ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.265.2020:173
sp. zn. 8 As 265/2020 - 173
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci navrhovatelů:
a) M. M., zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno,
b) nezl. C. M. M., zast. matkou JUDr. K. M., Ph.D., c) J. D., zast. Mgr. Davidem
Zahumenským, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, d) D. S., zast. Mgr. Zuzanou
Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti odpůrci: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, o návrzích navrhovatelů na zrušení
mimořádného opatření odpůrce ze dne 17. 9. 2020, čj. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN,
a mimořádného opatření odpůrce ze dne 19. 10. 2020, čj. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN,
v řízení o kasačních stížnostech navrhovatelů a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. 11. 2020, čj. 18 A 59/2020 - 226,
takto:
I. Řízení o kasačních stížnostech navrhovatelů a) a c) se z a s t a v u je .
II. Kasační stížnost navrhovatelky b) se z a m ít á .
III. Navrhovatelé ne m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odpůrci se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Navrhovateli a) se vrac í soudní poplatek 4000 Kč. Částka 4000 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho advokáta Mgr. Davida Zahumenského.
VI. Navrhovateli c) se vrací soudní poplatek 4000 Kč. Částka 4000 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho advokáta Mgr. Davida Zahumenského.
Odůvodnění:
I.
[1] Navrhovatelé podali u Městského soudu v Praze samostatné návrhy na zrušení
mimořádného opatření odpůrce ze dne 17. 9. 2020, čj. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN,
o zákazu pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest. Městský soud řízení
o těchto návrzích spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti,
že odpůrce napadené opatření zrušil a nahradil obsahově téměř shodným novým mimořádným
opatřením ze dne 12. 10. 2020, čj. MZDR 15757/2020-36/MIN/KAN, a následně mimořádným
opatřením ze dne 19. 10. 2020, městský soud usnesením čj. 18 A 59/2020 - 207 připustil změny
návrhů, kterými se navrhovatelé domáhali, aby soud zrušil (rovněž) mimořádné opatření odpůrce
ze dne 19. 10. 2020, čj. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN.
[2] Po připuštění změn návrhů soudem se navrhovatel a) domáhal zrušení výroku I. v době
rozhodování soudu platného mimořádného opatření odpůrce ze dne 19. 10. 2020. Navrhovatelka
b) se domáhala zrušení výroku I. v odst. 1 písm. a) bodu I. v části týkající se žáků 2. stupně
základních škol, studentů středních a vysokých škol a pedagogických a akademických pracovníků
v budovách škol a školských zařízeních mimořádného opatření odpůrce ze dne 19. 10. 2020.
Navrhovatelé c) a d) se domáhali zrušení výroku I. původně napadeného mimořádného opatření
odpůrce ze dne 17. 9. 2020 (zrušeného bodem II. mimořádného opatření odpůrce ze dne
12. 10. 2020) a výroku I. mimořádného opatření odpůrce ze dne 19. 10. 2020.
II.
[3] Městský soud výrokem I. rozsudku odmítl návrhy navrhovatelů c) a d) na zrušení
mimořádného opatření odpůrce ze dne 17. 9. 2020, výrokem II. zrušil mimořádné opatření
odpůrce ze dne 19. 10. 2020 ve výroku I., a to dnem 21. 11. 2020. Návrh na zrušení uvedeného
opatření shledal opodstatněný z důvodů nepřezkoumatelnosti opatření. Výroky III. až VII.
rozhodl o nákladech řízení.
[4] V rozsudku předně zdůraznil, že s ohledem na současnou judikaturu Ústavního
i Nejvyššího správního soudu není sporné, že mimořádné opatření odpůrce je opatřením obecné
povahy ve smyslu §101a a násl. s. ř. s. Dále odkázal na své usnesení o připuštění změn návrhů
ze dne 9. 11. 2020, čj. 18 A 59/2020 - 207, ve kterém v bodech 15 až 19 dospěl k závěru,
že pokud bylo opatření obecné povahy zrušeno příslušným orgánem, nelze návrh na jeho zrušení
pro nedostatek podmínek meritorně projednat. V rozsudku proto věcně posuzoval pouze
opatření odpůrce ze dne 19. 10. 2020, které bylo stále platné (dále „napadené opatření“).
[5] Městský soud shledal, že odpůrce je na základě §69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.,
o ochraně veřejného zdraví, nadán pravomocí vydat mimořádná opatření s celorepublikovým
dopadem, která omezují základní práva a svobody, a to i v době vyhlášení nouzového stavu. Dále
uvedl, že opatření nařizující povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest na určených
místech nevybočuje z věcné působnosti odpůrce v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví
a nejde o nepřípustné stanovení primární povinnosti bez dostatečné zákonné opory. Obecné
ustanovení §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví je totiž nutné vyložit
v kontextu konkrétních oprávnění odpůrce dle písm. a) až h) dotčeného ustanovení. Odpůrce
může na základě tohoto ustanovení vydat pouze takové mimořádné opatření, jež je svým
rozsahem, charakterem a intenzitou srovnatelné s opatřeními předvídanými výslovně
v předchozích písmenech. Napadené opatření bylo nesporně vydáno „k řešení epidemie“
nebo „předcházení nebezpečí jejího vzniku“ a svým charakterem, rozsahem a intenzitou je
srovnatelné s opatřeními předvídanými výslovně v písm. a) až h) dotčeného zákonného
ustanovení. Při tomto posuzování městský soud zohlednil především §69 odst. 1 písm. b) výše
uvedeného zákona, dle kterého je odpůrce nadán pravomocí a působností například uzavřít
zdravotnická zařízení, školy, ubytovací zařízení a provozovny stravovacích služeb, což považuje
za výrazně intenzivnější, než uložení povinnosti nosit ochranné prostředky dýchacích cest.
[6] Napadené opatření vydal funkčně příslušný orgán. Pravomoc k nařízení mimořádných
opatření svěřuje §80 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví přímo odpůrci, za něhož je
nepochybně oprávněn jednat vedoucí tohoto orgánu, tj. ministr zdravotnictví. Ustanovení §80
odst. 8 zákona o ochraně veřejného zdraví nelze podle městského soudu vykládat tak,
že za odpůrce může ve věcech ochrany a podpory veřejného zdraví jednat výlučně hlavní
hygienik. K otázce řádného vedení správního spisu městský soud uvedl, že ustanovení správního
řádu o vedení správního spisu se na opatření obecné povahy užijí dle §174 odst. 1 spr. ř. pouze
přiměřeně, tj. v rozsahu, v jakém to povaha předmětného řízení a daného opatření umožňuje.
Proces vydávání mimořádných opatření dle zákona o ochraně veřejného zdraví má specifickou
povahu, nevede se žádné řízení a vydané opatření představuje první úkon ve věci. Není proto
nezbytné, aby spis obsahoval všechny podklady, ze kterých správní orgán v odůvodnění vychází.
Tento požadavek by neměl smysl v situaci, kdy se adresáti opatření stejně nemají možnost
před jeho vydáním s podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Na druhou stranu, pokud spis
podklady neobsahuje, musí je správní orgán o to důkladněji uvést v odůvodnění dotčeného
opatření, tak aby byly zpětně dohledatelné a bylo možné ověřit jejich relevanci.
[7] V závěru rozsudku městský soud shledal, že odůvodnění napadeného opatření není
dostatečné a neodpovídá zákonným požadavkům na odůvodnění vycházejícím ze správního řádu.
Napadené opatření postrádá konkrétní, srozumitelné a podložené úvahy, na základě nichž
by soud mohl účinně přezkoumat, zda je nezbytné trvat na povinném nošení ochranných
prostředků dýchacích cest v aktuálně stanoveném rozsahu (vnitřní i venkovní prostory
s uvedenými výjimkami). V důsledku této vady nemohl městský soud přezkoumat důvodnost
námitek zpochybňujících proporcionalitu přijatého řešení a jeho rozsahu. Napadené opatření
tak pro nepřezkoumatelnost zrušil ke dni 21. 11. 2020. Tento postup zdůvodnil potřebou
za účelem ochrany šíření nákazy koronavirem poskytnout odpůrci přiměřenou dobu
pro zohlednění výtek soudu při přijímání nového opatření, shledá-li k tomu důvody.
III.
[8] Navrhovatelé a), b) a c) (dále „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu kasačními
stížnostmi. Stěžovatelé a) a c) napadli výrok I. a výrok II. ve slovech „a to dnem 21. 11. 2020“
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka b) napadla výrok II.
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatelé a) a c) namítli, že městský soud měl pro závažnost vad napadené opatření
zrušit k okamžiku jeho vydání (ex tunc), eventuálně prohlásit jeho nicotnost. V kasační stížnosti
popsali, v čem tyto vady spatřují. Ze stejných důvodů měl městský soud zrušit i napadená dřívější
opatření ze dne 17. 9. a 12. 10. 2020. Vzhledem k jejich řetězení na ně totiž lze nahlížet jako
na jedno pokračující opatření. Navrhli, aby kasační soud rozsudek městského soudu změnil tak,
že zruší mimořádná opatření ze dne 17. 9. 2020, 12. 10. 2020 a 19. 10. 2020, a to s účinky
k okamžiku jejich vydání (ex tunc), nebo aby deklaroval nicotnost všech těchto opatření.
Alternativně navrhli, aby Nejvyšší správní sodu zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Navrhovatel d) se ve svém vyjádření ze 4. 5. 2021 ztotožnil s námitkami stěžovatelů a)
a c).
[11] Stěžovatelé a) a c) i odpůrce následně zaslali soudu řadu navzájem na sebe reagujících
vyjádření, kde dále rozváděli svou dřívější argumentaci. Nakonec dne 19. 7. 2021 stěžovatelé a)
i c) vzali svoje kasační stížnosti v celém rozsahu zpět a žádali o zastavení řízení o jejich kasačních
stížnostech.
[12] Stěžovatelka b) předně namítla, že napadené opatření vydal funkčně nepříslušný orgán,
a proto mělo být zrušeno ke dni nabytí jeho účinnosti (ex tunc). K vydání mimořádného opatření
je podle ní dle §80 odst. 8 zákona o ochraně veřejného zdraví příslušný hlavní hygienik, nikoliv
ministr zdravotnictví. Napadené opatření bylo vydáno za účelem ochrany a podpory veřejného
zdraví, s celostátní působností, funkčně příslušným orgánem k jeho vydání je proto hlavní
hygienik jako odborník, nikoliv ministr zdravotnictví jako politik. Tato vada měla městský soud
vést ke zrušení opatření ex tunc, eventuálně ke konstatování nicotnosti napadeného opatření.
[13] V doplnění kasační stížnosti následně uvedla, že se svým návrhem u městského soudu
domáhala zrušení bodu I. napadeného opatření odpůrce pouze v odst. 1 písm. a) bodu I. v části
týkající se žáků 2. stupně základních škol, studentů středních a vysokých škol a pedagogických
a akademických pracovníků v budovách škol a školských zařízeních, nikoliv celého bodu I.
K návrhu stěžovatelky b) proto mohl městský soud v souladu s §101d s. ř. s. rozhodnout pouze
o této části opatření. Zrušil-li soud celý bod I. napadeného opatření, překročil rozsah
stěžovatelčina návrhu a jeho rozhodnutí je ve vztahu ke stěžovatelce b) zatíženo jinou vadou,
která měla za následek nezákonnost řízení.
[14] Navrhla, aby Nejvyšší správní soud výrok II. napadeného rozsudku zrušil ve vztahu
ke stěžovatelce a napadené opatření ve výroku I. odst. 1 písm. a) v části týkající se žáků 2. stupně
základních škol, studentů středních a vysokých škol a pedagogických a akademických pracovníků
v budovách škol a školských zařízeních zrušil dnem 21. 10. 2020.
IV.
[15] Odpůrce ve svém vyjádření vedle obsáhlé argumentace reagující na námitky stěžovatelů a)
a c) k námitkám stěžovatelky b) uvedl, že se v otázce funkční příslušnosti k vydání napadeného
opatření ztotožňuje s názorem městského soudu. Napadené opatření podle něj nevybočuje
z kompetenčního rámce orgánů ochrany veřejného zdraví, tato pravomoc ostatně dosud nebyla
zpochybněna žádným správním soudem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
V.
[16] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v souladu s dispoziční zásadou, jíž je správní
soudnictví ovládáno, stěžovatelé disponují řízením nebo jeho předmětem, a tedy mohou vzít svůj
návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (§37 odst. 4 zákona s. ř. s.).
Podle §47 písm. a) s. ř. s. vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět, soud usnesením řízení zastaví.
[17] Vzhledem k tomu, že projev vůle stěžovatele a) i c), jímž došlo ke zpětvzetí kasační
stížnosti, byl soudu doručen před tím, než ve věci rozhodl a je jednoznačný a nevzbuzuje žádné
pochybnosti, Nejvyšší správní soud v souladu s §47 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
řízení o kasační stížnosti stěžovatele a) a c) zastavil.
[18] Kasační soud se dále zabýval pouze kasační stížností stěžovatelky b) a rozhodnutí
městského soudu přezkoumal v rozsahu jí uplatněných námitek. Předtím než přistoupil
k věcnému přezkumu napadeného rozsudku, zabýval se přípustností kasační stížnosti. Městský
soud totiž výrokem II. návrhu stěžovatelky na zrušení mimořádného opatření ze dne 19. 10. 2020
vyhověl a napadené opatření zrušil k 21. 11. 2020. Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost není
přípustná, pokud směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí
soudu. Aby mohla být kasační stížnost přípustná, musí se stěžovatel domáhat jiného výroku
ve věci, nikoliv brojit pouze proti konkrétním důvodům rozhodnutí, o které krajský soud svůj
výrok opřel. Za nepřípustnou kasační stížnost je tak nutno považovat všechny případy, kdy
by i případný úspěch stěžovatele v řízení před kasačním soudem nemohl vést v konečném
důsledku ke změně v jeho právním postavení. Konkrétně tedy musí existovat možnost procesně
příznivějšího výsledku řízení pro stěžovatele, tj. příznivějšího výroku soudu, než je ten, který
stěžovatel napadá (srov. Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2019, k §104).
[19] V nyní projednávané věci byla sice stěžovatelka se svým návrhem úspěšná, namítá
však nesprávnost výroku a domáhá se zrušení napadeného opatření ex tunc, alternativně vyslovení
jeho nicotnosti, protože jej vydal funkčně nepříslušný orgán. Kasační stížnost stěžovatelky b)
směřující proti výroku II. napadeného rozsudku nelze tedy odmítnout dle §104 odst. 2 s. ř. s.
jako nepřípustnou, neboť nesměřuje pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu,
ale domáhá se změny výroku, a to tak, aby pro ni byl procesně příznivější. Pokud by totiž
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, napadené opatření by následně mělo být zrušeno
k okamžiku jeho vydání (alternativně prohlášeno za nicotné), což by mělo příznivější důsledky
pro posuzování chování stěžovatelů v době od vydání napadeného opatření.
[20] Před meritorním posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále musel
zabývat tím, zda rozsudek městského soudu netrpí vadami ve smyslu §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Takovou vadu představuje i nevyrozumění
potenciálních osob zúčastněných na řízení soudem dle §34 odst. 2 s. ř. s. Dotčené ustanovení
totiž předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných
na řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 39/2004 - 75). Tento závěr platí
i pro řízení o zrušení opatření obecné povahy, ve kterém navrhovatel nemá povinnost osoby,
které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, v návrhu vůbec označovat (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 152/2014 - 115 nebo čj. 8 As 256/2017 - 38).
V případě shledání vady v řízení před krajským soudem je ovšem vždy potřeba zvážit, zda tato
vada dle okolností konkrétního případu mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (usnesení
rozšířeného senátu čj. 8 As 32/2005 - 81). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 As 39/2004 - 75 pak aktivní nevyhledávání případných osob zúčastněných na řízení nemá
vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, pokud bylo správní řízení stiženo tak závažnou vadou,
že rozhodnutí správního orgánu z něj vzešlé nelze přezkoumat v mezích žalobních bodů a soud
je tak může zrušit i bez návrhu, nebo pokud je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
[21] Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda tato vada mohla mít v dané věci za následek
nezákonnost rozsudku městského soudu. Ten zrušil napadené opatření pro nepřezkoumatelnost,
tedy pro závažnou vadu napadeného správního aktu, pro kterou bylo nutné zrušit opatření
i bez návrhu. Účast dalších osob na řízení a případné zohlednění jejich argumentace by proto
neměly vliv na výsledek řízení.
[22] Na okraj lze poznamenat, že Nejvyšší správní soud si je vědom, že v případě napadeného
opatření přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení všichni adresáti dotčeného opatření.
V takovém případě je na místě využít postup dle §42 odst. 4 s. ř. s. a výzvu s poučením doručit
vyvěšením na úřední desku soudu. Takový postup ostatně zvolil i Nejvyšší správní soud
ve věcech, v nichž přezkoumává opatření odpůrce vydaná dle zákona č. 94/2021 Sb.,
o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Námitka stěžovatelky b) týkající se překročení rozsahu jejího návrhu městským soudem
není důvodná. Městský soud rozhodnutím o zrušení celého výroku I. napadeného opatření návrh
na zrušení mimořádného opatření odpůrce nepřekročil. Stěžovatelé a) a c) totiž na rozdíl
od stěžovatelky b) navrhli zrušení celého výroku I. napadeného opatření V tomto rozsahu
městský soud shledal návrh důvodným, proto zrušil celý výrok I., nikoliv pouze jeho část.
[25] Zde je nutné zdůraznit, že napadené opatření není individuálním správním aktem
dopadajícím pouze do práv konkrétního stěžovatele, ale jedná se o smíšený právní akt
s abstraktním okruhem adresátů. Ačkoliv tedy každý ze stěžovatelů vystupuje sám za sebe
a jednotlivé návrhy soud projedná vůči každému stěžovateli pouze v rozsahu jím uplatněných
námitek, pokud se návrhy týkají stejné části opatření, nelze toto mimořádné opatření, respektive
jeho příslušná ustanovení zrušit v určitém rozsahu vůči jednomu navrhovateli a vůči jinému
navrhovateli v rozsahu jiném, jak navrhuje stěžovatelka.
[26] Pokud soud shledá opatření, respektive jeho část nezákonnou, musí jej zrušit jako celek.
Městský soud shledal důvodným návrh napadající celý výrok I., nikoliv pouze jeho část. Proto
nepochybil, pokud opatření ve vztahu ke stěžovatelce b) nezrušil pouze v části namítané touto
stěžovatelkou.
[27] Stěžovatelka dovozuje z §80 odst. 8 zákona o ochraně veřejného zdraví, že funkčně
příslušným orgánem k vydání napadeného opatření byl hlavní hygienik, nikoliv ministr
zdravotnictví. Vydání nepříslušným orgánem je přitom dle jejího názoru podstatnou vadou, která
měla vést soud ke zrušení napadeného opatření ex tunc, nebo k prohlášení jeho nicotnosti.
[28] Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudcích
čj 4 As 301/2020 - 147 a čj. 8 Ao 1/2021 - 133, na které kasační soud pro stručnost odkazuje.
Ustanovení §80 odst. 8 zákona o ochraně veřejného zdraví zavádí služební místo hlavního
hygienika, který má postavení náměstka ministra zdravotnictví a stanoví, že „ve věcech ochrany
a podpory veřejného zdraví vystupuje hlavní hygienik České republiky jako orgán Ministerstva zdravotnictví“.
Dle §69 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví má oprávnění vydávat mimořádné opatření
příslušný orgán ochrany veřejného zdraví. Tím je podle §80 odst. 1 písm. g) téhož zákona
Ministerstvo zdravotnictví. Předně je tak nutné uvést, že mimořádné opatření bylo v souladu
s uvedeným ustanovením vydáno Ministerstvem zdravotnictví. Skutečnost, že mimořádné
opatření podepsal ministr zdravotnictví, který je oprávněn za ministerstvo jednat, neznamená,
že bylo vydáno ministrem jako správním orgánem odlišným od odpůrce.
[29] Ze znění §80 dotčeného zákona pak vyplývá, že nestanovuje pravomoci hlavního
hygienika, ale primárně vymezuje pravomoci a úkoly Ministerstva zdravotnictví jako orgánu
ochrany veřejného zdraví. Odstavec 8 dotčeného ustanovení je pak ve své podstatě organizačním
ustanovením, které stanoví, že hlavní hygienik vystupuje ve věcech ochrany a podpory veřejného
zdraví jako jeho orgán, tudíž jeho jednání v těchto věcech je přičitatelné samotnému ministerstvu.
Z ustanovení nicméně nelze dovodit, že v dané oblasti má za ministerstvo příslušnost jednat
výlučně hlavní hygienik. Tento výklad nemá oporu v textu zákona. Nejvyšší soud již v rozsudku
ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 68/2000, judikoval, že svěřuje-li zvláštní zákon oprávnění
v konkrétní věci ministerstvu, správní akty jménem tohoto ministerstva může činit příslušný
ministr, případně i zaměstnanec ministerstva, který tím byl pověřen. Nelze proto dospět k závěru
stěžovatelů, že hlavní hygienik je jediným funkčně příslušným orgánem pro vydání napadeného
opatření. Tím může být i ministr, který stojí v čele ministerstva a z povahy své funkce je
oprávněn za něj jednat ve všech oblastech jeho působnosti. Skutečnost, že ve věcech ochrany
a podpory veřejného zdraví vystupuje hlavní hygienik ČR jako orgán Ministerstva zdravotnictví,
nemá na oprávnění Ministerstva zdravotnictví nařizovat mimořádná opatření podle §80 odst. 1
písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví žádný vliv. Opatření tedy vydal funkčně příslušný
orgán a není nicotné, ani nebyl důvod zrušit jej ex tunc.
[30] K zrušení napadeného opatření ex tunc Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil,
že dle jazykového výkladu §101d odst. 2 s. ř. s., může soud opatření obecné povahy zrušit
k jakémukoliv dni, tedy jak do budoucna, tak i zpětně až od samého počátku. Zdůraznil ovšem,
že ke zrušení s účinky ex tunc by soud měl přistupovat jen výjimečně a ze zcela závažných důvodů
(jako je vydání napadeného opatření v důsledku trestné činnosti nebo jiné zásadní procesní vady).
Při abstraktním přezkumu opatření obecné povahy pak rušení ex tunc ve většině případů postrádá
smysl, neboť tímto návrhem účastník tvrdí zkrácení svých práv již vydáním samotného opatření,
nikoliv v důsledku vydání individuálního rozhodnutí, které by mohlo být zrušeno. Práva
účastníka by tak měla být dostatečně chráněna již tím, že nezákonné opatření nebude
vůči účastníkovi nadále působit do budoucna (rozsudek čj. 3 As 157/2016 - 63 a rozsudek čj.
1 As 285/2017 - 69). Stejně v rámci abstraktního přezkumu právních předpisů postupuje rovněž
Ústavní soud, který obecně ruší napadené právní předpisy ex nunc, nikoliv ex tunc (srov.
Wagnerová, E., Langášek, T., Pospíšil, I., Dostál, M. Zákon o Ústavním soudu: Komentář. Praha :
Wolters Kluwer, 2007, k §58).
[31] Městský soud v dané věci postupoval v souladu se zákonem. Dle §101d odst. 2 s. ř. s.
pokud soud dojde k závěru, že opatření obecné povahy je v rozporu se zákonem, zruší jej dnem,
který v rozsudku určí. Ustanovení neurčuje soudu další podmínky pro výběr konkrétního data
zrušení. Je tedy na úvaze soudu, k jakému dni opatření zruší. Přihlédneme-li k výše uvedenému
výkladu, zrušení ex tunc přichází v úvahu jen ve výjimečných a zvlášť závažných případech.
Městský soud, ani Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného opatření však tyto výjimečné
důvody neshledaly. Naopak, Nejvyšší správní soud nedal za pravdu stěžovatelce, že by opatření
vydal funkčně nepříslušný orgán. Stěžovatelka neuvedla ani jiné argumenty, pro které by bylo
nutné opatření zrušit již ke dni jeho vydání. Městský soud rovněž dostatečně a přezkoumatelně
odůvodnil, proč zrušil napadené opatření až k budoucímu datu. Námitka není důvodná.
VI.
[32] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka b) nebyla v řízení
o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ze stejného důvodu
soud nepřiznal náhradu nákladů ani navrhovateli d). Odpůrci, který by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
[34] Jelikož stěžovatelé a) a c) vzali svoje kasační stížnosti zpět před vydáním rozhodnutí
soudu ve věci samé, kasační soud podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve spojení s odst. 5 téhož ustanovení rozhodl výrokem V. a VI. o vrácení
soudních poplatků. Podle dotčeného ustanovení soud vrátí z účtu zaplacený poplatek za řízení
snížený o 20%, nejméně však o 1000,- Kč. Soud tedy každému ze stěžovatelů a) i c) vrátí soudní
poplatek ve výši 4000 Kč z účtu soudu k rukám jejich advokáta Mgr. Zahumenského. O náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele a) a c) rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. listopadu 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu