správní soud má naopak za to, že krajský soud
v napadeném rozsudku komplexně a logicky hodnotil nedostatky stěžovatelčina tvrzení (výpočtu
skutečných režijních nákladů) vůči daňovým orgánům. Neunesení důkazní břemene
a nedostatečnost tvrzení žalobkyně jsou totiž otázkami vzájemně spjatými (z důvodů,
které kasační soud vysvětluje níže).
[21] Kasační soud se neztotožňuje ani s námitkou ohledně absence vypořádání žalobní
námitky stěžovatelky krajským soudem. Je sice pravdou, že stěžovatelka na straně 6 žaloby
(bod IV.) v jedné větě uvedla, že i kdyby správce daně započítal (jím vytýkané a stěžovatelkou
nezapočtené) režijní náklady, stále by se režijní náklady „pohybovaly v řádu stokrun“. Na uvedené
však navazují další dvě tučně zvýrazněné věty, které se týkají způsobu výpočtu režijních nákladů
stěžovatelkou. Podstatou argumentace v dané části žaloby je tedy snaha ospravedlnit správnost
výpočtu režijních nákladů ze strany stěžovatelky.
[22] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že není povinností soudu vyčerpávajícím způsobem
reagovat na každé jednotlivé tvrzení žalobce. Takový postup shledal ústavně konformním
i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (přístupném
na http://nalus.usoud.cz), v něm je uvedeno, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Okrajová zmínka stěžovatelky
o alternativní výši režijních nákladů v řádu stokorun nepředstavuje samostatnou žalobní námitku
a není ani podstatná pro uchopení její žalobní argumentace. Rozhodné je, že krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku řádně a srozumitelně odpověděl na zřetelně formulované
žalobní námitky a předestřenou podstatnou právní argumentaci stěžovatelky vypořádal.
[23] Zbylé kasační námitky se týkají vlastního právního posouzení věci. Stěžovatelka
v podstatě tvrdí, že důkazní břemeno unesla, neboť daňové orgány měly k dispozici její účetní
doklady a sporný je tedy „pouze“ výpočet skutečných režijních nákladů. Pokud daňové orgány
s výpočtem stěžovatelky nesouhlasily, měly částku nákladů vypočíst samy, případně vyzvat
stěžovatelku, aby výpočet upravila.
[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že výše uvedená argumentace opomíjí fakt,
že stěžovatelka v rámci daňového řízení nejprve tvrdila, že jí žádné režijní náklady nevznikly.
Teprve na výzvu správce daně tyto náklady vyčíslila ve výši 364,93 Kč. Následně ji správce daně
vyzval, aby odůvodnila změnu svého tvrzení, vysvětlila jí zvolený postup vyčíslení nákladů,
na jakém ekonomickém kritériu výpočet založila, a doložila své tvrzení o výši režijních nákladů,
tedy že na činnosti spojené se správou podílu byly skutečně vynaloženy čtyři pracovní hodiny.
Na tuto výzvu stěžovatelka žádné upřesnění či důkazní prostředky nepředložila (viz k tomu
protokol o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění ze dne 11. 5. 2015,
č. j. 1094955/15/3309-60561-705674, ve veřejné části spisu správce daně).
[25] Pokud tedy stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že by ji měl správce daně vyzvat
k opravě výpočtu, pomíjí tím fakt, že ji správce daně k doložení jejích tvrzení opakovaně vyzýval.
Není rozhodné, že správce daně přitom neužil formulace o „opravě“ výpočtu – významné je to,
že správce daně dospěl k odůvodněným pochybnostem o tvrzení stěžovatelky o výši režijních
nákladů a vyzval ji k jeho upřesnění a doložení příslušných důkazů.
[26] Představa stěžovatelky, podle níž měl správce daně provést výpočet režijních nákladů
sám, neodpovídá zákonné koncepci důkazní povinnosti daňového subjektu (§92 odst. 3
daňového řádu). Stejně tak této koncepci neodpovídá alternativní představa stěžovatelky, podle
níž by ji měl správce daně dále opakovaně vyzývat k opravě výpočtu nákladů (zřejmě s uvedením
návodu, jak má stěžovatelka náklady vypočíst), a to až do té doby, dokud by nepředložila správný
výpočet, opřený o odpovídající ekonomické ukazatele a důkazní prostředky.
[27] Podle §25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené
k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje (náklady) mateřské
společnosti související s držbou podílu v dceřiné společnosti. […] Případné režijní (nepřímé) náklady
související s držbou podílu v dceřiné společnosti se pro účely tohoto ustanovení omezují
výší 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, pokud poplatník
neprokáže, že skutečná výše těchto režijních (nepřímých) nákladů je nižší .
[28] Zákon tedy stanoví v zásadě dvě možnosti: buď (a) daňový subjekt prokáže skutečnou
výši režijních nákladů, anebo (b) (pokud ji neprokáže) tyto náklady budou stanoveny paušálně
ve výši 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností. V druhé uvedené situaci
již daňový subjekt skutečnou výši režijních nákladů neprokazuje.
[29] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka nejprve tvrdila, že jí žádné náklady nevznikly,
po výzvě správce daně se pokusila prokázat skutečnou výši režijních nákladů předložením
tabulky, v níž se uvádí, že podíl režijních nákladů ve vztahu k vynaloženým mzdám na správu
držby podílu v dceřiné společnosti v roce 2012 za čtyři pracovní hodiny jejího pracovníka
v hodinové sazbě 200 Kč činí 364,93 Kč. Nejvyšší správní soud z textu tabulky předložené
stěžovatelkou ověřil, že z ní nevyplývají ani ekonomické důvody, které ji k určení této částky
vedly, ani další důkazy, jež by prokázání režijních nákladů v této výši osvědčily. Ostatně tabulku
předloženou stěžovatelkou, nelze označit ani za „výpočet“ v tom ohledu, že z tabulky je sice
zřejmý výsledek výpočtu, avšak jeho jednotlivé kroky z tabulky nejsou patrné.
[30] Stěžovatelka se v kasační stížnosti snaží uměle oddělit svůj „výpočet“ dle tabulky
od svého důkazního břemene k prokázání svých tvrzení. Toto oddělení nemá racionální důvod
ani oporu v příslušné úpravě daňového řádu. Jak již podrobně rekapituloval krajský soud,
stěžovatelka nejprve tvrdila, že jí žádné režijní náklady nevznikly, poté předložila bez bližšího
vysvětlení a důkazních prostředků stručnou tabulku s výslednou částkou 364,93 Kč.
[31] Dle §25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů však je to právě poplatník
(zde stěžovatelka), kdo musí prokázat skutečnou výši režijních nákladů. Již tato zákonná
formulace znamená, že právě poplatník (nikoli správce daně) musí hodnověrným způsobem
náklady identifikovat, vyčíslit a opřít je o příslušné podklady (§93 odst. 1 daňového řádu). Tento
závěr je ostatně souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu k otázce rozdělení důkazního
břemene v daňovém řízení. Zde lze odkázat například na rozsudek tohoto soudu ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS (všechna judikatura tohoto soudu
je dostupná na www.nssoud.cz), z nějž vyplývá, že „[k]aždý daňový subjekt má povinnost sám daň
přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své
břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně […]. Daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v
průběhu daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však, jak již vícekrát potvrdil Ústavní soud (viz především jeho
nález z 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, publ. pod č. 130/1996 Sb. a 33/1996 Sb. ÚS), nedává správci
daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt
sám.“ Je tedy zřejmé, že správce daně postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou,
neboť stěžovatelku toliko vyzval k prokázání jí tvrzených nákladů.
[32] Krajský soud k tomu v napadeném rozsudku trefně poznamenal, že je „důkazní břemeno
žalobce dále zdůrazněno samotným zněním §25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů“. Nelze zde
oddělovat povinnost tvrzení („výpočtu“) skutečných režijních nákladů od povinnosti k tomu
dodat příslušné důkazní prostředky. Povinnost „prokázat“ v sobě totiž nerozlučně spojuje oba
prvky. Ostatně ustanovení §93 odst. 1 daňového řádu zahrnuje mezi důkazní prostředky právě
i „tvrzení daňového subjektu“. Jestliže v projednávaném případě stěžovatelka předložila tvrzení
o skutečných nákladech, které bylo hrubě nedostatečné, stíhá ji pak povinnost toto tvrzení
upřesnit a případně doprovodit ho i dalšími důkazními prostředky poté, co správce daně
relevantním způsobem toto tvrzení zpochybnil.
[33] Nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu,
jenž v napadeném rozsudku vyjádřil určité pochopení pro praktická úskalí, která obecně
prokazování skutečných režijních nákladů spojených s držbou podílu v dceřiné společnosti
pro daňové subjekty skýtá. Uvedl, že si je vědom „složitosti a mnohdy až nereálnosti přesného prokázání
výše režijních nákladů, neboť to vyžaduje a klade vysoké nároky na daňové subjekty stran požadavku
na pregnantní zdokladování a rozklíčování jednotlivých nákladů ve vztahu k mateřské a dceřiné společnosti“.
I Nejvyšší správní soud sdílí tento názor a dodává, že z podstaty věci nebude možné vyčíslit
absolutně přesnou hodnotu skutečných režijních nákladů, ale bude zpravidla třeba vytvořit určitý
rozumný algoritmus jejich výpočtu. Ten však musí reflektovat veškeré náklady vztahující
se k podpůrným organizačním procesům, které souvisejí s držbou podílu v dceřiné společnosti.
[34] Nejvyšší správní soud se ovšem již rozchází s krajským soudem v hodnocení, že zákonem
určenou pětiprocentní paušální sazbu nákladů lze „jistě považovat za stále ještě
rozumnou“ - „rozumnost“ takto stanovené sazby bude totiž vždy záviset na konkrétních
okolnostech a může nezřídka nastat situace, že tato sazba bude řádově vyšší (a tedy vlastně
„nerozumná“), než náklady skutečné. Je pak ovšem odpovědností daňového subjektu, aby tyto
náklady řádně vyčíslil a prokázal a vyhnul se tak aplikaci paušální sazby.
[35] V každém případě lze uzavřít, že v projednávané věci stěžovatelka není „obětí“ objektivní
složitosti prokazování skutečných nákladů, pouze nese nepříznivé následky vlastní procesní
pasivity v daňovém řízení, kterou se snaží napravit až v řízení před správními soudy. Jak ovšem
krajský soud správně poznamenal, stěžovatelka bližší vysvětlení ke svému „výpočtu“ nákladů
nepředložila nejen v daňovém řízení, ale ani v žalobě.
[36] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky
stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, poslední věty s. ř. s.
zamítl.
[37] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. ledna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu