ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.247.2020:44
sp. zn. 6 As 247/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobců: a) Ing. D. J., IČ 72074477, insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., sídlem
Gočárova 1105/36, Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s, v úpadku, IČ 62741560, sídlem
Jáchymovská 142, Sedlec, Karlovy Vary, zastoupená žalobcem a) jako insolvenčním správcem, a
c) CEC Praha a.s., IČ 25673394 sídlem Tlumačovská 1237/32, Stodůlky, Praha 5,
proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, sídlem Náměstí Svatopluka
Čecha 547/8, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, týkající se žaloby proti rozhodnutí ředitele
žalovaného ze dne 16. března 2020 č. j. 44725-18/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2020
č. j. 22 Af 38/2020 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2020 č. j. 22 Af 38/2020 - 40
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Kontrolní skupina žalovaného provedla dne 11. února 2020 kontrolu v provozovně
žalobkyně b) „STAR ARENA“ na adrese Jiřího Herolda 1048/14, Ostrava-Jih – Bělský Les.
Při kontrole vzniklo důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení
bez příslušného povolení, tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách.
Povolení, která žalobkyně b) při kontrole předložila, totiž neodpovídala povolením evidovaným
Ministerstvem financí. Žalovaný proto příslušná technická herní zařízení a další věci spojené
s provozováním hazardních her (finanční hotovost, listiny) zadržel podle §121 zákona
o hazardních hrách.
[2] Námitky žalobce a), který je insolvenčním správcem žalobkyně b) [úpadek žalobkyně b)
byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2019 č. j. KSPL 66 INS
14382/2019-A-14, usnesením téhož soudu ze dne 29. listopadu 2019 č. j. KSPL 66 INS
14382/2019-B-31 byl na její majetek prohlášen konkurz], proti opatření o zadržení věcí zamítl
ředitel žalovaného rozhodnutím označeným v návětí. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že povolení
k provozování dotčených technických herních zařízení bylo původně vydáno společnosti
MASOX, a.s. (dále jen „MASOX“), která později svůj obchodní závod převedla na žalobkyni b).
V souladu se zavedenou správní praxí vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí o změně
původních povolení (dále též „změnové rozhodnutí“), na jehož základě se držitelem povolení
vydaných původně společnosti MASOX stala žalobkyně b). Změnová rozhodnutí evidovaná
v informačním systému Ministerstva financí však nezahrnují povolení k provozování zadržených
technických herních zařízení. Kopie změnových rozhodnutí, které předložila při kontrole
žalobkyně b), ji sice k provozování zařízení opravňovaly, jejich platnost však žalovaný zpochybnil
na základě odlišností od evidovaných změnových rozhodnutí. Vzniklo tedy důvodné podezření,
že žalobkyně b) provozuje hazardní hry v rozporu se zákonem.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a b) žalobu společně se žalobkyní c),
která na základě smlouvy o prodeji závodu uzavřené se žalobcem a) v rámci insolvenčního řízení,
účinné ode dne 1. dubna 2020, nabyla obchodní závod žalobkyně b).
[4] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí žalobě
vyhověl a zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného o námitkách i opatření žalovaného o zadržení
věci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný zcela zásadně zasáhl
do vlastnických práv žalobkyně b) za situace, kdy měl k dispozici dvě verze změnových
rozhodnutí, přičemž žalobkyně b) předložila ověřené kopie verzí, podle nichž jí svědčilo
oprávnění k provozování hazardních her. Žalovaný disponoval odlišnými verzemi,
a to na podkladě informací od Ministerstva financí. Za této situace nelze dle názoru krajského
soudu dospět k závěru, že žalobkyně b) pravděpodobně nedisponuje oprávněním k provozování
hazardních her, neboť kromě existence dvou odlišných verzí žalovaný neidentifikoval další
okolnosti, které by jeho závěr podporovaly. Žalovaný přijal automaticky za správné verze
předložené Ministerstvem financí, aniž by se snažil zjistit příčinu odlišností. Nesprávnost postupu
žalovaného umocňuje i to, že kontrolu provedl až po více než čtyřech letech od vydání
změnových rozhodnutí, po tuto dobu tedy neměl důvodné pochybnosti o oprávnění žalobkyně
b) k provozování hazardních her. Postup žalovaného nemůže odůvodnit ani pokyn ze strany
nadřízeného orgánu, který žalovaný navíc zmínil až ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dále
uvedl, že vydat opatření podle §121 zákona o hazardních hrách nebylo možné bez vysvětlení,
co zapříčinilo existenci dvou rozdílných verzí změnových rozhodnutí, intenzita pochybností
ovlivňuje důvodnost podezření žalovaného. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí ředitele
o námitkách i opatření o zadržení věci, které je dle jeho názoru nutné považovat materiálně
za rozhodnutí ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Na závěr krajský soud přisvědčil také argumentaci žalobců stran nezákonnosti postupu
žalovaného s ohledem na §170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítal, že při provádění kontroly v provozovně žalobkyně b) disponoval především
informacemi získanými z aplikace Státního dozoru nad sázkami a loteriemi („SDSL“). V průběhu
kontroly mu byly předloženy kopie příslušných rozhodnutí, jejichž obsah se lišil od rozhodnutí
evidovaných v databázi Ministerstva financí. V tu chvíli byl pro pracovníky stěžovatele
nejpravděpodobnější závěr, že předložená povolení byla pozměněna či padělána.
Za těchto okolností neměli jinou možnost než vydat opatření o zadržení věci. Stěžovatel má
nadále za to, že v době vydání tohoto opatření existovalo důvodné podezření, že v souvislosti
s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách.
Pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel existenci důvodného podezření dostatečně
neprokázal v rozhodnutí o námitkách, měl zrušit pouze toto rozhodnutí a nikoli též opatření
o zadržení věci.
[6] Krajský soud se měl dle názoru stěžovatele zabývat tím, zda dříve účinný zákon
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), vůbec
umožňoval přechod základního povolení. Žalobkyně b) sice na základě smlouvy účinné ke dni
1. října 2015 nabyla celý obchodní závod společnosti MASOX, povolení na ni však nepřešlo,
neboť §45 odst. 2 zákona o loteriích přechod povolení neumožňoval. Ministerstvo financí
proto vydalo změnová rozhodnutí, ta se však netýkala povolení k provozování herních zařízení
zadržených v této věci. Krajský soud pochybil v závěru, že všechna povolení, která žalobkyně b)
předložila při kontrole, vydalo Ministerstvo financí v souvislosti s prodejem závodu společnosti
MASOX, neboť tato povolení nebyla řádně zaevidována v informačním systému SDSL.
Ministerstvo financí navíc Generálnímu ředitelství cel dne 24. ledna 2020 potvrdilo, že žalobkyni
b) předmětná povolení nevydalo. Toto sdělení bylo podkladem pro vyhlášení celorepublikové
akce a do správního spisu bylo založeno dne 25. srpna 2020.
[7] Stěžovatel dále zdůraznil, že platnost povolení předložených žalobkyní b) byla delší,
než bylo v době jejich vydání obvyklé. Rovněž namítl, že opatření o zadržení věci není
mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona.
Toto opatření nelze srovnávat s trestem propadnutí věci či majetku.
[8] Krajský soud dále dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že §121 zákona o hazardních
hrách „přiřkl téměř aspekt konečnosti“. Opatření o zadržení věci je opatřením předběžné povahy,
které nepředurčuje konečné rozhodnutí o osudu zadržených věcí. Stěžovatel upozornil,
že citované ustanovení je speciální vůči kontrolnímu řádu a odráží veřejný zájem na zamezení
nezákonného provozování hazardních her, s nímž je spojeno riziko škodlivých finančních
a morálních dopadů na společnost. Provozovatelé hazardních her proto musejí strpět důslednější
dozor ze strany státu.
[9] Žalobkyně c) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že možnost přechodu
nebo převodu povolení k provozování hazardních her vůbec nebyla předmětem řízení. Stěžejní
otázkou, kterou krajský soud posuzoval, bylo, zda nesoulad mezi textem změnových rozhodnutí,
která žalobkyně b) obdržela od Ministerstva financí a na jejichž základě provozovala technická
herní zařízení, a textem změnových rozhodnutí evidovaných Ministerstvem financí může založit
důvodné podezření umožňující zadržet technická herní zařízení. Krajský soud nepovažoval
vydaná opatření za konečná, pouze dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka
pro jejich vydání, tedy existence důvodného podezření. Žalobkyně c) dále upozornila,
že obsahově prakticky totožnou věc posuzoval v několika rozsudcích i Krajský soud v Brně,
který rovněž dospěl k závěru, že důvodné podezření ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních
hrách nemůže zakládat marginální nesrovnalost, již lze lehce vysvětlit bez součinnosti
kontrolované osoby nebo jež není vůbec přičitatelná kontrolované osobě. V tomto směru
žalobkyně c) odkázala na četnou judikaturu, která vykládala pojem „důvodné podezření“
v kontextu jiných zákonů. Upozornila též, že opatření stěžovatele zasáhlo do jejího práva
na ochranu obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“), a odkázala na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Důvodné podezření umožňující určitý postup orgánů veřejné moci musí být způsobilé přesvědčit
objektivního pozorovatele, musí být podloženo konkrétními a relevantními indiciemi a musí
splňovat kritérium proporcionality. Žalobkyně c) dále upozornila, že stěžovatel ve věci vůbec
nevedl správní spis, vytvořil jej až kvůli probíhajícímu soudnímu řízení. Tím se dle názoru
žalobkyně dopustil hrubého porušení procesních předpisů. V kasační stížnosti stěžovatel
odkazoval na dokumenty, které nebyly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí součástí
spisu. Avšak dodatečné hledání a prokazování důvodnosti podezření je z logiky věci vyloučeno,
k takovým tvrzením stěžovatele nelze přihlížet. Žalobkyně c) dále upozornila na nesrovnalosti
ve vedení evidence SDSL, na niž se dle jejího názoru nelze bezvýhradně spoléhat.
Tato svá tvrzení žalobkyně podpořila řadou listin, které označila jako důkazy a přiložila ke kasační
stížnosti. I ze samotného sdělení ze dne 24. ledna 2020 vyplývají pochybnosti Ministerstva financí
ohledně jeho vlastní evidence. Dále je z něj zřejmé, že ministerstvo ze samotné delší platnosti
předmětných povolení nevyvozovalo žádné závěry. Z korespondence mezi příslušnými orgány
žalobkyně c) rovněž dovozuje, že stěžovatel neměl v okamžiku vydání opatření o zadržení věci
k dispozici žádná změnová rozhodnutí od Ministerstva financí, natož rozhodnutí opatřená
správnou doložkou právní moci. Stěžovatel tedy nemohl mít konkrétní a dostatečné vstupní
indicie o tom, že v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona, a žalobkyně b)
se mohla dovolávat presumpce správnosti rozhodnutí, která stěžovateli předložila.
[10] Žalobci a) a b) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
[11] Usnesením č. j. 6 As 247/2020 - 26 ze dne 23. září 2020 Nejvyšší správní soud nepřiznal
kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem řízení podle §65 a násl. s. ř. s. je žalobou
napadené správní rozhodnutí. Správní orgán nemůže nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí
dodatečně zhojit až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2003 č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS).
Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž „založen na kasačním principu, což znamená, že správní
soud je oprávněn pouze zrušit napadené rozhodnutí a zavázat správní orgán svým právním názorem,
přičemž v rozhodnutí absentující úvahu správního orgánu nemůže nahradit svou vlastní úvahou“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2009 č. j. 9 As 71/2008 - 109). Nejvyšší správní
soud proto považuje za irelevantní odkaz stěžovatele na sdělení ze dne 24. ledna 2020, jímž mělo
Ministerstvo financí potvrdit, že nevydalo změnová rozhodnutí v podobě, ve které je předložila
žalobkyně b), i tvrzení, že platnost povolení, která při kontrole žalobkyně b) předložila, byla delší,
než bylo v době jejich vydání obvyklé. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž stěžovatel těmito
okolnostmi vůbec neargumentoval, odkazoval pouze na rozhodnutí evidovaná v systému SDSL.
Krom toho jde též o skutečnosti uplatněné až po vydání napadeného rozsudku, k nimž Nejvyšší
správní soud nepřihlíží (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud dále – v odpovědi na kasační námitku – konstatuje, že krajský soud
neměl důvod zabývat se možností převodu či přechodu povolení k provozování loterií
a jiných podobných her ve smyslu §45 odst. 2 zákona o loteriích. Stěžovatel ve svém rozhodnutí
nic o nemožnosti přechodu povolení neuváděl, a zřejmě proto ani žalobkyně v tomto směru
v žalobě neargumentovala (přičemž krajský soud je vázán žalobními body – srov. §75 odst. 2
s. ř. s.). Navíc tato námitka odporuje zbytku stěžovatelovy argumentace, v níž připouští (a činil
tak již v žalobou napadeném rozhodnutí), že Ministerstvo financí vydalo rozhodnutí o změně
držitele povolení k provozování hazardních her (dříve loterií a jiných podobných her), čímž nastal
podobný důsledek, jako by povolení na žalobkyni b) přešla (či byla převedena). Není
proto zřejmé, proč by se měl krajský soud zabývat tím, zda je změna v osobě držitele povolení
možná.
[15] Nutno připustit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
v té části, v níž krajský soud přisvědčil žalobcům stran nezákonnosti postupu žalovaného s ohledem
na dikci §170 písm. d) [insolvenčního zákona] včetně přiléhavého odkazu na relevantní judikaturu.
Z citovaného textu, který představuje jediné vypořádání příslušného žalobního bodu, totiž není
vůbec zřejmé, jaký vliv má §170 písm. d) insolvenčního zákona a relevantní judikatura
na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a z jakého důvodu krajský soud přisvědčil argumentaci,
kterou v tomto směru uplatnili žalobci. Toto pochybení nicméně není samo o sobě důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku, neboť žalobci argumentovali citovaným ustanovením
insolvenčního zákona spíše podpůrně a i krajský soud jim v tomto směru přisvědčil
jen nad rámec nosného důvodu svého rozhodnutí, že v projednávaném případě neexistovalo
důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení bez potřebného povolení.
A právě tento závěr nyní Nejvyšší správní soud přezkoumá.
[16] Podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách lze zadržet věc, je-li zde důvodné podezření,
že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Osoba pověřená dozorujícím orgánem ústně
oznámí opatření o zadržení věci osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a neprodleně vyhotoví úřední záznam,
ve kterém bude uveden i důvod zadržení, popis zadržených věcí a jejich množství. Osoba pověřená dozorujícím
orgánem předá kopii úředního záznamu osobě, která má věc v době zadržení u sebe, a stejnopis doručí dozorované
osobě.
[17] Zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání, případně
do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o věc, v souvislosti s jejímž užíváním dochází k porušování
tohoto zákona (§121 odst. 4 věta první zákona o hazardních hrách).
[18] S ohledem na argumentaci žalobkyně c) Nejvyšší správní soud upozorňuje, že opatření
o zadržení věci podle citovaného ustanovení nelze považovat za zásah do práva na ochranu
obydlí. Takovým zásahem může být samotná kontrola v provozovně, při níž osoby pověřené
dozorujícím orgánem vstupují do prostor, kterým svědčí ochrana čl. 8 Úmluvy (viz například
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2014 ve věci Delta pekárny a. s.
proti České republice, stížnost č. 97/11, body 77 a 78). Avšak opatření podle §121 zákona
o hazardních hrách se netýká tohoto chráněného prostoru, nýbrž věcí, které jsou v něm umístěny.
Nejde tedy o zásah do práva na ochranu obydlí, ale do práva vlastnického (čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), popřípadě též do práva
podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, bod 10). Tuto poznámku činí Nejvyšší správní soud
jen pro přesnost, na další závěry nemá toto rozlišení vliv.
[19] Mezi účastníky řízení je sporné, zda byla technická herní zařízení (a s nimi související věci)
žalobkyně b) zadržena na základě důvodného podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází
k porušování zákona.
[20] „Důvodné podezření“ je neurčitý pojem, který je nutné vykládat vždy s ohledem
na okolnosti daného případu. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. července 2008
č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb. NSS vyplývá, že důvodné podezření musí být
„založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích“. Míra pochybností musí být
natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k porušení zákona (srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 2 As 257/2018 - 87,
č. 3881/2019 Sb. NSS, bod 23), nemusí však být postaveno na jisto, že k porušení nesporně
došlo. Jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2004
č. j. 5 A 1/2001 - 56, č. 329/2004 Sb. NSS, či ze dne 29. června 2011 č. j. 1 As 64/2011 - 83,
prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného
řízení. Proto musí zahájení řízení předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne.
Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející
z určitého zdroje, musí však mít nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, aby nedošlo k zahájení
řízení naprosto nedůvodného.
[21] Nejvyšší správní soud se skutkově prakticky totožným případem zabýval ve svém
nedávném rozsudku ze dne 10. prosince 2020 č. j. 9 As 191/2020 - 76. I v tomto případě Celní
úřad pro Jihomoravský kraj v průběhu kontroly obdržel změnová rozhodnutí, jež ověřil
u Ministerstva financí, přičemž zjistil, že se tato rozhodnutí neshodují s rozhodnutími,
která eviduje Ministerstvo financí. Z toho pojal podezření, že předložená rozhodnutí mohou být
neplatná a neúčinná, z čehož mu posléze vzniklo důvodné podezření na provozování hazardních
her v rozporu se zákonem o hazardních hrách (bod 19 citovaného rozsudku). Nejvyšší správní
soud zdůraznil, že při kontrole nelze po správním orgánu požadovat, aby prováděl složité
dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření. „Správní orgán nemůže
při zadržení věcí mít najisto posouzené skutečnosti rozhodné pro závěr o protiprávním jednání,
ke kterému došlo v souvislosti se zadrženými věcmi. Až v následné fázi správního řízení,
ve které bude rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách,
bude muset porušení tohoto zákona prokázat i z jiných skutečností než z odlišných verzí
změnových rozhodnutí.”
[22] Jak již bylo uvedeno, v projednávaném případě zadržel stěžovatel technická herní zařízení
na základě identického podezření jako v případě posuzovaném v citovaném rozsudku
č. j. 9 As 191/2020 - 76. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se odchýlit od závěru,
že samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí mohla skýtat dostatečný
skutkový základ pro důvodné podezření ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách.
Dle znění evidovaného v systému SDSL neměla žalobkyně b) v době kontroly oprávnění
provozovat technická herní zařízení, která stěžovatel zadržel. V podrobnostech Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek č. j. 9 As 191/2020 - 76.
[23] Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako opodstatněnou i námitku, že krajský soud neměl
společně s rozhodnutím o námitkách zrušit i opatření o zadržení věci (byť z jiných důvodů,
než které namítal stěžovatel). Soud může (vedle žalobou napadeného rozhodnutí) zrušit
pouze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§78 odst. 3 s. ř. s.). Opatření o zadržení věci
však není rozhodnutím, a krajský soud tedy neměl pravomoc je zrušit. Krajský soud vůbec
nezdůvodnil, proč považuje opatření o zadržení věci materiálně za rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu navíc nedefinuje rozhodnutí pouze
na základě materiálního znaku, kloní se k materiálně-formálnímu pojetí, přičemž právě forma
odlišuje rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. a zásahy ve smyslu §82 s. ř. s. (z poslední doby
srov. například rozsudek ze dne 7. května 2020 č. j. 6 Afs 129/2019 - 55, č. 4061/2020 Sb. NSS,
bod 26 a tam citovaná judikatura). Z výše citovaného §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách
vyplývá, že osobě, která má věc v době zadržení u sebe, se opatření o zadržení věci oznamuje
ústně, a následně se vyhotoví úřední záznam, ve kterém se uvede důvod zadržení, popis
zadržených věcí a jejich množství. Kopie úředního záznamu se předá osobě, která má věc v době
zadržení u sebe, a jeho stejnopis se doručí též dozorované osobě. Zákon tedy na postup
při zadržení věci klade jen minimální formální požadavky, jde spíše o faktický úkon učiněný
při dozoru nad dodržováním zákona o hazardních hrách, nikoli o rozhodnutí. Tento závěr
podporuje též důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách (sněmovní tisk č. 578/0, 7. volební
období, www.psp.cz), v níž se uvádí, že „z důvodu zamezení nadměrného administrativního
zatížení dozorujících orgánů a potencionálního snížení jejich operativní schopnosti při boji
s nelegálním provozováním hazardních her byla zvolena úprava, kdy nebude třeba vydat
rozhodnutí o zadržení věci, nýbrž se pouze zákonem stanoveným postupem provede opatření
o zadržení věci, které se následně oznámí osobě, jež měla věc v době jeho zadržení u sebe.
V případě samotného zadržení věci se bude jednat o výjimku z obecného pravidla,
neboť k tomuto postupu není třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí.“.
[24] Uvedený názor nepřímo podporují též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. března 2020 č. j. 1 As 347/2019 - 38, ze dne 28. května 2020 č. j. 3 As 255/2019 - 45, ze dne
27. dubna 2020 č. j. 2 As 269/2019 - 43, č. j. 2 As 225/2019 - 43 a č. j. 2 As 206/2019 - 53.
V nich Nejvyšší správní soud potvrdil, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem
spočívajícím v zadržení věci podle §121 zákona o hazardních hrách, není přípustná,
avšak ne proto, že by byl napadený úkon rozhodnutím, ale z toho důvodu, že se proti němu lze
bránit námitkami, o nichž (teprve) vydá příslušný orgán rozhodnutí, které lze následně napadnout
žalobou podle §65 s. ř. s.
[25] Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že nepovažoval za nutné provádět dokazování
listinami, které jako důkazy označila žalobkyně c), neboť jsou v kontextu přijatých závěrů
nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalovanému, že v projednávaném případě existovalo
důvodné podezření, že žalobkyně b) provozuje technická herní zařízení v rozporu se zákonem.
Krajský soud navíc pochybil tím, že zrušil i opatření o zadržení věci, přestože tento úkon není
rozhodnutím. Kasační stížnost je důvodná, a proto Nejvyšší správní soud v souladu s §110
odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu