ECLI:CZ:NSS:2021:8.AO.14.2021:45
sp. zn. 8 Ao 14/2021-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky
Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci navrhovatelky: SKIAREAL ČHS, s. r. o., se sídlem
Kouty nad Desnou 72, Loučná nad Desnou, zastoupená Mgr. Ing. Martinem Kalabisem,
advokátem se sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví,
se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
odpůrce ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, v části čl. I bodu 5 písm. h),
takto:
I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN,
by l o v části čl. I bodu 5 písm. h) v ro zp o ru se zákonem.
II. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši
19 581 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
Mgr. Ing. Martina Kalabise, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Navrhovatelka se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným u Nejvyššího
správního soudu dne 29. 4. 2021 domáhala zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne
23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN (dále též „mimořádné opatření“), v části čl. I
bodu 5 písm. h), podle které ho se „se omezuje provoz lyžařských vleků a lanových drah tak, že se v nich
zakazuje přítomnost veřejnosti, s výjimkou využití lanových drah pro zajištění dopravní obslužnosti v rámci
veřejných služeb a dále s výjimkou využití lyžařských vleků a lanových drah pro zajištění zásobování nebo chodu
kritické infrastruktury nebo pro potřeby složek Integrovaného záchranného systému včetně Horské služby“.
[2] Mimořádné opatření bylo vydáno dne 23. 4. 2021, s účinností ode dne 26. 4. 2021
od 00:00 hod. do odvolání, s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) a §69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2
zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů
(dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a §2 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona
č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně
některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“).
[3] Následně bylo mimořádné opatření s účinností ode dne 3. 5. 2021 od 00:00 hod. zrušeno
mimořádným opatřením odpůrce ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN.
[4] V reakci na zrušení mimořádného opatření navrhovatelka upravila petit návrhu tak,
že požaduje, aby Nejvyšší správní soud v souladu s §13 odst. 4 pandemického zákona určil,
že (původně napadené) mimořádné opatření bylo v části čl. I bodu 5 písm. h) v rozporu
se zákonem.
II. Návrh a vyjádření odpůrce, replika navrhovatelky
II.1 Návrh a jeho doplnění
[5] Navrhovatelka napadenou část mimořádného opatření nepovažuje za omezení, ale
za faktický zákaz. Souhlasí, že odpůrce takový zásah mohl v obecné rovině stanovit
na základě §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, podle nějž lze zakázat nebo
nařídit další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Naopak písm. b) daného
ustanovení na danou věc podle navrhovatelky nedopadá, neboť míří na omezení styku osob
na určitých místech a nikoli na záměrné omezení podnikatelské činnosti. Z několika důvodů však
nesouhlasí s tím, že by napadeným mimořádným opatřením konkrétně stanovený zákaz sloužil
k likvidaci epidemie, nebo nebezpečí jejího vzniku. Zákaz lyžařských vleků a lanových drah
s cílem omezení mobility je totiž opatřením bez reálného efektu. Odpůrce se nezabýval jeho
účelností, ani neodůvodnil, z jakého důvodu je dle něho zapotřebí tohoto zákazu v souvislosti
s bojem proti epidemii covid-19. Překročil proto meze své zákonem vymezené působnosti.
[6] Podle navrhovatelky odpůrce nedodržel ani zákonem stanovený postup, neboť řádně
neodůvodnil napadanou část mimořádného opatření, jak mu ukládá §3 odst. 2 pandemického
zákona. Konkrétně nedostatky odůvodnění spatřuje v tom, že mimořádné opatření bylo vydáno
na neomezenou dobu, že zcela chybí odůvodnění napadené části, a odpůrce tak v souvislosti
s omezením lyžařských vleků a lanových drah vůbec neřeší míru rizika nebo přiměřenost zásahu
do práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob.
[7] Napadená část mimořádného opatření je dle navrhovatelky rovněž v rozporu se zákonem,
konkrétně s §3 odst. 1 pandemického zákona, neboť nebyla nařízena pouze v nezbytně nutném
rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Namísto faktického zákazu provozování lyžařských vleků
a lanových drah stačilo pouhé omezení nebo stanovení podmínek provozu (např. maximální
možná provozní doba, technické požadavky pro provoz, povinnost zakrytí úst, maximální počet
osob atp.) a / nebo lokální omezení pouze v rizikových a těžce postižených oblastech. Časově
neomezená regulace „do odvolání“ pak nerespektuje lidská práva a svobody a povinnost
uplatňovat státní moci jen v mezích zákona. Napadená část mimořádného opatření je proto
neproporcionální, neboť stanovená regulace není vhodným, nezbytným ani přiměřeným (v užším
slova smyslu) prostředkem k zamezení šíření epidemie. Současně jde o opatření diskriminační,
neboť odpůrce reguloval jen určité druhy podnikání, aniž zdůvodnil jejich výběr, tj. proč
současně nereguloval i ostatní podnikání. Takový postup je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny.
[8] Navrhovatelka, jako společnost provozující lyžařské středisko s lanovkou a vleky, tak
v důsledku regulace stanovené napadenou částí mimořádného opatření nemůže vykonávat svou
hlavní podnikatelskou činnost, čímž je omezena ve svém právu podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny.
II.2 Vyjádření odpůrce k návrhu
[9] K námitce nedostatečného odůvodnění odpůrce uvedl, že účelem regulace je snaha
omezit shromažďování lidí a jejich mobilitu. Hlavním cílem je přerušení plošného komunitního
přenosu mimo jiné i snížením pohybu a shromažďování osob a omezování provozování
epidemicky závažných činností, což je v odůvodnění vymezeno jako obecné zhodnocení
závažného rizika pro všechny pak dál vymezené činnosti a jako obecně známé riziko při
shromažďování osob.
[10] Odpůrce je přesvědčen, že §3 odst. 1 a 2 pandemického zákona ve spojení
s navrhovatelkou uvedenými ustanoveními zákona o ochraně veřejného zdraví umožňují stanovit
omezení nařízená mimořádným opatřením. Odpůrce, vědom si znění pandemického zákona,
vydal mimořádné opatření tak, aby bylo podle jeho názoru v souladu s právními předpisy
a reflektovalo aktuální epidemickou situaci v zemi. Nejde o absolutní zákaz provozu vleků
a lanovek, ale došlo k omezení na provoz pro účely zásobování, chod kritické infrastruktury
anebo pro potřeby Integrovaného záchranného systému včetně Horské služby.
[11] Nesouhlasil ani s námitkou diskriminační povahy napadené části mimořádného opatření,
které nesměřuje k samoúčelnému omezování, ale vychází z úsilí omezit plošný komunitní přenos
onemocnění covid-19. Proto odpůrce zvolil konkrétní omezování, avšak s celou řadou výjimek.
Současně je přesvědčen, že právo na život a zdraví má přednost před právem podnikat.
[12] K požadavku soudu na předložení správního spisu odpůrce uvedl, že obsahuje pouze
napadené opatření a opatření jemu předcházející a na ně navazující. Z toho důvodu odpůrce
předložil pouze napadené mimořádné opatření, které je veřejně dostupné prostřednictvím úřední
desky a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Odůvodnění napadeného opatření obsahuje
i podklady pro jeho vydání.
II.3 Replika navrhovatelky
[13] Navrhovatelka odmítla vyjádření odpůrce, že se nejedná o absolutní zákaz, ale o pouhé
omezení, neboť lanovku a vleky lze využít pro chod kritické infrastruktury či zásobování.
Předmětem podnikání navrhovatelky je provoz lanovky a vleků pro veřejnost a vyloučení
veřejnosti znamená vyloučení veškerých příjmů a možnosti podnikat. Fakticky tak jde o absolutní
zákaz provozu. Odpůrce svým vyjádřením sděluje, že takto razantní omezení možnosti podnikat
učinil na základě obecných domněnek a neurčitých dat bez konkrétního zdroje, což je v rozporu
s ústavním pořádkem zaručenými právy a svobodami.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil návrh a dospěl k názoru, že je důvodný.
[15] O návrhu na zrušení mimořádného opatření Nejvyšší správní soud rozhodl bez nařízení
jednání, neboť dospěl k závěru, že mimořádná opatření jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů, a je tedy na místě postupovat podle §76 odst. 1 písm. a) ve spojení s §101b
odst. 4 s. ř. s. K rozhodnutí věci bez jednání podle tohoto ustanovení není oproti postupu podle
§51 odst. 1 s. ř. s. třeba souhlas účastníků řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2021,
čj. 8 Ao 4/2021-75, body 17 – 20).
[16] Jednání nebylo třeba nařídit ani za účelem provádění dokazování, protože při přezkumu
mimořádného opatření vycházel soud pouze z něj a z jeho odůvodnění, tedy pouze ze spisové
dokumentace, kterou se podle konstantní judikatury správních soudů zpravidla dokazování
neprovádí (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009,
čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2382/2011 Sb. NSS).
III.1 Aktivní procesní legitimace navrhovatelky
[17] Podle §101a odst. 1 s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn podat
ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud
je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, podat ve správním
soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým
návrhem.
[18] Pro naplnění aktivní procesní legitimace musí navrhovatel „logicky konsekventně a myslitelně
tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy“ (usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, ve věci Vysoká nad Labem,
bod 34, a ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 As 187/2017-264, č. 3903/2019 Sb. NSS, ve věci změny
územního plánu Čestlice). Otázku aktivní procesní legitimace jako podmínku řízení o návrhu nelze
směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace, tedy s otázkou důvodnosti návrhu. Ta se již zkoumá
v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, č. 2943/2014 Sb. NSS, ve věci úpravy směrné části
územního plánu Brna, bod 42).
[19] Navrhovatelka je aktivně procesně legitimována k podání návrhu, neboť provozuje
lyžařské středisko s lanovkou a vleky, což doložila výpisem z obchodního rejstříku a odkazem
na webové stránky www.cervenohorskesedlo.eu. V důsledku regulace stanovené napadenou částí
mimořádného opatření nemůže vykonávat svou hlavní podnikatelskou činnost (provozuje jednu
lanovou dráhu a sedm vleků), čímž je dotčena ve svém právu podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny.
Aktivní procesní legitimaci navrhovatelky nezpochybňoval ani odpůrce.
III.2 Kritéria přezkumu opatření obecné povahy
[20] Podle §101d odst. 1 s. ř. s., ve znění od 1. 1. 2012, platí, že při rozhodování (o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy – pozn. NSS) je soud vázán rozsahem a důvody návrhu.
[21] Soud proto přezkoumal napadené opatření obecné povahy pouze z důvodů uvedených
v návrhových bodech (viz níže). V této souvislosti nepřehlédl, že navrhovatelka návrh a jeho
důvody strukturovala obdobně, jako vymezil Nejvyšší správní soud algoritmus přezkumu
opatření obecné povahy v rozsudku ze dne 27. 5. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS.
Přestože se jednotlivé kroky tzv. algoritmu přezkumu vztahovaly k právní úpravě dle §101d
odst. 1 s. ř. s., ve znění před 1. 1. 2012, dle které platilo, že soud není vázán důvody návrhu,
strukturoval soud obdobně přezkum napadeného opatření i v nyní projednávané věci, jelikož
důvody uvedené v návrhových bodech tomuto algoritmu odpovídají a je v tomto ohledu
rozsahem a důvody návrhu vázán (srov. bod 39 rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2018,
čj. 1 As 49/2018-62, dle kterého „[a]lgoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu by soud aplikoval pouze
za předpokladu, že by navrhovatel všechny jeho kroky zahrnul do návrhových bodů“).
[22] Nejvyšší správní soud tak s ohledem na obsah návrhu přistoupil k přezkumu napadeného
opatření v následujících na sebe navazujících krocích: 1) přezkum pravomoci odpůrce vydat
opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda odpůrce při vydání opatření obecné povahy
nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); 3) přezkum otázky, zda
opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem; 4) přezkum obsahu
opatření obecné povahy z hlediska rozporu napadeného opatření (nebo jeho části) se zákonem
(s hmotným právem), příp. zda odpůrce při jeho vydávání nezneužil zákonem svěřenou
pravomoc či působnost. K pátému kroku, tedy k přezkumu obsahu napadeného opatření
z hlediska jeho proporcionality, příp. racionality (rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2021,
čj. 5 Ao 1/2021-65) Nejvyšší správní soud z objektivních důvodů již nepřistoupil (viz bod [51]
tohoto rozsudku. Pokud jde o případný nedostatek pravomoci odpůrce vydat opatření obecné
povahy nebo překročení jeho působnosti, zkoumá soud tyto otázky i z úřední povinnosti (bod 28
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010-116, č. 2215/2011
Sb. NSS).
III.3 Překročení mezí zákonem vymezené pravomoci a působnosti
[23] Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích
a jen při zachování základních práv a svobod. Podle odst. 2 téhož ustanovení meze základních práv
a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou … upraveny pouze zákonem.
[24] Ustanovení §2 odst. 1 pandemického zákona zmocňuje odpůrce, aby mohl pro území
celého státu nebo několika krajů za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného
vzniku nařídit mimořádné opatření (obsahově konkretizované v odstavci 2), kterým přikáže určitou
činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž
výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo
poskytování takových služeb.
[25] Jedním z takových mimořádných opatření je dle §2 odst. 2 písm. a) pandemického
zákona omezení veřejné dopravy nebo stanovení podmínek jejího provozování.
[26] Podle §69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví jsou mimořádnými
opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku
b) zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami,
zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení
slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických
zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí,
jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu; a
i) zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.
[27] Podle §80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví Ministerstvo zdravotnictví
k ochraně a podpoře veřejného zdraví nařizuje mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku … .
[28] Pravomocí soud rozumí oprávnění odpůrce vydávat na základě zákonného zmocnění
opatření obecné povahy, jejichž prostřednictvím autoritativně upravuje práva a povinnosti
subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem. Jde o vlastní výkon veřejné
moci vrchnostenským způsobem. V daném případě je pravomoc odpůrce k vydávání opatření
obecné povahy (mimořádných opatření) dána citovanými §2 odst. 1 pandemického zákona a §80
odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví (ve spojení s §3 odst. 6 věta první
pandemického zákona). Je zřejmé, že mimořádné opatření dané kritérium splňuje. Ostatně, s tím
souhlasí i sama navrhovatelka.
[29] Správní orgán postupuje v mezích své působnosti, jestliže prostřednictvím opatření
obecné povahy upravuje okruh vztahů, ke kterým je zákonem zmocněn (v rámci nichž tedy
realizuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné povahy). Rozlišovat je dále třeba působnost
věcnou (okruh věcných oblastí, v rámci kterých vykonává správní orgán svoji pravomoc),
působnost osobní (okruh osob, vůči kterým správní orgán působí), působnost prostorovou
(na jakém území vykonává správní orgán svoji pravomoc) a za určitých okolností též působnost
časovou (ta přichází do úvahy pouze v situaci, kdy má správní orgán stanovené období, ve které
může svoji pravomoc vykonávat).
[30] Podle navrhovatelky odpůrce v obecné rovině napadenou regulaci mohl stanovit
na základě zmocnění v §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. V konkrétním
případě však nesouhlasí, že by stanovená regulace sloužila k likvidaci epidemie, nebo nebezpečí
jejího vzniku. Odpůrce se nezabýval účelností, ani neodůvodnil, proč je dle něho regulace
zapotřebí v souvislosti s bojem proti epidemii covid-19. V uvedených nedostatcích navrhovatelka
spatřuje překročení mezí zákonem vymezené působnosti ze strany odpůrce.
[31] Navrhovatelka uvedené námitky nesprávně vztahuje ke druhému kroku algoritmu
přezkumu, tj. překročení mezí působnosti. Podstatou námitek totiž není otázka působnosti,
ale tvrzený rozpor napadené části mimořádného opatření se zákonem. Nejvyšší správní soud
se proto uvedenými námitkami navrhovatelky bude zabývat až v rámci čtvrtého kroku přezkumu.
Zmocněním odpůrce k regulaci provozu lyžařských vleků a lanových drah se přesto zabýval,
neboť tuto otázku musí posoudit i z moci úřední.
[32] Odpůrce vydal mimořádné opatření s odkazem na §69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2
zákona o ochraně veřejného zdraví a na §2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona.
[33] Podle Nejvyššího správního soudu je však třeba zmocnění odpůrce k regulaci provozu
lyžařských vleků a lanových drah dovodit z §2 odst. 2 písm. a) pandemického zákona, podle
něhož lze omezit veřejnou dopravu nebo stanovit podmínky jejího provozování. Provozování lanové dráhy
je provozováním drážní dopravy podle zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (§1). Podle §24
odst. 1 až 3 zákona o drahách může být drážní doprava provozována veřejně nebo neveřejně. Veřejná drážní
doprava je doprava provozovaná dopravcem k uspokojování obecných přepravních potřeb podle předem vyhlášených
přepravních podmínek, zveřejněného jízdního řádu a tarifu. Neveřejná drážní doprava je doprava provozovaná
dopravcem k uspokojování individuálních přepravních potřeb podle smluvních podmínek. Provoz lanové dráhy
je dle Nejvyššího správního soudu obecně dopravou určenou veřejnosti, tedy k uspokojování
obecných přepravních potřeb. Obdobný závěr platí i pro lyžařský vlek, byť ten není v přesném
slova smyslu lanovou dráhou, nýbrž spadá do kategorie určených technických dopravních
zařízení dle §47 zákona o drahách a §1 odst. 6 písm. e) vyhlášky Ministerstva dopravy
č. 100/1995 Sb., kterou se stanoví podmínky pro provoz, konstrukci a výrobu určených
technických zařízení a jejich konkretizace (Řád určených technických zařízení); viz rozsudek NSS
ze dne 10. 7. 2014, čj. 3 As 131/2013-36, č. 3237/2015 Sb. NSS. I lyžařský vlek je v tomto smyslu
totiž dopravou určenou veřejnosti, byť zpravidla za poněkud specifickým účelem, kterým
je volnočasová aktivita v podobě individuálního lyžování.
[34] Tomu, že omezení provozu lyžařských vleků a lanových drah vychází z §2 odst. 2 písm.
a) pandemického zákona svědčí i jedna z výjimek, podle níž se dané omezení nevztahuje
na využití lanových drah pro zajištění dopravní obslužnosti v rámci veřejných služeb. Jde o oblast
upravovanou zákonem č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně
dalších zákonů, který reguluje i služby poskytované veřejnou drážní osobní dopravou, včetně
lanové.
[35] Odpůrce sice ustanovení §2 odst. 2 písm. a) pandemického zákona v návětí
mimořádného opatření výslovně neuvedl, tento chybějící odkaz však lze považovat za pochybení,
které neznamená, že by čl. I bod 5 písm. h) mimořádného opatření byl nezákonný z důvodu
nedostatku působnosti. Mimořádné opatření tedy v druhém kroku algoritmu přezkumu obstálo.
Přestože v nyní projednávané věci nemělo uvedené pochybení vliv na zákonnost napadeného
opatření, je samozřejmě třeba trvat na tom, aby u mimořádných opatření odpůrce vždy řádně
vážil, na základě jakých ustanovení tato opatření vydává a i formálně správně taková ustanovení
v opatření uvedl. U mimořádného opatření, které v sobě zahrnuje větší množství opatření
ve smyslu §2 pandemického zákona, potažmo §69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví
je pak s ohledem na právní jistotu adresátů mimořádného opatření třeba, aby tak odpůrce učinil
u každého dílčího opatření, nikoli jen souhrnně v návětí (viz rozsudek čj. 6 Ao 22/2021-44, bod
60).
[36] Na okraj soud poznamenává, že se pro nadbytečnost již nezabýval tím, zda by napadenou
regulaci nebylo možné vydat na i základě §69 odst. 1 písm. b) či i) zákona o ochraně veřejného
zdraví (který je vůči pandemickému zákonu obecným, subsidiárním předpisem – srov. rozsudek
NSS ze dne 22. 4. 2021 čj. 6 Ao 11/2021-48, bod 35). K možnostem využití těchto ustanovení
soud pouze pro úplnost odkazuje na závěry plynoucí z rozsudku ze dne 21. 5. 2021,
čj. 6 Ao 22/2021-44, bodů 39 – 48. Stejně tak soud pouze stručně konstatuje, že do úvahy
by nemohlo přicházet ani ustanovení §2 odst. 2 písm. b) pandemického zákona. To totiž dopadá
pouze na obchodní či výrobní provozovny, nikoli na provozovny, v nichž jsou poskytovány
služby (viz závěry rozsudku NSS čj. 6 Ao 22/2021-44, body 28 – 33). I kdyby tedy místo, kde
navrhovatelka provozuje lanovou dráhu a lyžařské vleky bylo možné považovat za provozovnu,
nebylo by možné službu v podobě provozování lanové dráhy a lyžařských vleků na základě
tohoto ustanovení pandemického zákona vůbec omezit.
[37] Nedodržení zákonem stanoveného postupu (třetí krok) navrhovatelka spatřovala v tom,
že odpůrce nesplnil podmínku nezbytně nutné doby dle §3 odst. 1 pandemického zákona
a neodůvodnil napadenou část mimořádného opatření, jak mu ukládá §3 odst. 2 pandemického
zákona. Podstatou i těchto námitek nicméně je tvrzený rozpor napadené části mimořádného
opatření se zákonem (s hmotným právem), nikoli procesní postup odpůrce při vydávání
mimořádného opatření. Navrhovatelka sporuje samotný obsah (části) mimořádného opatření,
nikoli formální proceduru jeho přijetí (viz rozdíl mezi formálními kritérii v prvním až třetím
kroku a obsahovými kritérii ve čtvrtém a pátém kroku algoritmu, na nějž poukázal NSS
v rozsudku čj. 1 Ao 1/2005-98). K procesnímu postupu pak navrhovatelka ničeho neuvádí
a Nejvyšší správní soud se touto otázkou tudíž nezabýval, neboť tuto povinnost nemá ani z moci
úřední. Pouze na okraj uvádí, že vláda podle §3 odst. 3 pandemického zákona vydala předběžný
souhlas se záměrem odpůrce vydat mimořádné opatření – viz usnesení vlády ze dne 23. 4. 2021
č. 396 (rozsudek čj. 6 Ao 11/2021-48 a contrario).
III.4 Dodržení požadavků na odůvodnění mimořádného opatření
[38] Navrhovatelka namítala nesoulad napadané části mimořádných opatření se zákonem,
a to zejména s obsahovými podmínkami pro vydání takového opatření stanovenými
pandemickým zákonem. Poukazovala na to, že odpůrce může podle §3 odst. 1 tohoto zákona
mimořádná opatření vydat jen v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu, a dále
musí v odůvodnění mimořádných opatření podle §3 odst. 2 tohoto zákona zohlednit aktuální
epidemickou situaci ve spojení s konkrétní mírou rizika vyvolaného omezovanou činností. Nadto,
musí také zohlednit přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických
osob.
[39] První otázkou, kterou se soud zabýval, je dodržení požadavků na odůvodnění
mimořádného opatření, stanovených v §3 odst. 2 pandemického zákona. Podle daného
ustanovení platí, že v odůvodnění mimořádného opatření se zohlední aktuální analýza epidemiologické
situace onemocnění COVID-19 a konkrétní míra rizika spojeného s vymezenými činnostmi, oblastmi či jinými
charakteristikami a přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob.
[40] Požadavky na odůvodňování mimořádných opatření vydávaných za účelem likvidace
epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku se Nejvyšší správní soud zabýval již
v rozsudku čj. 8 Ao 1/2021-133. Tam připomněl, že požadavek na zlepšení dosavadní praxe při
odůvodňování mimořádných opatření byl jedním z důležitých důvodů přijetí pandemického
zákona (srov. body 91 – 95 rozsudku), který v reakci na to výslovně vyžaduje odůvodnění
mimořádného opatření a stanoví, co má být jeho obsahem. Poukázal ale také na to, že tuto
povinnost judikatura správních soudů dovodila již před účinností pandemického zákona (k tomu
srov. závěry v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, čj. 18 A 22/2020-140,
a na něj navazující úvahy v rozsudku NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 4 As 301/2020-147). Potřeba
náležitě odůvodňovat mimořádné opatření plyne také z toho, že o jeho vydání není vedeno žádné
řízení, což je jinak u tohoto tytu právního aktu standardní postup (srov. bod 100 rozsudku
čj. 8 Ao 1/2021-133). Je ale odůvodněna také tím, že „opatření proti šíření nemoci covid-19 zasahují
v historii samostatné České republiky zcela bezprecedentně do práv a povinností fyzických a právnických osob.
Mnohých se dotýkají i existenčně a mají obavu o svou budoucnost. Soud samozřejmě také vnímá, že si mnoho lidí
stěžuje na to, že smyslu mnohých ukládaných opatření nerozumí. Základem akceptace uvalovaných opatření
a v důsledku toho i jejich dobrovolného dodržování je srozumitelné vysvětlení jejich potřebnosti a nezbytnosti při
zvážení negativních důsledků do práv a oprávněných zájmů osob, které jsou opatřeními dotčeny.“ (srov. bod 96
rozsudku).
[41] Požadavek na náležité odůvodňování mimořádných opatření posléze Nejvyšší správní
soud připomněl také v rozsudku čj. 6 Ao 11/2021-48, kterým zrušil mimořádná opatření
odpůrce, která přímo předcházela vydání nyní přezkoumávaného mimořádného opatření. Ačkoli
soud tehdejší mimořádná opatření zrušil primárně z důvodu, že nebyla vydána zákonem
předepsaným způsobem, neboť odpůrce vydal opatření bez předchozího souhlasu vlády, aniž
svůj postup jakkoli odůvodnil a náležitě vysvětlil, v čem spatřuje nebezpečí z prodlení
ospravedlňující výjimečný postup dle §3 odst. 4 pandemického zákona, zabýval se soud i dalšími
otázkami (napadenými omezeními). V rámci toho opakovaně a důrazně apeloval na odpůrce, aby
mimořádná opatření v budoucnu lépe odůvodňoval (srov. body 61 nebo 91 a 92 tohoto
rozsudku). Byť tak učinil ve vztahu k jiným částem mimořádného opatření (omezení
shromažďovacího práva či omezení schůzí), šlo o zcela jednoznačný obecný apel na to, aby
odpůrce přehodnotil svůj minimalistický přístup k odůvodňování mimořádných opatření.
Důrazný apel NSS zopakoval i v rozsudku z 11. 5. 2021, čj. 3 Ao 3/2021-27, jímž zrušil
mimořádné opatření odpůrce ukládající povinnosti zaměstnancům a osobám samostatně
výdělečně činným, kteří si sami provedli nebo jim byl laickou osobou proveden test
na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2.
[42] Na tyto závěry Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku čj. 8 Ao 4/2021-75, ve kterém
se zabýval odůvodněním napadeného mimořádného opatření, a to ve vztahu k jeho čl. I bodu 7.
V tomto rozsudku soud uvedl, že odůvodnění mimořádného opatření je dostatečné, pokud jde
o požadavek pandemického zákona na aktuální analýzu epidemické situace nemoci covid-19 (viz
bod 32 rozsudku). Dále tam soud rekapituloval obecné úvahy odpůrce k hlavnímu cíli
mimořádného opatření, ze kterých je podle soudu v základní míře zřejmé, proč právě se zvýšenou
koncentrací osob na jednom místě, tj. s akcemi a aktivitami, u kterých zpravidla dochází k větší
koncentraci návštěvníků či účastníků, jež spolu do styku jinak nepřicházejí (nehomogenní
skupiny), je spojeno vyšší riziko přenosu viru SARS-CoV-2. Na základě poskytnutého
odůvodnění je tedy srozumitelné, proč odpůrce přistupuje k omezování činností, při nichž
se setkávají nehomogenní skupiny lidí. Odpůrce v obecné části odůvodnění podle soudu také
reaguje na podmínku plynoucí z §3 odst. 2 pandemického zákona, který vyžaduje, aby
v odůvodnění byla zohledněna konkrétní míra rizika spojeného s vymezenými činnostmi. Soud
k této podmínce v bodě 35 rozsudku konstatoval: »tomu, že tak odpůrce činí primárně v souhrnu,
kdy onou vymezenou činností je obecně setkávání a kontakty nehomogenních skupin osob ve vnitřních prostorech,
nelze nic vytknout. Jen toto obecné odůvodnění ale ve všech případech neobstojí, a to z důvodu, že odpůrce
přistupuje k omezení velkého množství aktivit s různou intenzitou setkávání osob. Po odpůrci, který následně
za účelem dosažení cíle v podobě zamezení zvýšené koncentrace osob na jednom místě (zejména ve vnitřních
prostorách) stanoví celou škálu dílčích opatření, nelze sice požadovat, aby vypočítával a odůvodňoval konkrétní
míru rizika u každé jednotlivé omezované aktivity či akce, protože takový požadavek na odůvodnění opatření
obecné povahy by byl zjevně nereálný. Soud po odpůrci nežádá, aby u takto rozsáhlých mimořádných opatření
vyhotovoval „telefonní seznam“ všech omezovaných aktivit, ve kterém do detailů rozebere hygienické aspekty každé
z nich. Je však třeba po něm za této situace žádat, aby omezované aktivity alespoň typově rozčlenil na ty, které
jsou z pohledu sledované činnosti (setkávání a kontaktů nehomogenních skupin osob) více, nebo naopak méně
rizikové. Nelze vycházet jednoduše z toho, že stejné riziko, pokud jde o setkávání osob, představuje v noci
otevřená malá prodejna potravin a divadelní sál plný lidí, kolektivní a oproti tomu individuální sportovní aktivita,
byť provozovaná ve vnitřních prostorách, maloobchodní prodej ve vnitřních prostorách a naopak na venkovních
tržištích. Není-li tedy reálné zdůvodnit každou jednotlivou regulovanou činnost, musí odpůrce regulované aktivity
alespoň typově rozdělit a v rámci těchto skupin zvážit a odůvodnit konkrétní míru jejich rizika s ohledem na cíl
sledovaný regulací. Za tím účelem je na místě zvážit, že u některých aktivit dochází k setkávání skutečně velkého
počtu osob (tam by obstálo i obecné odůvodnění rekapitulované shora, pokud by bylo zcela zřejmé, že jde o opravdu
masové akce), zatímco u jiných aktivit se setkává méně osob, ale z povahy věci v těsnějším kontaktu nebo je u nich
vyloučeno použití prostředků sloužících k ochraně dýchacích cest (i zde by mohlo obstát obecnější odůvodnění,
pokud by odpůrce vysvětlil specifika takových činností, ať už ta soudem naznačená či jiná). Na základě této
úvahy pak zůstane i skupina aktivit, u kterých sice dochází k setkávání osob, které se za jiných okolností
pravidelně nepotkávají, avšak mají spíše individuální charakter, nedochází u nich k těsným mezilidským
kontaktům a ani u nich není vyloučeno použití prostředků sloužících k ochraně dýchacích cest či dalších opatření
(podmínek). U těchto aktivit jen obecné odůvodnění tím, že kontakty nehomogenních skupin osob jsou rizikové,
nemůže obstát a bude třeba bližšího odůvodnění, proč i u takové aktivity zůstává míra rizika natolik vysoká, aby
odůvodňovala zásah do dalších práv s ohledem na aktuální epidemickou situaci. Takovým kritériem může být
například skutečnost, že s některými aktivitami může být spojena vyšší mobilita osob či jiná riziková činnost
(např. větší produkce kontaminovaných kapének).«
[43] Na tyto úvahy soud v nyní projednávané věci navázal a zabýval se otázkou, zda příp. jaké
konkrétnější odůvodnění odpůrce uvedl ve vztahu k omezení (zákazu) provozu lyžařských vleků
a lanových drah plynoucímu z napadeného čl. I bodu 5 písm. h), a zda toto odůvodnění dostojí
výše naznačeným požadavkům.
[44] K regulaci stanovené čl. I bodem 5 písm. h) mimořádného opatření, jakož i dalším bodům
(3 a 4 a ostatním písm. bodu 5) odpůrce v odůvodnění souhrnně uvedl, že jsou „zakázány
vyjmenované provozy, akce a aktivity, u kterých zpravidla dochází k větší koncentraci návštěvníků či účastníků“
s tím, že další informaci doplňuje již jen k bodu 3 písm. a) a písm. c), které se týkají podmínek pro
umělecká představení.
[45] Z citovaného odůvodnění je evidentní, že odpůrce regulaci provozu lyžařských vleků
a lanových drah neodůvodnil způsobem odpovídajícím výše naznačeným požadavkům.
Odůvodnění:
neobstojí jak z hlediska naplnění náležitostí odůvodnění plynoucích z §3 odst. 2
pandemického zákona, tak ani z hlediska věcného. Smyslem odůvodnění je srozumitelně
a přesvědčivě vysvětlit potřebnost a nezbytnost všech stanovených omezení při zvážení práv
a oprávněných zájmů dotčených osob. To ostatně plyne nejen z §3 odst. 2 pandemického
zákona, který stanoví obecné požadavky na obsah odůvodnění mimořádných opatření, ale také
z §3 odst. 1 téhož zákona, podle kterého lze mimořádné opatření nařídit jen v nezbytně nutném
rozsahu. Právě proti tomu, že omezení (zákaz) provozu lyžařských vleků a lanových drah
nesplňuje podmínku nezbytně nutného rozsahu opatření, navrhovatelka brojí svými konkrétními
námitkami. A stejně tak tvrdí, že není odůvodněna konkrétní míra rizika této regulované aktivity.
Pokud jde o posledně uvedenou námitku, musí jí soud dát zapravdu, a to v kontextu toho, že jde
skutečně o individuální aktivitu probíhající v otevřeném venkovním prostoru, při které by bylo
možné využít celé řady hygienických pravidel tak, aby nedocházelo ke shlukování osob
a rizikovým kontaktům mezi nimi. Pouze obecné odůvodnění tím, že samotné setkávání osob
je rizikové, ve vztahu k napadené regulaci neobstojí. Touto logikou by totiž bylo možné zakázat
jakýkoli kontakt mezi lidmi. Ve vztahu k povinnosti odůvodnit míru rizika omezované aktivity
je napadené mimořádné opatření v rozsahu čl. I bodu 5 písm. h) nedostatečně odůvodněno, tedy
nepřezkoumatelné.
[46] Chybějící odůvodnění míry rizika nelze považovat jen za dílčí nedostatek v odůvodnění
mimořádného opatření mající za následek pouze nižší kvalitu takového odůvodnění. Jde totiž
o povinnou náležitost odůvodnění plynoucí z §3 odst. 2 pandemického zákona, která nadto
ve vztahu k nyní projednávané části mimořádného opatření není bez významu, neboť
je jí regulována činnost, při které lze k naplnění hlavního cíle regulace (tedy zamezení
komunitnímu přenosu nemoci covid-19) využít celé sady dalších opatření tak, aby nedocházelo
ke shlukování osob a rizikovým kontaktům mezi nimi.
III.5 Splnění podmínky nezbytně nutného rozsahu mimořádného opatření
[47] Dále se soud zabýval otázkou, zda regulace provozu lyžařských vleků a lanových drah
splňuje podmínku nezbytně nutného rozsahu mimořádného opatření. Podle §3 odst. 1
pandemického zákona nařídí odpůrce nebo krajská hygienická stanice mimořádné opatření pouze
v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. V důvodové zprávě k pandemickému zákonu
se k tomuto ustanovení uvádí, že je tomu tak z důvodu, aby „byla v co největší míře šetřena práva
a oprávněné zájmy osob“. Obsahově lze tento požadavek pandemického zákona připodobnit
k druhému kroku tzv. testu proporcionality (v rámci pátého kroku algoritmu přezkumu), kterým
je požadavek potřebnosti (nezbytnosti zásahu). V rámci testu se zvažuje, zda spolu sledovaný cíl,
kterého má být regulací dosaženo, a samotná regulace (konkrétní zákazy, omezení a podmínky
stanovené mimořádným opatřením) logicky souvisí (kritérium vhodnosti), zda není k dispozici
žádný mírnější (způsobující menší zásah do práva), avšak stejně vhodný prostředek a zda opatření
obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium potřebnosti/nezbytnosti).
U mimořádných opatření podle pandemického zákona jde však o přímý požadavek zákona,
a proto se touto otázkou musí soud zabývat ještě v rámci čtvrtého kroku algoritmu, tedy v rámci
posouzení obsahu mimořádných opaření z hlediska jejich případného rozporu se zákonem,
spočívajícím zde v nenaplnění podmínek pro jejich vydání.
[48] Soud nemá pochybnosti o legitimitě cíle, jehož má být mimořádným opatřením dosaženo.
Vychází jednak z jeho výše reprodukovaného odůvodnění a jednak z obecně známých
skutečností o epidemické situaci v České republice v době jeho vydání (hodnota sedmidenního
průměru činila 2615 PCR testem potvrzených případů). Nezbytnost dalšího snižování počtu
případů, kdy osoby, které mohou být infikovány virem SARS-CoV-2, přicházejí do každodenního
kontaktu s dalšími osobami, nezpochybňoval v té době prakticky žádný z relevantních názorů
na řešení epidemie nemoci covid-19 a nehodlá tak činit ani Nejvyšší správní soud.
[49] Nesporná je i logická souvislost sledovaného cíle s posuzovanou regulací, neboť snížení
přímých kontaktů mezi lidmi s ohledem na způsob šíření viru SARS-CoV-2 nepochybně povede
k přerušení komunitního přenosu tohoto viru. Jedním z vhodných opatření, které by mohlo
k takovému cíli přispět, je tedy jistě i zákaz přítomnosti veřejnosti při provozu lyžařských vleků
a lanových drah, neboť i toto opatření sníží množství lidí a jejich kontaktů na daných místech.
Navrhovatelka nicméně snesla dostatečné argumenty k tomu, aby se toto opatření v kontextu
dalších opatření, kterými by mohla být stanovena podrobnější hygienická pravidla a omezení pro
provoz lanových drah a lyžařských vleků, již nejevilo jako nezbytné. Navrhovatelka poukázala
na to, že při zachování provozu lanových drah a lyžařských vleků byla a je schopna stanovit
a dodržovat požadavky na provoz a na koordinaci zákazníků (rozestupy a další hygienická
pravidla). Dále poukázala na skutečnost, že lyžařská sezona již byla v době vydání mimořádného
opatření u konce a nelze předpokládat, že by ještě docházelo ke kumulaci osob. Upozornila také
na to, že ač se řídí stejnými pravidly jako například provozovatelé metra, provoz jiných
dopravních prostředků nebyl omezen ani zakázán. Odpůrce však, přestože to pandemický zákon
vyžaduje, v odůvodnění mimořádného opatření žádné racionální důvody přezkoumávané
regulace neuvedl. Primárně vůbec nevysvětlil, proč na rozdíl od jiných typů veřejné dopravy
považoval právě dopravu zajišťovanou lanovými drahami a lyžařskými vleky, až na drobné
výjimky, za zcela zbytnou. Jeho odůvodnění v rozsahu jedné věty ani vzdáleně neobjasňuje, proč
byl prostřednictvím zákazu přítomnosti veřejnosti regulován jen tento typ dopravy a žádný jiný,
na což navrhovatelka přiléhavě poukazuje. I s jinými typy dopravy je totiž spojena vyšší
koncentrace osob, a proto tento jediný použitý argument nedává odpověď na námitku
navrhovatelky. Stejně tak z odůvodnění odpůrce neplyne, že by tu ve srovnání s úplným zákazem
přítomnosti veřejnosti nebyl k dispozici žádný mírnější, avšak stejně vhodný prostředek. Zejména
pak chybí úvaha o tom, jak tato regulace naplňuje kritérium potřebnosti (nezbytnosti), tedy
omezuje své adresáty co nejméně. Nejvyšší správní soud netvrdí, že žádné argumenty pro
zdůvodnění nezbytnosti řešení zvoleného odpůrcem neexistují. Není však jeho úkolem tyto
argumenty za odpůrce hledat či domýšlet.
[50] Mimořádné opatření je tedy nepřezkoumatelné, i pokud jde o podmínku nezbytně
nutného rozsahu (nezbytnosti) regulace stanovené v čl. I bobu 5 písm. h), neboť na základě
odpůrcem poskytnutých důvodů nebylo možné posoudit, zda toto omezení naplňuje podmínku
nezbytnosti plynoucí z §3 odst. 1 pandemického zákona.
[51] Nepřezkoumatelnost mimořádného opatření ohledně podmínky nezbytně nutného
rozsahu (nezbytnosti) regulace neumožňuje ve výsledku ani posouzení proporcionality dané
regulace, tedy přikročení k pátému kroku algoritmu přezkumu. Námitkami uplatněnými v tomto
směru se proto soud již nezabýval. Nejvyšší správní soud se s ohledem na shora uvedené důvody
nezákonnosti napadené části mimořádného opatření dále detailně nezabýval ani námitkou
navrhovatelky, podle níž jde o faktický zákaz provozu lyžařských vleků a lanových drah, tedy
otázkou, zda napadená část mimořádného opatření odpovídá zákonu, jde-li o pojmy „zákaz“,
„omezení“ a „ stanovení podmínek“, mezi nimiž pandemický zákon rozlišuje (srov. rozsudek NSS
čj. 6 Ao 11/2021-48, bod 59). Proto pouze na okraj soud poznamenává, že významné omezení
provozu lyžařských vleků a lanových drah se sice může jevit jako úplný zákaz tohoto segmentu
dopravy, avšak nemusí tomu tak být v kontextu veřejné dopravy jako celku. Veřejná doprava totiž
zahrnuje například dopravu poskytovanou železničním dopravcem, dopravcem na dráze
tramvajové nebo trolejbusové, popřípadě lanové, či dopravcem v silniční dopravě. Aniž by tedy
soud tuto otázku věcně hodnotil, upozorňuje též na možný výklad spočívající v tom, že i kdyby
byla z veřejné dopravy vyňata určitá výseč, nemuselo by nutně jít o nedovolený absolutní zákaz
veřejné dopravy jako takové, ale jen o omezení možností, které zůstanou k využití. I takový
způsob omezení by však musel být odůvodněn, aby bylo možné posoudit, nakolik je nezbytný
a přiměřený, jak již bylo uvedeno shora.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že mimořádné opatření
bylo v rozsahu čl. I bobu 5 písm. h) v rozporu se zákonem, neboť nedostálo požadavku
na zákonem požadované odůvodnění ani požadavku nezbytnosti a je v tomto rozsahu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem ke zrušení mimořádného opatření
v průběhu řízení a s ohledem na §13 odst. 4 pandemického zákona, soud vyslovil, že mimořádné
opatření bylo v napadené části v rozporu se zákonem.
[53] Navrhovatelka měla ve věci plný úspěch. V takovém případě je odpůrce dle §60
odst. 1 s. ř. s. povinen jí nahradit náklady řízení důvodně vynaložené před soudem.
[54] Náhrada nákladů řízení navrhovatelky zahrnuje zaplacený soudní poplatek za návrh
na zrušení opatření obecné povahy ve výši 5 000 Kč, odměnu advokáta a náhradu hotových
výdajů. Odměna advokáta zahrnuje 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení, sepsání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, úpravě petitu a replice k vyjádření
odpůrce [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za úkon spočívající
v úpravě petitu pak náleží mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny [§11 odst. 3
ve spojení s odst. 2 advokátního tarifu per analogiam], neboť se jednalo sice o úkon nezbytný pro
meritorní projednání návrhu, avšak jednoduchý, o jehož nezbytnosti byla navrhovatelka navíc
poučena soudem. Odměna advokáta tak činí 3 x 3 100 Kč (9 300 Kč) a 1 x 1 550 Kč [§7
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu], tedy 10 850 Kč. Odměna
dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 4 x 300 Kč (1 200 Kč). Odměna advokáta tak činí 12 050 Kč. Jelikož
zástupce navrhovatelky je společníkem právnické osoby, jež je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21 % sazbu této daně, tj. po zaokrouhlení
nahoru o 2 531 Kč. Odměna advokáta v celkovém souhrnu činí 14 581 Kč. Náklady řízení
navrhovatelky před Nejvyšším správním soudem tak činí celkem 19 581 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu