ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.307.2020:47
sp. zn. 6 As 307/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Jakuba Camrdy a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobců: a) Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, b) Akademický
senát Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, c) děkan Přírodovědecké
fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, d) doc. Mgr. M. B., Ph.D., všichni zastoupeni
Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103, Tábor, proti žalovaným: 1)
Univerzita Palackého v Olomuci, 2) Akademický senát Univerzity Palackého v Olomouci,
oba sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, týkající se žaloby proti usnesení žalovaného 2)
ze dne 17. 6. 2020, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2020, č. j. 65 A 81/2020 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců a), b), c) se od m ít á .
II. Kasační stížnost žalobce d) se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobců
a), b), c).
IV. Žalobce d) n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Žalovaným se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce d).
VI. Žalobcům a), b), c) se v rací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5 000 Kč každému z nich. Částka 15 000 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám zástupce žalobců Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci výroky I a III v záhlaví označeného
usnesení odmítl žalobu žalobců a), b), c) a zčásti rovněž žalobu žalobce d). Všichni žalobci
se podanou žalobou domáhali zrušení usnesení ze dne 17. 6. 2020, kterým byl schválen statut
Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií Univerzity Palackého v Olomouci (dále
jen „CATRIN“ jako zkratka z angl. Czech Advanced Technology and Research Institute);
a pro případ, že by krajský soud dospěl k závěru, že se v případě napadeného usnesení nejedná
o správní rozhodnutí, požadovali deklarování nezákonného zásahu s požadavkem na uložení
zákazu v něm pokračovat, včetně obnovení stavu před zásahem (zrušením tohoto usnesení).
Žalobce d) se podanou žalobou domáhal rovněž ochrany před nezákonným zásahem do mandátu
senátora Akademického senátu Univerzity Palackého v Olomouci, spočívajícím ve znemožnění
výkonu tohoto mandátu na zasedání konaném dne 17. 6. 2020. V této části krajský soud v řízení
o žalobě pokračuje, a proto se na ni podaná kasační stížnost nevztahuje.
[2] Důvodem odmítnutí žaloby krajským soudem byl neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], spočívající v nedostatku pravomoci soudu. Tento závěr
krajský soud odůvodnil tak, že činnost žalované 1) [ani žalovaného 2)] nenaplňuje zákonem
požadované prvky činnosti podléhající pravomoci správních soudů, jak jsou vymezeny v §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Přestože u žalované 1) byla naplněna podmínka, že se typově jedná o jeden
ze „správních orgánů“ vymezených zákonem (právnická osoba), krajský soud uvedl,
že v souzeném případě nebyly naplněny další dva prvky nutné k tomu, aby se mohlo jednat
o činnost podléhající přezkumu ve správním soudnictví. Zaprvé krajský soud neshledal,
že by žalovaná 1) jako veřejná vysoká škola v případě, kdy její akademický senát přijímal usnesení
schvalující vnitřní předpis vysoké školy (statut vysokoškolského ústavu CATRIN), rozhodovala
o právech a povinnostech konkrétně určených fyzických a právnických osob, neboť se jednalo o schvalování
dokumentu organizační povahy upravujícího vnitřní záležitosti. Zadruhé se dle krajského soudu
v případě přijímání žalobou napadeného usnesení nejednalo o vrchnostenské rozhodování,
nýbrž o rozhodování v rámci akademické samosprávy spočívající v právu vysoké školy
samostatně rozhodovat o svých vnitřních záležitostech. Toto rozhodování proto krajský soud
nepovažoval za realizaci pravomoci v oblasti veřejné správy. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobců
o nutnosti ochrany autonomního postavení fakult a jejich nezávislého rozhodování o vlastním
vnitřním uspořádání. V případě zásahové žaloby krajský soud doplnil, že schválením dokumentu
organizační povahy nemohlo být ani jinak (než rozhodnutím) zasaženo do práv a povinností
či právní sféry konkrétních fyzických a právnických osob. Povahu případného zásahu by mohlo
mít až následné jiné jednání zaměřené navenek přímo proti konkrétní osobě.
[3] Ve vztahu k žalobcům a), b), c) krajský soud shledal také naplnění důvodu pro odmítnutí
žaloby v jiném neodstranitelném nedostatku podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
a to v nedostatku způsobilosti žalobců být účastníkem soudního řízení, neboť nejsou entitami
s vlastní právní osobností (způsobilostí mít práva a povinnosti), správním orgánem ani entitou,
které by zákon způsobilost být účastníkem řízení přiznával.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítali, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné a nezákonné. Dle názoru
stěžovatelů krajský soud pominul významnou část jejich argumentace (obsaženou konkrétně
v čl. III a IV žaloby) a rovněž nereagoval na argumentaci týkající se procesních pochybení
při přijímání a vydávání žalobou napadeného usnesení.
[5] Ve vztahu k závěru krajského soudu o neexistenci správního aktu, kterým by bylo
rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, stěžovatelé připustili,
že s nimi nebylo vedeno správní řízení a že podstatou předchozího postupu nebylo rozhodování
o jejich právech či povinnostech, jehož výsledek by formálně měl podobu správního rozhodnutí.
Přesto se domnívali, že došlo k přímému zásahu do jejich právní sféry, jak blíže rozvedli v čl. IV
žaloby.
[6] Stran argumentace krajského soudu týkající se (ne)existence nezákonného zásahu
stěžovatelé uvedli, že došlo k zásahu do práva stěžovatele a) rozhodovat o vnitřní organizaci,
do práva stěžovatele b) rozhodovat o zřízení, sloučení, splynutí, rozdělení nebo zrušení fakultních
pracovišť a schvalovat návrhy vnitřních předpisů fakulty a do práva stěžovatele c) výlučně
iniciovat rozhodnutí o fakultních pracovištích a vnitřních předpisech fakulty. Dle stěžovatelů
nebude následovat žádný další prováděcí akt, jejich právní sféra již byla narušena. Tato právní
sféra má podobu autonomie fakulty a jejích orgánů uvnitř právního prostředí vysoké školy.
V jiných otázkách (rozhodování o nakládání s finančními prostředky a pracovněprávních
vztazích) sice budou následovat prováděcí akty, avšak i v těchto otázkách bylo dle stěžovatelů
fakticky rozhodnuto již schválením statutu CATRIN.
[7] Pokud se jedná o soudem shledanou nezpůsobilost stěžovatelů a), b), c) být účastníky
řízení, poukázali na možnost považovat za účastníky řízení také entity nemající právní osobnost.
Přestože způsobilost stěžovatelů a), b), c) nezakládá přímo zákon, existují případy,
kdy tuto způsobilost dovodila judikatura správních soudů. Konkrétně stěžovatelé poukázali
na zástupce veřejnosti v procesech územního plánování, zejména na postavení městských částí
hlavního města Prahy.
[8] K závěru soudu o nevrchnostenské povaze činnosti při přijímání žalobou napadeného
usnesení stěžovatelé namítli, že postavení fakulty vysoké školy (a jejích orgánů) je součástí
systému brzd a protivah dělby moci mezi orgány vysoké školy, která musí být pod soudní
ochranou. Fakulta představuje relativně samostatnou součást vysoké školy, která má přímo
ze zákona rozsáhlá oprávnění. Je významnou jednotkou akademické samosprávy a je nadána
vysokou mírou autonomie vůči vysoké škole jako celku. Pokud zákon fakultám vytvořil
autonomní sféru k samostatnému naplňování veřejnoprávních úkolů, zásah do této sféry není
nevrchnostenskou formou činnosti, nýbrž činností vrchnostenskou.
[9] Žalovaná 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že pro řízení před
správním soudem nebyla naplněna základní podmínka spočívající v pravomoci soudu.
Dle žalované 1) rozhodovala v souzené věci v rámci výkonu akademické samosprávy
(ve vnitřních organizačních věcech), nikoli autoritativně o právech a povinnostech fyzických
či právnických osob. Obsahem statutu CATRIN, který byl schválen žalobou napadeným
usnesením, pak není ani nepřímé určení práv či povinností jiných subjektů, než je samotná
veřejná vysoká škola, která jej přijala. Stěžovatelka a) (fakulta vysoké školy) je součástí vysoké
školy bez vlastní právní osobnosti, a tedy není osobou, o jejíchž právech či povinnostech
by mohlo být rozhodováno. Veřejná vysoká škola je správním orgánem pouze v situacích,
kdy jí byla svěřena pravomoc autoritativně rozhodovat v oblasti veřejné správy o právech
a povinnostech fyzických nebo právnických osob (např. rozhodování o přijetí ke studiu,
o vyměření poplatku za studium, apod.). Statut CATRIN (jako vnitřní organizační norma) nadto
nemohl zasáhnout do práv stěžovatelů, neboť nijak nemění vnitřní organizační strukturu
stěžovatelky a), neustanovuje změny v nakládání s finančními prostředky přidělenými fakultě
a nereguluje pracovněprávní vztahy fakulty. Ze statutu neplyne, že by jím mělo dojít ke zrušení
pracovišť stěžovatelky a). Je svobodným rozhodnutím akademických pracovníků, zda míní vedle
fakultního zařazení působit rovněž na novém vysokoškolském ústavu. Žalovaná se dále vyjádřila
také k postavení městských částí hlavního města Prahy, jehož se dovolávali stěžovatelé,
přičemž s odkazem na relevantní právní úpravu a soudní judikaturu podobnost neshledala.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Vzhledem k tomu, že v souzené věci byla v řízení o kasační stížnosti primárně řešena
právní otázka týkající se způsobilosti stěžovatelů být účastníkem soudního řízení, nebylo nutné
se podrobněji zabývat vymezením žalovaných, jak je provedl krajský soud. Pro účely daného
řízení proto Nejvyšší správní soud vycházel z okruhu žalovaných tak, jak je v napadeném
usnesení vymezil krajský soud.
[11] Nejvyšší správní soud se dále musel zabývat (stejně jako v předchozím řízení krajský
soud) naplněním podmínek řízení o kasační stížnosti. Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.) soud usnesením odmítne návrh, jestliže o téže věci již rozhodl nebo o téže věci
již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat (pozn.: zvýraznění podtržením
doplnil – zde i dále v textu – Nejvyšší správní soud). Jednou ze základních procesních podmínek
soudního řízení správního, která je nezbytnou podmínkou i pro řízení o kasační stížnosti,
je způsobilost navrhovatele (zde stěžovatelů) být účastníkem soudního řízení. Podle §33 odst. 2
s. ř. s. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a správní orgán;
jinak i ten, komu ji zákon přiznává. Starší terminologie s. ř. s. neodpovídá znění současné
občanskoprávní úpravy, v níž byl termín „způsobilost mít práva a povinnosti“ nahrazen beze
změny obsahu pojmem „právní osobnost“ (§15 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník). Právní osobnost má z podstaty věci člověk, a to od narození do smrti (§19 a §23
občanského zákoníku), a dále organizované útvary, o kterých to zákon stanoví – právnické osoby
(§20 občanského zákoníku). Stěžovatelé a), b), c) bezesporu nejsou lidmi. Stěžovatelka a)
jako fakulta vysoké školy je součástí vysoké školy [§22 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o vysokých
školách“)], nikoli samostatnou právnickou osobou, kterou je pouze vysoká škola (§2 odst. 2
zákona o vysokých školách). Tím spíše nemohou být právnickou osobou ani stěžovatel b) –
akademický senát fakulty a stěžovatel c) – děkan fakulty, kteří jsou „pouhými“ orgány fakulty
(§25 odst. 1 zákona o vysokých školách). Stěžovatelé a), b), c) tedy nemohou být nositeli práv
a povinností, neboť nejsou nadáni právní osobností.
[12] Stěžovatelé a), b), c) pak v souzené věci nevystupují ani v pozici správního orgánu
(který nemusí mít právní osobnost), a jejich způsobilost být účastníkem řízení o kasační stížnosti
tedy nelze odvodit ani z tohoto postavení.
[13] Sami stěžovatelé a), b), c) dovozují způsobilost být účastníkem řízení z §33 odst. 2 věty
za středníkem s. ř. s., dle kterého má způsobilost být účastníkem řízení „jinak i ten, komu ji zákon
přiznává“, což otevírá možnost v zákonem stanovených případech přiznat způsobilost být
účastníkem řízení i jiným entitám, které nemají právní osobnost. V současném právním řádu
však žádný zákon fakultám vysokých škol, jejich akademickým senátům a děkanům nepřiznává
způsobilost být účastníkem soudního řízení správního. Poukaz stěžovatelů na postavení zástupce
veřejnosti v procesech územního plánování je v tomto ohledu nepřípadný. Pokud rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu řešil postavení této osoby v soudním řízení správním (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 - 182, č. 3415/2016 Sb. NSS),
zabýval se pouze otázkou možné aktivní procesní legitimace při podání návrhu na zrušení
opatření obecné povahy, nikoli její obecnou způsobilostí být účastníkem soudního řízení,
která vyplývá již ze samotné skutečnosti, že zástupce veřejnosti je vždy fyzickou nebo právnickou
osobu [§23 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon)]. Postavení zástupce veřejnosti (fyzické nebo právnické osoby) a jeho právní status
tedy nejsou srovnatelné se statusem stěžovatelů a), b), c), kteří vůbec nemají právní osobnost.
Stejně tak není případné ani srovnání postavení těchto stěžovatelů s postavením městských částí
hlavního města Prahy. Jak správně poukázala žalovaná 1) ve vyjádření, podle §3 odst. 2 zákona
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, mají městské části hlavního města Prahy částečnou
právní subjektivitu (v rozsahu stanoveném zákonem a statutem), neboť vystupují v právních
vztazích svým jménem a samy nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Z této premisy
vycházel i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 11. 6. 2013,
č. j. 3 Ao 9/2011 - 219, č. 2887/2013 Sb. NSS, body [46] a [47]), když jim přiznal způsobilost
podávat návrhy na zrušení územního plánu hlavního města Prahy. Je tedy zřejmé, že situace
městských částí hlavního města Prahy je ze zákona odlišná od situace fakulty vysoké školy
a jejích orgánů, které podle §24 zákona o vysokých školách mohou toliko rozhodovat nebo jednat
za veřejnou vysokou školu ve vymezených věcech týkajících se fakulty. Citované (ani jiné) ustanovení
zákona o vysokých školách tak fakultám ani jejich orgánům nepřiznává byť i jen dílčí právní
subjektivitu. Není tedy pravda, že by v minulosti Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
akceptoval způsobilost určité entity být účastníkem soudního řízení, aniž by tato způsobilost
vyplývala výslovně ze zákona.
[14] Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení nemůže zhojit ani argumentace stěžovatelů
popisující roli fakult v systému vysokoškolského vzdělávání, včetně akcentu na systém brzd
a protivah mezi jednotlivými součástmi a orgány vysoké školy. Přenášet do poměrů vysokých škol
a jejích vztahů s fakultami terminologii ústavního práva o systému dělby moci a brzdách
a protiváhách je dle Nejvyššího správního soudu velmi násilné. Aniž by soud jakkoli
zpochybňoval významnost fakult jako klíčových součástí vysoké školy, stejně jako určitou
autonomii rozhodování a jednání jejich orgánů ve vymezených záležitostech, nemůže zákonem
vytvořený prostor, v němž se fakulty podílejí na veřejnoprávních úkolech vysoké školy, znamenat,
že by zákonodárce přiznal (či zamýšlel přiznat) fakultám byť i jen částečnou právní subjektivitu.
Podle platné a účinné právní úpravy platí, že pokud orgány fakulty rozhodují a jednají,
činí tak vždy „za vysokou školu“, nikoli samostatně svým jménem a na svoji odpovědnost.
Tedy i veřejnoprávní úkoly, o nichž stěžovatelé v kasační stížnosti hovoří, jsou veřejnoprávními
úkoly vysoké školy jako celku, která jedině má jako právnická osoba právní osobnost,
a tedy i odpovědnost navenek.
[15] Z výše popsaných důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským
soudem k závěru, že stěžovatelé a), b), c) nemají způsobilost být účastníkem řízení, neboť nemají
způsobilost mít práva a povinnosti (právní osobnost), v řízení nevystupují jako správní orgán
a žádný zákon jim způsobilost být účastníkem soudního řízení nepřiznává. Proto Nejvyšší správní
soud postupoval shodně jako krajský soud v předchozím řízení o žalobě a odmítl kasační stížnost
stěžovatelů a), b) a c) dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení.
[16] K vlastnímu přezkumu napadeného usnesení tak Nejvyšší správní soud mohl přistoupit
pouze na podkladě kasační stížnosti stěžovatele d), přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené usnesení krajského
soudu způsobilé soudního přezkumu, neboť případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu
(ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je vadou natolik závažnou, k níž je
Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), tedy nejen
k námitkám, které stěžovatel d) uplatnil. Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být v soudní
praxi spíše výjimečné, omezené na případy, „není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec
patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze
považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním
celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým
skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně
chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (…)“ (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123,
č. 3668/2018 Sb. NSS, bod [29]). „Přezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama
o sobě. Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky/osoby zúčastněné na řízení, včetně toho,
který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení
a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě“ (tamtéž, bod [30]).
[18] Stěžovatel d) v této souvislosti krajskému soudu vytýká, že pominul argumentaci
obsaženou v bodech III a IV a zčásti v bodě VII žaloby. Bod III žaloby se věnuje tomu, proč má
předložená věc spadat do pravomoci správních soudů. Obsahuje obsáhlou citaci z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 - 119, č. 2597/2012 Sb. NSS,
ve věci rozhodování rektora vysoké školy o jmenování děkana fakulty, z jehož pasáží stěžovatelé
dovozovali nezbytnost soudní ochrany autonomní sféry fakult. Krajský soud stručně vysvětlil,
z jakých důvodů není odkazovaný rozsudek pro souzenou věc rozhodný, neboť se v něm řešila
odlišná otázka, a to jmenování děkana (a tedy ochrana veřejných subjektivních práv kandidáta).
Především však krajský soud ve vztahu k argumentaci obsažené pod bodem III žaloby předložil
vlastní obsáhlý výklad otázky pravomoci správních soudů a podrobně vysvětlil absenci
této pravomoci v projednávané věci (viz body 17 až 35 napadeného usnesení). Toto vypořádání
žalobní argumentace považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a nečiní napadené usnesení
krajského soudu nepřezkoumatelným. Z odkazovaných pasáží je zřejmé, v čem krajský soud
spatřuje nedostatek pravomoci k meritornímu projednání věci. Povinností soudu není vyvracet
dílčí vznesené argumenty, je-li rozhodnutí logicky odůvodněno tak, že dostatečně podporuje
závěry, k nimž soud v souzeném případě dospěl. „Soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
(nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247).
[19] Bod IV žaloby obsahuje argumentaci týkající se toho, že žalobou napadené usnesení
je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví na základě žaloby proti správnímu
rozhodnutí, včetně návrhu na případné posouzení žaloby jako zásahové, pokud by se dle názoru
krajského soudu o rozhodnutí správního orgánu nejednalo. Rovněž tuto žalobní argumentaci
krajský soud přesvědčivě vypořádal. Povaze usnesení akademického senátu jako rozhodnutí
správního orgánu se krajský soud věnoval zejména v bodě 23 napadeného usnesení soudu;
k povaze tohoto usnesení jako možného zásahu se krajský soud vyjádřil v bodě 25 odůvodnění.
Bylo přitom nadbytečné se podrobněji zabývat otázkou, zda je spor účastníků řízení nutno řešit
na podkladě žaloby zásahové nebo žaloby proti správnímu rozhodnutí, neboť krajský soud
správně věc posoudil tak, že nespadá do pravomoci správních soudů (viz dále).
[20] Nedůvodná je také námitka nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že krajský soud
nereagoval na argumentaci směřující proti procesním pochybením při vydávání žalobou
napadeného usnesení (část bodu VII žaloby). Jestliže krajský soud žalobu odmítl
pro shledané neodstranitelné nedostatky podmínek řízení, nezabýval se případem věcně,
a tedy ani neposuzoval možná porušení práv, k nimž mělo dojít v „řízení“ předcházejícím přijetí
žalobou napadeného usnesení.
[21] Nejvyšší správní soud tak mohl přistoupit k věcnému přezkumu otázky, která je
mezi účastníky řízení předmětem sporu, a to pravomoci správních soudů v projednávané věci.
Podle §4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným
v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou
nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“), b) ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu (viz již rozsudek ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, č. 1717/2008 Sb.
NSS) vychází při zkoumání pravomoci správních soudů z tříprvkové definice přezkoumávané
činnosti plynoucí z citovaného §4 odst. 1 s. ř. s.:
- vůči adresátovi vystupuje orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, fyzická
nebo právnická osoba, nebo jiný orgán;
- tato entita má pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
(rozhodnutí), či jinak do jejich práv a povinností zasahovat (zásah);
- tuto pravomoc vykonává v oblasti veřejné správy.
[22] Ve správním soudnictví může být přezkumu podrobena pouze taková činnost,
která naplňuje všechny tři uvedené definiční prvky současně. Krajský soud správně vyhodnotil,
že přijetím žalobou napadeného usnesení, kterým byl schválen vnitřní předpis vysokoškolského
ústavu CATRIN, nebylo rozhodováno o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, či jinak
do jejich práv zasaženo, a tedy nebyla naplněna druhá podmínka, aby se mohlo jednat o činnost
spadající do pravomoci správních soudů. Nejvyšší správní soud pouze koriguje dílčí nesprávnost
odůvodnění usnesení krajského soudu, kde se uvádí, že žalobou napadené usnesení nebylo přijato
v oblasti veřejné správy. Schvalování vnitřního předpisu školy - vysokoškolského ústavu
se odehrává v rámci výkonu veřejné správy, konkrétně jde o výkon akademické samosprávy.
V tomto hodnocení se tedy krajský soud dopustil dílčí nepřesnosti. Ve zbytku jsou
však již jeho závěry správné v tom ohledu, že se jedná o nevrchnostenskou (byť veřejnosprávní)
činnost směřující výhradně dovnitř vysoké školy, jíž realizovala právo rozhodovat
o svých vnitřních záležitostech. Přijetí usnesení o schválení statutu CATRIN proto nemohlo mít
dopad do práv a povinností či právní sféry jiných osob, které by byly vůči škole v subordinačním
postavení a vůči kterým by vysoká škola vykonávala veřejnou moc. Ve vztahu k stěžovateli d)
tak přijetí žalobou napadeného usnesení nepředstavovalo vydání správního rozhodnutí,
které by mu přiznávalo, měnilo, rušilo, anebo závazně určovalo jeho veřejná subjektivní práva
nebo povinnosti; a nepředstavovalo ani jiný zásah vysoké školy do jeho práv či jeho právní sféry.
[23] Je tedy nadbytečné zabývat se tím, jakou konkrétní formou by případně měla být ochrana
právům poskytnuta, a stejně tak není podstatné, zda přijetí žalobou napadeného usnesení
představovalo rozhodnutí ve smyslu §65 a násl. s. ř. s., anebo zásah ve smyslu §82 s. ř. s. ,
jak se kasační stížnost pokouší rozlišovat v bodech 5a a 5b. Rozhodující je skutečnost, že nebylo
rozhodováno nejen o právech a povinnostech stěžovatele d) (a ani jinak zasahováno
do jeho právní sféry), ale nebylo rozhodováno ani o právech a povinnostech (či zasahováno
do práv) kohokoli jiného – konkrétních fyzických či právnických osob. Kasační stížnost ostatně
žádné tvrzení ani argumentaci stran otázky, v čem by konkrétní zásah do práv (právní sféry)
stěžovatele d) měl spočívat, neobsahuje. Argumentace v bodech 5a a 5b (případně 5d) kasační
stížnosti se dotýká výhradně tvrzených zásahů vůči stěžovatelům a), b), c).
[24] Z týchž důvodů je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobou bylo napadeno usnesení,
jímž byl statut CATRIN schválen, nebo také přímo tento vnitřní předpis. Ani jeden z uvedených
aktů totiž není s to zasáhnout do práv a povinností či do právní sféry stěžovatele d)
nebo kohokoli jiného.
[25] Krajský soud tak správně vyhodnotil, že činnost spočívající v přijetí žalobou napadeného
usnesení nespadá do pravomoci správních soudů, jak je vymezena v §4 odst. 1 písm. a) a c)
s. ř. s., a žalobu z těchto důvodů správně odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Na základě uvedených skutečností tak kasační
stížnost stěžovatele d) není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[26] O nákladech řízení stěžovatelů a), b), c), jejichž kasační stížnost byla odmítnuta dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na odmítnutí kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud zároveň o vrácení
zaplacených soudních poplatků stěžovatelům a), b) a c) ve výši 5 000 Kč každému z nich (§10
odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), a to ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku (§10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejich zástupce.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti stěžovatele d) rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel d) neměl ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným žádné náklady nad rámec obvyklé úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se jim tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu