ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.455.2019:44
sp. zn. 5 Azs 455/2019 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudkyň
Mgr. Lenky Bahýľové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců: a) Y. B., b) nezl. Y. B.,
c) nezl. P. B., všichni zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Čižinským, sídlem Baranova 1026/33,
Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 12. 11. 2019, č. j. 36 Az 2/2019 - 59,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
12. 11. 2019, č. j. 36 Az 2/2019 - 59, se zrušuje.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2018, č. j. OAM-382/ZA-ZA05-K07-R2-
2015, se zru š u je a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti ve výši 23 220 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta Mgr. Pavla Čižinského.
Odůvodnění:
[1] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 11. 2019, č. j. 36 Az 2/2019 – 59
(dále jen „napadený rozsudek), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 12. 2018, č. j. OAM-382/ZA-ZA05-K07-R2-2015 (dále též jen „rozhodnutí
žalovaného“), jímž žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka a) podala jménem svým i jménem svých
nezletilých dětí dne 17. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že se obává
pronásledování ze strany ozbrojených skupin, neboť je původem Ruska, a dále se obává o svůj
život, jelikož oblast, ze které ona a její rodina pochází, je silně ovlivněna válkou. Žádost
o mezinárodní ochranu ze stejných důvodů podal i manžel stěžovatelky (pozn. NSS - žalobu
proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany těmto členům rodiny stěžovatele
zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 11. 2019,
č. j. 36 Az 1/2019 – 56, řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku krajského soudu
je vedeno pod sp. zn. 5 Azs 454/2019).
[3] Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno poté, kdy Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 – 87, zrušil první rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní
ochrany stěžovatelky a) a její rodiny ze dne 19. 10. 2015, č. j. OAM-385/ZA-ZA05-K07-2015.
Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném zrušujícím rozsudku k závěru, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav a nedostatečně zhodnotil opodstatněnost strachu stěžovatelů
z pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu. Za nedostatečnou, resp. nesprávně
zhodnocenou, považoval Nejvyšší správní soud otázku, zda by k případnému pronásledování
stěžovatelů vedly azylově relevantní důvody (pronásledování pro ruskou národnost, resp. pro
příslušnost ke skupině rusky hovořících obyvatel Ukrajiny), nevyjasněna byla též otázka, zda
incidenty ze strany uniformovaných neoznačených ozbrojenců, popisované stěžovatelkou a),
resp. jejím manželem (manžel stěžovatelky byl donucen zaplatit 3000 hřiven za zabavený
automobil, resp. za to, že nešel do války za Ukrajinu, stěžovatelka byla při cestě z nákupu
zkontrolována, připravena o peníze a nákup a byla obviňována ze separatismu), jsou ze strany
orgánů veřejné moci tolerovány či potlačovány, zda se jedná o potenciální výlučně nestátní
původce pronásledování či vážné újmy, a v návaznosti na to, zda existuje ochota a schopnost
státu zajistit stěžovatelům dostatečnou ochranu. V rámci posouzení doplňkové ochrany pak
žalovaný dostatečně neposoudil možnosti individualizované vážné újmy.
[4] Žalovaný v dalším řízení provedl dne 27. 7. 2018 se stěžovatelkou a) doplňující pohovor
a dosud shromážděné materiály o zemi původu doplnil o další blíže specifikované dokumenty
z let 2017 a 2018. Po jejich vyhodnocení nedospěl k závěru, že by stěžovatelka a) a její nezletilé
děti mohly ve vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12
písm. b) zákona o azylu. Žalovaný z Informace OAMP MV Ukrajina – Národnostní menšiny
ze dne 20. září 2017 zjistil, že etničtí Rusové jsou zdaleka největší etnickou menšinou na Ukrajině,
při posledním sčítání lidu v roce 2001 se k ruské národnosti hlásilo 17,3 % obyvatel (tj. cca 8, 334
milionů lidí). Dněpropetrovská oblast, ze které stěžovatelé pocházejí, patří mezi oblasti,
kde se k ruštině jako svému rodnému jazyku hlásí 20 – 50 % obyvatel. Podíl obyvatelstva
preferujícího ruštinu na východě země (např. Charkovská, Doněcká, Luhanská oblast) přesahoval
70 %. Dále žalovaný poukázal na platnost (pozn. NSS – ke dni vydání rozhodnutí žalovaného)
velmi liberálního tzv. jazykového zákona (zákon č. 5029-VI o základech státní jazykové politiky,
přijatý v létě 2012), na zakotvení postavení národnostních menšin v ukrajinské ústavě, na Strategii
lidských práv přijatou ukrajinskou vládou v roce 2015, na informaci projektu Hate Crimes pod
Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, na to, že ukrajinská policie přijala v roce 2015
instrukci a ve spolupráci se vzdělávacím sektorem doporučení pro efektivnější vyšetřování
i monitoring zločinů z nenávisti a zároveň přistoupila ze stejného důvodu ke sledování a analýze
médií. Pro zlepšení monitorování a zaznamenávání trestných činů na základě nesnášenlivosti
začala ukrajinská policie v létě 2016 s obsáhlejším zaznamenáváním okolností trestných činů.
Zároveň ukrajinská policie ustanovila zvláštní kontaktní bod pro zločiny z nenávisti s cílem
mapovat a informovat o problematice těchto zločinů a být v kontaktu s mezinárodními
institucemi zabývajícími se touto oblastí. Podle zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2018,
leden 2018, se příslušníci menšinových skupin mohou svobodně účastnit politického dění.
Žalovaný nezjistil, že by ukrajinské obyvatelstvo ruského původu či hovořící ruským jazykem
bylo kvůli tomu jakkoliv pronásledováno či znevýhodňováno ze strany ukrajinských státních
orgánů.
[5] Jakkoli ze shromážděných zpráv vyplývá, že na Ukrajině dochází k růstu slovní rasové
nenávisti a diskriminačním výrokům ve veřejném diskurzu, v této souvislosti jsou zmiňováni
hlavně Romové, Židé a Afričané. Žalovaný má za to, že pokud by se zhoršená situace
týkala rusky hovořících občanů Ukrajiny, týkala by se cca 8 milionů obyvatel a uvedené zprávy
by o takové diskriminaci jistě hovořily. Žalovaný nepopřel, že k ojedinělým incidentům může
docházet, jedná se však dle všeho o postoj jednotlivců, nikoliv celé společnosti. Ve vztahu
k incidentu popsanému stěžovatelkou a) žalovaný po prostudování shromážděných informací
o Ukrajině připustil, že na Ukrajině dochází k jistému porušování práv a nezákonnostem,
a to především v důsledku špatné bezpečnostní situace v Doněcké a Luhanské oblasti
(podrobněji popsal některé zaznamenané případy sumárních poprav, násilného zmizení osob,
svévolného věznění, mučení a špatného zacházení a sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem),
nicméně zároveň uvedl, že státní orgány Ukrajiny proti pachatelům těchto incidentů zasahují.
Žalovaný měl proto za to, že pokud se popsaný incident stěžovatelce přihodil v oblasti jejího
bydliště, tj. v Dněpropetrovské oblasti, která je podle informace OAMP Ukrajina – Situace
v zemi ze září 2018 pod kontrolou ukrajinské centrální vlády, měla se obrátit na ukrajinské státní
orgány, nahlásit jim tvrzené porušení svých práv a domáhat se nápravy (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 8 Azs 23/2008). Přitom platí, že je nutno použít
všechny dostupné prostředky vnitrostátní ochrany, než nastoupí nástroje mezinárodní ochrany
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003).
[6] Stěžovatelka a) tak mohla podle žalovaného před způsobenou trestnou činností vyhledat
pomoc, případně mohla u prokuratury podat stížnost proti postupu policejních složek;
rovněž poslanci parlamentu mají pravomoc provádět vyšetřování a veřejná slyšení zabývající
se problémy, které se týkají orgánů pověřených vynucováním dodržování zákonů. Taktéž
ombudsman pro lidská práva může zahajovat vyšetřování případů porušení lidských práv, jehož
se dopustily bezpečnostní složky. Stěžovatelka se však nikdy neobrátila s žádostí o pomoc
ohledně řešení svých problémů na některý z kompetentních orgánů.
[7] Žalovaný dále uvedl, že současnou bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze považovat
za důvod udělení azylu podle §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný si je vědom
probíhajících ozbrojených střetů mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními
separatisty v části Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině. Stěžovatelé však žili před odjezdem
z vlasti v Dněpropetrovské oblasti, která je dle informací zjištěných v roce 2018 pod kontrolou
ukrajinské centrální vlády a od roku 2014, kdy ve městě Dněpropetrovsk (pozn. NSS – nyní
Dnipro) proběhly protesty prorusky naladěného obyvatelstva, kdy jakékoliv snahy o aktivity
separatistů byly pacifikovány místními milicemi (např. praporem Donbas) podporovaných
Ihorem Kolomojským, který byl od roku 2015 gubernátorem oblasti, nedocházelo k žádným
dalším bezpečnostním incidentům. S výjimkou Doněcké a Luhanské oblasti je dle žalovaného
ve zbytku země bezpečnostní situace dlouhodobě nezměněná, stabilní, nedochází k ozbrojeným
střetům a stěžovatelů se netýká.
[8] Ve vztahu k doplňkové ochraně žalovaný nedospěl k závěru, že by stěžovatelům
v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a to ani
v souvislosti s jejich pobytem v zahraničí a žádostí o mezinárodní ochranu. Žalovaný posuzoval
též otázku, zda stěžovatelům v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního či vnitřního
ozbrojeného konfliktu. Dle informací z roku 2018 se politická a bezpečnostní situace na Ukrajině
ve srovnání s rokem 2014 stabilizovala (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké
a Luhanské oblasti, problémová je tzv. linie dotyku). Při aplikaci testu naplnění hrozby
vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, vymezeného v rozsudku ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, dospěl žalovaný k závěru, že Ukrajina se nachází v situaci
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (naplnění první podmínky) a zároveň jsou
stěžovatelé civilisty (naplnění druhé podmínky), stěžovatelům však nehrozí vážné a individuální
ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí (nesplnění třetí podmínky).
Žalovaný zároveň na základě zjištěných informací nedospěl k závěru, že by se stav ohrožené
bezpečnostní situace v oblastech na východě Ukrajiny rozšířil i do dalších částí země.
[9] Krajský soud se v napadeném rozsudku se závěry žalovaného ztotožnil. Nejprve uvedl,
že stěžovatelé na podporu svých tvrzení předložili důkazy v podobě internetových článků
v anglickém a ruském jazyce, ty však přes poučení soudu neopatřili oficiálním překladem
do českého jazyka. K nutnosti zajistit překlad navrhovaného důkazu krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Azs 241/2017 - 46, body 18 –
20, a k předloženým článkům nepřihlížel. K otázce relevantnosti internetových článků v azylovém
řízení krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, bod 36.
[10] K otázce aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině krajský soud též nad rámec
závěrů žalovaného odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2018,
č. j. 2 Azs 64/2018 - 57, bod 18, a v něm uvedená další rozhodnutí tohoto soudu, či na usnesení
ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Azs 42/2018 - 43, body 13 a 14. Ke dni vydání napadeného rozsudku
platilo, že probíhající ozbrojený konflikt se soustřeďuje pouze ve východní části Ukrajiny
(Luhanská a Doněcká oblast). Jakkoliv nelze předjímat vývoj konfliktu na Ukrajině, při
rozhodování je nutno brát v potaz pouze pravděpodobné (reálné) varianty, přičemž nic
nenasvědčuje tomu, že by se měl konflikt rozšířit do jiných částí země.
[11] Poukaz stěžovatelů v žalobě na poslední vývoj na Ukrajině, kdy byl po v zásadě
ojedinělém incidentu v Azovském moři vyhlášen válečný stav, nemůže podle krajského soudu
změnit zjištění, že v době vydání rozhodnutí žalovaného i napadeného rozsudku se konflikt
odehrává pouze ve východní části Ukrajiny. Oblast, ve které stěžovatelé žili před svým odjezdem
z vlasti (město Dnipr) je dlouhodobě považována za oblast plně pod kontrolou centrální vlády
a není konfliktem nijak významně dotčena. Ostatně Nejvyšší správní soud již nejednou judikoval,
že oblasti ve střední (a rovněž jižní) části Ukrajiny nepovažuje za nebezpečné (k tomu srov.
rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2017, č. j. 1 Azs 253/2017-35, bod 16).
[12] K námitce stěžovatelů, že v zemi je v oběhu velké množství neregistrovaných zbraní,
které jsou užívány ke kriminální činnosti, krajský soud uvedl, že tato námitka nemůže doložit
tvrzení stěžovatelů o tom, že jim v jejich vlasti hrozí nebezpečí vážné újmy. Jisté nebezpečí
vyplývající z tzv. běžné kriminality hrozí občanům každého státu, tedy i občanům ČR. Zásadní je,
zda a jak takovou kriminalitu potírá ten který stát a zda je schopen účinně chránit své občany
před negativními následky takové kriminality. Krajský soud má za to, že Ukrajinu jako celek
(a tím spíše pak Dněpropetrovskou oblast ve střední části) nelze považovat za stát, který by nebyl
schopen vykonávat své základní funkce, tedy mj. poskytovat svým občanům právní prostředky,
jimiž se lze vůči hrozbě kriminální činnosti bránit u příslušných státních orgánů, stejně tak jako
účinnou pomoc obětem kriminální činnosti. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017-30, bod 24.
[13] S otázkou obav stěžovatelů z útoků zejména ze strany příslušníků paramilitárních
jednotek proti rusky mluvícím civilistům se podle krajského soudu dostatečně vypořádal žalovaný
ve svém rozhodnutí a krajský soud se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatelé nevyčerpali
všechny dostupné vnitrostátní prostředky ochrany, než se vydali cestou prostředků mezinárodní
ochrany. Stěžovatelé rezignovali na jakoukoli pomoc ze strany státních orgánů při porušování
jeho práv a vystačili si s ničím nepodloženou domněnkou, že by mu tyto orgány stejně
nepomohly. Jako spekulativní pak krajský soud vyhodnotil námitky stěžovatelů, že žalovaný
nezhodnotil, jaký vliv na důvodnost jejich strachu z pronásledování může mít odtržení
Ukrajinské pravoslavné církve od Ruské pravoslavné církve. Krajský soud uvedl, že menšiny,
ať už náboženské, jazykové či jiné jsou běžným jevem v mnoha státech světa. Klíčová je opět
pouze míra ochrany, kterou jim stát přiznává; a tu krajský soud s odkazem na zjištěné informace
považoval za účinnou. K námitce týkající se povinnosti přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, jak
vyplývá z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, krajský soud s odkazem na judikaturu správních soudů
(např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 79/2019 – 26) uvedl,
že azylové žádosti celé rodiny stěžovatelů jsou posuzovány a rozhodovány totožně. Pro případ
neudělení mezinárodní ochrany může stěžovatelka a) s rodinou žádat o některou z možných
forem povolení k pobytu na území České republiky dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky.
[14] Stěžovatelé v kasační stížnosti nejprve shrnuli obsah rozhodnutí žalovaného, žalobní
body a důvody napadeného rozsudku; důvody kasační stížnosti podřadili pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatelé mají za to, že došlo k nesprávnému vyhodnocení nutnosti vyčerpání
prostředků obrany v zemi jejich původu. Uvedli, že text, jenž měl být citací rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 – 75, v uvedeném rozsudku obsažen
není. Z toho stěžovatelé dovozují, že krajský soud nekriticky přejímal právní argumentaci
žalovaného. Na podkladě uvedeného rozsudku lze spíše podle stěžovatelů učinit závěr,
že nevyužití možnosti ochrany ze strany orgánů země původu je možné vytýkat pouze
za předpokladu, že taková možnost skutečně existuje. V případě stěžovatelů však žalovaný
nevyvrátil projevenou nedůvěru v policii na Ukrajině. K tomu stěžovatelé citovali z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2019, č. j. 4 Azs 100/2019 – 30: „Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v obecnosti subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití
ochrany domovského státu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 -
23), avšak v případě, že informace o zemi původu ukazují na opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli
o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). V případě zjišťování účinnosti a dostupnosti
ochrany je třeba zkoumat nejen to, jaká je obecná situace v zemi původu, ale také případný podíl státu
na pronásledování či vážné újmě, resp. možné propojení původců pronásledování nebo vážné újmy se státními
orgány a míru vlivu těchto původců na ně; dále zda stát umožňuje trestní postih aktu pronásledování či vážné
újmy a také reálnost a smysluplnost ochrany, tedy zda není pouze formální, a jaký přístup k účinným
prostředkům nápravy má konkrétní žadatel o mezinárodní ochranu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018 - 47).“
[16] Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě jsou prokázány okolnosti, které „ukazují
na opodstatněnost nedůvěry“, a proto jim nemůže být vytýkáno, že možnosti vnitrostátní
ochrany nezkusili využít. Pokud měl tento aspekt věci pro žalovaného i krajský soud
zásadní význam, došlo k nesprávnému posouzení právní otázky. Závěr žalovaného o tom,
že se stěžovatelům nabízela efektivní vnitrostátní ochrana, nemá oporu ve spise.
[17] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelé spatřovali v tom, že krajský soud
jednoznačně neurčil, ze kterých důkazů vychází. Na jednu stranu v napadeném rozsudku uvedl,
že nepřihlédl k článkům, které stěžovatelé navrhli k důkazu. Na druhou stranu však do jisté míry
články posuzoval, pokud v neprospěch stěžovatelů konstatoval, že se nevztahují přímo k osobám
stěžovatelů. Argumentaci krajského soudu považují stěžovatelé rovněž za nekonzistentní, pokud
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37,
podle něhož zásadně nejsou novinové či internetové články v azylovém řízení relevantním
zdrojem informací, zvláště nejedná-li se o články etablovaných a respektovaných deníků.
Stěžovatelé však v žalobě odkazovali mj. na článek New York Times, Atlantic Council
či velvyslanectví USA na Ukrajině. Není tedy zřejmé, na které navržené důkazy se komentář
soudu vztahoval. S ohledem na údajné nezohlednění z důvodu absence českého překladu
a nepřehlednou argumentaci co do důvěryhodnosti není jasně určeno, které důkazy byly soudem
provedeny. Není-li jednoznačně určeno, z čeho krajský soud vycházel, není ani možné hodnotit,
zda učinil správné závěry.
[18] Pokud krajský soud zmínil odkaz žalovaného na vyhlášku č. 68/2019 Sb., kterou
se doplňuje seznam bezpečných zemí původu a v níž je již zařazena i Ukrajina s výjimkou
poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti, ani zde se krajský soud zřetelně nevyjádřil
k tomu, zda nově navržený důkaz hodnotí jako přípustný pro řízení či nikoli; nutno podotknout,
že vyhláška je normativním právním aktem, a jako taková není relevantní pro řízení, ve kterém
je věc posuzována podle právního stavu existujícího ke dni podání žádosti.
[19] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřují stěžovatelé rovněž v tom, jak krajský
soud posoudil soulad rozhodnutí žalovaného s požadavky Úmluvy o právech dítěte, neboť tak
neučinil dostatečně individualizovaným způsobem. Krajským soudem odkazované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 79/2019 – 26, reaguje na odlišnou
situaci a není příhodné pro právní vyhodnocení toho, zda zamítnutím žádosti stěžovatelů může
dojít k poškození zájmů dětí. Ani žalovaný se nevypořádal s tím, jaké dopady bude mít na děti
stěžovatelky a) vytržení z českého prostředí a vliv prostředí v zemí původu. Argument,
že je možné zajistit pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců je značně nepřesvědčivý,
žalovanému musí být z jeho úřední činnosti známo, že praxe získávání pobytového oprávnění
skrze zastupitelské úřady na Ukrajině je extrémně komplikovaná. Nadto, i kdyby taková možnost
reálně existovala, pro posouzení z hlediska zákona o azylu je irelevantní. Co do vyloučení
potenciálního zásahu rozporného s Úmluvou o právech dítěte je tedy rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek individualizace ve zjištěném skutečném stavu věci.
[20] Stěžovatelé namítli též nedostatečné vypořádání hrozby plynoucí z budoucího vývoje.
V žalobě namítali, že může dojít k zásadnímu zhoršení situace do budoucna, přičemž uváděli
konkrétní důvody pro tyto obavy. Veškerá argumentace i zjišťované skutečnosti se omezují
na stav současný a nevyvrací žádným způsobem obavu z budoucího vývoje konfliktu.
[21] Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní rozsudek krajského soudu a rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu,
žalobou napadeného rozhodnutí i na své vyjádření k žalobě, ztotožnil se s rozsudkem krajského
soudu a navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně
aby ji zamítl.
[23] K argumentaci stěžovatelů konkrétně uvedl, že má po provedeném řízení jednoznačně
za prokázané, že stěžovatelé neuvedli žádné skutečnosti svědčící o tom, že by naplňovali
podmínky pro udělení jakékoliv formy mezinárodní ochrany dle zákona o azylu. Žalovaný trvá
na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a připomněl, že povinnost
zjistit skutečný stav věci dle §3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
[24] V souvislosti s nejlepším zájmem rodiny žalovaný poznamenal, že ochrana zájmů dítěte
a zásada respektování integrity rodiny představují koncept, který je reflektován rovněž v právu
EU souvisejícím s azylovou problematikou; srov. např. tzv. kvalifikační směrnici, jež hovoří jak
o zásadě „nejlepších zájmů dítěte“ tak o zachování celistvosti rodiny. Obdobně se zásadou
sjednocení rodiny pracuje rovněž Příručka k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, jakož i další dokumenty vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro
uprchlíky (např. Uprchlické děti: Směrnice pro ochranu a péči), jež přes svůj doporučující
charakter představují relevantní referenční rámec v souzené věci. V neposlední řadě je třeba
připomenout i směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003, o právu na sloučení rodiny,
která řeší danou problematiku ve vztahu k cizincům, včetně uprchlíků, a vychází obecně z toho,
že opatření týkající se sloučení rodiny by měla být přijata ve shodě se závazkem chránit rodinu
a respektovat rodinný život. V tomto případě se však nejedná o rozdělení rodiny, pouze
o případný přesun do země původu, tedy do míst, kde má stěžovatelka a) i její rodina kořeny.
[25] Správní orgán se v napadeném rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelným způsobem
vypořádal s celkovou bezpečnostní situací na Ukrajině, přičemž jak vyplývá též z judikatury
zdejších soudů, konflikt na Ukrajině, který je izolovaný ve dvou jihozápadních oblastech země,
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista v případě návratu do země byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy (viz např. usnesení NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 –
28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31,
ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 – 36).
Stěžovatelé tudíž museli prokázat dostatečnou míru individualizace (viz rozsudek NSS ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68), což dle žalovaného neprokázali. Jakýkoli budoucí vývoj
nelze dopředu bezpečně předvídat, nicméně aktuální situace částečně ukazuje výhled do nejbližší
budoucnosti, kdy situace bude neměnná.
[26] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www. nssoud.cz). O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť stěžovatelé namítají
taková zásadní pochybení krajského soudu (ve vztahu k nesprávnému a nedostatečnému zjištění
skutkového stavu a posouzení možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany), která by
mohla mít dopad do jejich hmotně právního postavení, a která navíc nelze z hlediska posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti bez dalšího vyloučit.
[29] Žalovaný byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs
62/2016 – 87, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti stěžovatelů
o mezinárodní ochranu, vázán vysloveným právním závěrem v tomto rozsudku. Byl tedy jednak
povinen při posouzení udělení azylu stěžovatelům podle §12 písm. b) zákona o azylu „na pozadí
dostatečně aktuálních, důvěryhodných, objektivních a zejména přesných (adresných) informací o zemi původu (…)
posoudit, zda v souvislosti s aktivitami těchto ozbrojených skupin (tj. paramilitárních neoznačených
ozbrojených skupin, jejichž útokům byli stěžovatelka a její manžel vystaveni) a s tím souvisejícími jevy
nehrozí stěžovatelům v Dněpropetrovském regionu, odkud pocházejí, zacházení, které by již dosahovalo intenzity
pronásledování ať již svými jednotlivými nejzávažnějšími projevy nebo případně sérií méně intenzivních ústrků,
které by ve svém souhrnu a při dlouhodobém účinku mohly představovat pronásledování na kumulativním
základě…“. Zároveň byl povinen „zajistit si takové informace o zemi původu (včetně případného vyžádání
konkrétních adresných informací od zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě), které by umožnily posoudit, zda, resp.
jakým způsobem uvedené ozbrojené skupiny operují rovněž v oblastech daným ozbrojeným konfliktem sice přímo
nezasažených, nacházejících se však v jeho relativní blízkosti, jako je právě Dněpropetrovská oblast, odkud
stěžovatelé pocházejí, a zda, příp. do jaké míry se dopouštějí tyto paramilitární skupiny represí vůči ruskému, resp.
ruskojazyčnému obyvatelstvu a jakým případným dalším rizikům je ruské či ruskojazyčné obyvatelstvo v daném
regionu vystaveno. Ruské nebo ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině je sice ve shromážděných materiálech
sporadicky zmiňováno, podrobnější údaje, které by umožnily zhodnotit konkrétně situaci stěžovatelů po jejich
návratu do Dněpropetrovského regionu, však dosud chybí“.
[30] Nejvyšší správní soud po prostudování odůvodnění rozhodnutí žalovaného, jakož
i doplněného správního spisu, dospěl k závěru, že žalovaný si sice opatřil množství aktuálních
informací týkajících se země původu stěžovatelů (informace ohledně bezpečnostní situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, včetně informací týkajících se postavení menšin); ani
ty však nelze považovat za informace dostatečně přesné (adresné), na jejichž podkladě by bylo
možné zodpovědět otázky vymezené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 5 Azs 62/2016 – 87. Žalovaný nejprve poukázal na některé vládní politiky a projekty
týkajících se monitoringu zločinů z nenávisti a v zásadě vyloučil, že by občané Ukrajiny ruského
původu byli z důvodu příslušnosti k národnostní menšině diskriminováni či napadáni, byť
individuální incidenty nevyloučil; následně pak však vypočetl množství incidentů (případy
sumárních poprav, násilného mizení osob, svévolného věznění, mučení a špatného zacházení
a sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem), jichž se členové ozbrojených skupin v uplynulých
letech dopouštěli, aniž by se však pokusil blíže zaměřit na to, zda příslušnost k ruské národnosti
nehrála roli při volbě obětí těchto incidentů. Ze skutečnosti, že doplněné materiály nezmiňují
problematiku útoků či represí neoznačených ozbrojených skupin vůči rusky hovořícímu
obyvatelstvu Ukrajiny, žalovaný (zřejmě) dovodil, že rusky hovořící obyvatelé nejsou terčem
jednání těchto skupin („jinak by jím shromážděné zprávy o takových zjištěních jistě hovořily“). Takový
závěr však za situace, kdy si žalovaný nevyžádal „konkrétní adresné informace od zastupitelského úřadu
ČR v Kyjevě“ (jakkoli jej Nejvyšší správní soud k takovému postupu nabádal), nemá dostatečnou
oporu ve správním spise. Žalovaný se přitom s ohledem na konkrétně popisované incidenty měl
zaměřit též na problematiku a rozsah méně intenzivních represí ze strany těchto skupin, což
z odůvodnění jeho rozhodnutí rovněž není patrno.
[31] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §2 odst. 6 zákona o azylu se původcem
pronásledování nebo vážné újmy „rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo
podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství
poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze
prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část
jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo
vážnou újmou“. V prvním zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci bylo
žalovanému vytýkáno, že žádným způsobem nezkoumal, zda je působení neoznačených
paramilitárních skupin „orgány veřejné moci potlačováno nebo tolerováno, ani do jaké vzdálenosti od oblastí,
v nichž probíhá ozbrojený konflikt, dosahuje jejich vliv“.
[32] Doplněné, resp. aktualizované materiály o zemi původu stěžovatelů i nadále poukazují
na svévolná a tajná věznění, na případy násilného zmizení osob podezřelých z terorismu
a separatismu, a to nejen v předchozích letech konfliktu, ale též v pozdějším období, a to aniž
by takové incidenty byly řádně prošetřeny (k tomu viz níže). Ani z těchto informací přitom nelze
učinit závěr, že popisovaní neoznačení uniformovaní ozbrojenci nejsou žádným způsobem
propojeni (a to ať již personálně, materiálně, na základě příslušné právní úpravy apod.)
s ozbrojenými složkami Ukrajiny, a že se tedy jedná o potenciální výlučně nestátní původce
pronásledování či vážné újmy. Takový případný závěr zpochybňuje např. informace v materiálu
OAMP ze dne 14. září 2018, že „některé politické organizace udržovaly vlastní paramilitární jednotky, např.
Pravý sektor, ačkoliv obecně civilní vláda udržovala kontrolu nad bezpečnostními složkami v zemi. Dobrovolnické
prapory bojující na východě Ukrajiny, které se podle kritiků z části rekrutovaly z příznivců extrémně pravicových
organizací, byly postupně začleněny do ukrajinské armády a jednotek ministerstva vnitra tzv. Národní gardy“.
Rovněž ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 20. dubna 2018 se poukazuje
na porušování lidských práv (únosy), jehož se dopouštěly vedle vládních orgánů též vojenské
a polovojenské útvary, „a to zejména bývalé dobrovolnické prapory, které jsou nyní oficiálně začleněné
do bezpečnostních složek“.
[33] Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu může být
odkázán na možné prostředky ochrany vnitrostátní, pokud původce pronásledování lze podřadit
pod soukromé osoby (o čemž není Nejvyšší správní soud na základě konfrontace odůvodnění
žalovaného se shromážděnými informacemi o zemi původu dosud přesvědčen) a současně,
pokud lze důvodně předpokládat, že případná ochrana před nestátními původci pronásledování
či vážné újmy bude účinná, a nikoliv pouze dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení
mezinárodní ochrany rozsudek velkého senátu Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla,
C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08, body 72-73). Tomu bude zpravidla tehdy, pokud
poskytovatel ochrany učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání
představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup
(srov. §2 odst. 5 zákona o azylu).
[34] Žalovaný, ani krajský soud, který přejal závěry žalovaného, se tedy ani tentokrát řádně
nezabývali otázkou, zda tyto paramilitární ozbrojené jednotky lze považovat za státní původce
pronásledování. Jak ale k tomu již Nejvyšší správní soud uvedl v prvním zrušujícím rozsudku,
i v případě, kdy by se jednalo výlučně o soukromé osoby, je nutno podrobit přezkumu ochotu
a schopnost státu zajistit stěžovatelům dostatečnou ochranu. Přestože žalovaný ve svém
rozhodnutí jmenuje možnosti, které stěžovatelka a) a její manžel teoreticky mají na obranu proti
incidentům takového charakteru, jichž byli účastníky, žalovaný se nijak nevyjádřil k tomu, zda
lze tyto prostředky považovat za skutečně účinné, a to nejen v obecném měřítku, ale konkrétně
i ve vztahu k etnickým Rusům. V tomto ohledu lze poukázat např. na údaje Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro lidská práva obsažené ve Zprávě o stavu lidských práv na Ukrajině, 16. srpna
až 15. listopadu 2017, že násilné trestné činy spáchané ze strany extrémních pravicových skupin,
zůstávaly z velké části nepotrestány (bod 15), že u většiny případů souvisejících s konfliktem
(mj. případy porušení lidských práv spáchaných ozbrojenými skupinami) nebylo dosaženo toho,
aby byli pachatelé pohnání k odpovědnosti (body 67, 68), že vyšetřování je neúčinné a že dochází
k rušivému zasahování do činnosti soudů (body 70, 71). Tato zjištění se přitom podle uvedené
zprávy nevztahují pouze na oblasti aktuálně ovládané separatisty (části Luhanské a Doněcké
oblasti).
[35] Nutno opětovně připomenout, jak učinili již stěžovatelé v kasační stížnosti, že ačkoliv
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním
orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 - 23), v případě, že informace o zemi původu
ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat,
aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného není zřejmé, zda stát umožňuje trestní postih daného aktu pronásledování či vážné
újmy, a rovněž to, zda taková ochrana není (s ohledem na postavení stěžovatelů jakožto osoby
ruské národnosti, resp. rusky hovořící) pouze formální, resp. jaký přístup k účinným prostředkům
nápravy stěžovatelé v zemi původu mají. Nejvyšší správní soud tak musí přisvědčit stěžovatelům,
že žalovaný těmto otázkám nevěnoval ve svém rozhodnutí dostatečnou pozornost.
[36] Krajský soud v napadeném rozsudku k této otázce pouze uvedl, že stěžovatelé „pouze
opakují, co již jednou uvedli v řízení o udělení azylu, a s čím se dle názoru soudu správní orgán v napadeném
rozhodnutí náležitě vypořádal“. Aniž by však krajský soud blíže popsal, jakým způsobem tak žalovaný
učinil – jak k tomu byl zavázán v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 5 Azs 62/2016 – 87, bez dalšího aproboval závěry žalovaného, že stěžovatelé měli tvrzené
porušení svých práv nahlásit místním úřadům, resp. odpovědným státním orgánům, resp.
že je třeba postupně vyčerpat všechny dostupné vnitrostátní prostředky ochrany, než nastoupí
prostředky mezinárodní ochrany. Krajský soud se tedy vůbec nezabýval tím, zda žalovaný
postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
v předcházejícím zrušujícím rozsudku, přestože se to i s ohledem na obsah žalobních námitek
nabízelo. Argument, že v Dněpropetrovské oblasti se k ruštině jako ke svému rodnému jazyku
hlásí 20 – 50 % obyvatel a že by se stěžovatelkou a) tvrzená diskriminace takto velké části
obyvatel musela promítnout i do zpráv o dodržování lidských práv na Ukrajině, nepostačuje jako
zjištění, z něhož by bylo možné bez dalších konkrétních (adresných) informací usuzovat
na odpovědi k otázkám, jimiž se měl žalovaný zabývat.
[37] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť
žalovaný ve vztahu k posouzení důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 – 87. Rozhodnutí žalovaného předně neobsahuje úvahy o tom,
zda je působení ozbrojených neoznačených skupin, jejichž existenci žalovaný nepopírá (odkazuje-
li na výčet zaznamenaných incidentů, jichž se tyto skupiny měly dopustit), potlačováno
či tolerováno, případně dokonce podporováno orgány veřejné moci, jakou mají tyto skupiny
povahu a zda zasahují i v jiných oblastech než v oblastech, kde nadále probíhá ozbrojený konflikt.
I kdyby však bylo možné nakonec přisvědčit závěru, že jednání ozbrojených skupin současná
ukrajinská vláda nepodporuje ani netoleruje a že dosud operující ozbrojené skupiny jsou
nestátními původci možného pronásledování či vážné újmy, za zcela nedostatečné a zároveň
neodpovídající obsahu správního spisu je nutno hodnotit posouzení otázky, zda by případná
snaha stěžovatelů obrátit se na orgány státní moci v zemi původu mohla být účinná. Jakkoli
ve svém rozhodnutí žalovaný vyjmenoval prostředky zajišťující ochranu proti trestné činnosti,
jakož i proti postupu policistů či jiných veřejných činitelů, již se nezabýval otázkou účinného
fungování daných prostředků ochrany v praxi a v případě aktivit ozbrojených skupin. Pro
posuzovaný případ tak stále platí to, co Nejvyšší správní soud uvedl v předcházejícím zrušujícím
rozsudku, tj. že zjištění týkající se účinnosti a dostupnosti možné ochrany se jeví zvlášť
nezbytnými a podstatnými v situaci, kdy stěžovatelé již ve správním řízení naznačovali
nepřítomnost policie v dané oblasti, resp. její neochotu zakročit proti zmiňovaným ozbrojencům,
zvláště za situace, kdy lze nikoliv nevýznamné pochybnosti o efektivitě vynucování práva dovodit
také ze shromážděných aktuálních informací o zemi původu stěžovatelů. V uvedeném rozsahu
je tedy kasační stížnost důvodná.
[38] Co se týká námitky stěžovatelů, že krajský soud hodnotil důkazy předložené v řízení
o žalobě, aniž by je provedl, z obsahu žaloby vyplývá, že stěžovatelé měl v úmyslu předloženými
cizojazyčnými články doložit potíže ruskojazyčné menšiny v zemi. Stěžovatelům nelze přisvědčit,
že v této části je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Z odůvodnění krajského soudu je totiž
zřejmé, že stěžejním důvodem, pro který nepřihlédl k předloženým článkům, byla skutečnost,
že stěžovatelé je i přes výzvu a poučení ve stanovené lhůtě neopatřili překladem z ruštiny
a angličtiny. Krajský soud pak k tomu „pro úplnost“ dodal, že „navrhované články se žádným
způsobem netýkaly konkrétně osoby žalobce, ale věnovaly se toliko obecně popisu dočasné situace na východní
Ukrajině“. Jakkoli obsah tohoto sdělení může navozovat dojem, že soud předložené důkazy
hodnotil, jednalo se spíše toliko o tzv. předběžné posouzení důkazů, k jejichž neprovedení
krajský soud přistoupil z jiného důvodu, proti němuž stěžovatelé ani nebrojili. Nejvyšší správní
soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že nebylo jednoznačně určeno, z jakých důkazů krajský
soud vycházel, neboť z napadeného rozsudku i přes jistou nepřehlednost vyplývá, že krajský soud
vycházel pouze ze správního spisu. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na vyhlášku
č. 68/2019 Sb., tato vyhláška nebyla navrhována jako důkaz v řízení o žalobě (ostatně platí,
že právními předpisy se zásadně nedokazuje), přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku není
zřejmé, že by k ní krajský soud jakkoli přihlížel.
[39] Co se týká námitky hrozby plynoucí z budoucího vývoje v zemi původu stěžovatelů,
tu krajský soud vypořádal v rozsahu námitky žalobní (stěžovatelé poukazovali na vyhlášení
válečného stavu po incidentu v Azovském moři; ten byl však již ukončen). Obecnou
bezpečnostní situací na Ukrajině se Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti
zabýval (z poslední doby např. v rozhodnutí ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 Azs 55/2019 – 41, ze dne
20. 2. 2020, č. j. 10 Azs 125/2019 – 43, či ze dne 19. 1. 2021, č. j. 6 Azs 286/2020 – 43) a dospěl
k závěru, že konflikt na východě Ukrajiny je relativně izolován a že tudíž nelze tvrdit, že by b yl
každý civilista pouze z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny, zvláště na územích mimo
konfliktní oblasti, vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy přímo vyplývajícímu z tohoto
konfliktu. Zároveň je však nutno uvést, jak vyplývá z výše uvedeného, že žalovaný se dosud
dostatečně nezabýval účinnou ochranou stěžovatelů možnému způsobení vážné újmy ze strany
ozbrojených skupin, což je v posuzované věci nutnou podmínkou posouzení žádosti stěžovatelů
z hlediska §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, tj. z hlediska možných důvodů udělení doplňkové
ochrany.
[40] K námitce, že krajský soud nedostatečně posoudil soulad rozhodnutí žalovaného
s požadavky Úmluvy o právech dítěte, konkrétně s tím, jaké dopady bude mít na děti stěžovatelky
a) návrat do země původu, lze stěžovatelům přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozsudku
je v tomto ohledu stručné a odkazující na nikoli zcela relevantní judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Nelze však již dospět k závěru, že by samotné zamítnutí žádosti stěžovatelů
o mezinárodní ochranu, za situace, kdy žádosti ostatních členů rodiny byly rovněž zamítnuty,
mohlo představovat porušení práv dle Úmluvy o právech dítěte. Ze samotného návratu celé
rodiny stěžovatelů do země původu v případě neúspěchu žádosti o mezinárodní ochranu
pak rovněž nelze na porušení práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte usuzovat. Skutečnost,
že v České republice žadatelé o mezinárodní ochranu nacházejí lepší podmínky pro život svůj
a svých dětí, ještě nemůže odůvodňovat kladné vyřízení žádosti. Vzhledem k tomu, že výsledek
řízení o žádosti stěžovatelů zatím nelze s ohledem na zjištěná pochybení v rozhodnutí žalovaného
předvídat, považuje Nejvyšší správní soud i s ohledem na obecnou argumentaci stěžovatelů
za dostačující zůstat v tomto ohledu na uvedených obecných závěrech.
[41] Byť Nejvyšší správní soud nepřisvědčil všem stížním námitkám, kasační stížnost shledal
důvodnou. Jakkoli z odůvodnění rozhodnutí žalovaného lze usuzovat na závěr, že původci
pronásledování/vážné újmy, na které stěžovatelé poukazovali, tj. ozbrojené neoznačené skupiny,
žalovaný považoval toliko za soukromé osoby, Nejvyšší správní soud není (na základě informací
shromážděných v aktualizovaných zprávách o zemi původu stěžovatelů, které žalovaný toliko
částečně a do určité míry selektivně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí) dosud přesvědčen
o tom, že takový závěr má v těchto informacích podporu, zvláště pokud se žalovaný nepokusil
získat přesné (adresné) informace pojednávající o sporných otázkách, které měly být v návaznosti
na první zrušující rozsudek v této věci zodpovězeny. Žalovaný je tedy povinen v dalším řízení
takové informace shromáždit a dostatečně odůvodnit přijatý závěr, přičemž zůstane-li stejný
(tj. že se ozbrojené skupiny lze považovat pouze za soukromé osoby), je žalovaný povinen
zabývat se otázkou účinné státní ochrany stěžovatelů před pronásledováním či vážnou újmou
ze strany jejich nestátních původců, což dosud neučinil.
[42] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek
krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již
v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí
žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto
rozsudku.
[43] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelé měli ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jim tedy přísluší vůči žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.
Stěžovatelé byli v řízení před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupeni
advokátem, náleží jim tedy náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše
se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Náklady stěžovatelů spočívají v částce odpovídající odměně
advokátovi za zastupování za dva společné úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení
a podání žaloby, a to za každou takto zastoupenou osobu ve výši mimosmluvní odměny snížené
o 20 %, tj. ve výši 2 x 3 x 2480 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §12
odst. 4 advokátního tarifu], a dále paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 300 Kč
za dva společné úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady
vynaložené stěžovateli na jejich právní zastoupení v řízení o žalobě činí částku ve výši 15 480 Kč.
[44] V řízení o kasační stížnosti mají stěžovatelé právo na náhradu nákladů právního
zastoupení za jeden společný úkon ve věci (sepis kasační stížnosti) a to za každou takto
zastoupenou osobu ve výši mimosmluvní odměny snížené o 20 %, tj. ve výši 1 x 3 x 2480 Kč
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §12 odst. 4 advokátního tarifu], a dále
paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 1 x 300 Kč za jeden společný úkony právní
služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovateli na jejich
právní zastoupení v řízení o kasační stížnosti činí částku ve výši 7740 Kč Žalovaný je tak povinen
zaplatit stěžovatelům celkem za obě řízení 23 220 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám zástupce stěžovatelů.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu