ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.65.2021:42
sp. zn. 3 Azs 65/2021 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. N. V.,
zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021,
č. j. 19 Az 65/2020 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2020, č. j. OAM-116/LE-BA02-VL13-PS-2020,
zajistil žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) z ákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“). Délku zajištění žalobce stanovil v souladu s §46a odst. 5 téhož zákona do 7. 2. 2021.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 1. 2021,
č. j. 19 Az 65/2020 – 48, jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud při posouzení této věci vyšel z obsahu správního spisu, z něhož vyplývá,
že dne 17. 10. 2020 byl žalobce nejprve zajištěn podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a umístěn do ZZC Balková
za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění bylo, že dne 16. 10. 2020 byl žalobce
zadržen kvůli podezření, že se na území České republiky nachází neoprávněně. Následnou
lustrací příslušný správní orgán zjistil, že dne 9. 7. 2020 bylo pravomocně ukončeno řízení o jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice; žalobci nebyla udělena mezinárodní
ochrana a následně mu byl vydán výjezdní příkaz s platností do 8. 8. 2020. V době jeho platnosti
měl žalobce opustit území České republiky, což neučinil. Žalobce dne 20. 10. 2020 podal
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný poté žalobou napadeným
rozhodnutím žalobce zajistil podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť se dle něj lze
oprávněně domnívat, že podal další žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet.
[4] Krajský soud poté uvedl, že se žalovaný řádně zabýval možností uložení zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu namísto zajištění žalobce. Žalovaný dle něj trefně poukázal
na to, že žalobce již dříve nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti,
včetně povinnosti vycestovat z území České republiky, ani k tomu neučinil žádné kroky. Také
zdůraznil, že z jednání žalobce a okolností případu je zřejmé, že podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany bylo účelové. Žalobce neoznačil žádnou překážku, která by mu v návratu
do vlasti bránila. Krajský soud se tudíž ztotožnil s žalovaným, že za těchto okolností by se uložení
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu míjelo účinkem a naopak žalovaný postupoval
správně, pokud žalobce zajistil podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel tvrdí, že žalovaný nesprávně posoudil možnost využití zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu; krajský soud pak tento postup aproboval. Dále stěžovatel rozsáhle
cituje napadený rozsudek v části, v níž se krajský soud zabývá touto otázkou. Dodává, že závěr
krajského soudu ohledně nevyužití zvláštních opatření je nedostatečně odůvodněn, je nesprávný
a zajištění stěžovatele je příliš „extenzivní“. Názor krajského soudu, dle nějž rodinné zázemí
stěžovatele na území České republiky není právně relevantní, označuje za „zjednodušující
a zavádějící“.
[7] Ve zbylé části kasační stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům žalovaného, opakuje své
žalobní námitky (tj. žalovaný se měl vypořádat všemi rozhodnými okolnostmi případu,
rozhodnutí žalovaného nezohledňuje individuální situaci stěžovatele, atd.) a rekapituluje závěry
krajského soudu, aniž by s nimi věcně polemizoval.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu
a uvádí, že postupoval v souladu se zákonem a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
[9] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta
první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí Nejvyšší
správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem
s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jediná tvrzení, která lze považovat za přípustné kasační námitky, jsou shrnuta v odstavci
[6] tohoto rozsudku. První námitkou je, že závěr krajského soudu ohledně zajištění stěžovatele
namísto využití zvláštních opatření je „extenzivní“ a je nedostatečně odůvodněn. V druhé námitce
stěžovatel označuje názor krajského soudu, dle nějž rodinné zázemí stěžovatele na území ČR není
právně relevantní, za „zjednodušující a zavádějící“.
[12] Ve zbylé části kasační stížnosti stěžovatel jen opakuje svoji žalobní argumentaci nebo
rekapituluje závěry krajského soudu, aniž by proti nim věcně brojil (viz odstavec [7] tohoto
rozsudku). Tato tvrzení jsou však podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože neobsahují
žádnou reakci na závěry krajského soudu (v nichž stěžovatel obdržel odpověď na jím uplatněnou
žalobní argumentaci) nebo polemiku s nimi, ale vymezují se pouze proti postupu žalovaného.
Z tohoto důvodu se jimi Nejvyšší správní soud dále nezabýval.
[13] Nejprve kasační soud posuzoval obecnou kasační námitku, že závěr krajského soudu
ohledně nevyužití zvláštních opatření není dostatečně odůvodněn. Ačkoli to stěžovatel výslovně
nenamítá, jedná se o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele.
Kasační soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka
tak není důvodná z důvodů předestřených níže.
[14] Krajský soud se otázkou využití zvláštních opatření dostatečně zabýval na stranách 4 až 5
napadeného rozsudku. Konstatoval, že žalovaný zajištění stěžovatele a neúčinnost zvláštních
opatření odůvodnil s poukazem na stěžovatelovu zjevně účelovou žádost o mezinárodní ochranu,
nerespektování povinnosti vycestovat z České republiky a nelegální pobyt na našem území.
Dodal, že ani pobyt přítelkyně stěžovatele a jeho dcery na území České republiky není právně
významnou okolností, která by odůvodňovala motivaci stěžovatele k dodržování zvláštních
opatření. Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný a náležitě odůvodněný, přičemž závěry
v něm obsažené jsou logické a srozumitelné.
[15] Stejně tak není pravdou, že výše popsaný závěr krajského soudu ohledně nutnosti
zajištění stěžovatele a nevyužití zvláštních opatření je „příliš extenzivní“´. Nejvyšší správní soud
setrvale judikuje, že při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření jako mírnější
alternativy k zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nelze odhlížet od důvodu
zajištění a toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak
zajištění směřovalo (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48; všechna
judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Přestože v případě existence důvodu
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není možné alternativní uložení zvláštních
opatření paušálně vyloučit, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ
k jiným důvodům zajištění. Kasační soud – i při zohlednění výše uvedeného – tudíž přisvědčuje
krajskému soudu, že zajištění stěžovatele je adekvátní vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu, které jsou shrnuty v předcházejícím odstavci tohoto rozsudku.
[16] Důvodná není ani námitka, že závěr krajského soudu, dle nějž rodinné zázemí stěžovatele
na území ČR není právně relevantní, je „zjednodušující a zavádějící“. Nejvyšší správní soud
z napadeného rozsudku ověřil, že krajský soud toliko konstatoval, že pobyt přítelkyně a dcery
stěžovatele na území České republiky není právně významnou okolností, která by odůvodňovala
motivaci stěžovatele k dodržování zvláštních opatření. Takovému závěru nelze nic vytknout,
neboť jej učinil s ohledem na předchozí chování stěžovatele, u kterého se nelze domnívat,
že by jej změnil a náhle respektoval zvláštní opatření. Nakonec ani toto zjištění krajského soudu
není „zavádějící či zlehčující“, jak obecně tvrdí stěžovatel.
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[18] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka - žalovaného - nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává (výrok
II. tohoto rozsudku).
[19] Zástupce stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl stěžovateli ustanoven již v řízení
před krajským soudem. Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti
učinil jeden úkon právní služby, a to sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“)]. Za něj mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d), ve spojení
s §7 advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovený zástupce nedoložil,
že je plátcem DPH. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.);
viz výrok III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu