ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.141.2021:49
sp. zn. 4 Azs 141/2021 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) O. R., b) nezl. R. R., zast.
zákonným zástupcem O. R., zast. Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem Koněvova
1715/128, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. OAM-452/ZA-ZA11-VL13-2020, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2021,
č. j. 48 Az 2/2021 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žádost žalobců o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, a řízení podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
[2] Krajský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Žalobci podali proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Žalobce a) [dále
též „stěžovatel“] uvedl, že je hluboce věřící, pacifista a v České republice se stará
o automobilové americké veterány. Vyjádřil obavu, že by v případě návratu na Ukrajinu
byl odveden do armády, kde by mohl padnout a žalobce b) by tak osiřel. Stěžovatel by totiž
patrně byl nasazen jako řidič tanku. V nebezpečí uhoření v tanku stěžovatel spatřuje nebezpečí
závažné újmy na zdraví nebo i smrti v zemi původu a naplnění důvodů pro přiznání doplňkové
ochrany, což však doposud nikdo nezkoumal. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když
se otázkou možného narukování stěžovatele do armády v rozporu s jeho vyznáním a osobností
a následným možným nasazením do bojových jednotek na východní Ukrajině a hrozbě smrti
uhořením jakožto mechanika tanku dosud blíže nezabýval. O tom, že se krajský soud věcí řádně
nezabýval, podle stěžovatele dále svědčí, že nenařídil jednání ve věci a žalobce b) neměl v řízení
ustanoveného opatrovníka.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel neuvedl žádnou novou
skutečnost, která by zakládala důvod pro opakované meritorní posouzení žádosti žalobců
o udělení mezinárodní ochrany. Na Ukrajině nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována
předchozí žádost stěžovatele a žalobce b) o mezinárodní ochranu, k žádné změně, která
by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
nebo by svědčila o tom, že by žalobci mohli být vystaveni pronásledování z důvodů uvedených
v §12 z ákona o azylu, nebo že by jim hrozila vážná újma podle §14a zákona o azylu.
K obavě stěžovatele z povolání do armády a nasazení do bojových operací žalovaný uvedl,
že mu je z úřední činnost známa skutečnost, že do bojových operací na východě Ukrajiny
jsou nasazeni pouze vojáci z povolání a dobrovolníci. Obava z narukování nemůže být
z pohledu mezinárodní ochrany relevantním důvodem, neboť i podle právního řádu ČR
je nenastoupení k výkonu vojenské služby trestným činem.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce (což je také nyní projednávaná věc), pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[8] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[9] Nejvyšší správní soud v prvé řadě pro přehlednost konstatuje, že azylovou věcí žalobců
se již zabýval v usnesení ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 163/2019 - 44, z něhož vyplývá,
že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu z důvodu obavy před odvodem do ukrajinské
armády a nasazením do bojů na východě země již dne 22. 1. 2019. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 6. 6. 2019, č. j. OAM-84/ZA-ZA11-VL16-2019, neudělil žalobcům žádnou z forem
mezinárodní ochrany. Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 52 Az 12/2019 - 29, a kasační stížnost žalobců
proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud výše již zmíněným usnesením.
Dne 18. 7. 2020 žalobci podali druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, o které žalovaný
rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
[10] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že k problematice opakovaných žádostí o mezinárodní
ochranu existuje poměrně bohatá judikatura (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, č. 2642/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74)
[11] V řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí žalovaný podle §10a
odst. 1 písm. e) ve spojení s §11a odst. 1 zákona o azylu zkoumat, zda žadatel uvedl
nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a. Platí přitom, že „pokud žadatel
neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze
jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. (…) Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží
k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl
uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti,
ke kterým došlo během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
[12] Nejvyšší správní soud dále uvedl v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního
orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění
uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně
situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ (shodně argumentoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 3 Azs 21/2013 - 118).
[13] V posuzované věci stěžovatel v prvé žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 22. 1. 2019 mimo jiné uvedl, že jej chtěli v zemi původu předvolat k základní vojenské
službě, přičemž je běžným postupem, že brance po dvou týdnech posílají na východ do války.
O mezinárodní ochranu požádali, jelikož jim docházely peníze, blížil se termín porodu jeho
manželky a návrat na Ukrajinu považovali za rizikový z důvodu vyhlášeného válečného stavu
v sousední oblasti. Dále stěžovatel uvedl, že od roku 2016 dostává opakovaně předvolání
k vojenské službě. Zmínil rovněž, že nechce bojovat, chce pracovat a zajišťovat rodinu.
K dotazu, proč odmítá nastoupit vojenskou službu, stěžovatel uvedl, že má špatný zrak a bolí
jej záda, tudíž nemůže dlouho stát ve vztyčené poloze.
[14] V druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané dne 18. 7. 2020, o níž žalovaný
rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím, stěžovatel mimo jiné uvedl, že od minulé žádosti
se situace ve vlasti zhoršila obecně i bezpečnostně. Stále u něj hrozí nastoupení k výkonu
vojenské služby. Zároveň poukázal na pandemickou situaci v zemi původu znemožňující,
aby stěžovatel ekonomicky zabezpečil rodinu. Žalobce b) podal žádost z toho důvodu,
aby zůstali spolu jako rodina.
[15] Co se týče bezpečnostní situace na Ukrajině, Nejvyšší správní soud vymezil ve svém
rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 - 38, že „v rozhodnutí o další opakované žádosti
musí být alespoň stručně uvedeno, proč k relevantní změně nedošlo a jaké podklady o tom vypovídají.“
Žalovaný požadované hodnocení provedl s odkazem na relevantní podklady, přičemž
konstatoval, že na Ukrajině nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádost
žalobců, tedy od 7. 6. 2019, případně od doby ukončení soudního řízení v lednu 2020 k žádné
změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, nebo by svědčila o tom, že by stěžovatel nebo jeho nezletilý syn mohli být vystaveni
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že by jim hrozila vážná újma
podle §14a zákona o azylu. Hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině provedené žalovaným
přitom plně vyhovuje požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, podle kterého „informace o zemi původu musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné.“ Ze správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
vyplývá, že při posuzování bezpečnostní situace na Ukrajině vycházel žalovaný z podkladů
ze srpna 2019 a srpna 2020.
[16] Obecnému tvrzení stěžovatele ohledně pandemické situace Nejvyšší správní soud uvádí,
že nepředstavuje nové tvrzení z hlediska udělení mezinárodní ochrany, neboť pandemická
situace v souvislosti s onemocněním COVID-19 se týká všech států, Českou republiku
nevyjímaje. Námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval udělením mezinárodní ochrany
ve formě doplňkové ochrany v důsledku možného narukování stěžovatele do armády
a následným možným nasazením do bojových jednotek na východní Ukrajině, Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil, neboť z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany byla tato tvrzení
stěžovatele posouzena již v předchozím řízení ukončeném usnesením Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Azs 163/2019 – 44. V posuzované věci již je podstata věci jiná, a sice to, zda byly
dány podmínky pro zastavení řízení podle §25 písm. i) ve spojení s §10a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvádí nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska
mezinárodní ochrany, které nemohl uplatnit v předchozí žádosti, nebo se situace v jeho zemi
původu nezměnila takovým způsobem, že by to mohlo zakládat opodstatněnost nové žádosti.
[17] Stěžovatel namítl, že krajský soud nenařídil ve věci jednání a žalobce b) neměl v řízení
ustanoveného opatrovníka. Soud k tomu konstatuje, že žalobci byli dne 24. 2. 2021 krajským
soudem vyzváni, aby ve lhůtě dvou týdnů sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci
bez nařízení jednání, s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s tímto postupem
souhlasí (§51 odst. 1 s. ř. s.). Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 2. 3. 2021, stěžovatel
na ni nereagoval, a proto krajský soud nepochybil, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
Zastoupení žalobce b) opatrovníkem pak nebylo nutné, neboť byl zastoupen stěžovatelem,
přičemž v řízení nevyšly najevo skutečnosti odůvodňující ustanovení opatrovníka.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy žalobců. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a s. ř. s. ji odmítl
pro nepřijatelnost.
[19] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti žalobců o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Při rozhodnutí o samotné kasační stížnosti v běhu lhůty pro rozhodnutí
o odkladném účinku je již rozhodování o této žádosti nadbytečné, neboť přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti může přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o kasační stížnosti.
[20] Jelikož žalobci neměli v řízení o kasační stížnosti úspěch a žalovanému nevznikly
náklady přesahující náklady jeho běžné úřední činnosti, Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. července 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu