ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.91.2021:23
sp. zn. 7 Azs 91/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. M., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
9. 3. 2021, č. j. 33 A 5/2021 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u rču je částkou
3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2021, č. j. KRPB-9133-14/ČJ-2021-060022-Z, žalovaná
zajistila žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního
předpisu Evropské unie (dále též „EU“), jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady EU
č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále též „nařízení Dublin III“). Dobu zajištění stanovila na 32 dní
od okamžiku omezení osobní svobody, tj. do 15. 2. 2021.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále též
„krajský soud“) výše uvedeným rozsudkem zamítl. Odmítl námitku žalobce, že by jeho předání
do Rumunska bylo krajně nepravděpodobné či nemožné vzhledem k tomu, že v prosinci 2020
se z 16 žádostí neuskutečnil žádný transfer. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 5 2016, č. j. 10 Azs 256/2015 - 55, vyplývá, že statistické údaje vztahující se k předchozím
pokusům o předání cizinců do Rumunska automaticky nedokazují, že transfery nebudou probíhat
ani pro futuro. Z ničeho pak neplyne, že by byl přijímací systém v Rumunsku zcela paralyzován
pandemií onemocnění covid-19. Otázkou, zda tato pandemie v daném státě vylučuje předání
cizince, se nadto nemá zabývat žalovaná, ale Ministerstvo vnitra v řízení o přemístění cizince.
Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky stran systémových nedostatků rumunského
azylového systému. Úvaha žalované o azylovém systému v Rumunsku je srozumitelná, relativně
podrobná a opírá se o dostatek podkladů. Dle judikatury je nutné při předání cizinců v rámci
států EU respektovat zásadu vzájemné důvěry vycházející z práva EU. Pouze závažná porušení
mohou vést k zabránění předání cizince do daného členského státu. V souladu s tím nelze
po žalované požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně zjistit situaci
v zemi, kam má být cizinec předán. Tato povinnost dopadá na Ministerstvo vnitra při posouzení
samotného předání. Žalobce navíc žádné negativní osobní zkušenosti s rumunským azylovým
systémem netvrdil (s výjimkou toho, že jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebylo
vyhověno). Dílčí problémy a nedostatky, na něž poukazoval, nevypovídají o tom,
že by v současné době existovaly závažné systémové nedostatky v rumunském azylovém systému
či zásadní přetíženost tamějších uprchlických zařízení. Nadto se žalovaná opírala o novější
zprávu, než na kterou odkazoval žalobce.
III.
[3] Proti rekapitulovanému rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že krajský soud nesprávně aproboval
závěr žalované o realizovatelnosti předání stěžovatele do Rumunska. Žalovaná měla zkoumat,
zda v případě přemístění nehrozí stěžovateli riziko nelidského či ponižujícího zacházení, které
souvisí se systémovými nedostatky tamního azylového řízení. Situace žadatelů o mezinárodní
ochranu v Rumunsku je totiž tristní s ohledem na problémové sociální zabezpečení a azylové
právo. Zcela se vymyká situaci v jiných členských státech schengenského systému. Problematické
je čerpání sociální podpory, nedostatečné integrační programy, nekvalifikovaní tlumočníci
či diskriminace žadatelů a nedostatek pomoci při vyřizování dokladů. Tyto okolnosti tvoří zásadní
překážku pro integraci do rumunské společnosti. Chybí rovněž dostatečné ubytování, zdravotní
péče a hygiena. Domněnka, že státy EU dodržují základní práva žadatelů o mezinárodní ochranu,
je vyvratitelná. Posouzení provedené žalovanou a soudem je obecné, typizované
a neindividualizované. Soud i žalovaná si měly opatřit aktuální podklady k situaci v Rumunsku,
na což rezignovaly. Povinností předávajícího státu je přitom provést důkladné a individuální
posouzení situace dotčené osoby. Okolnosti nasvědčují tomu, že rumunský azylový systém je
přetížený, což vede k neschopnosti tamních orgánů zajistit adekvátní potřeby žadatelů a vzbuzuje
pochybnosti o schopnosti řádně posoudit azylovou žádost. Vadu řízení stěžovatel spatřuje rovněž
v tom, že se krajský soud nezabýval zprávou Country Report Romania aktualizovanou dne
30. 4. 2020 (dále též „zpráva AIDA“) předloženou stěžovatelem. Z uvedených důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel byl zajištěn podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců za účelem předání podle nařízení Dublin III. Podstata kasační stížnosti stěžovatele
obecně spočívá v tom, že jeho předání do Rumunska za účelem pokračování v řízení o udělení
mezinárodní ochrany, je nepřípustné, a to s ohledem na čl. 3 bod 2 nařízení Dublin III, neboť
azylové řízení v Rumunsku vykazuje systémové vady, přičemž krajský soud tuto skutečnost
chybně vyhodnotil. Prakticky totožnou situací se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne
28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, a z jeho závěrů vycházel i v nyní posuzovaném případě.
[8] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že [n]ení-li možné přemístit žadatele do členského
státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[9] Systémové nedostatky dle citovaného ustanovení tedy mohou být překážkou přemístění
cizince. K povaze těchto nedostatků je však třeba uvést, že musí dosahovat takové intenzity,
aby hrozilo riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Ten stanoví, že [n]ikdo
nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení. Jak přitom vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, „[d]eklarace
systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam,
kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli
dublinského nařízení zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo
v rozporu s lidsko-právními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (viz rozsudek NSS ze dne
16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017 - 87).“
[10] Co se pak týče přezkoumání samotné otázky systémových nedostatků azylového řízení
ve státě, kam má být cizinec dle nařízení Dublin III následně předán, má správní orgán povinnost
se jí výslovně v rozhodnutí o zajištění zabývat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám
k závěru, že takové nedostatky v daném státě existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné
pochybnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
ze kterého vycházel rovněž krajský soud).
[11] Rozšířený senát v posledně uvedeném rozsudku zdůraznil, že společný evropský azylový
systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují
základní práva a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Je tedy vystavěn
na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí.
Možnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva
určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla
pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit.
Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, aby členskému státu,
ve kterém byla podána žádost o azyl, bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného
státu (blíže viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech C-411/10
a C-493/1, N. S. a další). Tak tomu může být při závažných excesech, nárazových či naopak
dlouhotrvajících nedostatcích v azylovém systému nebo v případě, že s ohledem na konkrétní
okolnosti hrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení již samotným přemístěním žadatele.
[12] Nesdělí-li tedy cizinec v řízení o zajištění relevantní výhrady či obavy ve vztahu k zemi,
kam má být předán, nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování
s cílem podrobně zjistit situaci v této zemi. Tato povinnost leží zejména na Ministerstvu vnitra,
které závazně rozhoduje o samotném předání. Žalovaná v řízení o zajištění musí vycházet
z obecně známých skutečností o stavu a případných nedostatcích azylového systému dané země,
z poznatků ze své úřední činnosti a také z výpovědí zajištěných cizinců.
[13] Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel ve správním
řízení žádné námitky ohledně systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku nenamítal.
Z jeho výpovědi je zřejmé, že do Rumunska se odmítal vrátit především proto, že chtěl cestovat
dále do Lucemburska, které bylo cílem jeho cesty, neboť zde mají žít jeho známí. Přesto
se žalovaná otázkou případných nedostatků azylového systému Rumunska zabývala poměrně
podrobně na str. 5 - 7 svého rozhodnutí. Vycházela z Informace OAMP ze dne 13. 8. 2020
k azylovému systému Rumunska. Postup žalované plně odpovídá požadavkům nastíněným výše
citovanou judikaturou a tomu, že stěžovatel v řízení před žalovanou neuváděl žádné problémy
ve vztahu ke svému pobytu v Rumunsku. Nestěžoval si na významné nedostatky při kontaktu
s rumunskými úřady, ani na nedostatek právní pomoci, na nevyhovující podmínky ubytování,
na špatnou zdravotní péči či hygienu, ani na jakékoliv jiné zacházení. Předmětnou námitku
uplatnil až v žalobě, a to nikoli tak, že by byl těmto podmínkám vystaven, nýbrž obecným výčtem
nedostatků rumunského azylového řízení.
[14] Samotné závěry, ke kterým dospěl krajský soud i žalovaná, tedy že obecně známé
skutečnosti nesvědčí o takových systémových nedostatcích rumunského azylového systému, které
by bránily přemístění cizince, plně odpovídají judikatuře Nejvyššího správního soudu. Krajský
soud přiléhavě odkázal na rozsudky č. j. 2 Azs 33/2018 - 20 a č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, v nichž
Nejvyšší správní soud neshledal existenci takových nedostatků, které by bránily předání žadatelů
o mezinárodní ochranu právě do Rumunska. Pro úplnost lze dodat, že absenci obecně známých
skutečností, z nichž by bylo lze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní
podmínky žadatelům o azyl, Nejvyšší správní soud potvrdil (na půdorysu obdobných námitek)
i v usneseních ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 5 Azs 308/2019 - 37, či ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56, a především pak
v aktuálních rozsudcích ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, a ze dne 16. 4. 2021,
č. j. 5 Azs 372/2020 - 28, které jsou významné i proto, že v těchto řízeních byli cizinci zastoupeni
nynějším zástupcem stěžovatele a byla v nich uplatněna prakticky totožná kasační argumentace
opírající se toliko o obecný výčet nedostatků rumunského azylového řízení.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů posledně uvedených rozsudků
pátého senátu jakkoliv odchýlit, a to právě i s ohledem na doslovnou totožnost argumentace
v námitkách týkajících se nedostatků azylového systému v Rumunsku. Považuje přitom
za vhodné doplnit, že doslovná totožnost použité argumentace s kasačními stížnostmi ve věcech
jiných cizinců je přinejmenším zarážející, nota bene v situaci, kdy zástupce stěžovatele namítá
nedostatečnou individualizaci při posouzení věci. Sám přitom na jakoukoliv individualizaci
případu naprosto rezignuje a pouze doslovně přebírá znění svých dřívějších kasačních stížností
v obdobných věcech. S ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování je pak
otázkou, nakolik účelný je takový postup zástupce stěžovatele. Nejvyššímu správnímu soudu totiž
v takovém případě v zájmu zajištění jednoty rozhodování (§12 odst. 1 s. ř. s.) nezbývá nic jiného,
než že na základě stále stejné argumentace dospěje ke shodným závěrům jako v předchozích
případech.
[16] Stěžovatel rovněž namítl, že se krajský soud odmítl zabývat zprávou AIDA. Podle §52
odst. 1 s. ř. s. je soud oprávněn zvážit, které z navržených důkazů provede, nebo zda je jejich
provedení nadbytečné a pro posouzení věci nepodstatné. Případné odmítnutí provedení důkazu
však musí soud v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. rozsudek ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89). V souladu s uvedeným ustanovením a judikaturou krajský
soud postupoval. Vysvětlil, že Informace OAMP ze dne 13. 8. 2020, ze které vycházela žalovaná
a následně také krajský soud, a která je součástí správního spisu, je aktuálnější než zpráva AIDA
předložená stěžovatelem a navíc vychází mj. z informací uveřejněných právě organizací AIDA.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že za takové situace není
na místě se obsahem zprávy AIDA zabývat právě s ohledem na její překonání pozdějšími
relevantními podklady pocházejícími částečně z téhož zdroje.
[17] Kasační soud neshledal důvod pro odchýlení se od v tomto rozsudku uvedené judikatury,
a proto se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Zohlednil přitom skutečnost, že stěžovatel
brojí proti rozhodnutí o zajištění, kdy dochází k předběžnému posouzení možnosti předání
žadatele do jiného členského státu EU a současně z ničeho nevyplývá, že by byl zranitelnou
osobou či osobou se zvláštními potřebami. Při zohlednění zásady vzájemné důvěry, a skutečnosti,
že z dostupných informací nevyplývá, že by azylové řízení v Rumunsku vykazovalo systémové
nedostatky ve smyslu citované judikatury, které by bránily předání žadatelů o mezinárodní
ochranu do této země, totiž nelze než konstatovat, že krajský soud předestřenou právní otázku
posoudil správně.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[20] Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 19. 2. 2021 ustanoven
Mgr. Ladislav Bárta, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený
úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH;
za úkon právní služby mu tedy náleží celkem 3 400 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu