ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.276.2020:50
sp. zn. 5 Afs 276/2020 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: GOODMAN
Group s.r.o., se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha, zast. advokátem Mgr. Markem
Nemethem, se sídlem Opletalova 55, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 6 Af 55/2017 – 141,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2017, č. j. 35244/17/5100 - 41456 -712211, kterým
žalovaný dle §106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, z důvodu nepřípustnosti
zastavil řízení ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav pro podání žádosti o prominutí
daně podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
[2] V žalobě stěžovatel předně namítal, že žádost o navrácení lhůty v předešlý stav
podal včas, neboť od posledního dne zmeškané lhůty neuplynul více než 1 rok. Dle žalobce
se počátek běhu lhůty odvíjí od právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
25. 9. 2014, č. j. 98 C 16/2013 - 51, resp. Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015,
č. j. 53 Co 41/2015 - 96, které potvrdily platnost odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy;
počátek běhu lhůty se tak odvíjí od právní moci dne 23. 2. 2016, lhůta počala běžet 24. 2. 2016;
důvod zmeškání lhůty pominul až dne 1. 11. 2016, kdy se stěžovatel s jistotou dozvěděl,
že nebylo podáno dovolání. Dne 2. 11. 2016 pak proto podal žádost o navrácení lhůty v předešlý
stav a zároveň podal žádost o výmaz poznámky spornosti z katastru nemovitostí, které bylo
v listopadu 2016 vyhověno. Konstatoval, že subjektivní lhůta dle §37 odst. 3 daňového řádu
uplynula dne 16. 11. 2016 a objektivní jednoroční lhůta dle odst. 4 téhož ustanovení skončila dne
23. 2. 2017. Dle stěžovatele žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč čekání na právní moc
uvedených rozsudků nepovažuje za závažný důvod; dále namítal, že v jeho případě vyměřená daň
ve výši 111 885 Kč, která je v dispozici správce daně, je nejpozději ode dne 2. 11. 2016
přeplatkem na dani, popř. bezdůvodným obohacením, jelikož plnění proběhlo k právnímu
důvodu, který odpadl. S odkazem na §177 daňového řádu dále namítal, že je povinností
žalovaného aplikovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který stejně jako občanský
zákoník označil za právní předpis vyšší právní síly, než je daňový řád. Žalobce dále namítal,
že nebyl žalovaným poučen ohledně dispoziční zásady ve věci žádosti o navrácení lhůty
v předešlý stav a že nebyl správcem daně vyzván k zaplacení správního poplatku, a proto
nemohlo být řízení zahájeno, natož pak zastaveno.
[3] Městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou a žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že dovolávat se §25 odst. 3 zákona o 357/1992 Sb.
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, může poplatník za podmínky,
že k odstoupení od smlouvy dojde ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva
do katastru nemovitostí a zároveň daňový subjekt žádost o prominutí daně podá. V daném
případě došlo ke vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí dne 2. 8. 2011,
takže lhůta pro odstoupení od smlouvy a podání žádosti začala běžet ode dne 3. 8. 2011
a uplynula dne 3. 8. 2014. V této lhůtě tedy mělo dojít jak k odstoupení od smlouvy, tak k podání
žádosti o prominutí daně. Žalobce odstoupil od kupní smlouvy dne 20. 1. 2013, k platnému
doručení došlo dne 23. 1. 2013. Odstoupení od smlouvy tedy bylo učiněno ve vymezené tříleté
lhůtě a první podmínka byla splněna. Žalobce si však ve lhůtě žádost o prominutí daně z převodu
nemovitostí nepodal (resp. z ničeho neplyne, že by se tak stalo), takže druhá podmínka splněna
bez důvodu nebyla.
[4] Dle městského soudu nemohla mít na odstoupení od smlouvy a na podání žádosti
o prominutí daně vliv právní moc civilních rozsudků, neboť tyto mají povahu deklaratorního
rozhodnutí, neměly tak jakýkoliv vliv na účinnost odstoupení od smlouvy a na existenci
vlastnického práva stěžovatele; městský soud poukázal na fakt, že i Obvodní soud pro Prahu 9
ve svém rozsudku ve druhém odstavci na str. 5 uvedl, že k perfektnosti odstoupení od smlouvy
není třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu. Kupní smlouva tak zanikla dne
23. 1. 2013 v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele, jemuž vlastnické právo
svědčí na základě odstoupení od smlouvy, nikoliv na základě rozhodnutí soudu.
[5] Městský soud konstatoval, že pokud stěžovatel dovozuje, že běh lhůty započal nejdříve
ode dne 24. 2. 2016 a skončil dnem 24. 2. 2017 (den po právní moci rozsudků), pak běh lhůty
odvozuje od skutečnosti, která není zákonným způsobem upravena – počátek běhu lhůty zákon
nepočítá od rozhodnutí soudu o určovací žalobě týkající se vlastnického práva, ale od právních
účinků vkladu do katastru nemovitostí. Důvodem určovací žaloby byl právní úkon stěžovatele,
jímž bylo odstoupení od kupní smlouvy, k němuž došlo již dne 20. 1. 2013, tedy v době, kdy
mohl podat žádost o prominutí daně podle §25 zákona č. 357/1992 Sb., neboť zákon tuto
žádost podmiňuje nikoliv rozhodnutím soudu o vlastnickém právu, ale odstoupením od smlouvy.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud fakticky jen převzal argumentaci
žalovaného; podotkl, že žalovaný disponuje finančními prostředky stěžovatele, kterými nikdy
disponovat neměl, neboť k převodu fakticky nikdy nedošlo. Správce daně tak disponuje částkou
111 885 Kč, o které tvrdí, že ji není povinen stěžovateli vydat, neboť všechny lhůty již marně
uplynuly. Stěžovatel uvádí, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele
nastaly až na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9
č. j. 98 C 16/2013 - 51 a Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 41/2015 - 96; stěžovatel tedy podal
žádost řádně a včas, když po dobu nalézacího a odvolacího řízení uvedeného shora takovou
žádost podat nemohl, neboť o oprávněnosti odstoupení od smlouvy rozhoduje výlučně příslušný
soud (v únoru 2016).
[7] Stěžovatel odkazuje na zásadu jednoty právního řádu, kdy není možné podle soukromého
práva vyčkávat na rozhodnutí soudů s tím, že podle veřejného práva může lhůta marně uplynout.
Takový závěr by byl dle názoru stěžovatele absurdní a ve svém důsledku protiústavní, když
naráží na princip práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání, neboť stěžovatel
právě na výsledek nalézacího a odvolacího řízení vyčkával. Ostatně, pokud by stěžovatel podal
žádost dříve, než by tato řízení skončila, byla by nejspíše zamítnuta pro předčasnost
či neopodstatněnost, neboť v katastru nemovitostí by v době rozhodování byl zapsaný původní
prodávající jako vlastník. Podotýká rovněž, že u dané nemovitosti byla zapsána po celou dobu
nalézacího a odvolacího řízení poznámka spornosti a bylo povinností správce daně tuto
skutečnost zohlednit. Městský soud se dle stěžovatele nevypořádal s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 - 46, dle kterého „dochází k výraznému
posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především
na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu,
tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné,
a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém
řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt
skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat“.
Stěžovatel poukazuje na zásadu rychlosti a hospodárnosti, kdy správce daně má povinnost
si uvedené skutečnosti zjistit z veřejných rejstříků (princip subsidiarity ingerence veřejné správy).
[8] Dle stěžovatele smyslem navracení lhůty v předešlý stav pro daný případ je umožnit
daňovému subjektu znovu nabýt vynaloženou částku daně, pokud by účinky převodu nebyly
trvalé, resp. převod by nesplnil ekonomický důvod, jímž je zaplacení kupní ceny za převedenou
nemovitou věc. Stěžovatel je přesvědčen, že i kdyby nedošlo k včasnému podání žádosti, došlo ex
lege k přerušení běhu tříleté lhůty, a to v souladu s §148 odst. 4 písm. b) daňového řádu,
dle kterého „lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která
je nezbytná pro správné stanovení daně“; tedy do pravomocného skončení nalézacího a odvolacího
řízení; i zde jde o nesprávné právní posouzení městským soudem. Stěžovatel namítá, že daně
a poplatky lze vyměřit jen na základě zákona; tím, že nedošlo k navrácení lhůty v předešlý stav,
byla stěžovateli daň vyměřena v rozporu se zákonem. Postup správce daně a správního soudu
považuje za protiústavní. Konstatuje, že právní řád ČR tvoří jeden celek a není možné,
aby se dospělo k jiným závěrům v jeho civilní větvi a v k jiným závěrům v jeho daňové větvi.
Na věc je třeba pohlížet tak, že ke změně vlastníka nikdy nedošlo, a proto byla daň protiprávně
vyměřená a vybraná a nemůže být ponechána v dispozici správce daně, protože k tomu není
zákonný důvod.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu, námitky stěžovatele má
za nedůvodné a setrvává na svých názorových stanoviscích zaujatých v odůvodnění správního
rozhodnutí; městský soud se vytýkané nezákonnosti ani jiných vad nedopustil. Poukazuje na to,
že kasační námitky se v zásadě shodují s námitkami, jež stěžovatel uplatnil v žalobě, proto
odkazuje na své vyjádření k žalobě a rozhodnutí o odvolání; odkazuje též na odůvodnění
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 10 Af 42/2017 - 113; kasační stížnost
navrhuje zamítnout.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uplatněných, současně zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by byl
povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Meritem sporu v daném případě je posouzení otázky, zda stěžovatel podal žádost
o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu pro účely uplatnění žádosti o prominutí
daně z převodu nemovitostí dle §25 zákona č. 357/1992 Sb. v zákonné lhůtě.
[12] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti
podané žádosti [§106 odst. 1 písm. b) daňového řádu]. Z textu kasační stížnosti, jakož i z textu
předchozí žaloby je patrné, že stěžovatel uplatňuje námitky především ve vztahu k samotnému
vyměření daně a proti nevrácení tvrzeného přeplatku, který mu na dani vznikl za převod
uskutečněný v roce 2011. Uvedené námitky jsou však předmětem jiných samostatných řízení
a pro nyní posuzovanou věc (dodržení lhůty pro podání žádosti o navrácení v předešlý stav) jsou
irelevantní, proto se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval.
[13] Ve věci nevrácení přeplatku Nejvyšší správní soud již rozhodl rozsudkem ze dne
14. 11. 2019, č. j. 7 Afs 448/2018 - 28, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatele a potvrdil
zamítavý rozsudek městského soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 6 Af 48/2017 - 102; ve věci
nepovolení posečkání rozhodl městský soud zamítavým rozsudkem ze dne 16. 7. 2020,
č. j. 10 Af 42/2017 – 113, v této věci vedené u NSS pod sp. zn. 3 Afs 264/2020, nebylo dosud
o kasační stížnosti stěžovatele rozhodnuto.
[14] Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel dne 1. 8. 2011 sjednal kupní smlouvu
na nemovité věci (byt, nebytový prostor a s tím související spoluvlastnické podíly) s kupující I. P.;
právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 2. 8. 2011. Stěžovatel následně
uhradil daň z převodu nemovitostí ve výši 111 885 Kč. Dne 4. 8. 2016 stěžovatel podal přiznání
k dani z nabytí nemovitých věcí u téže nemovitosti (nemovitost převedl na jiného kupujícího)
a v této souvislosti správci daně oznámil, že od původní kupní smlouvy ke dni 23. 1. 2013 účinně
odstoupil, což potvrdily soudy v civilních rozsudcích a na úhradu daně z pozdějšího převodu
vlastnictví k nemovitosti požádal o zápočet již uhrazené daně.
[15] Podle §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. (zrušen k 1. 1. 2014 zákonným opatřením
Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí) předmětem daně z převodu nemovitostí
byl také úplatný převod vlastnictví k nemovitostem, kdy dojde následně k odstoupení
od smlouvy. Na tuto situaci pamatoval §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., dle kterého
Generální finanční ředitelství na žádost daňového subjektu nebo na základě podnětu ručitele
z moci úřední daň z převodu nemovitostí nebo daň darovací promine v případě odstoupení
od smlouvy, vrácení daru pro vady, nebo zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, pokud k nim dojde
ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a daňový
subjekt požádá o prominutí daně nebo ručitel podá podnět Generálnímu finančnímu ředitelství
nejpozději do 3 let ode dne, kdy nastanou tyto skutečnosti.
[16] V případě stěžovatele došlo ke vzniku právních účinků vkladu do katastru nemovitostí
dne 2. 8. 2011, tříletá lhůta pro odstoupení od smlouvy, jakož i pro podání žádosti, uplynula dne
3. 8. 2014. Stěžovatel od smlouvy odstoupil dne 20. 1. 2013, resp. 23. 1. 2013, kdy byl projev vůle
stěžovatele doručen druhé straně. Lze tedy konstatovat, že k odstoupení od smlouvy došlo
ve vymezené tříleté lhůtě. Druhá z podmínek prominutí daně, jež musí být splněny kumulativně,
však splněna nebyla, neboť stěžovatel o prominutí daně dle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb.
nepožádal.
[17] Stěžovatel se zjevně snažil následně tento pro něj nepříznivý stav zvrátit a uhrazenou daň
požadoval po správci daně vrátit de facto jiným způsobem (žádost o zápočet daně v daňovém
přiznání v roce 2016, žádost o vrácení přeplatku). Využil rovněž postupu dle §37 daňového řádu,
a požádal správce daně o navrácení lhůty (pro uplatnění prominutí daně) v předešlý stav; žádost
podal dne 2. 11. 2016.
[18] Podle §37 odst. 3 daňového řádu žádost o navrácení lhůty v předešlý stav musí být
podána do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty; navrácení lhůty v předešlý stav
přitom nelze povolit, pokud od posledního dne zmeškané lhůty uplynul více než 1 rok (odst. 4)
[19] Ke zmeškání lhůty pro podání žádosti o prominutí daně z převodu nemovitostí došlo dne
3. 8. 2014. Od tohoto data se odvozuje objektivní jednoroční lhůta pro podání žádosti
o navrácení lhůty v předešlý stav, tj. maximální lhůta, ve které se lze podanou žádostí meritorně
zabývat. V souladu s §33 odst. 1 daňového rádu začal běh objektivní lhůty dne 4. 8. 2014
a skončil dne 4. 8. 2015. Stěžovatel podal žádost až dne 2. 11. 2016, tedy po marném uplynutí
objektivní lhůty.
[20] Stěžovatel důvod „zmeškání“ spatřuje v čekání na zjištění, že nebylo podáno dovolání,
resp. na právní moc rozsudků civilních soudů (žaloba na určení vlastnictví). Stěžovatel v této
souvislosti totiž tvrdí, že o odstoupení od smlouvy musí rozhodnout soud, což se stalo
až nabytím právní moci civilního rozsudku městského soudu dne 23. 2. 2016; z toho dovozuje,
že žádost podal včas. Těmto úvahám stěžovatele nelze přisvědčit.
[21] Z civilního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, jehož se stěžovatel
dovolává, jednoznačně vyplývá, že kupní smlouva ze dne 11. 8. 2011 zanikla odstoupením ke dni
23. 1. 2013, čímž zanikl právní důvod nabytí vlastnického práva pro kupující, a to od počátku;
proto nadále stěžovatel je a nikdy nepřestal být vlastníkem dotčených nemovitých věcí.
[22] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, potažmo městského
soudu, že k odstoupení od smlouvy není třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Na odstoupení od smlouvy a na podání žádosti o prominutí daně tudíž neměla vliv právní moc
stěžovatelem uváděných civilních rozsudků, neboť tyto mají povahu deklaratorního rozhodnutí
a neměly žádný vliv na účinnost odstoupení od smlouvy a na existenci vlastnického práva
stěžovatele. Předmětem těchto rozsudků bylo toliko určení, komu svědčí vlastnické právo
k nemovitostem. Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že pro určení okamžiku odstoupení
od smlouvy je relevantní rozhodnutí soudu, resp. že o oprávněnosti odstoupení od smlouvy
rozhoduje soud.
[23] Všeobecné ustanovení upravující právo smluvní strany na odstoupení od smlouvy
představuje §2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. též §48 občanského zákoníku
z roku 1964), podle něhož může strana od smlouvy odstoupit, poruší-li druhá smluvní strana
smlouvu podstatným způsobem. Odstoupením od smlouvy tedy subjekt závazku realizuje svou
vůli nebýt nadále stranou takového právního vztahu, v němž druhá strana neplní své povinnosti.
Je ovšem jen a jen věcí jeho vůle, zda skutečně odstoupením zánik závazku přivodí, anebo
zda nedodržování smluvních povinností druhou stranou strpí. Odstoupení od smlouvy
je tedy jednostranný adresovaný právní úkon směřující ke zmaření účinků projevu vůle. Vadný
právní úkon existuje (tedy vznikl, nejde o non negotium), je dokonce i platný, ale ten, kdo je jeho
vadou dotčen, od něj může odstoupit, a tím jeho právní následky zmařit. Účinky odstoupení
nastávají automaticky, bez ohledu na stanovisko druhého účastníka, nerozhoduje o nich ani soud
(ten však k žalobě druhého účastníka může pouze zkoumat, zda zmíněný jednostranný právní
úkon odstoupení od smlouvy má zákonem požadované náležitosti) okamžikem, kdy tento právní
úkon dojde do sféry dispozice druhého účastníka. Účinky odstoupení tak nastávají již bez dalšího,
automaticky, a zcela bez ohledu na stanovisko druhé smluvní strany, jíž je odstoupení
adresováno. Tyto účinky, jak vyplynulo ze spisu, jakož i z odkazovaných civilních rozsudků,
nastaly dne 23. 1. 2013. Tuto skutečnost nezpochybnil a rovněž z ní vycházel Nejvyšší správní
soud při rozhodování ve věci sp. zn. 7 Afs 448/2018.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z argumentace stěžovatele je patrné, že důvod
zmeškání podání žádosti o navrácení v předešlý stav spatřuje v čekání na právní moc civilního
rozsudku (stěžovatel údajně vyčkával, zda nebude podáno dovolání); tato nastala dne 23. 2. 2016.
Nicméně ani s takto vykonstruovanou argumentací by nemohl stěžovatel uspět; subjektivní lhůta
dle §37 odst. 3 daňového řádu by totiž uplynula dne 9. 3. 2016; žádost však stěžovatel podal
až dne 2. 11. 2016.
[25] Nejvyšší správní soud shrnuje, že žalovaný, potažmo městský soud v souladu se zákonem
vyhodnotili žádost o navrácení v předešlý stav, kterou stěžovatel podal dne 2. 11. 2016, jakožto
podanou po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty stanovené v §37 daňového řádu. Pokud
stěžovatel tvrdí, že kdyby podal žádost dříve, než by bylo soudní řízení ukončeno, byla
by nejspíše zamítnuta pro předčasnost či neopodstatněnost, jsou jeho tvrzení pouze v rovině
spekulací.
[26] Pokud stěžovatel odkazuje na §148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, činí tak zcela
nepřípadně. Jak již zcela správně uvedl městský soud, stěžovatel zaměňuje lhůtu pro podání
žádosti o prominutí daně dle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. a lhůtu pro stanovení daně
dle §148 daňového řádu, přičemž se jedná o dvě různé lhůty (srov. např. rozsudek NSS ze dne
24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 151/2005 -59). Ustanovení §148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, na které
stěžovatel odkazuje, se na běh lhůty pro podání žádosti o prominutí daně neuplatní, neboť jsou
zde upraveny situace, kdy neběží lhůta pro stanovení daně, což není předmětem věci nyní
projednávané. Na běh lhůty pro podání žádosti o prominutí daně nemá tedy §148 odst. 4
písm. b) daňového řádu žádný vliv. Nadto §37 odst. 4 písm. a) daňového řádu výslovně stanoví,
že navrácení lhůty v předešlý stav nelze povolit (mimo jiné), pokud jde o lhůtu pro stanovení
daně.
[27] Jak již Nejvyšší správní soud předestřel výše, předmětem tohoto řízení je přezkum
správního rozhodnutí vydaného ve věci žádosti stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav,
argumentací, kterou stěžovatel míří k samotnému stanovení daně, či bezdůvodnému obohacení
správce daně, se proto Nejvyšší správní soud nezabýval. K uvedenému lze odkázat na výše
uvedený rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 7 Afs 448/2018, který se právě otázkou tvrzeného
přeplatku na dani zabýval. Z uvedených důvodů je rovněž bezpředmětný odkaz stěžovatele
na rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 - 46, který byl vydán ve věci stanovení,
resp. vyměření daně.
[28] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že institut navrácení lhůty v předešlý stav,
upravený v §37 daňového řádu má charakter výjimečného nástroje, kterým lze zmírnit dopady
některých závažných životních situací. Neslouží tedy obecně k podpoře osob, které bez existence
objektivní překážky zmeškají stanovenou lhůtu a o plnění svých povinností či uplatnění práv,
se začnou aktivně zajímat až poté, co jsou v prodlení, resp. po prekluzi příslušného práva.
[29] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 6 Afs 161/2014 - 84, mimo jiné konstatoval: „V zásadě veškeré majetkové nároky podléhají
promlčení či prekluzi, ledaže zákon stanoví výslovně jinak. Institut časově podmíněného uplatnění majetkových
pohledávek se sice může zdát často nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní, a možno říci
ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu. Prekluze nebo promlčení nejsou v tomto
pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako takového (rozsudek NSS
ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009 - 105, bod 19). Z požadavku právní jistoty vyplývá, že po uplynutí
zákonem stanovené, a tedy zásadně předvídatelné doby, má přednost zachování statu quo, byť nezákonného,
před absolutní materiální spravedlností (takto viz rozsudek ze dne 16. 1. 2009, čj. 7 Afs 4/2008 - 64).“
Byť tedy stěžovatel zcela logicky vnímá do jisté míry nespravedlivost v tom, že mu nebyla daň
ze zákonem presumovaného důvodu dle §25 zákona č. 357/1992 Sb. prominuta, je třeba tuto
skutečnost přičítat výhradně jemu samotnému, neboť to byl on, kdo podmínky stanovené
zákonem pro využití dobrodiní státu nesplnil, a jemuž svědčila zásada vigilantibus iura scripta sunt,
tedy že právo slouží bdělým a každý si má svá práva střežit. Postupoval-li žalovaný striktně
v souladu s právními předpisy, nelze jeho postup označit za vybočení z pravomocí, které mu byly
svěřeny zákonem, ani za porušení zásady právní jistoty, resp. legitimního očekávání.
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem,
přičemž dostatečně stěžovateli odůvodnil, proč jeho žádost o navrácení lhůty v předešlý stav
vyhodnotil jako zjevně nepřípustné podání, pročež řízení v souladu s §106 odst. 1 písm. b)
daňového řádu zastavil. Městský soud v napadeném rozsudku dostatečně přesvědčivě správnost
postupu žalovaného odůvodnil, podrobným a vyčerpávajícím způsobem se vyjádřil ke všem
žalobním námitkám stěžovatele. Skutečnost, že se se závěry žalovaného ztotožnil, resp. je dílem
převzal, jak tvrdí stěžovatel, nemá za následek nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
sp. zn. 8 Afs 75/2005, „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé,
proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li
krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou
osvojil.“
[31] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodné, proto kasační
stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů náležela, v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu