ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.171.2021:49
sp. zn. 4 As 171/2021 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: nezl. C. M. M., zast. matkou
JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2,
proti žalovanému: Gymnázium, Praha 6, Nad Alejí 1952, se sídlem Nad Alejí 1952/5, Praha 6,
zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1671/2020, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 15 A 75/2020 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně je povin n a zaplatit žalovanému na nákladech řízení o kasační stížnosti
4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalovaného Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta, se sídlem Na Florenci 2116/15,
Praha 1.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím nepřijal žalobkyni do 1. ročníku nižšího
stupně osmiletého gymnázia oboru vzdělání 79-41-K/81 Gymnázium, školní vzdělávací program
„Alejí ke vzdělání“. V odůvodnění konstatoval, že ke vzdělávání do prvního ročníku
výše uvedeného oboru vzdělání byli přijati uchazeči, kteří se na základě výsledků přijímacího
řízení umístili na 1. až 64. místě. Žalobkyně se umístila na 206. – 207. místě, a nemohla
tak být ke vzdělávání přijata.
[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou městský soud zamítl
nadepsaným rozsudkem. Poté co poukázal na relevantní právní úpravu, shledal neopodstatněným
tvrzení žalobkyně, že rozhodnutím žalovaného bylo zkráceno její právo na vzdělání. Žalobkyně
totiž poté, co nebyla žalovaným přijata ke studiu prvního ročníku nižšího stupně osmiletého
gymnázia, povinnou školní docházku nadále plní (a své právo na základní vzdělání tak realizuje)
na druhém stupni základní školy. Žalobkyni tedy nebylo rozhodnutím žalovaného znemožněno
získat základní vzdělání jako takové, ale bylo jí upřeno získat tento stupeň vzdělání
jí požadovaným způsobem plnění povinné školní docházky.
[3] Žalobkyně opomenula, že právo na vzdělání je podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod právem, kterého je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 33
Listiny provádějí. Limity (meze) práva žalobkyně na vzdělání, co se týče možnosti získat stupeň
základního vzdělání úspěšným ukončením vzdělávacího programu základního vzdělávání
na nižším stupni osmiletého gymnázia, jsou stanoveny školským zákonem. Patří k nim
též úspěšné absolvování přijímacího řízení. Žalobkyně právě tuto zákonem stanovenou
podmínku nesplnila, neboť nezískala dostatečný počet bodů.
[4] Právo na vzdělání garantované Listinou není bezbřehé a nezakládá právo každého občana
plnit povinnou školní docházku v jakémkoli školním zařízení dle vlastního volného výběru.
S poukazem na rozhodnutí ESLP ze dne 23. 2. 2016 ve věci Hrazdíra proti České republice,
č. 62565/14, městský soud uvedl, že nepřijetí žalobkyně na konkrétní gymnázium z důvodu
nesplnění podmínek pro přijetí při přijímacím řízení bylo zcela legitimní, a realizace základního
práva žalobkyně na vzdělání tím nebyla nijak ohrožena. Školským zákonem vymezené způsoby
plnění povinné školní docházky nepředstavují neodůvodněnou překážku práva na vzdělání.
Jednotlivé školy mají pochopitelně omezené kapacity. Městskému soudu není zřejmé,
proč žalobkyně v přijímacím řízení usilovala a prostřednictvím žalobního návrhu na zrušení
napadeného rozhodnutí nadále usiluje o to, aby mohla studovat v prvním ročníku nižšího stupně
osmiletého gymnázia, když současně školský systém umožňující existenci víceletých gymnázií
tvrdě kritizuje a označuje jej za nelegitimní a diskriminační.
[5] Následně městský soud zdůraznil, že není tím, kdo by měl určovat podobu školského
systému v České republice, a nepřísluší mu ani zpochybňovat existenci osmiletých gymnázií.
Úprava vzdělávání ve školách a školských zařízeních je věcí zákonodárce a právní úpravou
vzdělávání, která výslovně připouští existenci víceletých gymnázií, je soud při svém rozhodování
vázán. Přijímací řízení, které žalobkyně u žalovaného absolvovala, proběhlo v souladu
se zákonem i požadavkem na rovné zacházení. Právo na rovné zacházení vůči žalobkyni
bylo ze strany žalovaného naplněno stanovením jednotných kritérií přijímacího řízení
a následným řádným vyhodnocením jejich splnění. Jednoznačným porušením práva na rovné
zacházení jak ve vztahu k žalobkyni, tak ve vztahu k ostatním uchazečům o přijetí, kteří
se podrobili témuž přijímacímu řízení a stejně jako ona v něm neuspěli, by naopak bylo pozitivní
rozhodnutí žalovaného o přijetí žalobkyně ke studiu bez ohledu na to, že nevyhověla předem
stanoveným kritériím pro přijetí.
[6] Výkladem všech žalobkyní citovaných úmluv, jež se týkají práva na vzdělání, je nutno
dospět k závěru, že právo na rovné zacházení v oblasti vzdělávání nelze chápat tak, že každý
má právní nárok na studium na jakékoli škole dle svého výběru, nýbrž tak, že stát musí každému
zajistit rovnou příležitost k realizaci práva na vzdělání, a to s ohledem na kapacity jednotlivých
škol. Soud dále odmítl argumentaci žalobkyně, že její právo na vzdělávání v nižším stupni
gymnázia pramení mimo jiné i z inkluzivního systému základního vzdělávání. Pětistupňový test
„lidskoprávní konformity“ provedený v žalobě je nepřípadný, neboť žalobkyně jím de facto
netestuje ústavní konformitu napadeného rozhodnutí, kterým je řešeno výlučně nepřijetí
žalobkyně ke studiu prvního ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia, ale systém základního
vzdělávání jako celek. Soudu však v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší
posuzovat ústavnost zákonné úpravy vzdělávacího systému a žalobkyní obecně tvrzené negativní
dopady jeho dvoukolejnosti na děti. Žalobkyní namítanou protiústavnost §60c odst. 1 věty třetí,
§61 odst. 2 věty první a odst. 3 školského zákona městský soud neshledal. Městský soud uzavřel,
že rozhodnutí žalované bylo vydáno v souladu se zákonem, což žalobkyně ostatně
ani nezpochybňuje.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Stejně jako již v žalobě namítla, že rozhodnutím žalovaného bylo zasaženo
do jejího práva na rovné zacházení ve spojení s právem na vzdělání ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 33
odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2
jejího Dodatkového protokolu, vyhlášených pod č. 209/1992 Sb. (dále též „Úmluva“).
Rozhodnutí žalovaného neobstojí v pětistupňovém testu používaným Evropským soudem
pro lidská práva (dále též „ESLP“) pro účely posouzení lidskoprávní konformity omezení práv.
Zásah do práva stěžovatelky na rovné zacházení ve spojení s právem na vzdělání spatřuje
stěžovatelka v tom, že jí rozhodnutím žalovaného bylo odepřeno právo plnit povinnou školní
docházku ve střední škole ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a musí ji nadále plnit
v základní škole ve smyslu §36 odst. 5 školského zákona. Rámcový vzdělávací program,
tj. povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, je přitom ve všech shora uvedených typech
škol stejný (§3 odst. 2 školského zákona ve znění účinném do 30. 9. 2020). Jediným rozdílem
mezi druhým stupněm základní školy a nižším stupněm víceletých gymnázií je složení žáků,
kdy u žáků nižšího stupně víceletých gymnázií se předpokládá větší nadání, než u žáků druhého
stupně základní školy. Toto dělení vedoucí podle žalobkyně de facto ke vzniku dvou vzdělávacích
systémů označila žalobkyně za nelegitimní. V této souvislosti žalobkyně poukázala na čl. 13
odst. 1 a 2 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech,
vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (dále též „Pakt“), Úmluvu o právech dítěte vyhlášenou
pod čl. 104/1991 Sb., čl. 33 odst. 1 Listiny ve spojení s §36 odst. 1 školského zákona a čl. 3
odst. 1 Listiny a §2 školského zákona. Navázala, že základní vzdělávání v České republice
má být povinné, bezplatné a postavené na zásadě rovných příležitostí. Jakékoli dělení,
tedy i dělení na základě nadání, vedoucí ke vzniku různých vzdělávacích systémů je v tomto
stupni vzdělávání vyloučeno. Stěžovatelka dále argumentovala tím, že zásah do jejího práva
na rovné zacházení v důsledku rozhodnutí žalovaného byl nevhodný, nepotřebný a nepřiměřený.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatelka v kasační stížnosti
uvádí důvody nezákonnosti rozhodnutí obsahově zcela totožně jako v žalobě a neuvádí, jaké
konkrétní skutečnosti městský soud nesprávně posoudil. Ztotožnil se s posouzením věci
městským soudem, který podle žalovaného věc velice precizně přezkoumal a odůvodnil.
Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec neuvádí, jak jí mělo být v důsledku
rozhodnutí žalovaného odepřeno právo plnit povinnou školní docházku, resp. jak mělo
být do vyjmenovaných základních práv zasaženo. V žalobě i kasační stížnosti se omezila pouze
na kritiku a tvrzení o nezákonnosti systému vzdělávání v osmiletých gymnáziích. Stěžovatelkou
vznesená otázka legitimnosti systému osmiletých gymnázií nemůže být předmětem řízení
o kasační stížnosti. Stěžovatelka navíc popírá smysl své argumentace tím, když se domáhá svého
přijetí na osmileté gymnázium, které označuje za instituci neposkytující možnost plnit povinnou
školní docházku spravedlivě a v souladu se zákonem. Právo plnit školní docházku na střední
škole nemohlo být stěžovatelce odepřeno, neboť na plnění povinné školní docházky na střední
škole není právní nárok. Stěžovatelka může splnit povinnou školní docházku v základní škole,
jak předvídá ustanovení §45 odst. 1 školského zákona, což je také primární způsob,
jak lze povinnou školní docházku splnit. Závěrem žalovaný vyjádřil přesvědčení, že jeho
rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem podle předem stanovených pravidel a v souladu
se zákonem. Do práva na rovné zacházení a do práva na vzdělání stěžovatelky ve smyslu čl. 3
odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny proto zasaženo být nemohlo.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že obsah kasační stížnosti do značné míry
předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah jeho rozsudku.
Bylo pouze na stěžovatelce, aby v kasační stížnosti náležitě uvedla skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozsudek městského soudu. Stěžovatelka však v kasační stížnosti
pouze zopakovala svou žalobní argumentaci, a v podstatě tudíž nereagovala na to, jak se s její
argumentací vypořádal městský soud. Městský soud přitom vystihl podstatu věci, řádně, logicky
a správně se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky a své závěry podrobně
zdůvodnil. Se závěry městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a nepovažuje
přitom za účelné nadále stěžovatelku obšírně přesvědčovat o nesprávnosti jejích argumentů.
Nejvyšší správní soud se proto rozhodl své závěry k námitkám stěžovatelky formulovat
toliko stručně a v podrobnostech odkazuje na závěry uvedené v kasační stížností napadeném
rozsudku, s nímž se ztotožňuje.
[12] K argumentaci stěžovatelky, že bylo neoprávněně zasaženo do jejího práva na rovné
zacházení ve spojení s právem na vzdělání, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný
ke stěžovatelce v průběhu přijímacího řízení přistoupil stejně jako k ostatním uchazečům.
Z ničeho nevyplývá a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí, že by byla v průběhu přijímacího řízení
nějakým způsobem znevýhodněna oproti ostatním uchazečům o studium u žalovaného.
Stěžovatelka tedy měla jako jakýkoli jiný žák možnost ucházet se o přijetí ke studiu na osmiletém
gymnáziu v přijímacím řízení, čímž byl splněn požadavek na rovný přístup k tomuto typu
vzdělávání.
[13] Skutečnost, že stěžovatelka nebyla přijata na nižší stupeň osmiletého gymnázia,
nepředstavuje neoprávněný zásah do jejího práva na vzdělání, neboť stěžovatelce nic nebrání
toto právo i nadále realizovat na základní škole. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
konstatuje, že školský zákon v §45 odst. 1 stanoví způsoby získání stupně základního vzdělání
a nečiní mezi těmito způsoby (úspěšné ukončení vzdělávacího programu základního vzdělávání
na základní škole, na nižším stupni šestiletého nebo osmiletého gymnázia nebo v odpovídající
části osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře) žádný rozdíl. Rozhodnutí žalovaného
tudíž nelze vnímat tak, že stěžovatelce odpírá právo na vzdělání, a nelze proto žalobkyni
přisvědčit ani v tom, že dochází ke vzniku de facto dvou vzdělávacích systémů.
[14] Stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že u žáků víceletých gymnázií se předpokládá
větší nadání, než u žáků druhého stupně základní školy. Nejvyšší správní soud ve shodě
s městským soudem konstatuje, že víceletá gymnázia mají omezenou kapacitu (v některých
oblastech je ostatně s ohledem na stěžovatelkou zmíněný nástup „silnějších ročníků“ poněkud
napjatá již i kapacita „běžných“ základních škol) a zároveň je vysoká poptávka o studium
na tomto typu školy. To má za následek, že všichni uchazeči o studium na víceletá gymnázia
nemohou v přijímacím řízení uspět a v přijímacím řízení tak zpravidla uspějí, tj. na víceleté
gymnázium jsou přijati ti uchazeči, kteří mají vzhledem ke svým schopnostem a vědomostem
větší předpoklady ke studiu. Tuto funkci přijímacího řízení, která je nezbytná k vyřešení převisu
poptávky po studiu na víceletých gymnáziích a ostatně na gymnáziích obecně, proto nepovažuje
Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatelky za nelegitimní. Za podstatné považuje Nejvyšší
správní soud to, že žáci, kteří realizují své základní vzdělávání na druhém stupni základních škol,
ať již z důvodu své volby či proto, že na nižší stupeň víceletých gymnázií nebyli přijati, získávají
rovnocenné vzdělání a nejsou nijak omezeni v možnostech dalšího studia, neboť po ukončení
devátého ročníku základní školy se mohou ucházet o přijetí na čtyřletá gymnázia, resp. následně
nejsou nijak znevýhodněni při výběru dalšího vysokoškolského vzdělání.
[15] K argumentaci stěžovatelky, že základní vzdělávání má být postavené na zásadě rovných
příležitostí a že jakékoli dělení, tedy i dělení na základě nadání, vedoucí ke vzniku různých
vzdělávacích systémů je v tomto stupni vzdělávání vyloučeno, Nejvyšší správní soud v prvé řadě
konstatuje, že školský zákon ze stěžovatelky zmíněné zásady rovné příležitosti vychází, když v §2
písm. a) výslovně uvádí, že vzdělání je založeno na zásadě rovného přístupu každého státního
občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání. Právě
transparentní přijímací řízení založené na předem známých kritériích pro výběr žáků pro přijetí
na víceletém gymnáziu představuje realizaci zásady rovných příležitostí. Všichni žáci, kteří usilují
o přijetí na tento typ školy, totiž mají možnost se na přijímací zkoušky připravit a poté se podrobí
stejnému testu.
[16] S ohledem na již zmíněnou skutečnost, že §45 odst. 1 školského zákona nestanoví žádné
rozdíly mezi školami, na nichž získává žák základní vzdělání, neobstojí ani argumentace
stěžovatelky, že dochází na tomto stupni ke vzniku různých vzdělávacích systémů. V návaznosti
na výše uvedené zdejší soud uzavírá, že rozhodnutím žalovaného k žádnému zásahu do práva
stěžovatelky na rovné zacházení a vzdělání zakotvené v Paktu, Úmluvy, Úmluvy o právech dítěte,
Listině a školském zákonu nedošlo. Na místě tak v posuzované věci není ani stěžovatelkou
zmíněný pětistupňový test používaný ESLP.
[17] Jakkoli Nejvyšší správní soud může sdílet některé argumenty, jimiž stěžovatelka
zpochybňuje vhodnost školským zákonem nastaveného systému povinné školní docházky,
v žádném případě tyto úvahy stěžovatelky nepředstavují důvod pro shledání celkového rozporu
zákonodárcem zvolené koncepce umožňující části žáků splnit povinnou školní docházku
mimo základní školy na víceletých gymnáziích s ústavním pořádkem, respektive s mezinárodními
smlouvami o ochraně lidských práv, kterými je Česká republika vázána. Proto ani Nejvyšší
správní soud nepřistoupil k postupu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny uplatněné námitky, kasační stížnost
je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že žalovaným
správním orgánům v případě úspěchu v řízení o kasační stížnosti zpravidla náhradu nákladů
řízení nepřiznává, neboť disponují odborným právním aparátem a náklady vzniklé v souvislosti
se soudním řízením tak nepřesahují rámec nákladů jejich běžné úřední činnosti. V posuzované
věci však nelze předpokládat, že by žalovaný, jakožto gymnázium poskytující vzdělání, takovýmto
odborným aparátem disponoval a řízení před soudy bylo běžnou náplní jeho činnosti. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu odměny
právního zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 6. 2021),
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále
jen „advokátní tarif“)] ve výši 3.100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce žalovaného je plátcem DPH,
proto se odměna za zastupování zvyšuje o tuto daň ve výši 21%, tedy o 714 Kč. Celkově
tedy je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu