ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.87.2020:86
sp. zn. 8 Azs 87/2020 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: V. Y., zastoupená JUDr. Marošem
Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2016, čj. MV-42819-6/SO-2016, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, čj. 6 A 89/2016-59,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, čj. 6 A 89/2016-59, se ruší .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 4. 2016,
čj. MV-42819-6/SO-2016, se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 26 819 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Maroše Matiaška,
LL. M., advokáta se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala 13. 7. 2011 o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) žádost
zamítlo podle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016,
čj. OAM-7872-37/TP-2011, protože žalobkyně nesplnila podmínky §67 zákona o pobytu cizinců
(v první řadě podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území).
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná
shora označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Podle
žalované nesplňovala žalobkyně ani základní podmínku 4 let pobytu na území §67 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, protože byť její druhé azylové řízení trvalo déle než čtyři roky, do 4 let
se počítají zpětně přesně 4 kalendářní roky od podání žádosti o povolení k trvalému pobytu.
Žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu 13. 7. 2011, a tudíž rozhodující doba pro
posouzení 4 let pobytu na území je úsek od 13. 7. 2007 do 13. 7. 2011. Azylové řízení žalobkyně
skončilo 17. 5. 2011. Od 18. 5. 2011 do 13. 7. 2011 pobývala žalobkyně na území na výjezdní
příkazy. Pobyt na výjezdní příkazy se podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezapočítává
do minimálních 4 let pobytu. Žalobkyně tudíž nesplnila už podmínku 4 let pobytu na území.
Žalovaná nenalezla ani důvody pro prominutí splnění této podmínky z důvodu zvláštního zřetele
hodné (§67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Za takový důvod nelze považovat obavu z návratu
do Běloruska ani usazenost její rodiny včetně 3 dětí (žalobkyně totiž může upravit svůj pobyt
i pobyt dětí jiným pobytovým titulem). Žalovaná podotkla, že i kdyby žalobkyně splnila
podmínku 4 let na území, stejně nesplňuje žádnou z podmínek §67 odst. 2 a 3 zákona o pobytu
cizinců (osoba mladší 18 let, rodič dítěte s uděleným povolením k trvalém pobytu podle odst. 2
atp.). Nepřesvědčivé je i tvrzení žalobkyně o integraci do české společnosti, protože v minulosti
pobývala na území s neplatným průkazem žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nedisponuje
platným cestovním dokladem, po určitou dobu nevyřídila pobytová oprávnění pro své děti
a tvrdila, že pracovala nelegálně. Závěrem je žalovaná názoru, že v daném případě nebylo třeba
vyhodnocovat přiměřenost včetně dopadů do soukromého a rodinného života (§174a zákona
o pobytu cizinců), jelikož u rozhodnutí podle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zákon
požadavek na vyhodnocení přiměřenosti nestanoví.
[3] Rozhodnutí žalované žalobkyně napadla žalobou. V první řadě zpochybňovala výpočet
žalované ohledně 4 let pobytu na území. Azylové řízení žalobkyně trvalo od 29. 11. 2006
do 17. 5. 2011, tedy více než 4 roky. Výpočet žalované nedává žádný smysl, protože při prostém
odečtení 4 let od podání žádosti o povolení k trvalému pobytu by nebylo možné podmínku 4 let
pobytu na území nikdy splnit. Podle §65 odst. 5 zákona o pobytu cizinců může cizinec podat
žádost o povolení k trvalém pobytu do dvou měsíců po pravomocném skončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Během těchto 2 měsíců bude cizinec vždy pobývat na území na výjezdní
příkaz, takže by mu vždy „vycházely“ necelé 4 roky, konkrétně 4 roky mínus počet dnů mezi
skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany a podáním žádosti o povolení k trvalému
pobytu. Dále žalobkyně upozorňovala, že se žalovaná vůbec nezabývala §67 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, podle něhož může podat žádost o trvalý pobyt i cizinec, který o vydání
povolení žádá z jiných důvodů zvláštního zřetele, aniž by splňoval podmínky §67 odst. 2 nebo 3
zákona o pobytu cizinců. Důvody zvláštního zřetele jsou v případě žalobkyně rodinné poměry.
Je matkou tří nezletilých dětí, a navíc je zde plně integrována, což žalovaná zpochybňuje jen
odkazy na banální pochybení typu neplatných průkazů. Žalovaná dále neprovedla výslech
žalobkyně a jejího manžela. Konečně žalobkyně napadala závěr, že v jejím případě není třeba
posuzovat přiměřenost rozhodnutí.
[4] Žalobu městský soud shora označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s výpočtem
ohledně doby 4 let provedeným žalovanou. Žalobkyně tudíž nesplnila podmínku §67 odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Proto bylo nadbytečné zkoumat splnění dalších podmínek podle §67
odst. 2, 3 i 4 zákona o pobytu cizinců, protože splnění těchto důvodů se posuzuje výhradně při
splnění podmínky §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Výslech žalobkyně a jejího manžela by
byl nadbytečný, protože o skutkovém stavu nepanovaly pochybnosti. Soud se nicméně ztotožnil
s názorem, že správní orgány měly zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného
života žalobkyně podle čl. 8 Úmluvy. Za takové zkoumání lze nicméně podle městského soudu
považovat část odůvodnění rozhodnutí žalované, týkající se případných důvodů zvláštního zřetele
hodných (§67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců), a se závěry tohoto posouzení se soud ztotožnil.
V této části žalovaná neuznala argumentaci integrací žalobkyně a jejích dětí, protože děti zde
pobývaly v určitých obdobích nelegálně, žalobkyně pak nemá cestovní doklad a pracovala bez
pracovního povolení.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Stěžovatelka v první řadě napadá způsob výpočtu doby 4 let použitý žalovanou a aprobovaný
městským soudem. Tento způsob výpočtu by prakticky znemožňoval získání povolení k trvalému
pobytu postupem podle §67 zákona o pobytu cizinců. K tomu citovala rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2016, čj. 10 Azs 20/2016-37, podle kterého je možné podat žádost
o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců i v případě, že cizinec pobývá
na území na výjezdní příkaz, protože ten je jedním z pobytových titulů pro přechodný pobyt
cizince podle §17 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka upozorňuje, že takto musela
být ostatně úprava v §67 zákona o pobytu cizinců zamýšlena, protože v odst. 5 tohoto
ustanovení je stanovena dvouměsíční lhůta pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu po
pravomocném skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle stěžovatelky byla tedy
čtyřletá doba pobytu podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna a bylo na místě
přistoupit k posouzení dalších podmínek. Z nich se nabízelo splnění podmínky podle §67 odst. 3
písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože stěžovatelka je rodičem dětí nacházejících se na území,
nebo §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (stěžovatelka žije v ČR již velmi dlouhou dobu,
má zde rodinu a zázemí). Stěžovatelka pro úplnost upozorňuje, že žalovaná neodůvodnila, proč
nevyužila možnosti prominout splnění doby 4 let pobytu podle §67 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců.
[6] Vedle těchto důvodů stěžovatelka považuje za chybný způsob, jakým se žalovaná
a městský soud vypořádaly s dopadem do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného
života. V tomto ohledu souhlasí s názorem městského soudu, že tato povinnost vyplývá přímo
z čl. 8 Úmluvy, a na podporu tohoto názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 10. 2019, čj. 9 Azs 230/2019-53. Stěžovatelka však napadá názor městského soudu,
že lze toto posouzení provést implicitně v rámci zkoumání případných důvodů hodných
zvláštního zřetele podle §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Důvody zvláštního zřetele hodné
podle tohoto ustanovení a dopad do soukromého a rodinného života jsou totiž dva rozdílné
instituty sloužící odlišným cílům a ochrana soukromého a rodinného života může převážit
důvody pro zamítnutí žádosti. Stěžovatelka nad rámec toho poukazuje na značnou délku druhého
řízení o udělení mezinárodní ochrany (téměř 5 let), což ji uvedlo do značného pocitu nejistoty –
v tomto směru stěžovatelka odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2016 ve věci B. A. C.
proti Řecku.
[7] Žalovaná se ztotožnila s rozsudkem městského soudu a navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] První kasační námitka stěžovatelky se týká způsobu výpočtu 4 let pobytu pro účely §67
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který provedla žalovaná, aproboval jej i městský soud. Tato
kasační námitka je důvodná, protože městský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[11] Podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá
povolení k trvalému pobytu na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení
o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána
v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum,
na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany,
včetně případného řízení o kasační stížnosti. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum
nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění
byla zrušena.
[12] Povolení k trvalému pobytu po 4 letech nepřetržitého pobytu na území se tedy vydá
(při splnění dalších podmínek) na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného
pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Neúspěšnému žadateli o mezinárodní
ochranu je po pravomocně skončeném soudním přezkumu vydán výjezdní příkaz podle §78b
odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Pokud tedy §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců hovoří
o přechodném pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, má tím na mysli
primárně výjezdní příkaz, který je druhem pobytového titulu pro přechodný pobyt podle §17
písm. d) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto závěru vychází i městský soud, který podmínku,
že stěžovatelka v době podání žádosti o trvalý pobyt pobývala na území v rámci přechodného
pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, považuje za splněnou. Městský soud
nicméně následně vyšel ve své úvaze ze dvou propojených předpokladů. Jednak bez bližšího
vysvětlení aproboval závěr žalované o výpočtu doby 4 let pobytu, spočívající v prostém odečtení
4 let od data podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Dále pak stejně jako žalovaná
poukázal na skutečnost, že pobyt na výjezdní příkaz není v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
vymezen mezi dobami, které se započítávají do minimálních 4 let pobytu. Stěžovatelce tedy podle
jeho názoru do 4 let chybí právě doba mezi skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany
a podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu.
[13] Tento výklad není správný, protože podle něj by bylo zcela nemožné kdykoliv splnit
podmínku 4 let nepřetržitého pobytu podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[14] Úvodní sousloví §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců hovořící o „4 letech nepřetržitého
pobytu na území“ by mohlo podobností s §68 odst. 1 stejného zákona (zde se skutečně posuzuje
„zpětných“ 5 let od data žádosti) vést k podobnému „zpětnému“ výpočtu. Další text §67 odst. 1
zákona o pobytu cizinců ovšem tento způsob interpretace vylučuje. Je zde totiž obsažena
podmínka, že žadatelem podle tohoto ustanovení může být s určitými výjimkami jen cizinec
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žadatel o mezinárodní ochranu tedy nemůže
po uplynutí 4 let nepřetržitého pobytu na území jednoduše podat žádost o povolení k trvalému
pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců, ale musí vyčkat (zpravidla neúspěšného) ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pokud by v tomto řízení uspěl, požíval by mezinárodní
ochrany a nemohl by žádost o povolení k trvalému pobytu podat (viz rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 13. 9. 2012, čj. 5 A 322/2011-26). Mohl by však vyčkat a požádat o povolení
k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců, pokud splní tam uvedené přísnější
podmínky, případně se mezinárodní ochrany vzdát a pak požádat podle §67 zákona o pobytu
cizinců. Tuto naposled uvedenou možnost aproboval stěžovatelkou uváděný rozsudek NSS
čj. 10 Azs 20/2016-37. Cizinci, který se vzdal mezinárodní ochrany, bude v návaznosti na tento
krok zpravidla vydán výjezdní příkaz podle §85b zákona o azylu. Cizinec žádající o povolení
k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců, který v řízení o udělení mezinárodní
ochrany neuspěl, bude po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany rovněž pobývat na
území na výjezdní příkaz, vydaný podle §78b odst. 7 zákona o azylu (jak už bylo ostatně
uvedeno). Lze tak uzavřít, že jelikož bude žadatel o povolení k trvalému pobytu podle §67
zákona o pobytu cizinců v době podání žádosti prakticky vždy pobývat na území na výjezdní
příkaz, při prostém zohlednění 4 let nazpět od podání žádosti by podmínku nepřetržitého
čtyřletého pobytu na území ve smyslu druhé věty §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemohl
žádný takový žadatel nikdy splnit a celé ustanovení by tak zcela postrádalo smysl. Ztotožnit
se s takovým výkladem by znamenalo zcela popřít účel posuzované právní normy.
[15] Ke smyslu institutu povolení k trvalému pobytu žádaného v režimu §67 zákona o pobytu
cizinců lze poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým byla tato právní
úprava novelizována s účinnosti od 27. 4. 2006. Z této důvodové zprávy plyne, že „ustanovení §67
vychází z dosavadního ustanovení §69a a umožňuje podat žádost o povolení k trvalému pobytu poté, kdy cizinec
na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu. Toto ustanovení
je svou povahou ustanovením chránícím cizince před případnými restrikcemi státu jeho původu, které by mu mohly
hrozit v důsledku toho, že v jiné zemi požádal o azyl. Současně se zohledňuje délka dosavadního nepřetržitého
pobytu na území, kdy minimálně po 2 roky nenavštívil stát původu, což odůvodňuje domněnku, že došlo
k narušení vazeb cizince na stát původu a cizinec je již do značné míry integrován na území České republiky“.
Ačkoli pak bylo toto ustanovení následně ještě několikrát (technicky či i významněji obsahově)
novelizováno, nelze z žádné z uvedených novel dovodit, zásadní změnu smyslu tohoto
ustanovení, kterým bylo umožnit cizincům, kteří prošli dlouhým řízením o udělení mezinárodní
ochrany podání žádosti o povolení k trvalému pobytu za mírnějších podmínek, nežli je tomu
v řízené podle §68 zákona o pobytu cizinců.
[16] Proti výkladu zastávanému městským soudem a žalovanou svědčí i další argumenty.
V první řadě by byl podle tohoto výkladu zcela bez významu §67 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců, vymezující dvouměsíční lhůtu k podání žádosti od pravomocného ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany. V této lhůtě bude totiž žadatel prakticky vždy pobývat na území
na výjezdní příkaz s důsledky vyloženými výše. Zákon o pobytu cizinců ostatně v §67 odst. 1
ve znění účinném do 20. 12. 2007 stanovil, že cizinec musí požádat o povolení k trvalému pobytu
„neprodleně“ po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Za této dřívější úpravy tak
mohlo být jasnější, že podle tohoto ustanovení je třeba počítat 4 roky zpětně od data
pravomocného ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, popřípadě od účinnosti vzdání
se mezinárodní ochrany. Za platnosti této úpravy ostatně Nejvyšší správní soud dospěl k tomu,
že se 4 roky skutečně počítají zpětně od ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
a že je dokonce možné využít „získané“ 4 roky z řízení o udělení mezinárodní ochrany,
po kterém následovalo další takové řízení a teprve následně byla podána žádost o povolení
k trvalému pobytu podle zákona o pobytu cizinců (rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2010,
čj. 4 As 30/2009–67). Posledně uvedený závěr o možnosti využít dobu pobytu z více po sobě
navazujících řízení o udělení mezinárodní ochrany byl novelou provedenou zákonem č. 427/2010 Sb. účinnou od 1. 1. 2011, což je znění rozhodné pro právě posuzovanou věc, pro budoucí řízení
již vyloučen, neboť možnost podat žádost o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona
o azylu byla omezena podmínkou, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení
o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost
byla podána v zákonné lhůtě. Tato novela však nepřinesla změnu, která by zpochybnila druhý
závěr plynoucí z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu o tom, že se 4 roky počítají
zpětně od pravomocného ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany.
[17] V judikatuře lze navíc nalézt případ, ze kterého plyne, že žalovaná splnění podmínky 4 let
pobytu podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezpochybňovala, ačkoliv existovala prodleva
mezi ukončením řízení o udělení mezinárodní ochrany a podáním žádosti. Tato skutečnost plyne
například z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, čj. 3 A 160/2015-41,
ve kterém bylo přezkoumáváno rozhodnutí žalované, z něhož plyne, že cizinec splnil podmínky
§67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoliv však podmínku §67 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Z rekapitulace pobytové historie tohoto cizince uvedené v rozsudku je zřejmé, že řízení
o udělení mezinárodní ochrany bylo ukončeno 28. 3. 2013 a žádost o povolení k trvalému pobytu
byla podána 6. 5. 2013. Pro úplnost lze dodat, že Ministerstvo vnitra, jehož je žalovaná
organizačně součástí, byť v jednotlivých řízeních vystupuje jako jeho nadřízený správní orgán
(§170a zákona o pobytu cizinců), uvedlo v důvodové zprávě k bodu 48 sněmovního tisku
č. 1033 (VIII. volební období), že lze o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu
cizinců „žádat z výjezdního příkazu“ (což je uváděno jako jeden z důvodů, proč tento vládní návrh
zákona zamýšlí celý §67 zákona o pobytu cizinců zrušit).
[18] Námitkami ohledně splnění dalších podmínek podle §67 zákona o pobytu cizinců
se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, protože kasační stížnost představuje opravný
prostředek proti rozsudku městského soudu (§102 s. ř. s.), a ten se těmito podmínkami nezabýval
(srov. bod 26 rozsudku městského soudu). Stěžovatel v kasační stížnosti musí zásadně reagovat
na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud
v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Kasační námitky, které argumentují k otázkám, jež
nebyly krajským soudem vůbec posuzovány, jsou nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř s.), neboť jimi
není napadán vlastní rozhodovací důvod, a jde proto o jiné důvody než uvedené v §103 odst. 1
s. ř. s.
[19] Druhá kasační námitka se týká vyhodnocení dopadů rozhodnutí žalované do soukromého
a rodinného života stěžovatelky. Žalovaná je explicitně odmítla hodnotit, městský soud však měl
za to, že lze za toto vyhodnocení požadovat část rozhodnutí žalované, která se vypořádává
s případnými důvody zvláštního zřetele hodnými. Tato kasační námitka je rovněž důvodná,
protože městský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[20] Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že i když zákon o pobytu cizinců
výslovně posouzení přiměřenosti dopadů podle §174a tohoto zákona nestanoví, je třeba se touto
otázkou zabývat (ač ve většině případů k nepřiměřenému zásahu z povahy věci nedojde) a přímo
aplikovat čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněna pod
č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), který stanoví, že každý má právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srovnej rozsudky NSS ze dne 14. 3. 2018,
čj. 6 Azs 422/2017-29, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016-53). Článek 8 Úmluvy je přímo
aplikovatelný a má přednost před zákonem. S nepřiměřeností zásahu do soukromého
a rodinného života, za předpokladu, že žadatel tuto otázku vznese a nepřiměřenost
v řízení namítá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020,
čj. 10 Azs 256/2019-39),se proto musejí správní orgány vypořádat bez ohledu na to, zda zákon
o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu
§174a zákona, a nic na tom nemění ani odst. 3 §174a zákona o pobytu cizinců, který byl
do tohoto ustanovení nově doplněn s účinností od 15. 8. 2017 a který stanoví, že přiměřenost
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně
stanoví (srovnej rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016-53). Taktéž otázka charakteru
pobytového oprávnění, tedy zda se jedná o pobyt přechodný nebo pobyt trvalý, nemá
dle Nejvyššího správního soudu žádný vliv na přímou aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy,
resp. na povinnost zabývat se přiměřeností dopadů vydaných rozhodnutí (shodně srovnej
odst. [31] a [32] odůvodnění rozsudku NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30, nebo
odst. [31] odůvodnění rozsudku NSS ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-39). Současně je nutné
připomenout, že čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území státu
a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění. Představuje pouze
určitou garanci a korektiv toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění či dokonce přímo
vyhoštění cizince bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel
na existující osobní a rodinné vazby cizince.
[21] Teoreticky je možné, aby došlo k situaci popsané městským soudem: žalovaná
plnohodnotně a správně provede hodnocení dopadů do soukromého a rodinného života a pak
demonstrativně prohlásí, že tyto dopady vyhodnocovat nebude. V takové situaci by byl na místě
závěr učiněný městským soudem o tom, že správní rozhodnutí nezruší, jelikož by takový postup
jen formalisticky vyžadoval, aby žalovaná odstranila své „prohlášení“ o nevyhodnocování těchto
dopadů.
[22] Nejvyšší správní soud však z následujících důvodů dospěl k názoru, že žalovaná
vyhodnocení dopadů do soukromého a rodinného života náležitě neprovedla. Ze spisového
materiálu vyplývá, že správní orgány shromáždily informace o skutkovém stavu i nad rámec
skutečností uvedených stěžovatelkou. Především ověřily tvrzení stěžovatelky, že žije v ČR
od roku 2003 ve funkční rodině s partnerem a třemi dětmi, narozenými v ČR (roky narození
2003, 2004, 2006). Tyto skutečnosti, které byly zjištěny kontrolami Policie ČR 31. 3. 2014
a 14. 4. 2014, ale žalovaná jednoduše odmítla jako nepodstatné, protože stěžovatelka pochybila
při vyřizování pobytového oprávnění pro sebe a své děti, nemá cestovní doklad a navíc přiznává
nelegální práci. Současně má možnost upravit svůj pobyt (i pobyt svých dětí) jiným pobytovým
oprávněním. Tento závěr městský soud aproboval jako dostatečně vyhodnocení dopadů
do soukromého a rodinného života.
[23] V případě dopadů do soukromého a rodinného života je třeba se primárně zabývat
důsledky, které negativní rozhodnutí žalované má pro stěžovatelku, potažmo jak se toto
rozhodnutí dotkne nezletilých dětí cizince (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020,
čj. 5 Azs 220/2019-33, č. 4034/2020 Sb. NSS). Žalovaná uvedla, že stěžovatelka má možnost
upravit svůj pobyt (i pobyt svých dětí) jiným pobytovým oprávněním. Pokud by to byla pravda,
zcela jistě by se tím značně snižovala intenzita dopadu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky. V takovém případě by pro účely přezkumu dopadu do soukromého a rodinného
života bylo možné vyjít z toho, že stěžovatelka žádá jen o titul „vyššího“ typu, než kterým
by mohla disponovat, a tudíž by soudní přezkum dopadu do soukromého a rodinného života
mohl být méně intenzivní, než je tomu v jiných případech, např. u rozhodnutí o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu (srov. bod 20 rozsudku NSS ze dne 1. 12. 2016,
čj. 9 Azs 253/2016-30). Závěr žalované o možnosti získat jiné pobytové oprávnění nicméně nelze
přezkoumat, neboť žalovaná neuvedla, o jaké pobytové oprávnění by se konkrétně mohlo jednat.
Bez této klíčové informace však nelze považovat odůvodnění rozhodnutí žalované, pokud jde
o posouzení otázky zásahu do soukromého a rovinného života, za úplné a přezkoumatelné.
[24] Lze dodat, že ani postřehy o formálních pochybeních stěžovatelky nijak nereagují
na zjištěné skutečnosti o rodinném a soukromém životě stěžovatelky, případně její integraci
do české společnosti. Ohledně integrace je třeba se zabývat otázkami typu, zda stěžovatelka
ovládá český jazyk, zapojuje se spolu s rodinou do společenského života či zda se její společenské
kontakty neomezují jen na přistěhovaleckou komunitu (bod 19 rozsudku NSS ze dne
19. 11. 2020, čj. 6 Azs 181/2020-42). Je proto zcela namístě žádat po správních orgánech,
aby svůj závěr týkající se soukromého a rodinného života stěžovatelky blíže odůvodnily. Tento
požadavek nelze považovat za formální.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalované, rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) a §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V něm budou správní orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[26] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně rozhodnout,
že se účastníku náhrada nákladů nepřiznává (§60 odst. 7 s. ř. s.).
[27] Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch.
[28] Úspěch ve věci se posuzuje dle osudu žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že výsledkem soudního přezkumu před správními soudy bylo zrušení
správního rozhodnutí, je nutno konstatovat, že stěžovatelka měla ve věci plný úspěch. V takovém
případě je žalovaná povinna dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. nahradit stěžovatelce
náklady řízení před soudem.
[29] V řízení před městským soudem byla stěžovatelka zastoupena Mgr. Petrem Václavkem,
advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1. V rámci tohoto zastoupení byla podána žaloba.
Následně bylo zastoupení ukončeno. Stěžovatelce tedy náleží právo na náhradu nákladů
spočívající v odměně za 2 celé úkony právního zastoupení: (1) převzetí a příprava zastoupení a (2)
podání žaloby. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží stěžovatelce náhrada odměny ve výši 3 100 Kč za jeden
úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu], tj. 6 200 Kč. Dále má právo
na náhradu nákladů za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl součástí žaloby.
Za tento úkon [§11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu per analogiam advokátního tarifu,
ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží stěžovatelce odměna ve výši jedné poloviny, tedy v částce
1550 Kč. Stěžovatelka má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto úkony
ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Náhrada nákladů za zastoupení v řízení před
městským soudem tedy činí 8 650 Kč.
[30] Stěžovatelce dále náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, ve kterém byla
zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7;
ty se sestávají z náhrady nákladů zastoupení za 1 úkon právního zastoupení: podání kasační
stížnosti (náhrada nákladů za převzetí a přípravu zastoupení zde nenáleží, protože zastoupení
dalším advokátem nelze považovat za účelně vynaložený náklad, pokud pro to nejsou zvláštní
důvody, které stěžovatelka netvrdí). Za tento úkon [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu,
ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží stěžovatelce odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]. Dále má právo na náhradu nákladů za podání repliky,
která obsahovala toliko návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za tento úkon
[§11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu per analogiam advokátního tarifu, ve spojení s §35 odst. 2
s. ř. s.] náleží stěžovatelce odměna ve výši jedné poloviny, tedy v částce 1550 Kč. Stěžovatelka
má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy činí odměna a náhrada hotových výdajů řízení o kasační
stížnosti 5 250 Kč.
[31] Protože advokáti doložili, že jsou plátcem DPH (§14a advokátního tarifu), odměna
se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o 21 % z částky 13 900 Kč, tedy o 2919 Kč.
[32] Dále jsou součástí nákladů řízení zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši
3 000 Kč, za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby ve výši 1 000 Kč, za podání kasační
stížnosti ve výši 5 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši
1 000 Kč.
[33] Celkem se náhrada nákladů řízení sestává z náhrady nákladů za zastoupení před krajským
soudem (8 650 Kč), náhrady nákladů za zastoupení v řízení o kasační stížnosti (5 250 Kč), DPH
z těchto náhrad (2 919 Kč) a zaplacených soudních poplatků (10 000 Kč), úhrnem 26 819 Kč.
K plnění soud určil přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. května 2021
Petr Mikeš
předseda senátu