ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.8.2021:56
sp. zn. 7 As 8/2021 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: JUDr. Juraj
Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem
Evropská 663/132, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem
Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 14 A 47/2020 - 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 14 A 47/2020 - 49,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 2. 2020, č. j. MSP-188/2018-OED-
SEU/8, se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 000 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2020, č. j. MSP-188/2018-OED-SEU/8 (dále též „rozhodnutí
o výtce“, či „výtka“), žalovaný uložil žalobci (soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu
Praha 5) podle §7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též
„exekuční řád“) výtku za tři pochybení, kterých se měl dopustit v exekučních řízeních vedených
pod sp. zn. 067 EX 18674/17 a sp. zn. 067 EX 1802/12.
[2] První pochybení žalovaný spatřoval v tom, že žalobce v exekučním řízení sp. zn. 067 EX
18674/17 porušil §52 odst. 3 exekučního řádu ve spojení s §47 odst. 2 a §46 odst. 1 téhož
zákona a dále povinnost stanovenou v čl. 5 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže
soudních exekutorů (dále též „pravidla profesionální etiky“). Tohoto porušení se měl žalobce
dopustit tím, že ačkoliv povinný po vydání exekučního příkazu srážkami ze mzdy ze dne
18. 9. 2017, č. j. 067 EX 18674/17-1, podal dne 10. 10. 2017 ve lhůtě návrh na zastavení exekuce,
o kterém pravomocně rozhodl okresní soud dne 16. 11. 2017, přijal žalobce v období od zahájení
exekuce do jejího pravomocného zastavení několik srážek ze mzdy povinného od plátce mzdy,
kterého neinformoval o procesním stavu exekučního řízení, tedy o tom, že exekuční příkaz dosud
nenabyl právní moci.
[3] Jako druhé pochybení žalovaný žalobci vytkl porušení §50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. s. ř.“),
ve spojení s §52 exekučního řádu a čl. 5 odst. 1 pravidel profesionální etiky, kterého se měl
žalobce v exekučním řízení sp. zn. 067 EX 1802/12 dopustit tím, že po neúspěšném doručování
exekučního titulu č. j. 067 EX 1802/12-68 vyvěsil na úřední desce svého exekutorského úřadu
obálku doručované písemnosti a oznámení povinnému o neúspěšném doručování, nikoliv
samotnou doručovanou písemnost.
[4] Třetího pochybení se žalobce měl dopustit v řízení sp. zn. 067 EX 1802/12 tím, že uložil
povinnému uhradit náklady oprávněného v exekuci, přestože byl povinný úspěšně oddlužen
a osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek, čímž měl žalobce porušit povinnosti
stanovené v §414 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění
účinném pro rozhodné období ve spojení s §2 odst. 1 a 2 exekučního řádu.
II.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí o výtce žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále
též „městský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí.
Nepřisvědčil žalobci v tom, že by se na institut výtky ve smyslu §7a odst. 1 exekučního řádu měly
vztahovat prekluzivní lhůty k podání kárného návrhu ve věci soudních exekutorů, tj. tříletá
objektivní lhůta dle §117 odst. 3 exekučního řádu a šestiměsíční subjektivní lhůta dle §9 odst. 1
zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů,
ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „kárný řád“), která se podle rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Kse 5/2018 - 135
(dále též „rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018“), uplatní i na řízení ve věcech soudních exekutorů.
Soud předně zdůraznil, že samotný exekuční řád nestanoví dohledovému orgánu lhůtu
pro uložení výtky soudnímu exekutorovi. Úprava obsažená v §9 odst. 1 kárného řádu se pak
výslovně vztahuje toliko na podání kárného návrhu (kárné žaloby). I kárný senát Nejvyššího
správního soudu danou úpravu v rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018 vztáhl na podávání kárných
návrhů, nikoliv na udělování výtek. Městský soud proto uzavřel, že prekluzivní lhůty
se při uložení výtky dle §7a exekučního řádu neuplatní. Ve shodě s žalovaným však dodal,
že na ukládání výtky je třeba aplikovat základní zásady činnosti správních orgánů. Dle zásady
řádné správy a minimalizace zásahů do právní sféry dotčeného subjektu spolu se zásadou
hospodárnosti je nutno výtku uložit v přiměřené době poté, co se dohledový orgán dozvěděl
o skutkových okolnostech umožňujících předběžné vyhodnocení protiprávnosti chování
soudního exekutora. Městský soud zrekapituloval obsah správního spisu a uzavřel, že ačkoliv
se ze strany žalované nejednalo o „zcela pružné řešení žalobcova pochybení, jeho řešení zároveň nedosáhlo
takové délky, aby byla výtka v jeho důsledku uložena nezákonně“. Městský soud pak s žalovaným
souhlasil i ve věcném posouzení, tj. v tom, že bylo namístě žalobci vytknout všechny tři skutky.
Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je přístupné
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
ve které tvrdil, že městský soud nesprávně posoudil otázku subjektivní lhůty k udělení výtky.
Stěžovatel byl názoru, že žalovaný je oprávněn mu výtku udělit pouze do 6 měsíců ode dne,
kdy se o předmětných pochybeních dozvěděl. Po uplynutí této lhůty odpovědnost soudního
exekutora zaniká. Poukazoval v této souvislosti na rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018, ve kterém
Nejvyšší správní soud dovodil, že i ve věcech kárné žaloby proti soudním exekutorům je nutno
aplikovat subjektivní šestiměsíční lhůtu. Výtka podle §7a exekučního řádu je druhem trestu,
i na ni je proto dle názoru stěžovatele nutno aplikovat uvedenou subjektivní lhůtu. Není důvodu,
aby pro závažná porušení povinností (kárný delikt a závažný kárný delikt) byly lhůty stanoveny,
avšak pro méně závažná porušení (výtka) nikoliv. Nebylo-li by tomu tak, došlo by k porušení
práva na spravedlivý proces, neboť kární žalobci by mohli, nestihli-li by podat v zákonných
lhůtách kárný návrh, soudního exekutora za závažné porušení povinností potrestat kdykoliv
právě pomocí udělení výtky. Stěžovatel pak v této souvislosti poukazoval i na to, že žalovaný třetí
vytýkaný skutek považoval za závažné provinění, avšak právě kvůli uplynutí subjektivní lhůty
k podání kárného návrhu za něj uložil stěžovateli výtku. Závěry týkající se subjektivní lhůty je pak
dle stěžovatele nutno vztáhnout i na tříletou lhůtu objektivní. Stěžovatel nesouhlasil s městským
soudem ani v tom, že lhůtu více jak jednoho a půl roku by bylo lze považovat za přiměřenou
k uložení výtky. Nelze akceptovat nečinnost žalovaného, který téměř po roce a půl stěžovatele
potrestal „za drobná“ pochybení v exekuční činnosti. Stěžovatel k tomu poukázal i na §175
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní
řád“). V dalším textu kasační stížnosti pak stěžovatel rozporoval věcné závěry žalovaného
a městského soudu ohledně jednotlivých, jemu vytčených, pochybení. Byl přesvědčen, že jednal
v souladu se zákonem, a nebylo možno mu tak uložit výtku za žádný z předmětných skutků.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc městskému soudu
k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a na rozsudek
městského soudu, se kterými se ztotožnil. Nesouhlasil se stěžovatelem v tom, že na institut výtky
dle §7a exekučního řádu by bylo nutno vztáhnout lhůty pro podání kárného návrhu. Poukázal
na odlišnosti postupu při podávání kárného návrhu a při udělování výtky. Příměr stěžovatele
k vyřizování stížnosti podle §175 správního řádu nepovažoval žalovaný za přiléhavý. Výtka musí
být dle žalovaného uložena v přiměřené době poté, co se dohledový orgán dozvěděl
o skutkových okolnostech umožňujících předběžné vyhodnocení protiprávnosti jednání
exekutora. Přiměřenost této doby je vždy třeba posuzovat s ohledem na všechny relevantní
okolnosti případu a také s ohledem ke všem úkonům, které je ve věci potřeba učinit. Žalovaný
pak nesouhlasil ani s kasačními námitkami stran jednotlivých stěžovateli vytčených skutků.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovateli byla uložena výtka podle §7a exekučního
řádu. Proti takové výtce lze brojit žalobou proti rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 - 41,
č. 3779/2018 Sb. NSS, dále též „usnesení č. j. 9 As 79/2016 - 41“). Městský soud tedy
nepochybil, pokud žalobu přezkoumal v řízení o žalobě proti rozhodnutí.
[11] Předmětem sporu je otázka, zda byla výtka stěžovateli uložena v zákonné lhůtě.
[12] Podle §7a exekučního řádu: (1) Drobné nedostatky v exekuční a další činnosti exekutora, drobné
nedostatky v činnosti exekutorského kandidáta (dále jen „kandidát“) nebo exekutorského koncipienta (dále jen
„koncipient“) nebo drobné poklesky v chování ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu exekutorovi,
kandidátovi nebo koncipientovi písemně vytkne. (2) Neprokáže-li se, že exekutor provedl veškerá opatření, která
lze po něm spravedlivě požadovat při řízení exekutorského úřadu podle §13 odst. 1, vytkne ministerstvo, Komora
nebo předseda okresního soudu exekutorovi i drobné nedostatky v činnosti nebo drobné poklesky v chování
kandidáta nebo koncipienta, kteří jsou jeho zaměstnanci.
[13] Uvedené ustanovení tedy neuvádí, že by výtku bylo nutno uložit v určité lhůtě. Takovou
lhůtu ostatně neobsahují ani ustanovení týkající se výtek ukládaných příslušníkům dalších
právních profesí (srov. např. §88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, §47 zákona
č. 358/1992 Sb., notářský řád, či §30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství).
[14] Lhůtu pro podání výtky nelze dovozovat ani ze stěžovatelem akcentovaného §9 kárného
řádu, resp. §117 odst. 3 exekučního řádu.
[15] Podle §9 odst. 1 kárného řádu: Návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději
do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou
rozhodné pro podání návrhu. (důraz přidán).
[16] Podle §116 odst. 1 věta prvá exekučního řádu: Exekutor, kandidát a koncipient jsou kárně
odpovědni za kárný delikt nebo závažný kárný delikt (dále jen „kárné provinění“). Podle §117 odst. 1 téhož
zákona: Kárné řízení se zahajuje na návrh, který se nazývá kárnou žalobou. Podle §117 odst. 3
exekučního řádu: Kárná žaloba musí být podána do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. (důraz
přidán).
[17] Kárný řád tedy stanoví, že kárnou žalobu je třeba podat nejpozději do 6 měsíců ode dne,
kdy se kárný navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou
rozhodné pro podání návrhu (subjektivní lhůta). O výtce se však nezmiňuje. To stejné platí
i pro exekuční řád. Ten v §117 stanoví, že kárná žaloba musí být podána nejpozději do 3 let
ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo (objektivní lhůta). Pokud není kárná žaloba podána
v uvedených lhůtách, je třeba kárné řízení zastavit pro zánik kárné odpovědnosti kárně
obviněného [§14 písm. a) kárného řádu]. Zákon tedy neuvádí, že by se uvedené lhůty měly
aplikovat i na ukládání výtky. To nevyplývá ani z rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018. V něm
se Nejvyšší správní soud (jako soud kárný) zabýval lhůtou pro podání kárného návrhu (žaloby),
a nikoliv výtky.
[18] Nejvyšší správní soud neshledává důvod k aplikaci lhůt pro podání kárné žaloby na výtku
ani na základě další stížní argumentace. Ač je nutno připustit, že jak výtka, tak podání kárné
žaloby představují určité formy reakce na pochybení soudního exekutora, nelze současně
přehlédnout zásadní rozdílnosti daných institutů. Výtka je udělována za drobné nedostatky či drobné
poklesky v chování, tedy za jednání méně závažná, než jednání zakládající již kárnou odpovědnost
a představující kárný delikt nebo závažný kárný delikt. Prostřednictvím institutu výtky je tedy
dohledovému orgánu umožněno flexibilně postihnout méně závažné nedostatky a v zásadě pouze
poskytnout formalizovanou informaci o tom, že došlo ze strany soudního exekutora k určitému
pochybení. Toto sdělení probíhá zcela mimo rámec kárného řízení a s ním spjatých principů
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 79/2016 - 41).
[19] Výtka je úkonem vydávaným v oblasti veřejné správy; jde o opatření věcně spadající
do oblasti státního dohledu nad činností soudních exekutorů prováděné ministerstvem,
respektive jinými orgány. Nejedná se tedy o výkon moci soudní, jako je tomu u kárného řízení,
kteréžto je podle kárného řádu prováděno nezávislými a nestrannými soudy, konkrétně kárným
senátem Nejvyššího správního soudu. Kárný senát přitom nemůže uložit výtku (výtka není
obsažena v taxativním výčtu kárných opatření vyjmenovaných v §116 exekučního řádu),
nerozhoduje pak ani o opravném prostředku proti výtce. V případě kárného řízení nemají
dohledové orgány postavení rozhodujících orgánů, nýbrž pouze orgánů dané řízení iniciujících,
tj. podávajících kárnou žalobu. V případě výtky dohledové orgány naopak samy provádějí
jak postup před udělením výtky, tak i samotnou výtku udělují – mají tedy postavení rozhodujících
orgánů. Nutno pak dodat i to, že kárné řízení je formálním řízením vedeným podle kárného řádu
za subsidiárního použití zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Jedná se tedy o řízení
ovládané zásadami blízkými trestnímu řízení, resp. řízení přestupkovému, jimž je vlastní právě
i úprava prekluzivních lhůt pro zahájení řízení, jak správně připomněl již městský soud. Proces
udělování výtky je na druhé straně v zásadě neformalizovaný postup, který není upraven
v exekučním řádu a nedopadá na něj ani úprava správního procesu obsažená ve správním řádu,
tj. mj. ani stěžovatelem připomínaná úprava obsažená v §175 správního řádu (výjimkou jsou
pouze základní zásady činnosti správních orgánů – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 9 As 79/2016 - 41).
[20] Přehlédnout pak nelze ani samotný smysl a účel prekluzivních lhůt k podání kárné žaloby.
Tyto slouží k tomu, aby kárný žalobce prověřil získané indicie a podal kárný návrh (žalobu)
soudu. Podáním kárného návrhu logicky věc nekončí, naopak dochází k zahájení kárného řízení
před kárným senátem Nejvyššího správního soudu. Kárný senát je oprávněn provést ve věci další
šetření – obstarat další podklady, vyslechnout kárně obviněného atd. Následně ve věci rozhodne.
Na postup kárného soudu se prekluzivní lhůty již nevztahují. Povaha institutu výtky však vede
k tomu, že byly-li by na výtku vztaženy uvedené prekluzivní lhůty, v těchto by bylo nutno o výtce
již přímo rozhodnout. Bylo by tedy nutné v dané lhůtě obstarat veškeré nutné podklady, objasnit
veškeré skutkové okolnosti a posouzení věci vtělit do písemného odůvodnění výtky. Takto však
zákon koncipován není.
[21] Z ničeho tedy nevyplývá, že by bylo třeba o výtce rozhodnout ve lhůtě uvedené v §9
kárného řádu (resp. ve lhůtě dle §117 odst. 3 exekučního řádu). Ostatně, to by v mnoha
případech ani nebylo objektivně možné. Prověřování indicií, obstarávání vyjádření a podkladů
a prověřování skutkového stavu může mnohdy trvat déle. Zákon přitom ani nestanoví,
že by se běh lhůt přerušoval činěním úkonů směřujících k uložení výtky, popř. jinými úkony.
Uvedená koncepce by tedy vedla k tomu, že by výtky nebylo lze často ani udělit z důvodu
uplynutí (velmi) krátké subjektivní lhůty. To zcela jistě nebylo úmyslem zákonodárce.
[22] Právě uvedené však neznamená, že by výtku bylo možno soudnímu exekutorovi uložit
v ničím neomezené lhůtě. Rozšířený senát zdejšího soudu ve výše citovaném usnesení
č. j. 9 As 79/2016 - 41 uvedl, že ačkoliv postup při udělování výtky nepodléhá obecné právní
úpravě správního řízení, je nutno při tomto respektovat základní zásady činnosti správních
orgánů: „jelikož jakákoli činnost veřejné moci musí podléhat zákonným omezením (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), musí se uplatnit při i ukládání výtky základní zásady
činnosti správních orgánů v §2 až §8 správního řádu (srov. §177 odst. 1 správního řádu). Jejich použitím jsou
– s ohledem na značně neformální povahu výtky – dostatečně zajištěna práva adresáta tohoto aktu proti případné
libovůli správního orgánu.“
[23] Aplikací uvedených zásad, zejména pak zásady minimalizace zásahů do právní sféry
dotčeného subjektu a zásady rychlosti a hospodárnosti postupů správních orgánů, je nutno
ve shodě s městským soudem (a ostatně i ve shodě s žalovaným) dospět k závěru, že výtka musí
být uložena v době přiměřené dané věci. Jak v této souvislosti uvedl rozšířený senát zdejšího
soudu, výchovný účinek ukládané výtky je podtržen tím, že orgán ukládající výtku reaguje
bezprostředně a rychle. Posouzení, zda byla lhůta přiměřená či nikoliv, je přitom nutno provést
podle toho, jaké okolnosti jsou předmětem vytýkaného jednání, jak se o těchto dohledový orgán
dozvěděl, jaké úkony činil k objasnění věci atp. Takový postup dle názoru kasačního soudu lépe
(než zavedení rigidních prekluzivních lhůt) odpovídá neformálnosti výtky a zaručuje pružné
ad hoc řešení odpovídající nastalé situaci.
[24] Městský soud byl názoru, že v nynější věci byla podmínka přiměřené doby dodržena.
Konkrétně uvedl, že ač žalovaný nejednal „zcela pružně“, jeho postup nedosáhl takové délky,
aby to ovlivnilo zákonnost udělení výtky.
[25] Stěžovatel s uvedeným posouzením přiměřenosti délky postupu žalovaného nesouhlasí.
Tvrdí, že nelze akceptovat nečinnost žalovaného, který téměř po roce a půl stěžovatele potrestal
„za drobná“ pochybení v exekuční činnosti.
[26] Nejvyšší správní soud nemohl jinak, než stěžovateli přisvědčit.
[27] Ze souvisejícího spisového materiálu plyne, že stížnost, která zapříčinila zahájení dohledu
nad stěžovatelem, byla žalovanému doručena v březnu roku 2018. V reakci na toto podání
žalovaný přípisem ze dne 18. 4. 2018, č. j. MSP-188/2018-OED-SEU/2, požádal stěžovatele
o poskytnutí souvisejícího spisového materiálu (sp. zn. 067 EX 18674/17) a o vyjádření. Výzvě
žalovaného stěžovatel vyhověl podáním doručeným žalovanému dne 9. 5. 2018. Přípisem
ze dne 12. 9. 2018, č. j. MSP-188/2018-OED-SEU/5, žalovaný po stěžovateli požadoval zaslání
spisu sp. zn. 067 EX 1802/12 a podání vysvětlení, proč při doručování exekučního titulu
č. j. 067 EX 1802/12-68 nepostupoval v souladu s §50 odst. 2 o. s. ř. Této výzvě stěžovatel
vyhověl podáním doručeným žalovanému dne 1. 10. 2018, ve kterém mj. uvedl, že z podání
žalovaného není zřejmé, v čem je spatřováno porušení daného ustanovení o. s. ř. Ve spisovém
materiálu se dále nachází přípis žalovaného ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSP-188/2018-OED-
SEU/10, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění svého vyjádření. Výzvě stěžovatel vyhověl
podáním ze dne 18. 10. 2019. Výtka za tři výše specifikované skutky pak byla stěžovateli uložena
písemností žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. MSP-188/2018-OED-SEU/8 (stěžovatel si tuto
vyzvedl ze své datové schránky dne 21. 2. 2020).
[28] Popsaný sled událostí dle názoru kasačního soudu nesvědčí o tom, že by žalovaný
postupoval přiměřeně a respektoval základní zásady činnosti správních orgánů (zejména zásadu
rychlosti a efektivity a zásadu proporcionality a minimalizace zásahů). Zaprvé je nutno zdůraznit,
jaká pochybení byla stěžovateli vytýkána – jednalo se o nedostatečné poučení plátce mzdy,
nesprávné vyvěšení písemnosti na úřední desce a nesprávné stanovení povinnosti uhradit
náklady oprávněného v exekuci (viz výše). Závěr o takových pochybeních bylo lze učinit
jednoduše – v zásadě pouhým nahlédnutím do exekučních spisů. Nejednalo se tedy o skutečnosti,
jež by bylo nutno složitě prověřovat, dokazovat atp. Nutno dodat, že stěžovatel poskytl
žalovanému dostatečnou součinnost. Bezodkladně reagoval na jeho žádosti o předložení spisů,
podal k žádostem včasná písemná vyjádření atp. I přesto celý postup žalovaného trval téměř dva
roky, a to aniž by ze spisu plynulo, že žalovaný v této době činil úkony odůvodňující takovou
délku předmětného postupu. Akcentovat je nutno zejména to, že žalovaný poté, co mu byla
doručena reakce stěžovatele na přípis žalovaného ze dne 12. 9. 2018, nečinil ničeho po dobu
jednoho roku, aby pak stěžovatele vyzval k doplnění jeho vyjádření. To vše přitom v situaci,
kdy již žalovaný disponoval několika vyjádřeními stěžovatele a oběma rozhodnými exekučními
spisy. Uvedený postup nemůže kasační soud aprobovat.
[29] Je tedy nutno uzavřít, že žalovaný výtku stěžovateli neudělil v přiměřené lhůtě, čímž
porušil základní zásady činnosti správních orgánů (nepostupoval efektivně, rychle a hospodárně,
čímž pak návazně zasáhl do práv stěžovatele nad nutnou míru). V takové situaci udělená výtka
nemohla obstát a bylo namístě ji zrušit. Městský soud však takto nepostupoval.
[30] Z uvedeného důvodu Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než zrušit napadený
rozsudek městského soudu. S ohledem na to, že již v řízení před městským soudem byly dány
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zrušil Nejvyšší správní
soud i žalobou napadený akt (výtku) a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům nebylo nutné se zabývat kasačními námitkami mířícími
do jádra věci. V tomto ohledu považuje soud za nutné pouze akcentovat, že z právní úpravy
nevyplývá explicitní povinnost uvědomovat plátce mzdy o tom, že exekuční příkaz nenabyl
právní moci (právní úprava přitom současně obsahuje komplexní úpravu postupu soudního
exekutora v situaci srážek ze mzdy – viz zejména §282 a násl. o. s. ř.). Pozastavit se lze
i nad postupem žalovaného stran třetího skutku. Jak plyne přímo z předmětné výtky, sám
žalovaný považoval předmětné jednání za závažné pochybení, avšak protože nestihl podat kárnou
žalobu, udělil stěžovateli výtku (viz argumentaci žalovaného na poslední straně výtky), kterou
však lze podle výslovné dikce zákona udělit pouze za drobné nedostatky v činnosti exekutora
(§7a exekučního řádu).
[31] Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[32] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta prvá s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.),
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti. Náklady řízení se sestávají
ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a soudního poplatku za kasační
stížnost ve výši 5 000 Kč. Další náklady stěžovateli Nejvyšší správní soud nepřiznal. Stěžovatel
nebyl v řízení zastoupen, nevznikly mu proto náklady z titulu právního zastoupení. Žádné
uznatelné náklady spojené s daným řízením neplynou ani ze spisu; stěžovatel ostatně žádné
konkrétní náklady ani nevyčíslil (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 As 135/2015 - 79, a na něj navazující judikaturu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu