ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.430.2019:41
sp. zn. 3 As 430/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. P., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 6, Pod Kaštany 245/10, proti žalovanému
Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2019,
č. j. 19 A 51/2018-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále jen „magistrát“) ze dne 13. 8. 2018
č. j. SMO/439216/18/DSČ/Sad, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 ve spojení s §18 odst. 4 a podle §125c odst. 1 písm. k)
ve spojení s §6 odst. 7 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
(dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč
a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Těchto přestupků se žalobce
dopustil tím, že dne 23. 4. 2018 v 9:46 hodin v Ostravě, na ulici Frýdecká, poblíž ulice
Listopadová, ve směru jízdy k ulici Škrobálkova, řídil motorové vozidlo tovární značky X, RZ X,
přičemž v místě, kde je obecnou úpravou dovolena nejvyšší rychlost 50 km/h, byla jeho vozidlu
silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost jízdy 86 km/h (po odečtení
přípustné odchylky ± 3 km/h); žalobce tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci
nejméně o 36 km/h. Zároveň žalobce při této jízdě neměl u sebe řidičský průkaz. Odvolání
žalobce proti rozhodnutí magistrátu zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 10. 2018, č. j. MSK
144973/2018, a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou
u Krajského soudu v Ostravě, který ji shora uvedeným rozsudkem označeným zamítl.
[2] Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že měření rychlosti neproběhlo v souladu
s návodem k obsluze rychloměru. Uvedl, že k prokázání překročení rychlostního limitu je zcela
dostačující, pokud spisový materiál obsahuje oznámení přestupku, záznam z měřícího zařízení,
který je podle judikatury důkazem o překročené rychlosti ve smyslu §53 a násl. správního řádu,
a platný ověřovací list k měřícímu zařízení, který je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35, veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost.
Rozhodujícím důkazem o spáchání přestupku byl v případě žalobce snímek pořízený
rychloměrem, který obsahuje zcela zřetelnou fotografii zadní části motorového vozidla
a fotografii detailů jeho registrační značky, jakož i naměřenou rychlost a další údaje. Z oznámení
přestupku sepsaného na místě při silniční kontrole, fotografií z měřicího zařízení, kopie
ověřovacího listu radaru a osvědčení o oprávnění ovládat radarové měřicí zařízení policisty
pprap. Š. bez důvodných pochybností vyplývá závěr, že žalobce se skutečně dopustil přestupku
překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Žalobce ostatně po zastavení hlídkou policie
překročení maximální dovolené rychlosti, ani správnost provedeného měření nezpochybňoval.
Tvrzení o tom, že měření proběhlo v zatáčce, považoval krajský soud za účelové; nic takového
ze správního spisu nevyplývá, naopak, záznam o přestupku toto tvrzení přímo vyvrací.
[3] Co se týče fungování přístroje RAMER 10C a správnosti provedeného měření, krajský
soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32,
a ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, v nichž kasační soud detailně popsal průběh měření
tímto zařízením a vyslovil závěr, že pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem
zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze. Dodržení
předepsaného postupu bylo také ověřeno přiložením kontrolní šablony na fotografii změřeného
vozidla; správnost tohoto postupu dovodil i Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne
24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015 - 41).
[4] Krajský soud shledal, že za tohoto stavu byly žalobcem navrhované důkazy [výslech
druhého policisty, vyjádření Českého metrologického institutu (dále jen ČMI“), vyjádření
Autorizovaného metrologického střediska ze dne 24. 4. 2015 a návod k obsluze] nadbytečnými.
Nadbytečnost dalších důkazů odůvodnily také správní orgány na str. 5 a 6 rozhodnutí magistrátu
a str. 9 napadeného rozhodnutí.
[5] Krajský soud se také ztotožnil se správními orgány, že žalobci bylo jednoznačně
prokázáno porušení povinnosti mít u sebe při řízení motorového vozidla řidičský průkaz.
Z výpovědi svědka - zasahujícího policisty pprap. Š. bylo zjištěno, že svědek žalobci sdělil,
že vzhledem k tomu, že nepředložil řidičský průkaz, budou oba přestupky oznámeny správnímu
orgánu. Na to žalobce odpověděl, že by stejně nic nepodepsal, s ničím nesouhlasí a právníci
to za něj vyřeší. Poté svědek vypsal oznámení přestupku, žalobci jej přečetl a žalobce se odmítl
písemně vyjádřit a oznámení odmítl podepsat. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobce
byl prokazatelně seznámen s tím, že je mu dáváno za vinu, že neměl při řízení u sebe řidičský
průkaz. Argumentace, že policisté neprovedli osobní prohlídku žalobce, nemá žádný zákonný
podklad. Výpověď svědka rovněž vyvrací žalobní námitku, že žalobci nebyla na místě dána
možnost se vyjádřit.
[6] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku porušení zákazu dvojího přičítání
při ukládání sankce. Z rozhodnutí magistrátu neplyne, že by ze samotného naplnění skutkových
podstat přestupků vyvozoval jakékoli důsledky pro výši sankce. Magistrát postupoval rovněž
v souladu s §41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“), podle něhož za dva nebo více přestupků téhož pachatele
projednané ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího
se na přestupek nejpřísněji trestný. Uvedl také, že při stanovení druhu a výše sankce vycházel
ze závažnosti přestupku [§37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky], a dále konstatoval,
že při stanovení druhu a výše sankce přihlédl k tomu, že oba přestupky byly spáchány
z nedbalosti, že překročení maximální dovolené rychlosti bylo nejméně o 36 km/h v obci,
v místě, kde se nachází křižovatka, tedy v místě, kde lze vždy předpokládat hustý provoz vozidel;
v blízkosti se nacházejí nájezdy na ulici Rudná a sjezdy z této velmi frekventované pozemní
komunikace. Překročení rychlosti v obci nejméně o 36 km/h posoudil magistrát jako přitěžující
okolnost, jako polehčující pak skutečnost, že jednání žalobce nemělo přímý následek.
V neprospěch žalobce vzal v potaz také to, že se dopustil dvou přestupků. V části odůvodnění,
kde magistrát zvažoval veškeré okolnosti podle §37 zákona o odpovědnosti za přestupky, je sice
zmíněn objekt – zájem chráněný zákonem, tedy znak skutkové podstaty, který je třeba
protiprávním jednáním porušit, aby došlo k jejímu naplnění, tento znak ovšem není zohledněn
jako okolnost přitěžující či polehčující. Magistrát naopak pouze uvádí, že protiprávní jednání
žalobce nemělo přímý následek na objektu, který je skutkovou podstatou přestupku chráněn.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž výslovně nenamítá žádný z důvodů podle §103 odst. 1 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je však věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a nezakládá proto nedostatek návrhu; k tomu srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí jsou
dostupná z www.nssoud.cz).
[8] Stěžovatel namítá, že ověření rychloměru znamená jen to, že zařízení je technicky funkční,
nikoli, že bylo správně použito. Ani z osvědčení policisty o oprávnění k obsluze nelze dovozovat,
že rychloměr byl použit v souladu s návodem k obsluze. (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015-37). Co se týče verifikace měření rychlosti šablonou
a tvrzení o tom, že rychloměr nepořídí fotografii, je-li použit nesprávně, jedná
se podle stěžovatele o vnitřně rozpornou argumentaci. Pokud rychloměr skutečně disponuje
takovou funkcí, nemělo by použití šablony žádný význam. Krom toho pravdivost tvrzení
o zmíněné funkcionalitě rychloměru vylučují i vyjádření ČMI, která stěžovatel dokládal
v odvolacím řízení. Šablona pak slouží pouze k vyloučení reflexe a k identifikaci měřeného
vozidla, je-li jich na snímku více; naopak podle ní nelze rozeznat, zda bylo měřeno v zakřiveném
úseku vozovky. K tomu stěžovatel připojil obsáhlý rozbor fungování radarových rychloměrů,
jímž zpochybňuje skutečnost, že přiložením šablony na snímek z měření lze vyloučit, že měření
neproběhlo v zatáčce. Stěžovatel zastává názor, že jen v případě, že je rychloměr užit v souladu
s návodem k obsluze, lze tvrdit, že naměřená rychlost se od skutečné neliší o více,
než je přípustná odchylka.
[9] Skutečnost, že stěžovatel na místě naměřenou rychlost nesporoval, je logická; jen stěží
totiž mohl vědět, kde přesně mu byla rychlost měřena a jakou jel rychlostí. Požadavek krajského
soudu, aby při zastavení policií argumentoval zakřivením vozovky v místě měření, když mu toto
místo ani nebylo přesně známo, jde mimo rámec toho, co je vůbec běžně možné.
[10] Krajský soud podle stěžovatele též nesprávně aproboval postup správních orgánů, které
odmítly provést výslech druhého policisty v situaci, kdy si pprap. Š. na relevantní informace
o případu nevzpomínal. Výpověď tohoto policisty neměla potřebnou vypovídací hodnotu;
k tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 9 As 102/2016-50.
[11] Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že tvrzení o měření v zatáčce bylo
účelové. Ze snímku mapového podkladu je zřejmé, že silnice je v místě měření zakřivená,
což stěžovatel dokládal dvěma důkazními návrhy. Přípustné zakřivení vozovky je přitom
jen 2,5 cm na deset metrů délky. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 8 As 42/2016-29, z něhož se podává, že za situace,
kdy stěžovatel vznesl otázku správnosti měření v důsledku pochyb o přímosti úseku vozovky,
na němž bylo měřeno, bylo nezbytné posoudit tuto skutečnost nikoliv jen prostým pohledem
do výňatku mapy, nýbrž zabývat se tím, zda úsek vozovky v místě měření splňuje požadavky
stanovené v návodu k obsluze. Správní orgán měl tedy doplnit dokazování o relevantní
posouzení zakřivení vozovky (výpočtem dle mapy, ohledáním místa, vyjádřením správce
komunikace aj.) a návodem k obsluze.
[12] Krajský soud také nesprávně posoudil právní otázku týkající se druhého z přestupků,
tj. že stěžovatel neměl při řízení u sebe řidičský průkaz, a v tomto ohledu aproboval chybný postup
správních orgánů. Krajský soud totiž na podporu tohoto závěru uvedl, že stěžovatel řidičský
průkaz na výzvu policisty nepředložil. Z takového jednání ovšem stěžovatel nebyl obviněn, nebylo
předmětem řízení, a nemohl se tedy proti takovému (neexistujícímu) obvinění ani bránit.
Nepředložení řidičského průkazu je přitom jiný skutek než skutečnost, že řidič u sebe tento
dokument nemá. To, zda stěžovatel řidičský průkaz předložil, proto není pro věc relevantní.
Krajský soud uvedené dva skutky zaměňuje; spáchání přestupku spočívajícího
v tom, že stěžovatel u sebe vůbec neměl řidičský průkaz, dovozuje ze skutečnosti, že stěžovatel
byl na místě silniční kontroly zpraven o tom, že řidičský průkaz nepředložil. K prokázání tvrzení,
že stěžovatel u sebe neměl řidičský průkaz, přitom neexistuje žádný důkaz.
[13] Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku porušení
zákazu dvojího přičítání. Stěžovatel v žalobě namítal, že správní orgán posoudil jako přitěžující
okolnost to, že stěžovatel překročil rychlost o 36 km/h. To ostatně krajský soud potvrdil.
Stěžovatel trvá na tom, že není možné, aby při úvaze o sankci byla opětovně zohledňována určitá
skutečnost, která byla důvodem subsumpce skutku pod určitou skutkovou podstatu. V této
souvislosti odkazuje na rozsudky tohoto soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017-47,
a ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016-52. V posledně citovaném rozhodnutí kasační soud
dovodil, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze
přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze při ukládání sankce
[14] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Co se týče námitek zpochybňujících dodržení návodu k obsluze radarového měřicího
zařízení, Nejvyšší správní soud předesílá, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelem
vznesené námitky uplatňuje jeho zástupce typizovaně, v mnoha jiných obdobných případech,
přičemž tyto námitky byly již judikaturou tohoto soudu opakovaně vyvráceny (jak bude
rozvedeno dále). Kasační soud proto s ohledem na princip hospodárnosti řízení tyto stereotypně
uplatňované námitky zodpoví toliko stručně a odkáže přitom na judikaturu, která
se s odpovídající argumentací dostatečně vypořádala (viz rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 7. 2018, č. j. 7 As 187/2018 - 30).
[18] Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dovodila, že ověření správnosti měření
rychlosti probíhá jednak v průběhu samotného měření v radarovém rychloměru (viz například
rozsudky ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51, či ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 4 As 159/2018-37), jednak následně průmětem kontrolní šablony do snímku z měřicího
zařízení (viz rozsudek ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019 - 38). Tyto dvě metody se vzájemně
nevylučují, nýbrž doplňují, a zajišťují tak vyšší validitu výsledku měření, a tím i vyšší standard
ochrany práv obviněných z přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
[19] Námitka, že měřicí zařízení Ramer 10C nedisponuje funkcí, která umožňuje anulování
výsledku měření v případě, kdy je provedeno nesprávně, byla vyvrácena již v rozsudku tohoto
soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017 - 42. Co se týče vyjádření ČMI, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že se jedná toliko o vyjádření ve formě odpovědi na žádost o informace, která
pouze velmi obecně uvádějí, že ČMI není oprávněn posuzovat, zda návod k obsluze byl
v konkrétním případě dodržen, a že při dodržení tohoto návodu se naměřená rychlost bude
odchylovat nanejvýš právě o 3 km/h. Tato vyjádření tedy neposkytují žádnou odpověď
na posouzení situace v konkrétním případě ani ke konkrétnímu použitému měřicímu zařízení
či vhodnosti úseku pro měření. Nelze jim tedy přisuzovat obecnou platnost a pro posouzení věci
nejsou směrodatná.
[20] Rovněž problematikou správného ustavení rychloměru, ověření správnosti provedeného
měření a interpretace snímku z měření se Nejvyšší správní soud již zabýval. Ve zmiňovaném
rozsudku č. j. 6 As 182/2019 - 38, dovodil, že dodržení předepsaného úhlu měření lze jednoduše
ověřit průmětem kontrolní šablony (technické pomůcky výrobce rychloměru, která je součástí
návodu k obsluze i příručky k vyhodnocení) do snímku měřeného vozidla, neboť tato šablona
potvrzuje správnost zobrazení oblasti radarového svazku. Správné ustavení vozidla a dodržení
úhlu měření lze také spolehlivě ověřit ze záznamu o přestupku, který je vypracován na základě
automaticky vygenerovaných hodnot (srov. rozsudek ze dne 25. 2. 2016,
č. j. 5 As 173/2015 - 43). Stěžovatelem předloženou analýzou fungování radarových rychloměrů
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť byla předložena poprvé až v řízení o kasační stížnosti,
ačkoli stěžovateli evidentně nic nebránilo uplatnit ji již v řízení před krajským soudem
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[21] K námitce, že ani ověřovací list radaru ani osvědčení policisty neprokazují, že měření
proběhlo správně, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto důkazy (ve spojení se snímkem
z rychloměru a oznámením o přestupku) ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu,
a tedy i prokázání přestupku, zásadně postačují. Tyto dokumenty totiž jednak prokazují, že měřící
zařízení je schopno správně změřit rychlost vozidla (ověřovací list), a že obsluha zařízení úspěšně
absolvovala odbornou přípravu pro užívání silničních rychloměrů (zde Ramer 10 C),
a je tedy schopna zařízení správně použít (osvědčení); k tomu srov. například rozsudky tohoto
soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016-77, ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007-66,
či ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 As 79/2015-56. Pro zpochybnění těchto závěrů by musely existovat
dostatečně silné indicie spojené s konkrétní věcí; v posuzovaném případě jejich existenci nic
nenasvědčuje.
[22] Stěžovatel také trvá na tom, že měření probíhalo v zatáčce a odkazoval na mapu,
v níž je měřený úsek zakřivený. Nejvyšší správní soud podotýká, že i tato námitka spadá
do kategorie stereotypně uplatňovaných typizovaných tvrzení, zpochybňujících správnost měření
(viz například rozsudky ze dne 11. 5. 2021, č. j. 3 As 92/2019-41, ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 4 As 270/2018 - 41, a ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 As 161/2019 - 28). Skutečnost, že takové
námitky začal stěžovatel uplatňovat až následně, přitom implikuje jejich účelovost (srov. obdobně
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60, ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, či usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015-71). Namítá-li stěžovatel, že na místě silniční kontroly nemohl kvalifikovaně
rozporovat správnost měření, protože nevěděl, kde mu byla rychlost změřena a jakou rychlostí
tudy jel, nelze s ním souhlasit. Podle výpovědi svědka pprap. Š. bylo stěžovateli na místě přečteno
oznámení o přestupku, z něhož se podává, že vozidlu stěžovatele byla při jízdě v ulici Frýdecká
poblíž ulice Listopadová naměřena rychlost 86 km/h.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v projednávané věci
nevyvstaly žádné rozumné pochybnosti o neexistenci zatáčky úseku pozemní komunikace,
v němž bylo vozidlo stěžovatele měřeno. Ze snímku z rychloměru prima facie tomuto závěru nic
nenasvědčuje. Ze snímku z mapy, předloženého stěžovatelem v odvolacím řízení, sice lze seznat,
že místo měření leží v úseku ulice Frýdecká dlouhém přibližně 650 m, který se mírně stáčí
na východ (úsek mezi ulicemi Pinkavova a Nástupní), nicméně jde jednak o zcela nepatrné
zakřivení, jednak měření proběhlo v jeho vnitřním okraji, kde je za splnění stanovených
podmínek přípustné (viz citovaný rozsudek tohoto soudu č. j. 4 As 270/2018 - 41).
[24] Co se týče namítaného neprovedení důkazu svědeckou výpovědí druhého ze zasahujících
policistů, Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem, hodnotí výpověď svědka pprap. Š.
z hlediska skutkových zjištění týkajících se správnosti nastavení radarového rychloměru jako
dostačující. Vzhledem k tomu, že svědek jako policista řeší obdobných případů větší množství,
přičemž jeho výslech probíhal více než 2 měsíce po posuzované události, je pochopitelné,
že si některé detaily měření nemusel vybavit přesně. Podstatná je však shoda mezi vnímáním
přestupkového jednání svědkem a dalšími provedenými důkazy (oznámení o přestupku, záznam
z rychloměru, ověřovací list a osvědčení). Pro zjištění skutečného stavu věci tak zcela postačí,
není-li s těmito důkazy svědecká výpověď v rozporu a vytváří-li nebo doplňuje-li souvislý
a vnitřně soudržný řetězec důkazů, a to i tehdy pochází-li podklady z jediného zdroje –
od zasahujících policistů (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018-34).
[25] Svědek sice uvedl, že si nepamatuje, kdo zařízení nastavoval, tento údaj je ovšem uveden
u snímku z rychloměru (čl. 4 správního spisu) a v oznámení o přestupku (čl. 2 správního spisu);
z těchto listin se podává, že rychloměr nastavoval právě on. Tento policista také potvrdil,
že rychloměr byl správně nastaven, což koresponduje se zjištěními, která vyplynula z dalších
provedených důkazů, tj. z ověřovacího listu, osvědčení pprap. Š., záznamu z rychloměru
a oznámení o přestupku (k průkaznosti těchto dokumentů viz body [18] až [21] výše). S ohledem
na to, co bylo uvedeno výše, lze konstatovat, že výpověď pprap. Š. vytváří spolu s ostatními
provedenými důkazy ucelený a koherentní řetězec důkazů. Závěr krajského soudu, jakož
i správních orgánů, že výpověď druhého policisty by byla v daném případě nadbytečná, je tudíž
správný. Lze tedy uzavřít, že přestupek stěžovatele, spočívající v překročení nejvyšší dovolené
rychlosti v obci o 36 km/h. byl provedeným dokazováním spolehlivě zjištěn.
[26] Stěžovatel dále namítal, že mu nebylo prokázáno, že při řízení vozidla u sebe neměl řidičský
průkaz; odůvodnění krajského soudu, že k výzvě policistů nepředložil řidičský průkaz, se míjí
se skutkem, za který byl postižen.
[27] Nejvyšší správní soud připomíná, že se problematikou prokazování přestupku
podle §6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu ve své judikatuře již zabýval, a to například
v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 As 238/2016-26. V tomto rozhodnutí dovodil, že „obecně
formulovaná výzva k předložení dokladů nutných k řízení a provozu motorového vozidla je dostatečně určitá,
tudíž na jejím základě mohou policisté vyzývat kontrolované řidiče k předložení mj. jejich řidičského průkazu.
Kontrolovanému řidiči musí být s ohledem obvyklost této fráze zřejmé, jaké dokumenty jsou po něm ze strany
zasahujících policistů vyžadovány“ (srov. také rozsudek ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019-33).
Stěžovatel je řidičem, jehož řidičské oprávnění bylo vydáno v roce 2000 podle českých předpisů,
a musí tedy z povahy věci znát zákon o silničním provozu a v něm (bezpochyby notoricky
známou) zakotvenou povinnost řidiče mít u sebe mimo jiné řidičský průkaz. Po zastavení hlídkou
policie tedy musel vědět, že na výzvu k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla,
má (kromě dokladu o uzavřeném pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a osvědčení o registraci vozidla) předložit také řidičský průkaz.
[28] Z ničeho přitom nevyplývá, že by stěžovatel tuto výzvu nepochopil. Z protokolu
o svědecké výpovědi pprap. Š., založeného na čl. 33 správního spisu, se podává, že stěžovatel byl
standardně vyzván k předložení dokladů řidiče a že policisté poté, co stěžovatel nepředložil
řidičský průkaz, prováděli na dálku ověření v evidenci, zda stěžovatel řidičské oprávnění vůbec
má. Je tedy evidentní, že stěžovateli muselo být zřejmé, že je po něm vyžadováno (též) předložení
řidičského průkazu. Pokud na výzvu policisty řidičský průkaz není předložen, může se typově
jednat o dvě různé situace. V prvním případě řidič sice u sebe řidičský průkaz má, ale odmítne jej
předložit (§6 odst. 8 zákona o silničním provozu), ve druhém případě jej předložit nemůže, neboť
jej u sebe nemá (§6 odst. 7 citovaného zákona). Stěžovatel ani v žalobě ani v kasační stížnosti
netvrdil, že by v inkriminovanou dobu u sebe řidičský průkaz měl (a pouze jej odmítal předložit).
Současně nelze přehlédnout, že v rámci seznámení se s podstatou zjištěného přestupkového
jednání byl policistou explicitně poučen, že jedním z přestupků, kladených mu za vinu, je právě
zjištění, že řidičský průkaz při kontrole nemá. V tomto kontextu se tak stěžovatelova obrana jeví
jako zcela účelová a absurdní. Jen stěží lze totiž uvěřit tomu, že by stěžovatel ve svůj neprospěch
na výzvu policisty řidičský průkaz vědomě nepředložil (tj. odmítl jeho předložení), ačkoli by jej
měl u sebe, a to bez toho, že by takové – zcela iracionální - počínání plausibilním způsobem
vysvětlil. S ohledem na shora uvedené souhlasí Nejvyšší správní soud s krajským soudem,
že stěžovateli bylo zřejmé, že je obviněn z přestupku spočívajícího v tom, že při řízení vozidla
u sebe neměl řidičský průkaz [§6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu], a že mu spáchání
tohoto přestupku bylo dostatečně prokázáno. Námitka, že krajský soud zaměnil vytýkané jednání
za jiný skutek, je proto nedůvodná.
[29] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani s námitkou porušení zákazu dvojího
přičítání. Je sice pravdou, že magistrát v závěru odůvodnění ukládané sankce, pokud jde
o přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti, uvedl, že stěžovateli bylo přičteno
(mimo jiné) k tíži, že překročil rychlost o 36 km/h; toto konstatování ovšem nelze vykládat jako
přičtení naplnění formálního znaku přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
o silničním provozu, k tíži žalobce. Nelze totiž přehlédnout, že překročením nejvyšší
dovolené rychlosti v obci může dojít k naplnění několika skutkových podstat přestupků,
a to v závislosti na rozsahu tohoto překročení. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti
v obci o méně jak 20 km/h je přestupkem podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona
o silničním provozu, překročení v rozsahu 20 km/h až k hranici 40 km/h je přestupkem
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 citovaného zákona a překročení o 40 km/h a více
je přestupkem podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 tohoto zákona; tomu odpovídá
i odstupňování sankcí za tyto přestupky. Konstatoval-li tedy správní orgán v případě přestupku
překročení nejvyšší dovolené rychlosti v rozsahu 20 km/h až 40 km/h (vyjma dosažení posledně
uvedené rychlosti), že pachateli přestupku přitěžuje naměřená rychlost ve výši 36 km/h,
je zřejmé, že hodnotil fakt, že naměřená rychlost se nachází při horní hranici tohoto rozpětí.
Právě tento fakt zvyšuje společenskou škodlivost přestupkového jednání (§5 zákona
o odpovědnosti za přestupky). V tomto směru je tedy třeba korigovat závěr krajského soudu,
že zmínka o konkrétní naměřené rychlosti vozidla stěžovatele je jen jakýmsi bezvýznamným
(nepatřičným) konstatováním správního orgánu, které nemělo při hodnocení závažnosti
správního přestupku žádný vliv. Správní orgán evidentně tuto skutečnost za přitěžující okolnost
považoval, nedopustil se však přitom porušení zásady dvojího přičítání.
[30] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[31] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v soudním řízení
před Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu